Olomoucko-brněnská eparchiePosvátný synod Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku se sešel 27.3.2014 ve složení vladyka Jáchym, vladyka Juraj a vladyka Rastislav – BEZ vladyky Simeona.
A rozhodl (viz. příloha – výpis z usnesení Posvátného synodu 27.3.2014) svým usnesením č. 1, že po čtrnácti letech:
„ruší usnesení Posvátného synodu č.1 ze dne 8. dubna 2000 o ustanovení mariánskolázeňského biskupa Simeona za eparchiálního biskupa Olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie v Olomouci a tímto ho ke dni 27.3.2014 odvolává z postu biskupa Olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie v Olomouci. Zároveň ruší jmenovací dekret 18/2000 ze dne 8. dubna 2000, kterým byl ustanoven za eparchiálního biskupa Olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie v Olomouci“.
Toto Synod odůvodnil způsobem: „Posvátný synod rozhodl ve smyslu…“ a dále následují odkazy na různé obecně formulované články, které jsou ale ve světle odůvodnění irelevantní: článek 3, odst. 2 ve znění „Posvátný synod projednává otázky víry a mravů a spolupůsobí s metropolitou při kanonické správě církve.“ a článek 5, odst. 3 ve znění „Není-li řádně zvolený biskup z vážných důvodů trvale způsobilý spravovat eparchii, rozhodne Posvátný synod, aby byl na jeho místo řádně zvolen nový biskup.“ a prováděcího předpisu k němu ve znění „Závažnost důvodů nezpůsobilosti biskupa spravovat eparchii posoudí Posvátný synod„ a rovněž odkazuje i na několik kánonů. Dále (stále stejné souvětí) Synod zde o sobě píše v ženském rodě a praví že „posoudila protiústavní a protikanonické jednání“ vladyky Simeona a dále vyjmenovává tato svá vylhaná nebo zkreslená tvrzení, která označuje za jednání vladyky Simeona (viz. příloha – výpis z usnesení Posvátného synodu 27.3.2014).
Proč je to všechno nelegální? Proč je zápis otce Klokočky jakožto správce Olomoucko-brněnské eparchie neplatný? Rozeberme si situaci. Jaké jsou dnes prameny práva fungování naší církve? Jsou dvojího druhu:
- relevantní pro stát,
- relevantní pouze pro naši církev.
Pro stát, který výmazy a zápisy statutářů provádí, je zásadní a relevantní jeden dokument. Nazývá se „základní dokument“ a každá registrovaná církev si ho sepsala sama a má svůj vlastní. Ten náš je ve své podstatě shrnutím naší Ústavy, s odkazy na ni, ale v něčem se od Ústavy záměrně odchyluje. V těchto ustanoveních je základní dokument nad Ústavou, tedy platí základní dokument a ne Ústava. Toto je zrovna tento případ. V bodu 6. základního dokumentu stojí „Eparchiálního biskupa odvolává eparchiální shromáždění z důvodů vážného porušení kanonických pravidel, nebo ze závažných zdravotních důvodů.“ (Pro pořádek si připomeňme, že některé církve mají text svého základního dokumentu totožný s ústavou, jako například Ruská pravoslavná církev v České republice. To ale není náš případ.)
To znamená, že v případě naší církve pro nás a pro stát platného práva může odvolat eparchiálního biskupa pro kanonické prohřešky pouze eparchiální shromáždění. Ještě jednou připomínám, že Synod ve svém usnesení ze dne 27.3.2014 doslova mluví o tom, že vladyku Simeona odvolává a to pro jeho údajné protiústavní a protikanonické jednání. (Pro pořádek: protiústavní je rovněž protikanonické, neboť Ústava je pro nás jedním z pramenů kanonického práva, takže je přinejmenším matoucí považovat protiústavní a protikanonické za dvě různé věci a svědčí to o nízké úrovni právních znalostí autorů tohoto zápisu.)
Tento způsob odvolání ale nepřipouští platné státní právo ve smyslu paragrafu 10 zák. 3/2002 Sb., tudíž ho Ministerstvo kultury správně nemělo akceptovat a na základě toho nemělo vladyku Simeona vymazat. Toto usnesení Synodu je v tomto ohledu z hlediska práva nicotné a nemůže být právním titulem pro odvolání vladyky Simeona a tím spíše ne pro jeho výmaz jakožto statutáře z rejstříku. Je třeba dodat, že formulace usnesení Synodu mají formu soudního rozhodnutí. Synod tímto soudil vladyku Simeona v jeho nepřítomnosti, bez možnosti obhajoby a bez důkazů. Nemluvě o tom, že synod k takovému souzení vladyky neměl kompetence (o tom dále).
