Letošní gorazdovská pouť do Hrubé Vrbky | Olomoucko-brněnská eparchie

V Hrubé Vrbce na Hodonínsku se v sobotu 7. 9. 2019 konala pouť k uctění památky sv. mučedníka Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského (+ 4. září 1942). (Eparchiální pozvánku jsme publikovali zde.) Poutníci z naší eparchie se sem sjeli, aby oslavili tuto nám tak vzácnou památku a vyprosili pro sebe i pro místní pravoslavnou církev u svatého novomučedníka jeho přímluvy v nebi u Božího trůnu. Jako každoročně jsme tuto našim pravoslavným srdcím drahou světeckou osobnost slavili poutí s archijerejskou liturgií doprovázenou zamyšlením nad některým z rozměrů Gorazdova díla.

Archijerejskou liturgii konal vladyka Izaiáš, který sloužil s početným duchovenstvem. Kázal otec Cyril Bočkarev ze Znojma. (Výběr z jeho homilie přinášíme níže.) Na závěr liturgie se k přítomným obrátil s promluvou vladyka Izaiáš, který zdůraznil, že sv. Gorazd zde budoval církev na pevných základech cyrilometodějství, nikoliv jako novou církev, ale církev pevně napojenou na ostatní pravoslavné církve ve světě – spojenými skrze jednotu ve víře, kanonické praxi a liturgickém společenství svatých Tajin. Proto jeho dílo přetrvalo a stále sílí. Vladyka Izaiáš poznamenal, že kamkoliv jako biskup přijede mezi pravoslavné ve světě, všude o naší malé místní pravoslavné církvi vědí a ptají se, jak se jí daří.

Vladyka dále pozdravil přítomného starostu Hrubé Vrbky a poděkoval mu za účast. Tentokrát jsme nemohli naplnit zvyk, dle kterého starosta obce nese na závěr oslav ikonu sv. Gorazda a kráčí s ní v čele liturgického průvodu, při němž se monastýr skrápí svěcenou vodou. Pouť totiž letos provázel déšť, který v současnosti vzhledem ke katastrofálnímu suchu můžeme považovat za požehnání, nemohli jsme však kvůli němu konat průvod.

Poté vladyka pronesl zádušní modlitbu za bývalého představeného monastýru a jeho prvního igumena a budovatele, schiarchimandritu Kyrilla a za zdejšího jeromonacha Alexije.

Nakonec jsme se odebrali na prosklenou verandu monastýru, kde nás čekalo pohoštění připravené našimi pravoslavnými ženami, jimž patří díky. Stejně tak i organizátorce oslav správkyni památníku sestře Růženě Gorazdě Prachařové, příbuzné svatého vladyky. Přítomní poutníci si prohlíželi památník – muzeum vladyky Gorazda, které sestra Prachařová obnovila. Nesmíme zapomenout na duchovního při monastýru, otce Arkadije. Díky náleží všem otců, bratřím a sestrám, kteří i přes nepřízeň počasí přijeli (z Olomouce farnost dokonce vypravila autobus). Zpěv byl lidový pod vedením jihlavských zpěvaček – většinou dle nápěvů Sborníku modliteb a zpěvů sestaveného a vydaného svatým mučedníkem Gorazdem.

Kázání na svátek svatého mučedníka Gorazda

Vždy, když si mi někdo z našich věřících stěžuje nebo naříká, že je naše pravoslaví slabé, že mu schází plnost různých obřadových tradic, že máme málo literatury, že chrámy postrádají hojnost pravoslavné výzdoby a že je nás tu málo, vzpomenu si na našeho svatého novomučedníka Gorazda. Když začínal své misijní dílo mezi Čechy a Moravany, nebylo tu skoro nic – to si dnes nelze ani představit – jaká např. byla nouze v oblasti bohoslužebných textů použitelných pro obyčejného českého věřícího. Nežil zde ani český pravoslavný kněz, který by mohl pro své rodáky konat nějaké české pravoslavné bohoslužby.

Dnes, téměř sto let od začátku Gorazdovy práce, se po celém bývalém Československu slouží pravoslavné bohoslužby. Máme Prešovskou pravoslavnou bohosloveckou fakultu, kde se mohou vzdělávat naši kněží – a nejen oni, ale každý kdo má zájem. Naši profesoři a církevní spisovatelé píší kvalitní teologické knihy a překládají z jiných jazyků do češtiny a slovenštiny. V českých zemích a na Slovensku je v současné době přes 200 kněží, kteří jsou schopni sloužit jak v češtině, tak i v církevní slovanštině a někteří i v jiných jim blízkých jazycích (v řečtině, bulharštině, srbštině, rumunštině). A v celé České republice a Slovensku lidé chápou, že zde má pravoslavná církev své místo.

