Poutní bohoslužba v Hrubé Vrbce | Olomoucko-brněnská eparchie

V sobotu 4. září se i letos pořádala každoroční pouť do Hrubé Vrbky k uctění památky svatého mučedníka naší doby, světitele mučedníka Gorazda Českého a Moravsko-slezského. Kvůli havárii vody hrozilo odvolání poutě nebo podstatné omezení počtu účastníků, ale díky přímluvám svatého vladyky Gorazda se vše podařilo včas opravit.

Liturgie konaná na tomto posvátném místě naší eparchie má vždy zvláštní duchovní odstín, jak si toho povšimla už v devadesátých letech řada poutníků. Je to takový duchovní dárek udělovaný shůry těm, kteří sem doputují.

Při svaté liturgii kázal o vladykovi Gorazdovi otec Rafael Moravský. Své zamyšlení rozklenul nad tématem těžkého kříže sv. Gorazda, až k medicínské metafoře církevního života. Přinášíme našim čtenářům podstatnou část této zajímavé promluvy. Po úvodních slovech pokračoval otec Rafael:

Občas zapomínáme, že svatí naší Církve byli také jen lidmi, jako my. Ti, kteří si poznali vladyku Gorazda ještě za jeho života, na něho vzpomínají jako na člověka přímého, až snad strohého, který si neliboval v dlouhých řečech, a když byl o něčem přesvědčen, stál si pevně za svým. Občas musel být i velice přísný. Vnímal, že lidé potřebují čas, aby si zvykli na jim právě vrácené staroslavné dědictví otců. Od svých spolupracovníků však vyžadoval více: zvláště kázeň a poctivost v pastýřské práci. Stále však byl plný lásky k Bohu i člověku, trpělivosti a pochopení i soucitu. To byly charakterové vlastnosti toho, kdo zde obnovil a budoval cyrilometodějskou pravoslavnou církev.

Vladykův nejtěžší kříž

Tak jako nás i jeho formovala doba, ve které žil, a hlavně lidé, kteří byli kolem něho. Vladyka byl Bohem pověřen, aby vedl obnovenou Církev na našem území, v dobách změn a očekávání. Zároveň to bylo období určitého zmatku a nové formování společnosti. Stálo před ním nepředstavitelné množství práce, které se však zhostil neúnavnou činorodostí, velkou námahou vynakládanou na budování církevního společenství, zápasem až urputným, a to vše i za cenu velkých osobních obětí na zdraví. Na to vše byl připraven a chápal to jako svůj úděl, na který si nestěžoval.

Nesmírně ho však vysilovala neustálá nepřejícnost lidí vůči jeho misijní činnosti, stavění překážek, zlomyslnosti a zákeřnosti nepřátel a někdy bohužel i licoměrných přátel, mediální šíření lží o pravoslavné církvi a pomluv o jeho osobě. Nermoutilo ho, že pomlouvají jeho, ale že se tím poškozuje Boží dílo šíření českého pravoslaví. Jak vzpomíná v roce 1936, v roce 15. výročí biskupské chirotonie, ve svém listu, nejhorší trápení mu přinášela příkoří doléhající ze strany nejbližších spolupracovníků: „Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním v lidech, kteří se neosvědčili tak, jak jsem na ně spoléhal a od nich očekával. Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům a odpůrcům, nežli pracovat s lidmi nespolehlivými nebo neupřímnými, zrádnými a zákeřnými.“

Pravdu měl svatý vladyka, od vnějších nepřátel můžeme těžkosti očekávat, avšak po zradě blízkých zůstává dlouho jizva na srdci, často po zbytek života. Po přečtení jeho dopisu jsem si kladl otázku: „Jak se po vladykově mučednické smrti cítili ti kněží, kteří ho zradili, projevovali mu neposlušnost, či mu činili příkoří a stavěli překážky? Jak se oni cítili před svou vlastní smrtí? Litovali svých činů?“ Nikdo z nich, ani samotný vladyka, nemohli tušit, do jak nesmírně obtížné doby, kterou byla II. světová válka, kráčí pravoslavná církev. Jak vnitřně silná mohla naše eparchie asi být, kdyby jí nesužovaly rozpory a neposlušnost?