Je tu další rovina. Vladyka Simeon byl ustanoven do Olomoucko-brněnské eparchie v roce 2000, kdy sice již existovala Ústava pravoslavné církve, ale platil stále starý zákon o církvích a naše Ústava byla pouze jedním z vícero vnitřních předpisů naší církve dle tohoto zákona a byla dalším vnitřním předpisům rovna. Proto bylo tehdy možné legálně jmenovat vladyku Simeona arcibiskupem, aniž by byl zvolen eparchiálním shromážděním. Tím totiž s oblibou „argumentuje“ právní kutil vladyka Jáchym, když obhajuje sám sebe ve svém současném případě, jelikož nechápe, že nyní platí jiný zákon o církvích a vše se nyní musí řídit podle tzv. základního dokumentu, který navíc v našem případě není shodný s Ústavou (viz. výše). Nicméně, ani v tom roce 2000 nebylo možné jmenovat biskupa jenom tak. Musel být pramen práva, na základě kterého se tak učinilo. Ten pramen musel být dostatečně důležitý, aby se použil místo Ústavy, musel být jasný, naší církví uznávaný a proto pro stát byl vnitřním předpisem naší církve. Tím pramenem byly dva Tomosy Cařihradských patriarchů, které se vztahují k naší církvi. Nic jiného tímto pramenem být nemohlo. Byly to:
- Tomos z roku 1923 o autonomii a
- Tomos z roku 1998 o autokefalitě, který na Tomos z roku 1923 navazuje.
Vladyka Simeon byl v roce 2000 ustanoven do Olomoucko-brněnské eparchie právě na základě těchto Tomosů. Starý zákon o církvích, který byl tehdy platný, totiž nevyžadoval žádný základní dokument, mluvil pouze o vnitřních předpisech (viz. paragrafy 4, 6 a 7 308/1991Sb.) a vnitřními předpisy pro správu naší církve byly v roce 2000 především tyto oba Tomosy a Ústava, přičemž pro stát měly stejnou právní sílu – Ústava nebyla Tomosům nadřazena, ani neměla před nimi přednost. A protože Ústava jmenování biskupa bez volby neumožňuje, tak byly zcela logicky a právoplatně použity Tomosy. Proto byl vladyka Simeon jmenován na základě Tomosů, což bylo dle starého zákona o církvích zcela legální, ale dle nového to již možné není, proto vladyka Jáchym dnes nemůže být arcibiskupem pražským. Všechny včetně Ministerstva kultury tudíž musí zajímat, na základě jakých vnitřních předpisů byl vladyka Simeon jmenován. A bylo to základě Tomosů Ekumenických patriarchů (1923 a 1998), které byly v roce 2000 rovnými Ústavě a žádný základní dokument obsahově odlišný od Ústavy jsme tehdy neměli.
Proč je to důležité?
Protože synod může rušit pouze ta usnesení či dekrety, které měl právo vydat a pouze na základě a v rámci právní normy, na základě které usnesení/dekrety vydal. To znamená, že vydal-li Synod v roce 2000 usnesení na základě Tomosů, tak by je mohl zrušit pouze na základě Tomosů, pokud to Tomosy vůbec umožňují. Na základě Ústavy to nemohl vydat a nevydal, Ústava toto vůbec neumožňuje. Proto Synod nemůže na základě Ústavy jen tak zrušit nějakým usnesením dekret z roku 2000 o ustanovení vladyky Simeona. Ústava neumožňuje Synodu přijímat usnesení o ustanovení eparchiálního biskupa a tudíž Synodu neumožňuje ani zrušení takového usnesení. Synod by to mohl udělat na základě Tomosů, jenže ani ony to jen tak neumožňují (jak vysvětlím dále). V této souvislosti je ještě nutné zdůraznit, že Tomosy jsou pro autokefální církev lex specialis ke kánonům, takže pro problematiku v nich upravenou se Tomosy používají přednostně před obecnými církevními kánony.
Jak je to tedy s Tomosy?
