7. září t.r. se sešel ve vilémovském monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice moravský sbor presbyterů. Po svaté liturgii v monastýrském chrámu začalo v zasedacím sálu monastýru setkání našeho eparchiálního duchovenstva. Konferenci předsedal olomoucko-brněnský eparchiální arcibiskup Simeon. Na vedení schůze se podílel i vikární biskup šumperský Izaiáš, ředitel úřadu eparchiální rady.

Po uvítání přítomných duchovních zahájila zasedání přednáška vladyky Simeona o desateru Božích přikázání. Nad každým přikázáním pronesl vladyka obsáhlé zamyšlení o jeho významu a aplikaci v životě církve i osobní zbožnosti. Hluboký rozbor Božích ustanovení posluchače zaujal.

Přednášející začal svou přednáškou připomenutím, že dodržování Božích přikázání chrání člověka proti útokům ďábla ze všech stran. Dále zmínil, že naše víra nám dává ochranu shůry, avšak součástí naší zbožnosti je také nesení kříže. Láska k Bohu dává člověku sílu k sebeoběti a k tomu, abychom s důvěrou dokázali přijmout svůj kříž a pokorně jej nést.

Vladyka rozbíral téma Desatera opravdu důkladně, a dotkl se mj. i zajímavého rozdílu mezi pojmy „všemohoucí“ a „Vševládce“ v jejich rozdílném významu a kontextu. Přimlouval se větší rozšíření používání slova Vševládce, neboť se tento pojem hlouběji dotýká osobního vztahu člověka s Bohem a Božího milosrdenství. Vševládce je otec, který sám dobrovolně omezil svou všemohoucnost, aby svým dětem nechal svobodu. Proto je pro nás Bůh především Vševládcem – Otcem dávajícím nám svobodu, která nám umožňuje milovat.

Dalším bodem programu bylo zhodnocení průběhu gorazdovských oslav v Hrubé Vrbce, které byly přítomnými označeny za mimořádně zdařilé. Pozoruhodná a památná je účast pěti sloužících biskupů, z nichž dva přijeli za účelem oslav památky sv. Gorazda z Polské autokefální církve. Vysoce byl oceněn výsledek oprav monastýru. Vnější vzhled rekonstruovaných budov si podle zpráv pochvalují i obyvatelé Hrubé Vrbky, kteří nyní vidí v monastýrském areálu skutečnou okrasu své obce.

Poté následovaly administrativní informace z eparchiálního úřadu, po nichž se spontánně rozvinula živá debata o liturgickém životě naší místní církve (inspirovaná předchozím rozhovorem o Gorazdových oslavách). Liturgické a typikonální otázky se rozebíraly poměrně intenzivně, zvláště se zřetelem k tomu, jestli – či do jaké míry – je v současném životě naší církve na místě uplatňování liturgických forem, které téměř před stoletím zavedl vl. Gorazd. Necelá polovina přítomných se v hlasování přihlásila k pravidelnému používání tzv. Gorazdova sborníku (ostatní používají obsahově rozšířené překlady). Svatý vladyka si přál, aby se liturgický život místní církve vyvíjel směrem k tomu, co je obvyklé v pravoslavném světě, ale zároveň tím neztrácel specifický český ráz, který vyhovuje mentalitě Čechů a Moravanů. Zachovat, udržovat, tříbit a dále pěstovat český charakter bohoslužeb je nutnou součástí misijní praxe naší církve. Přinejmenším polovina veřejné bohoslužby musí být vedena v českém jazyce.

Vladyka Simeon připomněl gorazdovskou tradici, kterou dodržovala i stará generace českých duchovních, – při každé bohoslužbě (liturgii, pobožnosti i trebu) kázat. Na této misijní tradici je nutno trvat a vyžadovat ji od každého duchovního.

Vladyka Izaiáš vyjádřil požadavek, aby každý kněz znal typikon a měl knihu s typikonálními pravidly doma. Dále vybízel aby se na farnostech sloužily večerní bohoslužby a litije (tyto bohoslužby může konat kněz, i když je v chrámu sám). Prot. Petr Novák vzpomínal na to, jak v dobách, kdy byl na Moravě eparchiálním biskupem vladyka Kryštof, se v katedrále konaly litije každou sobotu večer (řecký obyčej), vladyka na ně docházel a vyžadoval je.

(Dodatek redakce: materiály pro českou večerní bohoslužbu lze např. najít zde: postup bohoslužby, změny na svátky a litije. Některé prohlížeče PDF zobrazují tyto soubory špatně. Je potřeba prohlížet a tisknout je bezplatným Acrobat Readerem.)

