Svátek monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově

Jakmile se uvolnila protiepidemická opatření, začínají v naší eparchii opět probíhat sváteční shromáždění a poutě. Jako každoročně se slavil monastýrský svátek Zesnutí přesv. Bohorodice ve vilémovském monastýru. Po všech coronavirových omezeních a lockdownech se věřící s radostí sjeli k společné modlitbě a vzájemnému setkání na poutní bohoslužbu do tohoto monastýru. Přijelo i mnoho duchovních. Ve Vilémově tak proběhla poutní oslava v takovém počtu a radosti „jako za starých časů“ (devadesátých let).

V pátek večer se k zahájení oslavy svátku konala velká večerní bohoslužba s litijí. Kázání pronesl otec Rafael. S ohledem na zítřejší plánované kněžské svěcení pohovořil obecně o kněžství. Kromě jiného připomenul, že kněží nejsou v zásadě jiní lidé než „obyčejní“ věřící. Nejsou krásnější, zdravější… Mají však od Boha svěřen ten neobyčejně krásný a velmi zodpovědný úkol, a tím je zde na zemi rozvazovat lidem hříchy, jak o tom hovoří náš Pán Ježíš Kristus: „Komu rozvážete hříchy na zemi, tomu budou rozvázány i na nebi.“ (Mat 18,18) Tato Božská moc byla udělena Církvi, spravují ji biskupové a z jejich pověření i kněží; všichni tito duchovní tak plní svěřené poslání dle svého nejlepšího svědomí, následujíce při tom lidumilnost a milosrdenství našeho Spasitele.

Ráno uvítaly vladyku Izaiáše na chrámových schodech tradičním obyčejem dvě obyvatelky mnišského příbytku: matka představená Alexije s poslušnicí Veronikou. Před zahájením svaté liturgie udělil vladyka žalmistické postřižení bratru Štefanovi (z církevní obce prot. Cristiana Popescu) a uvedl tak do stavu tzv. „nižšího duchovenstva“ dalšího našeho spolubratra v chrámové službě.

Při sobotní sváteční liturgii udělil vladyka Izaiáš svatou Tajinu kněžského svěcení otci diakonu Tomášovi Loučkovi. Po evangeliu kázal ještě před svým vysvěcením otec diakon, který hovořil o pravidelném ročním kruhu bohoslužeb a čtení z Evangelia, a poté se zaměřil na oslavovaný bohorodičný svátek. Zmínil se při tom o zkušenosti starců, kteří vědí, že ďábel nesnese vzývání jména Božího a není schopen vydržet ani jméno naší přečisté Vládkyně, Matky Boží, neboť její čistota je pro temné síly nesnesitelná. Nám je její nevypravitelná čistota naopak vzorem, inspirací a poučením o nepředstavitelné duchovní síle čistoty srdce. Proto nás církev vyzývá k pokání a očišťování se od hříchu a temných vášní – vždyť tudy vede jediná pravá cesta ke sjednocení s naším Pánem a Spasitelem, Ježíšem Kristem. Na této cestě nás svými mocnými přímluvami podporuje i jeho přesvatá Matka, Bohorodice a přečistá Panna Maria.

Na závěr pronesl slovo ke shromážděným poutníkům vladyka Izaiáš. Hovořil jednak k dnešnímu velkému svátku a na konci promluvy poděkoval otci Petru Novákovi za jeho práci v Olomoucko-brněnské eparchii, neboť se stěhuje do obvodu Pražské eparchie kvůli tomu, co nám káže Pán Ježíš Kristus, tedy z lásky k člověku (otec Petr se s námi loučí, aby se mohl postarat o stařičkého nemocného příslušníka rodiny). Vladyka mj. vyzdvihl lásku otce Petra k Bohu a k pravoslavným bohoslužbám; zvláště pak vladyka vzpomenul jeho opravdu velkou lásku k lidem a k Církvi; k tomu na závěr dodal, že on sám by si přál mít tuto vlastnost v takové míře. Spolu s tím mu předal malou pozornost.

Po liturgii následoval průvod všech účastníků oslavy s „bohorodičnou pláštěnicí“ kolem chrámu. Přítomní si povšimli, že jeho kupole má nový nátěr provedený v krásně hlubokém modrém odstínu). Poté – jak už je tu zvykem – následovala sváteční hostina z monastýrské kuchyně. Od zúčastněných věřících byla slyšet chvála, radost a povznesení z účasti na tak duchovně bohaté sváteční události.