Eparchiální oslava knížete sv. Rostislava | Olomoucko-brněnská eparchie

28. října 2021 je jako každoročně den svatého knížete Rostislava. Knížete významu, který stále ještě není současnými historiky a politiky zcela doceněn. A právě v tento slavný den se ve Znojmě konala společná oslava svatého knížete, v době, kdy na Moravu a její církev opět doléhají různé zmatky a bouře. Pod vlivem politiky se vyostřují vztahy mezi příznivci rozličných směrů, podobně jak tomu bylo i v oné době knížete Rostislava a od té doby v naší zemi mnohokrát.

Freska sv. Rostislava v Černé Hoře
(Tak i další fresky níže)

Ke společné oslavě se do Znojma sjeli kněží a věřící z celé Olomoucko-brněnské eparchie. Svatou liturgii spolu s věřícími a jihlavským chrámovým sborem sloužili u svatého prestolu: důstojný otec mitr. protojerej Jiří Niderle, který jako nejstarší sloužící zkušeně vedl bohoslužbu, spolu s prot. Christianem Popescu, prot. Liborem Raclavkým, prot. Flaviu Badelitou, prot. Stanislavem Dolníčkem, prot. Alexandrem Cebanem, o. Rafaelem Moravským, o. Tomášem Loučkou a duchovním správcem chrámu svatého knížete Rostislava prot. Kyrilem Bočkarevem. Spolu s nimi se svými přímluvami účastnili svatí mučedníci palestinští a prvomučedníci římští Olympius, Bonifác a Severin, jejichž svaté ostatky jsou na prestolu uloženy.

Při bohoslužbě, na které byli přítomni věřící mnoha národností: Moravané, Češi, Slezané, Slováci, Moldavané, Rumuni, Ukrajinci, Rusové, Srbové i Rakušané, jsme mohli slyšet liturgické modlitby kněží v češtině, rumunštině i církevní slovanštině. Byla to skutečná sborová bohoslužba našich křesťanských národů a církevních obcí naší eparchie. Poutníci se shromáždili, přijeli z lásky k naší Církvi, z bratrské lásky jeden k druhému, a z lásky ke svatému apoštolům rovnému knížeti Rostislavovi.

Po zpěvu evangelia pronesl kázání o. Rafael Moravský z Šumperka. Ve své promluvě zkoumal rozdíly mezi osobnostmi dvou význačných moravských vladařů: sv. Rostislavem a po něm nastoupivším Svatoplukem. Zatímco Rostislav vykonal velké a svaté dílo, vybudoval a upevnil svůj stát, přičemž po něm zůstala skvoucí a svatá památka, tak Svatopluk, ač jinak schopný stratég, státnické i duchovní dílo svého strýce Rostislava téměř rozmetal, svůj stát přivedl k úpadku a duchovní dílo Rostislavovo zůstalo zachováno jen proto, že se jej vděčně ujaly jiné národy, které z něj načerpaly nedozírný užitek, o který Svatopluk Moravany připravil. Zatímco Rostislavův odkaz je hojný, po Svatoplukovi zůstala v národní paměti jen povídačka o nějakých třech prutech. Rostislav svůj lid duchovně obohatil a pozdvihl, Svatopluk srazil svůj lid do prachu a oloupil národ o to nejdražší, co mohl dostat.

Jak to, že si Rostislav moudře počínal s takovou prozřetelností, zatímco Svatopluk nedbal Rostislavova vzoru a počínal nízce a krátkozrace? Příčin je více (např. víme z velkomoravských památek, že Svatoplukova mysl byla zcela zatemněna holdováním nízkým pudům, viz Život Klimentův, dále víme o tom, že byl povahy od přirozenosti zrádné a nečestné). Kazatel si však povšiml jiné nápadné odlišnosti mezi těmito dvěmi postavami našich dějin. Oba byli jakožto vladaři obklopeni rádci. Zatímco Rostislav se obklopil lidmi svatými a jejich radami se řídil, tak nemoudrý Svatopluk se obklopil pokrytci, lichometníky a lidmi úlisnými, kteří mu vyhovovali více než rádcové čestní a kárající. A tak se naplnilo, co píše Písmo, které místo citace převyprávíme slovy: Se svatými, i ty se staneš svatým, s hříšníky sám budeš hřešit, s darebáky se staneš i ty darebákem…

