Narození Kristovo | Olomoucko-brněnská eparchie

Vtělení Božího Syna je v biblické i církevní tradici spojeno s astronomií. Pohanským národům bylo Narození Kristovo zvěstováno jazykem, který jejich mudrcové uměli číst, – jazykem nebeských úkazů. Proto hvězdopravci zaznamenali toto zvěstování, které se jim ukázalo na nebeské báni, a tři takoví mágové vypravili se k Betlému. Židům bylo blížící se narození Mesiáše zvěstováno proroky. Naplnění těchto proroctví starý Izrael očekával. Jejich součástí bylo označení času i místa, kde a kdy se to mělo stát, a proto byli židé v této době plni napjatého očekávání a vyhlíželi, kdy už k nim bude Hospodinem poslán jejich zaslíbený král.

I přes zjevné sdělení Božích proroků židům, byli pohani – jak se zdá – schopni lépe než židé pochopit, co se stalo v Betlémě. Přes nedokonalost jazyka přírodních úkazů vyrozuměli, co jim touto řečí Stvořitel sděloval, a přišli uvítat Spasitele světa. A tento trend měl pokračování. Po zrodu křesťanské církve, která se zprvu obracela k židovskému prostředí, se nakonec přeneslo těžiště církevní misie mezi pohany.

Zřejmě v důsledku toho nám astronomické jinotaje v symbolickém církevním vidění zůstaly. Zvláště v souvislosti se svátky Narození Páně obsahují hymnické texty církve mnoho narážek a obrazů vázaných na astronomii. Proti obrazu pohanských mágů, vedených hvězdou při putování do Betléma, nám církev staví před oči obraz Kristova Narození připodobněného ve svátečním troparu k východu Slunce. Oproti hvězdám je Boží Syn církví oslavován jakožto „Slunce spravedlnosti“. A nás všechny církev přivádí k tomu, abychom se odvrátili od služby pouhým hvězdám ke klanění se duchovnímu Slunci – Kristu. Zatímco hvězdy krouží po nebeské klenbě patřící k tomuto světu, Slunce spravedlnosti vychází z výsosti – tj. přichází k nám z věčnosti. Vzhůru srdce! Povznesme se od světýlek věcí dočasných k oné nezapadající záři věčnosti. Pomíjivé hvězdy nemohou osvětlit temnotu a vyhnat tmu z jeskyně našich srdcí, zatímco Slunce Kristovo osvítí naše nitro a naplní prázdnou jeskyni našeho srdce, když dovolíme Kristu, aby se i v nás narodil.

Dobytčí chlév se v Betlémě stal příbytkem andělů, zářícím trůnem Nejvyššího. Kristus rodící se v tmavé jeskyni našeho nitra, zaneřáděné zvířecími vášněmi a hnojem hříchů, změní naše srdce na místo čisté, jasné, skvoucí a důstojné Božího spočinutí.

Všechny tyto úvahy, plné symbolických obrazů, ukazují velice konkrétní proměnu, k níž jsme Kristem povoláni: pokáním se očistit od hříchů, aby naše nitro mohl osvítit Kristus, když se v nás jako v betlémských jeslích narodí. Toto Slunce dává lidským srdcím nejen očištění, ale i to, po čem prahne lidský rod odjakživa – poznání Boha. Poznat Boha znamená zamilovat si ho, neboť není možné Boha vskutku znát a nemilovat ho. Kristovo „světlo poznání“ nás tedy s ním sjednocuje a zároveň nás osvěcuje, takže díky němu můžeme hodnotit – poznáváme, co je dobré a bohumilé, a co je pro nás zlé a Bohu odporné.

Tak se můžeme ubírat po stezkách svých životů, jako ten, kdo jde ve dne. To znamená bez bloudění, bez pádu do jámy – čili varujme se skutků tmy, hříchu a klamu. Vždyť přece víme, kam kráčíme, jaký je cíl naší cesty. Velký je rozdíl mezi člověkem putujícím za dne a tím, kdo tápe ve tmě tmoucí! Veliká je proměna synů světa hříchu na „syny světla a syny dne“, kterou s námi chce Bůh učinit!

Jak poznáme, že se v nás tato proměna našeho nitra děje? Jejím neklamným projevem je, když duši naplňuje pokoj a smíření. Jak to zpívali andělé: „Na zemi pokoj, lidem dobrá vůle!“ Člověk obdarovaný pokojem zjistí, že už nic jiného nepotřebuje. Kdo má v sobě Krista, má všechno.

Narozením tvým, Kriste Bože náš, vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti,
a znáti tebe, Východ z výsosti;
Pane, sláva tobě!

(Tropar svátku Narození Páně)