Podobenství o Církvi a těle

Církev je z duchovního pohledu skutečně velmi podobná lidskému organismu. Z Písma svatého a učení svatých otců víme, že Církev je Tělo Kristovo a Ježíš Kristus je jeho hlavou. O nás svatý apoštol hovoří jako o údech tohoto mystického Těla. Troufám si tvrdit, že kdyby apoštol Pavel tenkrát znal anatomický pojem buňka, tak by ho použil k pojmenování nás – členů Církve. V Církvi jsme všichni buňkami Těla Kristova. Každá buňka má v organismu svůj účel a spolupracuje s ostatními buňkami tak, aby celý organismus prospíval. Každá má účast na celku, na jeho blahu a růstu, a každá prospěch z práce ostatních buněk. Pokud z vnějšku zaútočí na tělo či nějaký jeho orgán virus nebo škodlivá bakterie, všechny buňky imunitního systému začnou organismus bránit.

Nemoci těla

Vážný problém však nastává v případech, kdy se některé buňky těla přestanou podřizovat řádu, který v organismu panuje. Prostě se stanou neposlušnými, vzbouří se a začnou sledovat už jen své vlastní zájmy a nikoliv zájmy celku. Začnou horlivě pracovat jen pro své vlastní rozšíření, posílení a množení. Nestarají se o ostatní buňky, od kterých bezostyšně čerpají výsledky jejich práce, ale samy těm ostatním a celku nedávají nic, protože si nechávají vše jen pro uskutečnění svých individualistických zájmů. Čím více dostávají od okolí, tím jsou hladovější. Dokonce dokážou přesměrovat a vybudovat mohutné žíly, které k nim pak přinášejí obrovské množství výživy. Stanou se parazitem. Nedochází jim, že tím zabíjejí tělo, jehož jsou součástí, a proto nakonec nepřežije ani organismus ani tyto vzbouřené buňky. Jejich rebélie odsoudí je samotné i všechny ostatní k zániku. Říká se tomu zhoubné bujení, čili nádor v těle, rakovina.

Takový nádor (rebelující buňky) prvně přesvědčí organismus, že je stále jeho řádnou součástí. Ve chvíli, kdy se to nádoru podaří, začne v mnohých případech nekontrolovaně růst, tedy napadat další buňky. Když se mě moje děti ptaly na to, co je to rakovina, vzpomněl jsem si na animovaný seriál z mých dětských let s názvem „Byl jednou jeden život“, který se poutavou formou pokouší dětem vysvětlit, jak funguje lidské tělo. V díle „O Krvi“ se autoři lehce dotýkají i tématu rakoviny (leukémie) a rebelující bílé krvinky tam jsou zobrazeny jako pankáči a chuligáni, kteří nikoho neposlouchají a napadají ostatní. Podobné je to v Těle Církve s různými samozvanci, buřiči a rozkolníky.

Léčení přes srdce

Léčba leukémie probíhá podáváním léku skrze hadičku zavedenou přes pravou paži skrz žílu až do srdce, a právě přes srdce je rozváděna po celém těle látka, která má zabránit šíření nemoci a likvidovat nemocné buňky. Tak důležitým orgánem je srdce. Je to první orgán, který Bůh stvoří u nového človíčka v lůnu jeho maminky. Už v 21. dni těhotenství je možné slyšet jeho tlukot. Zastaví je pak až v poslední minutě našeho pozemského života.

Srdce je tedy středem člověka, centrem organismu. Mysticky je i organismus naší Církve christocentrický, prakticky pak episkopocentrický. Po seslání Svatého Ducha se sbor svatých apoštolů stal srdcem Církve. Už z nejstaršího učení Církve víme, že právě biskupové jsou nástupci svatých apoštolů. Kde je srdce – tam je člověk, kde je biskup – tam je Církev (jak hlásá svatootcovský výrok, chápaný vždy jako součást věrouky Církve). Tedy dnes jsou biskupové těmi, kteří jsou povinováni léčit organismus Církve, když se vyskytne nějaká duchovní či morální nemoc. Skrze ně se dostává lék do celého Těla církve. Je-li nemoc krajně závažná, musí lékař i biskup sáhnout po léku, který není příjemný. Léčba však musí být podstoupena, aby organismus přežil. Buďme tedy dobrými a zdravými buňkami, které spolupracují s celým organismem, abychom mohli být jeho součástí na věky věkův. Amen.

(Mezititulky redakce)

Bohoslužba