Olomoucko-brněnská eparchie
Letošní pouť do Mikulčic se konala za sychravého a chladného počasí, jak už je posledních pár let v tomto období obvyklé. Od začátku poutě pršelo. Tomu odpovídal i počet účastníků, který podstatně vzrostl až v druhé polovině bohoslužby. Někteří z přítomných pak dojatě vyprávěli, že právě ve chvíli svatého přijímání ustal déšť.
Promluvu k letošnímu svátku pronesl důstojný otec Rafael z Šumperka.
Začal s poukázáním na aktuální deštivé počasí řečnickou otázkou: Drazí bratři a sestry, ptáte se možná sami sebe, proč jsme tady? Abychom zmokli? Vždyť prší! Nezbláznili jsme se? Kolik z nás dnes asi řešilo otázku, zda sem přijít nebo ne. Někteří mají rodiny a chtějí se jim věnovat, další si potřebuje odpočinout po těžké celotýdenní práci, jiný naopak potřebuje využít volný den, aby mohl udělat to, nač není jindy čas, někdo je zesláblý po těžké chorobě… Dobrých důvodů, proč sem neputovat, by mnozí našli dost a dost. Vzpomeňme však na svaté Cyrila a Metoděje, kteří opustili své domácí prostředí a vydali na cestu kamsi daleko na sever, putovali sem kvůli slovanskému národu, který stále prodléval v tmě pohanství, aby jej osvítili světlem křesťanské víry, světlem poznání Boha. Jistě chápeme, že v době, kdy se vydávali svatí soluňští bratři k nám na Velkou Moravu, nelétala letadla, neexistovala linka Thessaloniki – Praha, díky níž dnes překonáváme celou tu vzdálenost za dvě až tři hodiny. V 9. století k nám věrozvěsti, které si kníže sv. Rostislav na Byzanci vyprosil, putovali dlouho a namáhavě. Zdolávali tuto velkou vzdálenost za každého počasí a podstupovali značná rizika tehdejšího cestování. Útrapy těžké cesty je jistě zmáhaly (zvláště sv. Konstantina – Cyrila, který byl křehké tělesné konstituce).
Otec Rafael se s naslouchajícími podělil o osobní vzpomínku: „U nás na farnosti je jedna babička, volyňská Češka, je jí asi 95 let, a ta mi vyprávěla, jak chodila s maminkou každou neděli do chrámu, který byl vzdálen řadu kilometrů a muselo se jít přes les. A vypravily se na cestu v jakémkoli počasí. I když lilo, i když byl všude sníh, přesto do chrámu přišly.“
Zde na místě byli svatí soluňští bratři konfrontováni s místní situací – uviděli, co předvídali již před začátkem cesty: jak těžká práce zde na ně čeká. Museli pokládat samotné základy života Kristovy Církve: učit místní lid křesťanské víře i církevní praxi. Vyučit své svěřence ve čtení a psaní novým slovanským písmem. Vzdělávat zdejší adepty duchovenského povolání. Řídit budování chrámů a instalaci bohoslužebného vybavení. Možná tušili, že to, co zde budují, může být nepřáteli rozmetáno a vystavěné chrámy budou zbořeny. Přesto do toho šli s plným nasazením.
Jednou se v nebi setkáme se svatými Cyrilem a Metodějem a oni se nás zeptají, jak jsme pokračovali v jejich díle, jestli jsme poctivě nesli jejich odkaz, zda jsme se snažili navázat na jejich námahu a vstoupit do jejich práce. Nejspíš se také otáží, kde jsme byli v den jejich svátku. Co jim asi odpovíme? Každý místní pravoslavný křesťan by měl být v den jejich památky v chrámu, děkovat Bohu za svaté věrozvěsty, apoštoly Slovanů, a obracet se k nim s prosbou o jejich přímluvu u Vládce veškerenstva. Prosit je, aby i nadále duchovně vzdělávali Moravu, chránili zdejší pravoslaví, povolávali další služebníky pro rozvoj místní církve, inspirovali české a moravské pravoslavné křesťany k práci, k duchovnímu životu, k jednotě a svornosti. Kéž sv. Cyril a Metoděj utiší bouře, které církev boří. Kéž nás inspirují k pokoře, která je nejspolehlivějším základem každého duchovního díla.
Sv. bratři Cyril a Metoděj nám při nebeském setkání možná připomenou známou skutečnost, že svatí nám shůry mohou účinněji pomáhat, když se k nim vroucně obracíme, jejich přímluvy co nejčastěji vzýváme a znovu a znovu se k nim modlíme.
Svatí Cyrile a Metoději, opatrujte naše pravoslavné společenství a vyproste nám všem u Boha milost velikou!
