Svátek Proměnění Páně na hoře Tábor v brněnské katedrále

Dne 19. srpna 2018 jsme se vší důstojností a chrámovou velkolepostí oslavili v naší farnosti významný svátek z Dvanáctera: Proměnění Pána Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista na hoře Tábor.

Proměnění je potřebné každému z nás, je to i cíl našeho života. Neboť svým Proměněním nás Pán učí, že i my se musíme neustále proměňovat, více a více tak, jak to i říká sv. apoštol Pavel: „My pak všichni s odkrytou tváří slávu Páně spatřujíce, v týž obraz býváme proměňováni od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.“ (2Kor 3,18). Každý z nás tedy musí směřovat k Bohu krok za krokem po spasitelné cestě Kristových přikázání.

Je jistě samozřejmé, že kvůli naší hříšnosti a různým nemocem nemůžeme jedním skokem dostihnout zbožštění, získat Boží lásku a vejít až do hlubokého a úplného pokání. Křesťan musí pokorně a mírně kráčet po této cestě vedoucí do Nebeského království, jít postupně po cestě spasení, musí postupovat dle přikázání a v každé situaci svého života činit tak, jak by na jeho místě činil sám Kristus.

Po svaté liturgii bylo před brněnským chrámem posvěceno ovoce. Toto tradiční posvěcení plodů naší země, které se koná vždy v den Proměnění Páně, má v sobě mimořádný a symbolický význam: my přinášíme Bohu nejen jablka, hrušky anebo hrozny, ale měli bychom přinášet především plody svého proměnění v Duchu Svatém. A plody tohoto Ducha jsou: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, milosrdenství, dobrota, víra, mírnost, tichost a zdrženlivost (viz Gal 5, 22-23).

O SVĚCENÍ OVOCE NA PROMĚNĚNÍ PÁNĚ

Od dob apoštolských (viz 3. a 4. apoštolské pravidlo) je Církví ustanoveno posvěcení uzrálých plodů před jejich upotřebením k pokrmu při pronesení zvláštní modlitby.
Na počátku všechno Boží stvoření bylo velmi dobré (Gn 1,31), neboť na nich spočívalo Boží požehnání, které na ně sestupovalo z všemohoucího slova Božího (Gn1,3). Tehdy vše, co přebývalo na zemi, přebývalo bez zvláštních posvěcení. Avšak prvně stvořený člověk přestoupil Boží přikázání a vnesl nečistotu do celé své podstaty, a odtud pak sešla nečistota i na vše živé.

Boží prokletí se rozprostřelo na skutky lidských rukou, dle slov Hospodinových pronesených k Adamovi: „Kvůli tobě nechť je země prokleta (Gn 3,17).“ Stvoření nerozumné, jak dosvědčuje apoštol: „Tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal“ (Řím 8,20), tj., bylo poskvrněno skrze člověka. Nerozumná příroda, která měla dávat svému vládci – člověku – materiální prostředky k blaženosti, tato příroda se stala příčinou jeho nemocí a smrti.

Všechny živly vyhlásily otevřené nepřátelství člověku, který je pokořil marnosti, a všechny výtvory země v pokrmu vnesly škodlivé příměsi anebo přímo otravu lidskému tělu. Takové byly neodvratné následky Božího prokletí, které se rozprostřelo nad skutky lidských rukou již ode dne Adamova přestoupení. Takovéto bylo strašné spojení našeho hříchu se vším, čeho se člověk dotkl.

A co by bylo dnes s námi, ale i s naší přírodou, která nás obklopuje, kdyby přemilosrdným Přímluvcem Boha, Ježíšem Kristem (1Jn 2,1), nebyla sňata ona strašná pečeť našeho odmítnutí a nebyly by předány prostředky k návratu požehnání a posvěcení všemu, co je k naší potřebě? Proto jen skutečně věřící v Krista Spasitele může zvítězit nad přírodou, která je proti nás. Svatá Církev proto žehná a posvěcuje plody zemské, a takto z nich snímá dávnou pečeť prokletí, a obrací tyto plody už nikoli v nástroje našich hříšných tužeb, už ne na pokrm tlení a smrti, ale na skutečné potěšení pro blahodatí znovuzrozeného člověka. Církev prosí Pána, aby těm, kteří je budou přijímat, daroval posvěcení duše spolu s posvěcením i těla, aby ochraňoval jejich život v pokoji a radosti, aby tyto plody bohatě rozmnožil. Církev Kristova požehnává a posvěcuje přinesené plody svatým Božím jménem, v Trojici oslavovaným, a následným kropením svěcenou vodou.