Přikázání o půstu je tak staré jako sám svět. Prvé přikázání, které dal Bůh člověku, bylo přikázání postit se (Genesis 2,17).

Protože jsme se nepostili, byli jsme vyhnáni z ráje! Proto se budeme postit, abychom znovu do ráje vstoupili (sv. Basil Veliký).

Nepostit se — to znamená připodobnit se němým tvářím, které nic neví o půstu.

Půst těla je pokrm pro duši (sv. Jan Zlatoústý).

Kolik vezmeš tělu, tolik síly přidáš duši (sv. Basil Veliký).

Člun lehčeji plave, když není zatížen zbytečným břemenem. Tak i modlitba se vykonává lehčeji a lépe, když tělo není obtíženo nadbytečnou stravou a pitím (ze kterých se tloustne) ale když se člověk postí (Jakub, arcibiskup nižegorodský).

Zvířata, která mnoho žerou a jsou tlustá, nemohou běhat tak rychle jako štíhlý jelen. Podobně i ten, kdo slouží svému břichu, nemůže být tak činný a úspěšný v duchovních zápasech jako zdrženlivec (Filaret, metropolita moskevský).

Není možné, aby oheň hořel ve vodě. Není možné pokání bez půstu (sv. Jan Zlatoústý).

Vůdcem běsů je padlý světlonoš. Hlavou vášní je přejídání (ct. Jan Žebříkovec).

Z článku „Vstup do petrského půstu“, Pravoslavná Rus 11 / 96 (Kalendář 97)
Nyní na orthodoxia.cz