V neděli marnotratného syna  4. února 2018 navštívil vladyka Izaiáš naši svitavskou církevní obec. Před svatou liturgií posvětil ikonostas, který jsme pořídili díky podpoře poskytnuté úřadem Olomoucko-brněnské eparchie a dárců z řad věřících. Symbolicky jsme tak uzavřeli stavbu chrámu započatou v srpnu 2008.

Postupné doplňování vybavení  kaple i farního zázemí nás ještě v dalších letech čeká. Jsme ale rádi, že jsme získali po téměř desetiletém úsilí vlastní důstojný prostor pro pravoslavné bohoslužby v našem městě. Vladyka ve svém kázání připomněl Boží slitování a milosrdenství, jež nás provází v našich životech a jehož jsme také okusili i při stavbě Božího chrámu zasvěcenému svatému velikomučedníku Jiří.

Chtěli bychom poděkovat všem, kdo pomáhali při samotné výstavbě, těm, kteří podporovali stavbu modlitbou i finančně, a také našim vladykům a úřadu eparchie za pomoc poskytnutou v závěru stavby, při kolaudaci a svěcení.

Kéž vám Bůh odplatí nebeským za pozemské!

Za Pravoslavnou církevní obec ve Svitavách
rada církevní obce
a duchovní Jiří Kolář a Mojmír Kříž

 

P.S.

Redakce eparchiálního webu blahopřeje pravoslavným ze Svitav k dokončení tak náročného díla, jakým je stavba nového chrámu. Vztyčení tradičního ikonostasu je vskutku dalším významným milníkem na této cestě. Zároveň jim děkujeme, že nejen výstavbou chrámu, ale i zbudováním ikonostasu naplňují přání sv. Gorazda, jehož snahou bylo uvádět k Čechům a Moravanům pravoslavnou víru doprovázenou plností posvátné tradice.

O významu ikonostasu

Světitel mučedník Gorazd kladl ve své době velký důraz, aby české pravoslavné chrámy byly vždy vybaveny ikonostasem tak, jak to žádají tradiční pravoslavné liturgické zvyklosti. Argumentoval při tom hluboce duchovně, že ikonostas vlastně nic nezakrývá, ale naopak zjevuje věřícím duchovní skutečnosti, aby měli stále před očima, čeho jsou při svaté liturgii účastni.

Oddělením oltářního prostoru vzniká velesvatyně se svatým prestolem (trůnem) a chrámová loď (svatyně), kde se shromažďují věřící (jimž říkáme „královské kněžstvo“) ke službě Bohu Vševládci, který všem v chrámu žehná z ikony umístěné na středu nejvýchodnější stěny chrámu v oltáři (tradičně se používá typ ikony „Spasitel uprostřed nebeských mocností“). Rozdělením chrámového prostoru se symbolicky zjevuje dělení Božího stvoření na svět neviditelný a viditelný, na nebe a zemi, na věčné a dočasné.

Ikony na ikonostasu pro nás představují okna do nebe – Boží zjevení lidem. Těmito okny nahlížíme do duchovního světa nebeského ráje, a zároveň z těchto oken na nás hledí žehnající postavy Krista a jeho svatých, přicházející k nám. V tomto smyslu ikonostas nerozděluje chrám, ale spojuje, vyjadřuje propojení nebeské a pozemské sféry, je vyjádřením působení Boží blahodati, energie Ducha Svatého, která překlenuje propast mezi Stvořitelem a stvořením, mezi Božským a lidským. Ikonostas tím ukazuje Boží lásku, s níž se nám Boží Syn (a celá Trojice) jako Stvořitel zjevuje a jako Spasitel se k nám sklání a přichází za námi.

Pro zdůraznění těchto duchovních skutečností, které očima duše můžeme nahlížet, jsou v ikonostasu také vrátka, jimiž vychází a vchází sloužící duchovenstvo. Jimi vstupují kněží do oltáře sloužit u Božího trůnu (prestolu), jimi jsou  neseny na prestol naše dary, jimi jsou k věřícím přinášeny přečisté Tajiny – nebeský pokrm k očištění a duchovnímu nasycení Kristovým přesvatým Tělem a Krví. Ikonostas se nám tím jeví jako zjevení sjednocení člověka s Bohem. Vždyť Kristus nejen obnovil naše společenství se Stvořitelem, ale vykonal ještě víc – sjednotil naše lidství s Božstvím. Otevírající se „královská vrátka“ ikonostasu ukazují, že přehrada, kterou mezi Bohem a člověkem kdysi vztyčil pád člověka, je překonána – díky ikonostasu vidíme při bohoslužbách, jak přichází na zem to, co je nebeské, a zároveň vystupuje na nebe, co je pozemské.

Ikonostas tedy nezakrývá, ale odhaluje, ukazuje, zjevuje, vzdělává a připomíná to, čím jako křesťané žijeme – spásu, kterou nám Bůh ve své dobrotě a lásce uchystal.

„ … Nad to se nám jeví ikonostas jako laskavé, milé a světlé uvítání…“
(Sv. mučedník Gorazd, episkop český a moravsko-slezský, + 1942; viz zde)