Tomos z roku 1923 je stále platný s výjimkou ustanovení novelizovaných Tomosem 1998 díky explicitnímu odkazu v Tomosu 1998. V samotném Tomosu z roku 1998 o volbě biskupa nic moc není, ale vzhledem k ustanovením Tomosu z roku 1923 a tomu, že je této problematice pojednáváno v bodu A Tomosu z roku 1998, který mluví o synodu, lze jednoznačně dovodit, že podle obou Tomosů biskupy volí Synod. V bodu 4. se praví: „Episkopy navrhuje kněžstvo a lid, volí je pak Synod“ . Takže Tomosy umožňovaly Synodu v roce 2000 volit biskupa. A právě toto ustanovení je tím právním pramenem (právní větou), na základě kterého byl vladyka Simeon ustanoven do Olomoucko-brněnské eparchie. Bod 6. téhož Tomosu z roku 1923 praví:
„Archiepiskop a ostatní episkopové, kanonicky na své prestoly dosazení, zůstávají na nich doživotně, vyjma, že se jich vzdají dobrovolně, anebo jsou z nich kanonicky složeni. Episkopové odsouzení svoji Synodou, mají právo odvolati se k Ekumenickému Patriarchovi, jenž pronáší konečný rozsudek společně se Synodou složenou z jeho Metropolitů.“
Toto ustanovení však od roku 1998 takto neplatí, protože ho novelizuje bod C. Tomosu z roku 1998:
„Kanonicky zvolený a ustanovený blaženější arcibiskup a ostatní vysokopřeosvícení metropolité zůstávají ve funkci doživotně, kromě těch, kteří svévolně odstoupí nebo kanonicky propadnou.“
a dále upřesňuje kanonické soudní řízení pro případ řízení ohledně kanonického propadnutí i pro jiné méně závažné případy:
„archijerejové soudy prvního stupně a pro přestupky svých povinností jsou souzeni podle posvátných kánonu prostřednictvím kanonicky sestavených synodálních soudů, pro jejichž uskutečnění jsou zváni se schválením ekumenického patriarchy hierarchové výlučně z jurisdikce Matky církví, t.j. ekumenického trůnu. Souzení archijerejové se mohou obrátit ke konečnému rozhodnutí k ekumenickému patriarchovi.“
To znamená, že ve smyslu obou Tomosů mohl Synod v roce 2000 biskupa zvolit a ustanovit, ale pouze doživotně, ledaže sám odstoupí nebo kanonicky propadne, ale o biskupově odvolání na základě kanonického propadnutí rozhoduje od roku 1998 pouze a jenom řádný synodální soud z hierarchů Ekumenického patriarchátu a nikoli naši místní biskupové. Je to proto, aby byla zachována objektivita a spravedlnost, což v místních poměrech není vždy možné, jak ostatně máme bohužel možnost teď sledovat. A to vše v řádném spravedlivém procesu a navíc s možností odvolat se k patriarchovi.
Vladyka Simeon podle dnešního platného práva mohl být odvolán pouze eparchiálním shromážděním své eparchie – 2/3 většinou. V žádném případě ne místním Synodem. A podle práva naší církve nesmí být ani souzen místním Synodem, nýbrž pouze hierarchy z Ekumenického patriarchátu, navíc s možností odvolání se k patriarchovi.
Ještě poznámka:
Usnesení synodu ze dne 27.3.2014, které rádoby odvolává vladyku Simeona, vladykovi do budoucna přisuzuje jakýsi posměšný titul „bývalého arcibiskupa Olomoucko-brněnské eparchie“, což je další právní kutilství, protože případné zrušení usnesení dekretu (které ovšem není z hlediska platného práva možné, jak jsme si už vysvětlili) by znamenalo toliko restitutio ad integrum, tedy návrat do předchozího právně konzistentního stavu, takže vladyka Simeon by se měl stát opět biskupem mariánskolázeňským, kterým byl dříve. V žádném případě však nikoliv jakési svěření budoucnosti vladyky Simeona a jeho titulování do kompetence Synodu. Snaha Synodu přisuzovat vladykovi Simeonovi titul „bývalého arcibiskupa Olomoucko-brněnské eparchie“ je jenom dalším projevem právního amatérismu a v konečném důsledku bezpráví na vladykovi Simeonovi.
Závěrem:
Jak bylo zde v textu prokázáno, Synod nemohl svým usnesením ze dne 27.3.2014 vladyku Simeona odvolat, toto “usnesení” nemá a nemůže mít právní účinky. Vladyka Simeon je z hlediska platného práva stále arcibiskupem Olomoucko-brněnské eparchie, statutářem Olomoucko-brněnské eparchie a předsedou Eparchiální rady. Zápis o. Klokočky nebyl a ani nemůže být o nic právně opřený, tudíž nebyl a nemůže být po právu. Usnesení synodu ze dne 27.3.2014 je vzhledem k platnému právu a uplynulé době právně zcela irelevantní a Ministerstvo kultury by k němu nemělo vůbec přihlížet.
napsal bratr Cyprián
Otevřete tento odkaz a potom klikněte na ikonku 
.