Z toho můžeme načerpat aktuální poučení. Obklopme se lidmi, kteří prospívají ve zbožnosti, kteří v pokoji a pokoře nesou ovoce dobrých skutků, ctností. Chraňme se společenství s lidmi vzbouřeneckého ducha, zmítanými vlnobitím vášní, vzpurnými, neposlušnými, nadýmajícími se pýchou a sebejistotou. Držme se dál od těch, kteří si libují v hříchu a nečistotě, aby i na nás nedopadl trest chystaný na tyto svévolníky.

Zamyšlení nad skutky svatého knížete Rostislava

Svatý kníže pro naši vlast učinil zřejmě více než kdokoli jiný. Bez jeho prozřetelného díla by naši národní obroditelé, v různých obdobích kdy byla naše historie pokřivovaná, neměli co obnovovat. Neboť nikdo jiný z našich politiků a vládců, nepřevedl náš národ z pohanství do křesťanství, z krutosti k humanitě, od nevzdělanosti ke vzdělání, od marnosti k smysluplnosti, od klanění se démonům k uctívání pravého Boha, Stvořitele vesmíru.

Kníže Rostislav posílá dopis do Konstantinopole

Na rozdíl od nich se svatý kníže Rostislav zamýšlel nad otázkami víry, a nebyl to pouze politický tah, či vladařská strategie, i když jeho pozvání Soluňanů bylo i pro moravskou politiku zásadně vážné rozhodnutí, a už vůbec své rozhodnutí uvítat zde byzantské misionáře nečinil pro osobní potřeby a knížecí zájmy. Věděl přece, že se to západním státům a říším líbit nebude. Ostatně věděl stejně jako my, jak skončili svůj život svatí apoštolé a další šiřitelé víry mezi pohany. Byla to dobrovolná oběť z jeho strany přinesená pro duchovní i pozemské blaho svého národa. Jeho utrpení a smrt bavorské kobce byly stvrzením spásonosného díla, na kterém přijal účast a které převzal od svatých apoštolů. Rostislav se rozhodl položit křesťankou víru jako základní kámen naší státnosti.

Nakonec – díky Božímu řízení – vybral víru východní, byzantskou formu křesťanství čili církev, které se dnes říká pravoslavná. Jistě na něj hluboce zapůsobila vysoká vzdělanost a vytříbená moudrost Byzantinců, v té době už dvoutisíciletá kultura dávala vyslancům Byzance vysokou úroveň – lidskou i společenskou. Pochopitelně nemohl zůstat nedotčen jejich hlubokou, mocnou a čistou vírou, která nebyla zatemněna pověrami, které zde rozšiřovali tehdejší západní misionáři (viz v knize Život sv. Cyrila a Metoděje od sv. Gorazda). Svým rozhodnutím Rostislav otevřel našemu národu dveře k cestě do kulturního, politického i duchovního povznesení a připojil sebe i svůj lid k žákům tehdejšího centra křesťanské civilizace, vyspělé Byzance.

Odkaz sv. Rostislava ukazuje cestu

Společná oslava sv. knížete Rostislava ve Znojmě byla důležitou zprávou do široké církevní veřejnosti právě v dnešní době, kdy jsou Morava a všechny slovenské země jsou opět otřásány různými zmatky. Pod vlivem politiky se vyostřují vztahy mezi patriarcháty a místními církvemi, jak tomu bylo v oné době knížete Rostislava a mnohokrát po té, kdy se národ i vláda musela rozhodnout jakou cestou se vydat.

