O inspirativním úkazu velké lásky k pravoslavné církvi

Protojerej Alexander Novák se narodil 18.5.1934 v Táboře v rodině pravoslavného kněze Jiřího Nováka a Ludmily Novákové. S jeho mladším bratrem Jiřím byli oba pokřtěni vladykou Gorazdem.

Otec Alexander náležel (nejen věkem, ale především smýšlením i morálně) k dnes už odcházející nejstarší generaci našich duchovních, kteří nastupovali do duchovenské služby nikoliv kvůli seberealizaci, ale aby se obětovali. V době “budování komunismu” nemohl člověk, chystající se k službě církvi, očekávat nic, než persekuci, chudobu, problémy se stáními úřady a s tajnou policií (StB), trvalou společensko-politickou diskvalifikaci, ztrátu jakékoliv možnosti světské kariéry atd. A přesto se i v této době objevovali noví kandidáti kněžství, kteří byli připraveni dát se k dispozici církvi. O naprosté většině z nich platí ve větší či menší míře, že nepřicházeli, aby cokoliv pozemského získali, ale naopak – aby se spíše připravili o to, co společnost mohla příjemného nabídnout. Nepřicházeli, aby pobírali kněžský plat, ale naopak vynakládali své soukromé prostředky na pomoc církevnímu životu. Napadá mne srovnání s ženami myronosicemi, které putovaly s Pánem Ježíšem a s apoštoly a staraly se o ně z vlastních prostředků.

V roce 1986 byl vysvěcen v Olomouci na kněze biskupem olomoucko-brněnským Nikanorem pro službu v dlouhodobě opuštěné církevní obci ve Znojmě, které hrozilo uzavření a zánik. Ve Znojmě byl v té době už jen jeden věřící, s nímž sloužil otec Alexader liturgie po dva roky.

Když otec Alexander nastoupil do kněžské služby ve Znojmě, našel zde polorozpadlou faru a chrám v havarijním stavu. Na faře netekla voda z kohoutků, ale zato při dešti protékala střechou, nefungovalo topení ani toalety, sklep byl zatopen a všude hrozný zápach. Když si otec nevěděl rady, kde začít s opravami, poradila mu jedna pravoslavná duše: “Dej přednost chrámu.” Začali tedy s mátuškou čistit zhroucený chrám. Při tom se otci stále vracela myšlenka, v níž jako by mu Pán pravil: “Nejdřív pomoz ty mně, a pak uvidíš, jak pomáhá Bůh.” Začal opravovat, lézt po střechách, míchat maltu a obcházet úředníky, aby získal příspěvek na opravu – či lépe řečeno: záchranu – církevních nemovitostí. Při tom v tichosti dotoval probíhající práce ze svých soukromých úspor. Pomohlo i církevní ústředí. Jakmile byl chrám zabezpečen, pak najednou byla během 14 dní opravena střecha na faře. Záhy kupodivu finančně přispěl komunistický církevní tajemník a před zimou bylo opraveno ústřední topení. Spolu s tím došlo stejně nečekaně a podivuhodně na opravu vody, záchodů, rozvodů elektřiny, a mohlo se vymalovat. Ze zchátralé budovy se opět stala fara, v níž se dalo slušně žít.

V dobách “reálného socialismu” byl výsledek jeho námahy – krásně opravený dvoj-chrám sv. Václava s nově provedenou historicky šindelovou střechou a zpřístupněným balustrádovým ochozem vznášejícím se vysoko na skále nad Dyjí (vše za 220 tisíc Kč), i obyvatelná fara – téměř zázrakem. (V plné míře to může ocenit asi jen ten, kdo pamatuje, jak obtížně se za minulého režimu zajišťovalo provedení řemeslných a stavebních prací – mít na opravu peníze ještě neznamenalo, že bude provedena, protože sehnat řemeslníky bylo často za hranicí možností.)

Náhle se začali v chrámu scházet lidé. Po dvou letech služby ve dvou, začali na bohoslužby znovu chodit někteří dřívější pravoslavní a další zájemci; utvořil se malý pěvecký sbor. Přisluhuje pokřtěný rómský chlapec David, v obci se utváří pravoslavná skautská skupina. O děti, které se k pravoslavné obci stahovaly, se starala neúnavná mátuška Helena. Vyučuje se náboženství. Možná to byla nejutěšenější léta otcova kněžského působení.

