Jihlavská oslava svátků Narození a Křtu Pána v Jordánu

Sváteční doba, rozklenutá od Narození Kristova do Zjevení Páně, začala v Jihlavě vánoční dětskou besídkou a nadílkou. Vrcholem svátků Narození byly bohoslužby u ozdobeného stromečku v našem domovním chrámu, na kterém rozsvěcíme svíčky ke svatému přijímání. Už od neděle praotců u nás zpíváme vánoční koledy a to v pěti jazycích (koledy pěti národů).

Sváteční období nás přivedlo až k oslavě Křtu Pána v Jordáně (Bogojavlenije, Theofanie). V předvečer a posléze i v den svátku jsme konali obřad velkého svěcení vody, kterou si věřící posléze nabírali a odnášeli do svých příbytků. Všichni přítomní byli řádně pokropeni posvěcenou „bogojavlenskou vodou“, kterou je zvykem v průběhu celého roku doma pít k posvěcení. Tato velká svátost má zvláštní vlastnost – voda se nekazí po celý rok, ba nezřídka ani v průběhu celé řady let.

Při vzpomínání události Křtu Pána Ježíše v Jordáně svatým Janem Křtitelem jsme uvažovali nad obsahem svátku. Spatřujeme v ní další milník cesty, kterou kráčí Bůh zachránit ztracené lidstvo. Božský Pastýř se totiž vydal vyhledat zbloudilou ovečku a přinést ji na svých ramenou zpět domů. Člověk je nalezen a opět připojen k mocnostem nebeským, spojen s Bohem.

Pohled na Pána, který se v Jordáně sklání před svým sluhou, nás přivádí k poznání, že setkání člověka s Bohem se děje, když se potká Boží pokora s lidskou pokorou. Na události tohoto svátku vidíme začátek veřejné části Božího díla záchrany člověka pro život věčný. Z jedné strany pozorujeme, že celé toto dílo se nese ve znaku Božího sestoupení, ponížení, sklonění se k člověku (od Narození v betlémském chlévě až po Ukřižování, smrt a pohřbení). Z druhé strany je zřejmé, že na to má člověk odpovědět svou pokorou, jejíž počátek tkví v pokání. Slyšíme to několikrát jako opakující se ozvěnu v kázání sv. Jana Křtitele: „Čiňte pokání! Obraťte se! Neste ovoce hodné pokání!“ Ne nadarmo je sv. Jan nazýván „hlasatelem pokání“. Stejnou výzvu slyšíme pak i z úst Ježíšových, když začal kázat.

Bůh se sklání k hříšnému člověku a my jsme Církví voláni, abychom tuto milost přijali skrze svou kajícnost a potažmo pokoru. Abychom se odvrátili od marných, zlých a hříšných skutků, od světských daremností. Abychom se obrátili svá srdce k nebeskému, svatému a věčnému.

Jsme povoláni ozdobit svůj život a okrášlit svou duši ctnostmi, z nichž hlavní je láska. Zjevení Boží Trojice, které se při dnes vzpomínané události stalo, je zároveň zjevením lásky. Proto mohl druhý svatý Jan, apoštol, evangelista a miláček Páně, prohlásit: „Bůh láska jest.“ Zjevuje se skutečnost, že Božství přebývá ve třech Osobách, které se navzájem milují. Jejich vzájemná láska je charakteristickou vlastností jejich společného Božství.

Kdyby Bůh byl jen jedna Osoba (jak tvrdí některá nekřesťanská náboženství), pak by před stvořením andělů a světa buď nemohl milovat (a neplatilo by tudíž, že Bůh je láska), nebo by miloval jen sám sebe, a taková sebeláska je spíše egoismem a nikoliv pravou láskou.

V Boží Trojici však byla láska ještě před stvořením všech bytostí i světa, a tato láska se přelévá z okruhu Trojice na všechno stvoření, především na člověka, který byl učiněn podle Božího obrazu, a tudíž dokáže svou láskou nejlépe odpovědět na Boží lásku.

Proto je svátek Zjevení Páně oslavou zjevení Boží lásky – a to hned ve dvou rovinách: především vidíme při události Křtu Kristova zjevení vzájemně se milující Trojice, a současně hledíme na lásku Boha k člověku, neboť Bůh „nesnesl pohled na lidské pokolení zotročené ďáblem“, a tak přišel, aby nás „uvedl do původní svobody“.

Fotografie z jihlavské oslavy svátků – dětská vánoční besídka, děti zpívající koledy, předvečer svátku a liturgie v den Zjevení Páně se svěcením vody: