Emilie Šimková se narodila 30. dubna 1922. Světlo světa spatřila ve vsi Hlinsk na Volyni jako osmá z deseti dětí Václava a Olgy Voženílkových. Otec Václav Voženílek obstarával živobytí pro svoji rodinu jako samostatný rolník, lamač kamene a příležitostný léčitel dobytka, matka Olga se pak starala o domácnost početné rodiny.

V rodné vesnici ukončila ve 12 letech školní docházku, a jak bylo tehdy zvykem, musela odejít z domova do tzv “služby”. Služba zahrnovala veškeré zemědělské práce na poli i ve stájích s dobytkem. Pro dvanáctileté děvče tedy práce značně fyzicky náročné, ale podobný osud měly prakticky všechny její vrstevnice, pocházející ze sociálně slabších rodin.

Po dosažení dospělosti plánovali po dlouhodobé známosti svou budoucnost spolu s Vladimírem Valentou. Jejich představy o společném životě však přervala 2. světová válka. Vladimír byl totálně nasazen v tzv. říši a při spojeneckém bombardování zahynul. Bohužel, nebyla to poslední tragická ztráta člověka pro ni blízkého, která ji v životě postihla. V bojích u Dukly položil život za osvobození naší vlasti bratr Josef a také další bratři bojovali v řadách Svobodovy armády. Ani život za frontou nebyl jednoduchý – německá vojska a banderovci působili civilnímu obyvatelstvu značné útrapy, snad všem v naší církvi je znám tragický osud Českého Malína.

Sestra Emilie i přes prožité strasti si po celý svůj život zachovala životní optimismus a veselou mysl, což platí i pro její vzpomínky na válečné období. Historky o tom, jak pálila samohonku, aby ji pak na trhu v Rovně směnili za jiné životní potřeby, neboť peníze neměly vlastně žádnou hodnotu, nebo jak Rudá armáda zrekvírovala jejímu otci na černo pěstovaný tabák, vyprávěla raději, než příhody s obsahem i koncem méně veselým.

Závěr 2. světové války s sebou přinesl pro celou rodinu zásadní otázku – zůstat na Volyni nebo reemigrovat do Československa. Po dlouhém zvažování se rodina nakonec rozhodla vrátit se v roce 1947 do vlasti svých předků. Léta prožitá na Volyni, snad proto, že se jednalo o léta mladosti, se jí nesmazatelně vryla do paměti. S přibývajícím věkem pak vzbuzovalo její myšlení dojem, že nejdůležitější část života prožila právě na Volyni.

Po návratu do Československa se spolu s rodiči usídlila u bratra Antonína v Dolní Libině. V Dolní Libině rovněž nalezla nový domov rodina Františka a Věry Šimkových, původně pocházející také z Hlinska, kteří měli dvě dcery a syna Václava. A s Václavem, studujícím v té době pravoslavný seminář, se rozhodla Emilie v roce 1948 spojit svůj další život. Jejich manželství pak trvalo téměř 50 let. Poté, co byl manžel vysvěcen na pravoslavného kněze a co se jim v roce 1949 narodil syn Miroslav, zdálo se, že oba mají před sebou klidný a spokojený rodinný život. Jenže opak byl pravdou. Při stěhování na manželovo první působiště do Znojma tragicky umírá mladší bratr Emilián. Bratrova smrt poznamenala Emilii fyzicky i psychicky natolik, že jí lékaři radí změnu prostředí, což vede k žádosti o přemístění na farnost do Řimic. Zde se v roce 1958 rodina rozrůstá o dalšího člena – syna Vladimíra.

V roce 1960 přichází pro otce Václava nabídka, které neodolal – převzít šumperskou církevní obec, kde žilo značné množství volyňských Čechů, dosídlených sem za původní německé obyvatelstvo. Rodina se po roce stěhuje do Šumperka, kde pak manžel vykonává duchovní službu dalších více než 30 let – neboť (řečeno parafrází Mozartových slov) “jeho Volyňáci mu rozuměli”.

Po dobu celé téměř padesátileté služby církvi byla mátuška Emilie svému manželu pevnou oporou a snažila se mu pomáhat v plnění jeho povinností. Pamatujeme například, jak pravidelně pekla prosfory, a při tom vždy udělala o pár kusů více, než bylo k bohoslužebným účelům zapotřebí, což byla vždy vítaná příležitost pro děti a později i vnoučata zkonzumovat ty “méně povedené”. Samozřejmostí byla pomoc při úklidu chrámu, praní bohoslužebných textilií.

V Šumperku našla rodina svůj skutečný domov. Po té, co se synové osamostatnili a oba rodiče odešli na zasloužený odpočinek, zdálo se, že náplní jejich dalších let bude pečování o zahrádku a hlavě o vnoučata, jejichž počet v průběhu několika let dosáhl počtu pěti. Tehdy však rodiče zasáhla jako blesk zpráva o smrti staršího syna při dopravní nehodě. Po roce umírá na vážnou nemoc i manžel, o kterého se postarala téměř až do samotného konce jeho života.

Výčet tragických událostí (včetně dlouhodobých vážných zdravotních problémů), s nimiž se dokázala sestra Emilie v životě vyrovnat, není zdaleka úplný a není to ani cílem mého zamyšlení nad životem zesnulé. I v pokročilém věku přistupovala k životu vždy aktivně a stále se snažila být užitečná svým blízkým. Od mládí milovala tanec a ještě př i oslavě svých devadesátých narozenin „nedala košem“ žádnému z přítomých.

Nabízí se otázka: Kde vzala tato drobná, nenápadná žena sílu k tomu, aby se postavila časté nepřízni osudu a navíc si zachovala téměř až do posledních dní smysl pro humor a aktivní přístup k životu?

Jsem přesvědčen, že odpověď tkví v její hluboké víře v řád světa a Boží moudrost a z toho plynoucího přesvědčení, že zdolávání překážek v našem životě má svůj smysl, i když ho třeba zrovna nechápeme. Víra, že vše, co na tomto světě konáme, dojde jednou spravedlivého soudu, a že je naší povinností nezakopat hřivny svěřené nám při příchodu na tento svět, ale naopak je rozhojňovat k prospěchu nejen svému ale i svých bližních.

Ohlédneme-li se za životem sestry v Kristu Emilie, dojdeme k poznání, že požehnaná léta vyměřená jí na tomto světě byla naplněna nejen pokorou, obětavostí, láskou, respektem i soucitem s bližními, ale i schopností života užít a radovat se z něj. V tom může být mnohým z nás příkladem.

Rodina Šimkova

 (Zprávu o zesnutí mátušky Emilie viz mezi předchozími příspěvky.)