Na sobotu 1. září byla letos naplánovaná poutní bohoslužba do Hrubé Vrbky. V monastýru zasvěceném našemu novodobému světci se konala slavnostní archijerejská liturgie, které předsedal Vysokopřeosvícený vladyka Olexandr (Drabinko), metropolita Perejaslav–chmelnycký a Višnevský, vikář Kyjevské metropolie, jehož pozval náš eparchiální archijerej arcibiskup Simeon. Spolu se vzácnou návštěvou sloužil náš vladyka Izaiáš Šumperský a eparchiální duchovenstvo. Zveřejněná pozvánka na gorazdovskou pouť je samozřejmě každoročně adresována všem duchovním naší církve (přijeli i poutníci ze Slovenska) a veškerým věřícím i ostatním milovníkům památky svatého Gorazda II.

Sv. Gorazd II. ve sboru obránců pravoslaví (se svatými: Maximem Řekem, Řehořem Palamou, Markem Efezským, Ignatijem Brjančaninovem, Justinem Popovičem a Janem Kronštadtským)

Pozvání přijali mnozí účastníci pouti, jichž se letos shromáždilo vskutku mnoho. Sestra Gorazda, správkyně památníku sv. Gorazda, uvedla, že podle odhadu se celkem účastnilo asi 120 duší. Podotkla, že podle jejího názoru se zde tolik lidí v minulosti ještě nesetkalo. (Výjimkou zřejmě je slavnostní posvěcení kaple začátkem 90. let.) Moc pěkný byl pohled na hojnost malých dětí, které se veškerého dění živě účastnily.

Bohoslužbu, slavnostní uvítání hostů a závěrečné občerstvení připravili místní věřící, kteří v posledních letech začali vytvářet kolem monastýru církevní obec, spolu s místním duchovním jer. Mgr. Arkadiuszem Skibińskim. Vše bylo pod vedením sestry Gorazdy pečlivě a velkolepě připraveno.

Službu početného duchovenstva usměrňoval pod vedením obou biskupů archidiákon Rafael. Zpívalo a žalmistovalo trio zpěváků z jihlavské církevní obce. Bohoslužebný zpěv zněl v českém jazyce a přidávali se mnozí přítomní.

* * *

Kázání bylo svěřeno důstojnému otci Jakubovi z Třebíče. Ve své promluvě pohovořil o životě našeho světce a významu jeho jedinečného díla. Zdůraznil, že v jeho osobě vidíme vzor. Právě vzory zbožnosti, ctnosti, ušlechtilosti  společnosti v naší době bolestně scházejí. Osoby, které jsou masmédii vyzdvihovány či stavěny lidem před oči, většinou nepovznášejí lidského ducha ani ke zbožnosti ani k ušlechtilosti, k touze po čistotě a nesobeckosti. Dnešní idoly svými skutky či slovy a smutným příkladem spíše srážejí lidského ducha do prachu světskosti, marnosti, zištnosti, nemravnosti a egoismu. Vladyka Gorazd se projevil jako ten, kdo z celého srdce hledá čistý pramen pravdy, kdo celý činný život do vyčerpání sloužil lidem, pomáhal nemocným. Už dávno před tím, než jeho život násilně ukončila nacistická popravčí četa, se vlastně obětoval pro dílo obnovy cyrilometodějského pravoslaví u nás. Nehledal pro sebe výhody, své prostředky buď rozdával potřebným nebo z nich pomáhal církevním obcím. Nepřál si pro sebe pocty ani slávu.

Veškerý jeho život, skutky i myšlení byly jako zlatou nití protkány skromností, střízlivostí a pokorou. Nepovažoval se za někoho mimořádného či zvláštního, vůbec neviděl, že byl Bohem vyvolen a darován tomuto národu k obnově pravoslaví. Že právě on byl tím, kdo díky svým schopnostem se snad jediný mohl stát Božím nástrojem k takovému úkolu. Sám si připadal jen jako předchůdce, který připravuje cestu budoucímu velkému budovateli pravoslavné církve u nás. Očekával, že po něm přijde někdo významný svými schopnosti, ušlechtilý charakterem a Bohem obdařeným výjimečnými dary, jemuž odevzdá své dílo. Zřejmě ho ani nenapadlo, že tím, koho očekával, byl už on sám.

Říká se, že svatý člověk nevidí svou svatost. Skutečně významný a obdarovaný člověk nevnímá svou velikost. To jen duchem malí lidé sami sobě připadají jako významní a dožadují se, aby je tak vnímali i ostatní kolem.