Tehdejší rozhodnutí knížete Rostislava bylo rozhodnutí o víře a církevním rozvoji, ale i o politické nezávislosti, kulturním směřování a dokonce spojencích a středoevropském uspořádání s výhledem na mnohá staletí do budoucnosti. Za svou politickou a především církevní nezávislost jsme vděčni naší mateřské Konstantinopolské církvi. A toto duchovně pevné spojení s Konstantinopolskou církví potvrzujeme udržováním cyrilometodějského dědictví, pravoslavného křesťanství a opatrováním toho pouta, které nás od počátků křesťanství v zdejších zemích spojuje s řeckým pravoslavím a jeho centrem Konstantinopolským patriarchátem. To platí na Moravě a potažmo v celé místní církvi v českých zemích a na Slovensku i dnes. Jak to prohlásil svatý mučedník Jeroným Pražský před preláty Kostnického sněmu: „Čechové (tj. i Moravané) pocházejí od Řeků!“ Později, v odobí po pádu Cařihradu sloužili se souhlasem husitského biskupa Rokycany dva řečtí duchovní, uprchlí z dobytého Města, bez omezení pravoslavné východní bohoslužby v Praze na Staroměstském náměstí v chrámu u Týna (viz zde), který byl hlavním chrámem husitů – utrakvistů sjednocených s Konstantinopolskou církví (viz o tom zde).

Sv. Rostislavem navázané duchovní spojení, na které patriarcha s císařem konstantipolským vstřícně odpověděli, je duchovní realita, která se v životě naší církve stále projevuje. Jeden z příkladů: je zajímavé, že jakmile to politické poměry po roce 1990 dovolily, v české i slovenské pravoslavné církvi vzplanul v duchovenstvu i mezi věřícími velký zájem o řecké pravoslavné obyčeje a tradice. Do liturgické služby (zvláště na Moravě) pronikly mnohé vlivy řecké liturgie a v myšlení duchovenstva ohledně této oblasti nastaly určité posuny, které česky slouženou bohoslužbu odtrhly od ruského (u nás nepříliš misijního) vlivu směrem k řeckému chápání liturgie. Tento jev byl patrný mezi – v té době – mladšími duchovními, nejen v Česku ale i na Slovensku. Zdá se, že tím trošku již skomírající prvorepublikově misijní podoba českého gorazdovského pravoslaví nabrala nový dech, poskočila vpřed a to směrem, který Čechy (a zřejmě i mladší generaci Slováků) oslovuje.

Dnes – stejně jako v době Rostislavově – nás na řeckém pravoslaví a jeho představitelích zaujme vysoký stupeň církevní i lidské kultury, vzdělanost, civilizační úroveň schopná formovat nejen současnou Evropu ale i další kontinenty a návaznost této bezprostředně původní formy dávného křesťanství na nejstarší zdroje pravoslavné duchovnosti.

Letošní slavnost ve Znojmě byla jistě více než pouhou vzpomínkou na naši slavnou minulost a zdroje církevnosti i státnosti, ale i symbolem naší přítomnosti v této zemi, znamením vzájemné bratrské lásky a jednoty moravských kněží a věřícího lidu naší Olomoucko–brněnské eparchie. Tímto také děkujeme našim biskupům, kteří se pro nemoc nemohli tentokrát zúčastnit, za jejich péči a starostlivost. Jsme jim vděční, že každý z duchovenstva i věřících může se může utéci pod jejich ochranu. Všem přítomným důstojným otcům adresujeme díky, neboť tím projevují svou vzájemnou lásku a jednotu; věřícím patří díky za jejich vroucí modlitby a uspořádání této slavnosti.

Po závěrečném proslovu a poděkování místního duchovního správce prot. Kyrila Bočkareva, který vedl přípravy slavnosti, zaznělo pozvání všech přítomných k pohoštění, posílení a vzájemné besedě v salonu nedaleké restaurace. Součástí posezení byla i písničkářská kulturní vložka. Hojnost pokrmů zajistili místní věřící s pomocníky.

Svatý apoštolům rovný kníže Rostislave, pros Boha za nás hříšné!