Po převratu pokračuje otec v opravách pravoslavné kaple sv. Josefa v Jaroslavicích, zbudoné v r. 1947 Volyňskými Čechy, kteří přežili dukelskou operaci. Opravy byly dokončeny v r. 1993 (ikonografická výzdoba od Lubomíra Kupce).

V době krátce po změně politických poměrů se církevní ústředí dozví, že se v Hrubé Vrbce na Hodonínsku prodává obecní dům. Otec Alexander s archimandritou Cyrilem (Pospíšilem) se jedou na domek podívat. Na místě se otec rozhodl zřídit zde památník sv. biskupa mučedníka Gorazda. Na návrh otce Alexandra vyhlásil náš episkopát celocírkevní sbírku, která měla pomoci shromáždit prostředky na koupi nemovitosti. Zajímavé je, že sbírka tenkrát vynesla 55 tisíc, a obec Hrubá Vrbka požadovala za domek 53 tisíc Kč. Budova památníku byla tedy pořízena výhradně z prostředků darovaných našimi věřícími. Na rekonstrukci pak přispěly i státní úřady. Opravy a stavbu prováděla znojemská církevní obec, která je též dotovala.

Poznamenejme, že na stavbu přispěl i otec Alexandr ze svého majetku. Zřízení památníku považoval za událost velkého významu pro naši církev. Říkal, že každá významná osobnost má někde (nezřídka právě v rodné obci) svou památeční světničku. Symbolický posvátný příbytek, kde jsou vystaveny předměty, které se po takové osobnosti dochovaly. Lidé pak mají místo, kam mohou připutovat a tím vzdát svou úctu. To patří k udržování památky a připomínání díla a dědictví této osobnosti. Proto si otec Alexandr, jehož otec patřil k mladší generaci spolupracovníků sv. vladyky Gorazda, přál, aby i náš svatý mučedník měl svou světničku – místnost důstojně zasvěcenou jeho památce, kde by se v průběhu času shromažďovaly památeční předměty připomínající svatého vladyku. Otec Alexandr byl přesvědčen, že každý ctitel sv. Gorazda srdcem pochopí význam takového místa.

Při plánování památníku otce Alexandra napadlo, že průjezd, který byl v zakoupeném domku vedle budoucí památeční světničky, by se mohl přebudovat na kapli, takže by se tam dala u příležitosti poutí sloužit bohoslužba. Výtěžek sbírky, spolu s dotacemi a prostředky otce Alexandra a znojemské církevní obce dosáhly výše, která umožnila nejen realizaci záměru přebudovat zakoupený domek na památník, ale i zřídit při něm důstojnou kapli. V následujících letech bychom mohli potkávat otce Alexandra opět v montérkách – tentokrát v Hrubé Vrbce, jak vede stavební práce a zúčastňuje se jich. Mohli bychom ho vidět jezdit neustále tam a zase sem mezi Znojmem a Hrubou Vrbkou. Na střeše domku byla vztyčena věžička s křížem, krytinou byl dřevěný šindel, vše působilo velice vkusně. Stejně tak prostý interiér kaple byl upraven neobyčejně příjemně a zároveň střízlivě, aby to odpovídalo duchu památky sv. Gorazda. Stěny nové kaple vymaloval ikonami slovenský ikonopisec br. Kupec. Po slavnostním vysvěcení kaple i památníku vladykou Kryštofem, které bylo spojeno s celocírkevní poutí do Hrubé Vrbky, což se událo v r. 1992, se vývoj ubírá dál. Je ustanoveno konat zde každoročně poutní bohoslužbu a to ke svátku umučení svatého vladyky, dne 4. září.