Vzhledem k různým diskuzím a množícím se pochybnostem ještě přidávám toto vysvětlení:
Zákon o církvích platný v roce 2000 (zákon 308/1991Sb.) znal jenom pojem “vnitřní předpisy“. Nevyžadoval žádný konkrétní předpis jiným nadřazený. Od přijetí zákona 3/2002Sb. je tomu jinak, ten vyžaduje existenci tzv. “základního dokumentu“, který je ve vztahu církve a českého státu nadřazen dalším normám církve. Základním dokumentem je pro naši církev dnes modifikovaná a zkrácená Ústava naší církve (tzv. “základní dokument”, který není Ústavě zcela identický, jak vysvětluji výše a jak si můžete sami ověřit).
Obecně, základním předpisem autokefální církve je Tomos, který je jakousi kanonickou ústavou. I když jsme v roce 1998 přijali svou vlastní Ústavu, tak pro Ekumenický patriarchát v roce 2000 (kdy došlo k ustanovení vladyky Simeona eparchiálním biskupem Olomoucko-brněnské eparchie usnesením synodu), naše ústava byla předpisem nižší právní síly než byly oba Tomosy (1923 a 1998). To znamená, že kdybychom někoho v roce 2000 zvolili 2/3 eparchiálního shromáždění a náš synod by to akceptoval, tak by toto 2/3 zvolení jako takové pro Ekumenický patriarchát by bylo bývalo nebylo rozhodující, protože podle Tomosů je důležitý synod. Ekumenický patriarchát to vlastně tvrdil také před rokem, než jsme Ekumenickému patriarchátu vysvětlili, že bez volby dle “základního předpisu” (2/3 většinou eparchiálního shromáždění) český stát dnes již nikoho nově zvoleného neuzná. Ekumenický patriarchát proto respektuje právní realitu ČR a vyžaduje volbu dle “základního dokumentu”. Trapným paradoxem je, že jsme v mezidobí sami “zvolili” vladyku Jáchyma a vladyku Rastislava v rozporu se základním předpisem a Ústavou a samozřejmě neúspěšně se dožadujeme uznání této neplatné volby u českého státu a u Ekumenického patriarchátu.
Tomos je dekret, je pro nás jakožto autokefální církev bezvýjimečně a bezpodmínečně platný a závazný tím, že jsme ho přijali. Podle zákona o církvích (308/1991Sb.), který platil v roce 2000 (v době kdy se vladyka Simeon stal eparchiálním biskupem Olomoucko-brněnské eparchie), každá církev měla a mohla mít vnitřní předpisy, kterými se řídí. Tyto předpisy mimo jiné měly upravovat ustanovování orgánů církve včetně biskupů. Zásadní rozdíl oproti současnému zákonu o církvích (3/2002Sb.) byla absence požadavku na tzv. základní dokument (teď je jim pro nás modifikovaná Ústava – viz. rozbor výše), tedy Tomosy i Ústava byly z pohledu českého státu v roce 2000 jenom jako “vnitřní předpisy” a jejich aplikační přednost byla interní věcí církve. Ústava nebyla nad Tomosy.
Tím, že jsme přijali Tomos 1998 a stali se autokefální církví, jsme Tomosy 1998 a 1923 (ano, i ten prvorepublikový, k tomu nás nutí text Tomosu 1998, jehož přijetím jsme přijali i ten z roku 1923) učinili svými základními právními předpisy v oblasti správy a fungování církve. Pro sesterské církve jsou právě tyto Tomosy naší “ústavou”, na základě které nás uznávají. Pro většinu pravoslavného světa jsou tyto Tomosy v případě naší církve nadřazené naší Ústavě a s opakem se smiřují pouze kvůli realitě místního státního církevního práva (tato realita ale v roce 2000 byla zcela jiná). Tomosy se dokonce v otázkách, které upravují, aplikují přednostně před starými kánony. Mají přednost před starými kánony, protože je upřesňují, jelikož jsou vlastně lex specialis pro naši autokefální církev. Mezi Tomosy ještě navzájem platí, že zákon pozdější ruší zákon předchozí, tj. kde dochází mezi 1998 a 1923 k rozporu, tam platí 1998.