Pak se chvilku vedla debata o některých liturgických nuancích, jako např. otevírání a zavírání královských vrátek při bohoslužbě, používání chrámové opony či zvyklosti, podle které se kněz uklání a prosí věřící o odpuštění (v české praxi se konalo bezprostředně před svatým přijímáním, v ruské praxi se provádí na konci tzv. „vchodných modliteb“).

Ve všech ohledech je nutno mít na zřeteli, že naše liturgická praxe musí být misijní.  To však neznamená, že se ještě dnes musí zkracovat postup bohoslužby či výrazně zjednodušovat liturgický řád. České mentalitě jsou pravoslavné bohoslužby spíše přístupné, jsou-li na farnostech prováděny ve střízlivých formách a prostě, aby velkolepost vnější formy nezakrývala bohatství vnitřního duchovního obsahu.

Na závěr, jako poslední bod programu, mohli přítomní vyslechnout přednášku, která měla charakter stručného zamyšlení nad osobností sv. Gorazda. Snaha autora byla přiblížit tuto výjimečnou osobnost v rozměru lidském. Takže její téma znělo: některé povahové črty vl. Gorazda, jak se o nich zachovaly zprávy od jeho současníků. Mozaikou sestavenou z několika dochovaných vzpomínek na temperament svatého vladyky se přednášející pokusil vykreslit, jaký měly jeho povahové rysy vliv na způsoby jeho práce. Snad řečníkova snaha alespoň maličko přispěla, aby se nám tato vzácná postava novodobých dějin naší církve stala ještě inspirativnější.

Před očima nám díky záznamům pamětníků povstaly obrysy vladykovy energičnosti, pracovitosti, sebeobětavosti, ale zároveň i přísnosti na své kněze, náročnosti a vysokých požadavků, které kladl na sebe i na své spolupracovníky a celou svou eparchii. Byl to muž železné vůle, hluboce zbožný a v řadě ohledů geniální, jenž se cele obětoval své práci a svému poslání. Neoddával se zábavám ani klábosení při hostinách, prakticky neustále se věnoval práci. Při schopnostech, jimiž oplýval, byl neuvěřitelně skromný. Byl pro své kněze vším, vzhlíželi k němu jako děti k otci (podle slov Boh. Alše). Musel však snášet ze strany okolního světa mnoho pomluv, prázdné kritiky, obvinění z nejrůznějších špatností. Byla to nesmírná tíha, pod níž někdy téměř klesal. Snášely se na něho např. pomluvy, že k nám uvádí cizí vlivy – politické, náboženské, obřadové i kulturní (čelil námitkám proti byzantské liturgii, že prý je cizí českému náboženskému cítění; proti ikonostasu a uctívání ikon, že prý je to nemoderní a oddělení kněze ikonostasem od lidu prý odporuje požadavku na odstranění klerikalismu; jindy se zase lidé bouřili proti chrámové architektuře otce Kolomackého, že se prý nehodí do české krajiny a je cizorodým prvkem v místní kultuře atd.) Na druhé straně musel do vyčerpání bojovat proti pokusům zavádět do českého pravoslaví protestantské prvky.

Následovala diskuse o způsobu práce vl. Gorazda a příkladu, který v ní může najít dnešní generace. Podtržena byla i evidentní podobnost některých rysů tehdejší situace (ve společnosti i mezi pravoslavnými) se současností.

Zasedání bylo uzavřeno představením nové knížky, vydané úřadem ER k letošnímu gorazdovskému jubileu: “Stručně o pravoslaví.” Text knížečky vlastně vznikl k cyrilometodějskému výročí 2013 – jeho struktura a formát byl dán už v samotném tehdejším zadání, které znělo: co nejstručnější pojednání v útlé brožuře, kterou bude možno rozdávat zájemcům o pravoslaví. Knížka měla mít dva tématické oddíly – první o víře a praxi církve, a druhý o pouti pravoslaví skrze staletí našich národních dějin (tato druhá část je zpracována v duchu vědeckého díla vl. Gorazda a dokazuje domovské právo pravoslaví v Čechách a na Moravě).

Před obědem přítomní pogratulovali otci Mojmírovi k významnému životnímu jubileu a zazpívali modlitbu: “Mnohá léta!”

Pak se přítomní odebrali k monastýrskému pohoštění a přátelským rozhovorům v jídelně.

Na průběhu celého setkání bylo, myslím, znát duchovní povznesení kněžstva z proběhlé slavnostní události v Hrubé Vrbce. Pečeť požehnání sv. Gorazda se odrážela i na velice pěkné atmosféře setkání a intenzivním zájmu přítomných o probírané otázky.

Děkujeme vladykovi Simeonovi za poutavou přednášku a všem přítomným za jejich diskusní příspěvky.

prot. Jan z Jihlavy

[Spustit prezentaci]