Když zahajoval světitel mučedník Gorazd budování České pravoslavné eparchie, tak začínal po tisíciletí systematického vytlačování pravoslaví z našeho území. Do bitvy na Bílé Hoře se ještě někde konaly pravoslavné bohoslužby, ale po Bílé Hoře (r. 1621) bylo tomu všemu konec. Ač došlo v 19. století k jistému uvolnění a naši obrozenci navštěvují Rusko, aby zde přijali pravoslaví, až v r. 1921 získávají Češi a Moravané prvního svého vlastního biskupa od dob sv. Metoděje a jeho žáka sv. Gorazda I. Právě na podzim roku 1921 byl totiž v Bělehradě na biskupa vysvěcen syn této země, Moravan z Hrubé Vrbky, který přijal jméno dávného sv. Gorazda I., dávaje tím najevo, že navazuje na duchovní cyrilo-metodějskou linii. Stal se tak v našich dějinách druhým pravoslavným archijerejem nosícím toto jméno.

Ze všech ostatních církví se vladykovi Gorazdovi vysmívali, neboť byli přesvědčeni, že pravoslaví v českých zemích a na Slovensku oživit nejde, že sem nepatří, že se pro místní lidi nehodí, že nepatří do moderní doby, že Gorazdova pravoslavná misie má politickou podstatu apod. Nechápali, že jedině sv. Gorazd II. zde staví dům na skále evangelia, které je ve své autentické síle podáváno právě v pravoslavné církvi.

V Gorazdovi spatřil ďábel silného protivníka svých démonických klamů, proto se tolik oklamaných lidí srotilo proti Gorazdovi, pomlouvali, štvali, hrozili, intrikovali – v tisku, který přinášel články útočící na biskupa Gorazda a zesměšňující pravoslavné zvyky, i na úřadech i při kázáních a veřejných projevech. Z čeho všeho jej jenom obviňovali?! Dnes zní tyto pomluvy a dezinformace úsměvně, ale tenkrát tím nepřátelé pravoslaví způsobili vladykovi Gorazdovi hodně škody. Vždyť pravoslaví u nás skoro nikdo neznal, do veřejnosti se jen obtížně dostávala informace, v čem tkví jeho podstata, v čem jsou jeho přednosti oproti ostatním křesťanským vyznáním.

Jak těžko se i dnes českému občanu vysvětlují jasné a logické věci týkající se pravoslavné víry a teologie, ale oč těžší to měl sv. Gorazd, když vysvětloval, co je pravoslavné a co pravoslavné není. Nebyla televize, internet, církevní knihy, překlady děl pravoslavných myslitelů. Zpočátku tu nebylo ani dost duchovenstva, na které by se zvídavý a otevřený člověk mohl kdykoli obrátit jako dnes.

Učení západních církví je v tolika důležitých ohledech zcela odlišné a biskup Gorazd musel pracovat v prostředí zformovaném západním světským myšlením. Bolestně nesl též rozchody a odpadnutí některých bývalých spolupracovníků i útoky diletantů, kterým chyběl duchovní rozhled. Útoky se na něj sypaly zleva i zprava – někteří podléhali jednostrannému vlivu – a stavěli sami sebe do úlohy domnělých obránců pravoslaví – působili proti Gorazdovi a církvi, sice si počínali dle litery některých synodálních pravidel či tradic, ale proti duchu církve.

I dnes jsou tací, kteří se staví do opozice, a proto nejsou zde a neslaví s námi svátek sv. Gorazda. Bojkotují všechny církevní oslavy, svátky a poutě, nejezdí do Mikulčic, aby oslavili svaté Cyrila a Metoděje. Nepřijedou ani do Znojma, aby oslavili sv. knížete Rostislava. Neputují do Brna, aby oslavili sv. knížete Václava. Chybí jim láska ke svým duchovním bratrům a úcta k biskupskému vedení a věřícím celé církve. Pýcha jim zabránila pokorně přijít.

To, že přes všechny rány, boje, zkoušky, nedorozumění a lidskou nedokonalost církev skutečně ožila, je zázrak a důkaz, že Hospodin stál při Gorazdově práci a skrze Gorazda se děla v našem národě Boží vůle. Pravoslaví v našich zemích neviditelně a tajemně žilo po celá ta staletí. Bylo jako ponorná řeka, či jako kořeny skryté pod povrchem. A jakmile se objevil člověk, který byl ochoten za pravoslaví položit svůj život, ihned ožilo i zjevně, vyrašilo z podzemí, rozkvetlo a urodilo plody. Tak to bylo v dobách mučedníků Jana Husa a Jeronýma Pražského, a tak se to stalo i v době světitele mučedníka Gorazda II.