Pro Ekumenický patriarchát a drtivou většinu dalších sesterských církví je naše Ústava oproti Tomosům jenom pochybným místním předpisem a náš základní dokument neznají vůbec. S opakem se smířují nelibě, ale smiřují, protože respektují, že takové je české právo, v prostředí kterého naše církev existuje a je financována státem. V roce 2000 ale nebylo s čím se smiřovat – Tomosy a Ústava si byly pro český stát rovny a bylo jenom na nás, co použijeme. Ano, bylo asi trochu trapné přijmout Ústavu a pak ustanovovat biskupy dle Tomosů, ale bylo to legální a kanonické a proto bylo možné si vybírat, co se v danou chvíli více hodí. Teď by to už legální nebylo – mimo jiné proto je nelegální vladyka Jáchym (u něj je ale ještě řada kanonických problému – otázka kanonické způsobilosti a vážných kanonických přečinů).
Tomos je základním právním předpisem pravoslavné autokefální církve, tak proto byl základní a závazný v případě ustanovení vladyky Simeona v roce 2000. A toto v roce 2000 akceptoval i český stát (tehdejší zákon o církvích to státu umožňoval).
Březnové “odvolání” vladyky Simeona je neplatné ze všech úhlů pohledu. Z pohledu konfesního práva (státního církevního) i práva kanonického. Nemluvě o tom, že ustanovení biskupa na konkrétní katedru je doživotní, ledaže by přešel na jinou katedru nebo odstoupil. To je právní realita pravoslavné církve od nepaměti. Je to úplný základ – dle kánonů i tradice. Odvolání je extrémní výjimkou a má svá přísná pravidla a přísně stanovený způsob, jinak by mohlo docházet ke zvůli (což je případ nášeho synodu v kauze vladyky Simeona dne 27.3.2014). Myslet si, že eparchiální biskup, který byl v roce 2000 ustanoven usnesením synodu a dekretem, je jen jakýsi dočasný “pověřenec”, který je eparchiálním biskupem jenom pokud se jeho jmenování v budoucnu po čtrnácti letech nezruší, si může myslet skutečně jen náš synod.
Vladyka Simeon se v roce 2000 stal řádným (jak z kanonického, tak z konfesně-právního hlediska) eparchiálním biskupem. Úplně stejně řádným, jako kdyby býval byl v roce 2000 zvolen 2/3 eparchiálního shromáždění. Vladyku Simeona v současné době nelze odvolat zrušením usnesení a dekretu z roku 2000. Odvolat ho lze jen buď 2/3 eparchiálního shromáždění (současným způsobem dle současného konfesního práva – dle “základního dokumentu” podle zákona 3/2002Sb., který ale není kanonický konformní) nebo řádným kanonickým soudem (složeného z v oblasti kanonického práva vzdělaných biskupů z Ekumenického patriarchátu – tj. podle tomosů a kánonů; nikoli jakýmsi soudem složeným z našich tří kanonicky nevzdělaných a zaujatých místních biskupů podle jejich “kreativního” výkladu ústavy a v rozporu se “základním dokumentem”). Takže opakuji: Odvolat vladyku Simeona lze jen kanonickým soudem Ekumenického patriarchátu s možností odvolání k Ekumenickému patriarchovi. Vladyku Simeona nelze odvolat zrušením synodáního usnesení a dekretu 2000 – to je právní ignoranství a zvůle, protože vladyka byl podle práva platného v roce 2000 řádné zvolen a ustanoven a je tudíž řádným eparchiálním biskupem jako jakýkoli jiný eparchiální biskup a není biskupem dočasným, jak si naši právní kutilové myslí. Požadavek volby eparchiálním shromážděním (tj. dle Ústavy) v roce 2000 nebyl požadavkem nutným, protože tehdejší právo nevyžadovalo žádný “základní dokument” a naše Ústava byla spíše pod Tomosy, rozhodně ale ne nad Tomosy – a to jak pro nás, tak i pro český stát. Dnes by tohle dle konfesního práva ustanovení na základě usnesení synodu již nebylo možné (viz. vladyka Jáchym), v roce 2000 to ale bylo zcela v pořádku z pohledu práva kanonického i konfesního.
Závěrem: Vladyka Simeon byl a dodnes je řádně zvoleným a intronizovaným eparchiálním biskupem Olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie. Z pohledu práva kanonického i konfesního.
Publikováno na: http://sul-zeme.cz/index.php/10-nase-eparchie/98-nelegalni-vymaz