* * *

Na závěr liturgie přistoupilo mnoho věřících ke svatému přijímání, a pak archijerejové vedli průvod kolem monastýru. Radostné modlitební obcházení nově opravených budov bylo doprovázeno čtením čtyř úryvků z evangelií a skrápěním svěcenou vodou. Bohoslužbu zakončil vladyka Izaiáš předáním vyznamenání na památku sv. Gorazda vzácnému hostu ze sesterské pravoslavné církve, a ten naopak daroval našemu vladykovi ikonu počájevských svatých. Axios, axios, axios!

Následoval zpěv mnoholetí eparchiálnímu archijereji vladykovi Simeonovi, arcibiskupu olomoucko-brněnského, který ke konání poutě požehnal, ač bohužel letos nemohl být s námi. Mnohá léta i arcibiskupu Olexandrovi a vladykovi Izaiášovi, všemu přítomnému duchovenstvu a shromážděným věřícím.

Prvnímu igumenu tohoto monastýru, zde pochovanému schiarchimandritovi Kyrillovi, a zesnulému zdejšímu mnichovi jeromonachovi Alexiovi zazpíval vladyka Izaiáš zádušní modlitbu a všichni přítomní zapěli: „Věčná paměť!“

Účastníci slavnosti se poté přesunuli na verandu, kde na ně čekaly prostřené stoly a hojnost sladkých zákusků. O přípravu hostiny se přičinili místní věřící v čele se sestrou Gorazdou, příbuznou svatého vladyky Gorazda. Srdečné jim všem díky, obdiv a přání: „Mnohá léta!“

Z události nabízíme pro potěchu duše dvě fotogalerie

Fotografovaly mátušky: Jana Baudišová a Salome Moravská

Fotografovala mátuška Marie Bočkarevová a další znojemští věřící

P.S.
Na závěr jsem si nechal osobní úvahu. Všichni víme, že Čechy i Moravu sužovalo už od jara katastrofální sucho. Koncem srpna dosáhlo rozměrů přírodní pohromy. Nejen, že schnou lesy a klesá hladina vody ve studních. Ale vysychají i řeky – po některých zbyla už jen prázdná koryta, jinde se místo řeky mezi kameny na dně klikatí pouhý potůček. Z velkých řek nejprve vystoupily tzv. „hladové kameny“ označující extrémní sucho, neúrodu na polích a nesplavnost toku (na nich jsou dávnými předky vytesány chmurné nápisy – nejstarší z r. 1616; na děčínském kameni bylo vytesáno: „Vidíš-li mne, plač,“ protože spatřit jej trčet z vody bylo předzvěstí utrpení). Teď se tyto kameny povalují celé na suchu, daleko od zbytků vody. Pošly ryby. Z rybníků vytahují rybáři tuny leklých ryb. Množí se případy požárů. Všichni to ještě máme v živé paměti, a tak není potřeba vyjmenovávat všechny následky horkého a bezvodého klimatu, který měnil naši krajinu na step či poušť.

Starec Paisij pravil: „Hleďte na všechno duchovně.“ Proto můžeme v katastrofálním suchu vidět následky lidského hříchu, který tuto duchovně vyprahlou společnost zachvacuje jako požár a rozpaluje ji; šíří se, a stává se normou či dokonce módou (jak smutně konstatoval sv. Paisij). Duchovně  bychom však měli nahlížet i tu skutečnost, že vydatný déšť přišel do naší země právě před sobotou, na kterou byla naplánovaná pouť do Hrubé Vrbky s oslavou a vzýváním sv. Gorazda II. Na západě republiky začalo pršet už během pátku, na Moravu přišel déšť večer a v noci z pátku na sobotu. Když jsme vyrazili do Hrubé Vrbky a poprvé za řadu měsíců jsme projížděli hojným deštěm, říkali jsme si: „Tohle je zázrak. Nejen, že už konečně začalo vydatně pršet, aby půda mohla konečně nasáknout vodu, ale především – to načasování příchodu deště!“ Při příjezdu do Vrbky liják přestal, po celou bohoslužbu zde nespadla ani kapka deště. Až po závěrečných slovech bohoslužby, když jsme se přesunovali k pohoštění na verandu monastýru, začalo znovu pršet. A prší s přestávkami už čtvrtý den po pouti. Vyprahlá krajina se konečně napila dosyta. Kdo chce, ať si říká, že je to náhoda; já však vidím zázrak na přímluvy sv. Gorazda.

* * *

Naše webová stránka věnovaná osobnosti sv. Gorazda II. s částí jeho literárního díla a dalšími památkami: orthodoxia.cz/gorazd