Sv. muč. Gorazd byl pravý hrdina ducha – on si nehrál na pravoslavného, on byl pravoslavný. Tehdejší modernisté si chtěli hrát na nějakou vymyšlenou duchovnost a dát světu nějakou novou církev. Ale byl zde biskup Gorazd, který chápal, že Kristova církev má již dávno svou duchovnost a pravidla, která se nesmí překročit, pokud má zůstat Kristovou církví.

Při znojemském vinobraní se koná maškarní průvod. Šermují tam rytíři v brnění, ale nejsou to skuteční rytíři – jen si na ně hrají. V průvodu jede král s korunou na koni, ale není to opravdový král – pouze krále hraje. Hraní je pro ně důležitější než být skutečnými rytíři a pravým králem. Hraní je pro ně důležitější než pravda. Hra je pro některé, co vypadají jako pravoslavní, důležitější, než být skutečnými pravoslavnými, jim stačí si na to pouze hrát.

Žádný ze svatých mučedníků se neobětoval za nějakou hru, ani sv. Gorazd. – Obětoval se za svaté pravoslaví. Vnímal sám sebe pokorně jako slabého a nehodného člověka, skrze něhož se uskutečňuje Boží plán spásy našeho národa. Stal se strážcem Božích pravd, ve kterých přebývá plnost Božího působení. Pokud si do hloubky uvědomíme kolik útrap, námahy, muk a hrdinství podstoupili naši svatí předci, tak i naši víra a důstojnost se stává neochvějnou a dokonce získáváme odvahu k hrdinským činům a třeba i k mučednickému svědectví. Neboť duch pravoslaví je zdrojem hrdinství.

Kdo z nepravoslavných vladařů se může svou nebeskou slávou rovnat knížeti Rostislavovi, který trpěl pro víru a byl zrazen, zajat, krutě mučen, oslepen a odsouzen ke smrti ve vězeňské kobce? Kdo z pohanských či nezbožných knížat se může srovnávat se slávou sv. muč. knížete Václava, který byl zrazen a zabit vlastním bratrem a jeho spoluspiklenci? Kdo se může rovnat se slávou sv. kněžny Ludmily, kterou nechala uškrtit její snacha? Kdo z nevěřících se svou slávou může srovnat se svatým Moisejem z Uher, slovenským bohatýrem, který se svými bratry odešel sloužit kyjevskému knížeti, a jehož netlející ostatky dodnes leží v jeskyních Kyjevopečerské lávry spolu s ostatky slavného Ilji Muromce? Kdo se svou slávou může rovnat sv. mučedníku Jeronýmu Pražskému, který jel do Kostnice obhajovat svého přítele Jana Husa? Kdo se může srovnávat s našimi pravoslavnými osvoboditeli, kteří nás zbavili od Hitlerovců? Kdo se může svou slávou rovnat sv. muč. Gorazdovi, který se vydal nacistickým okupantům a na Gestapu trpěl mučení a obětoval pro záchranu svého národa a církve? A mnoho je dalších svatých mučedníků našich zemí, jejichž krev byla prolita spolu s mučedníky výše uvedených jmen…

Existuje o tom úsloví: „Tyran umírá a jeho vláda končí. Mučedník umírá a jeho vláda začíná.“

Vidíme-li, kolik máme svatých mučedníků, odhaluje se nám skrze to jak silná a slavná je naše církev. Naše duchovní „niva“ odedávna byla oraná tvrdými boji, svlažena našimi slzami a napojená krví; a právě v takovéto úrodné půdě roste Boží sláva našich mučedníků. Vždyť krev mučedníků je setbou nových křesťanů.

Jak píše prvokřesťanský církevní spisovatel Tertullianus: „Plures efficimur, quotiens metimur a vobis: semen est sanguis Christianorum.“ Čím více nás kosíte, tím více je nás. Krev mučedníků je semenem křesťanů. (Tertullianus, Apologeticum)

Ne každý statečný voják se stává hrdinou, ne každý génius je mudrcem. Zdrojem hrdinství a moudrosti je Pravoslaví. Máme díky sv. Gorazdovi II. a všem jeho předchůdcům a duchovním hrdinům dnes to nejdůležitější, pravou Kristovu víru. – K našemu ponaučení a k duchovnímu vedení po autenticky pravoslavných cestách tu máme tradiční učení svatých otců. – Máme zachovánu svou národnost a vlast, která je posvěcena krví mučedníků. V duchovním nebi nad naší zemí září tisíce hvězd mučedníků, ale historicky je k nám nejblíže skvoucí se jasná hvězda svatého novomučedníka Gorazda.

S námi Bůh, tak kdo proti nám!?

Hrubá Vrbka
Sobota 7. září 2019