Vedle otce Alexandra a jeho mátušky Heleny patřil k zakladatelům památníku i archimandrita Cyril (později schiarchimandrita), a společně s otcem Alexandrem dospěli k nápadu výhledově skoupit přilehlé domky, aby zde vedle památníku a kaple mohl být zřízen monastýr. Tato idea se v průběhu 90. let postupně naplňuje. Do seznamu pečovatelů a dalších budovatelů monastýru se v této době významně zapisuje tehdejší olomoucko-brněnský biskup Kryštof, který zajistil další zvelebení a rozšíření monastýrského areálu.

Prvním igumenem monastýru sv. Gorazda se stal schiarchimadrita Kyrill, který tu zahájil pravidelné bohoslužby, shromažďoval zájemce o mnišský život, založil velkou monastýrskou knihovnu, pokračoval v opravách a budování. Monastýru věnoval bohoslužebná roucha, ostatky svatých i vzácnou a krásně zdobenou liturgickou soupravu (velký kalich, diskos atd.), a nakonec byl pod zdí kaple i pochován.

Letos se už můžeme radovat, že památeční místnost byla obnovena a naše církev má opět světničku sv. Gorazda, jak si to přál otec Alexandr, který jejímu zřízení věnoval tolik práce a přinesl pro to takovou osobní oběť. Věříme, že se do kaple vrátí i to, co první igumen monastýru odkázal (aby tam zůstala po něm – jak říkal – památka používaná při liturgii).

K poctě otce Alexandra dlužno uvést, že vše, co pravoslavného v Hrubé Vrbce bylo a je, se odvíjí od jeho oběti, vkladu, darů a práce. S úsměvem mi jednou říkal, že když každoročně rozbaluje balíček, který na něj čeká pod vánočním stromkem, už dopředu ví, co tam najde: nové montérky.

Ani pak si nedal pokoj. Prodejem své chaty získal prostředky na zakoupení budovy v Řimicích. Tato obec je památná tím, že zde bývalo církevní ústředí a měl zde svůj úřad a sídlo vl. Gorazd. Proto si otec Alexandr přál, aby zde měla církev kromě chrámu i svůj dům. Nyní nově zakoupená budova slouží jako fara a byla nedávno započata její oprava.

Při tom všem ještě stihnul (v r. 1995) zaopatřit znojemskou církevní obec velikým chrámem (z r. 1910), jehož vrcholek je vidět prý až z Vídně. Pořízení Božího stánku (náklady na kompenzace za přenechání chrámu) dotuje v tichosti značnou částkou otec Alexander ze svých prostředků. Zajistil pak prostředky na opravu, provedl adaptaci tohoto chrámu pro potřeby pravoslavné bohoslužby atd. Trvalo to devět let usilovné práce. Zápasil při tom s běsy, kteří skrze své služebníky kazili toto dílo. Jako nadšený ctitel cyrilometodějské tradice nechal tento chrám zasvětit sv. knížeti Rostislavovi (svatořečenému v r. 1994). Je to vůbec první chrám jemu zasvěcený. A tak byl v r. 2004 v den památky Mistra Jana Husa (6. července) nový pravoslavný stánek pro znojemské věřící olomoucko-brněnským vladykou Simeonem vysvěcen.

Otec Alexandr byl horlivým nositelem památky pravoslavných duchovních základů našeho národa. Navštěvoval místa spojená s nejstaršími dobami křesťanství u nás (na jednom takovém mi vyprávěl, že tam s mátuškou kdysi oba dlouhou chvíli slyšeli zpěv mnichů, ač tam byli sami, nablízku nikdo nebyl a nebylo možno určit zdroj tohoto zvuku). Věnoval se historickému bádání v této oblasti. Byl šiřitelem názoru o pravoslavném významu fresek ve znojemské rotundě sv. Kateřiny (k těmto názorům se postupně přiklánějí i další historici). Poukazoval na místní názvy (Cerekev, Cerkvice, Popice, Popovice, Mikulčice apod.), které přinejmenším v některých případech jsou – přes celé tisíciletí dochovanými – svědectvími o působení východního křesťanství u nás. Dnes jsou tyto akcenty na naše místní pravoslavné kořeny nejmladší generací pravoslavných křesťanů i některých duchovních zlehčované, protože tito lidé uvažují jen svým skeptickým rozumem, ale nevidí srdcem. Starší generace našeho duchovenstva však tyto historické a duchovní skutečnosti nejen viděla, ale především chápala jejich význam a vnímala jejich duchovní sílu. Hlas otce Alexandra na toto téma v kázáních i při různých jiných příležitostech často připomínal, dokazoval a rozváděl do souvislostí. Jeden z jeho článků na historické téma (z r. 2002; možná poslední, který napsal) je i na našem webu: Stalo se v lednu roku 1080.

Velkou oporou mu byla jeho manželka mátuška Helena, která vždy věrně stála po jeho boku. Pamatujeme si, jakou štědrou hostitelskou pozorností nás při návštěvách zahrnovala. V Hrubé Vrbce ji však bohužel nakazilo klíště infikované boreliózou – v té době nebyla tato nemoc tak známá a tudíž byla podceněna léčba; nakonec na tuto nemoc mátuška Helena zemřela. Jak hluboce milovala naši církev, jsme pochopili až později, když jsme si uvědomili, že rok před svou smrtí, když cítila, že nemoc postupuje a jí se už krátí čas, navštívila s otcem Alexandrem všechny naše dostupné farnosti a chrámy, aby je ještě naposledy viděla. Krátce před smrtí se jí zjevil anděl, s nímž hovořila, a oznámil jí její odchod. Zesnula 26. června 2003. “Tato ztráta mne zasáhla nebývalou měrou,” poznamenal otec o této době. Od té chvíle se mu už dílo nedaří, jako doposavad. Z posledních sil dokončuje přípravu chrámu sv. Rostislava k vysvěcení, ale úbytek energie a elánu je patrný. Ztráty v okruhu nejbližších lidí a spolupracovníků musely být pro otce Alexandra těžkou zkouškou. Jednou mi řekl, že všem, kteří se podíleli na zbudování památníku a monastýru v Hrubé Vrbce, se za to ďábel pomstil. Otec Kyrill dostal rakovinu, mátuška zemřela na následky infekce a on sám trpěl značnými zdravotními potížemi.

Otec Alexander Novák, náš církevní stavitel, pracoval, ač mu bylo již přes 70 let; dožil se 81 let a zemřel v domě důchodců 10. července 2015. Byl pohřben v rodinném hrobě vedle své mátušky v Bílé Lhotě. Nechť Pán Ježíš milostivě shlédne na jeho lásku k církvi, a přijme i jeho práci, oběti, dary a námahu, které nezištně kladl na oltář církve. Kéž ho odmění v nebeských příbytcích věčným odpočinutím a blažeností.

Protojerej Alexander ukazuje svým příkladem, že i dnes lze uskutečňovat dávný princip církevního života, dle něhož máme své prostředky vkládat do potřeb církve, aby mohla trvat a rozvíjet se. Tento princip – tj. obětavost laických věřících i duchovních – byl (od prvních dob přes celé křesťanské dějiny až doposavad) jedním pilířů, na nichž spočívá pozemská existence církve, stavba a údržba chrámů i služba a živobytí duchovenstva. Zdá se to jako samozřejmost, že? Současnost ale vše obrací naruby, a neobchází ani církev. Nedávno na nás dolehlo jakési pokušení “privatizace” církevního života. V některých případech se církevní prostředky a zdroje vkládají do budování soukromých zařízení s odůvodněním, že pak budou (možná, pokud tomu bude majitel nakloněn) sloužit i církevním potřebám. Stejně tak se nám tu objevily tendence na církevním životě a potřebách církve vydělávat peníze. Duch nové doby proniká i do církve. To je způsob myšlení, který si ještě před pár desítkami let snad nikdo v naší církvi neuměl ani představit. Snad nám památka otce Alexandra bude stále připomínat, že do církve přicházíme, abychom obětovali něco ze svého pozemského a získávali tím nebeské.

Důstojnému otci Alexandrovi věčná paměť! Se svatými upokoj, Bože, služebníka svého…

Ze vzpomínek, znojemské kroniky a dalších zdrojů sestavil
prot. Jan Baudiš

Fotografie – osobní archiv autora

P .S.
Jedná se o výběr z obsáhlejšího článku. Celý text najdete zde.