Olomoucko-brněnská eparchie
V sobotu 21. května jsme se opět sešli v Mikulčicích na akropoli s vykopávkami dávných velkomoravských chrámů, abychom svatou liturgií vzdali díky slovanským apoštolům sv. Cyrilu a Metoději, pomodlili se k nim, vzývali jejich záštitu nad Moravou a nad naší církví a připomněli si jejich památku. Je už to místní eparchiální tradice, požehnaná a přinášející duchovní prospěch nám všem. V době pandemie bylo každoroční konání přetrženo, ale nyní je obnoveno, když pominula doba všelijakých příkazů a zákazů, jak výstižně pravil vladyka Izaiáš na konci liturgie.
Svatou liturgii jsme konali pod širým nebem, uprostřed vykopaných základů zdí baziliky, tedy přibližně tam, kde stával svatý Metoděj se svým duchovenstvem při službě Bohu a moravskému lidu. Archijerejské bohoslužbě předsedal Přeosvícený vladyka Izaiáš a s ním sloužila či se zúčastnila většina duchovních naší eparchie. Připutovali i poutníci, kteří s radostí a zjevným duchovním povznesením se zúčastnili letošní cyrilometodějské pouti. Počasí bylo na vzdory předpovědi naprosto perfektní.
Za zmínku určitě stojí i dosud nebývalé vynikající technické zabezpečení bohoslužby. Pro oltářní prostor byl postaven stan a další velký stan byl budován po straně pro účastníky a další servis. Jako ikonostas sloužily korouhve, byly tam svícny pro obětní svíce, ikony, analoje, na písku byly položeny koberce atd. Technicky vše zajistila olomoucká církevní obec, která si vzala na starost i pěkný a důstojný bohoslužebný zpěv. Takže do Olomouce za všechny účastníky posíláme velké: Díky!
Na závěr bohoslužby poděkoval vladyka všem přítomným, vyjádřil radost z vydařené pouti, zval na další eparchiální akce a všem požehnal. Následovalo pod stanem prostřené pohoštění. Organizátoři pamatovali na všechno. Přestože byly prostory muzea byly kvůli opravám uzavřeny, nic přítomným poutníkům nescházelo.
Někteří pak posedávali v stínu stromů kolem vykopávek baziliky ještě celé hodiny. Na tvářích lidí byla vidět radost.
Na závěr této zprávy přinášíme něco z promluvy přednesené po evangeliu:
Svatí Cyril a Metoděj vykonali dílo, které už nikdy nezaniklo. Musíme se ptát, jak je to možné, že všichni znají jejich osoby, jména a životy? Jak to, že oni i jejich dílo nezmizeli v čase? Už je to více než tisíciletí! Tolik známých, slavných, úspěšných a mocných lidí už viděl tento svět. Část jmen těchto mocnářů plní učebnice dějepisu, ale kolik z nich je tak známých jako naši soluňští bratři? Tolik vysoce vzdělaných, neuvěřitelně inteligentních či geniálních lidí, jako byl sv. Konstantin-Cyril, žilo, ale co zbylo z jejich myšlenek a intelektuálního díla? Jejich objevy byly překonány, vynálezy zastaraly, umělecká díla jsou většinou známa jen zasvěcencům do umění a kunsthistorikům, leč dávno nejsou součástí každodenního života běžných lidí. Kolik slavných a mocných, kterým se klaněly davy a provolávaly jim slávu, už zde žilo, a kde je dnes jejich sláva? Tolik politiků a vládců chodilo pyšně po tomto světě, ale kde jsou dnes jejich vojenské úspěchy a jejich říše a státy?
Proč je cyrilometodějská památka stále živá, slavná a inspirující? Jen kvůli tomu, že dali Slovanům písmo pro jejich jazyk? Jen proto, že kázali Evangelium ve srozumitelné řeči? Jen proto vybudovali mezi Slovany jejich vlastní slovanskou církev se slovanskou bohoslužbou a slovanským překladem Bible, křesťanským zákonníkem a vlastním duchovenstvem? To vše je důležité, velkolepé a slavné. Myslím však, že je tu ještě jeden faktor, který je skrytý, ale zásadní.
Kdo byli svatí věrozvěsti Slovanů? Jací to byli lidé? Konstantin-Cyril byl géniem, učencem, dílo sv. Řehoře Theologa znal nazpaměť, byl člověkem ovládajícím vědy, poznatky i logiku a myšlenkové systémy, a hlavně geniem přes řeči (lingvistou). Sám o sobě jednou pravil: „Mně není nic milejšího než učení.“ Vynikal pohotovostí v diskusích a širokým záběrem svého myšlení a vzdělání. Byl to člověk univerzitního typu, který dosáhl také nejvyššího tehdejšího akademického titulu „filosof“ (dnes bychom řekli profesor) a učitel filosofie, a navíc to byl člověk modlitby, zasvěcený do praxe hesychasmu – velká duchovní osobnost. Stal se známým přemožitelem všemožných herezí. Jeho starší bratr Metoděj byl vysoce vzdělaným člověkem, právníkem ovládajícím úřední řády, soudnictví, administrativu, a zároveň diplomacii a politiku. A především to byl vynikající mnich, který ze všeho nejvíc miloval život ve svém monastýru, kam utekl před intrikami a politikařením u dvora.
Ale schopných lidí zná lidská historie mnoho, takže otázka: „Proč právě dílo této dvojice přetrvalo útoky nepřátel a jejich jména neupadla v zapomnění?“ je stále na stole. A když si připomeneme, že jejich dílo a památka byly po jejich zesnutí zahlazovány a ničeny s neuvěřitelnou urputností a nepřátelé k tomu měli dlouhodobě k dispozici veškerou světskou moc, zní námi položená otázka ještě naléhavěji.
Z Písma svatého víme, že právě taková osoba zůstane v paměti lidstva, která je spojena s Kristem, jenž je na věky. Osoba, která spojí svůj život s evangeliem, ba přímo vstoupí do evangelijního příběhu, zůstává v paměti věčné. Stejně tak i její skutky nebo dílo. Názorným příkladem je žena, která vylila myro na hlavu Spasiteli. Sám Pán o ní pravil: „Vykonala dobrý skutek … Po celém světě, kde bude kázáno toto evangelium, bude se mluvit na její památku o tom, co ona učinila,“ tj. navždy bude v paměti světa zapsána ona a její skutek.
Co nás tedy učí životy sv. Cyrila a Metoděje? Jak bychom měli žít, aby v marnostech neprchly naše dny? K čemu nás inspirují svatí bratři ze Soluně, aby naše práce, snaha a vynaložená námaha nevyzněly do prázdna, ale zůstalo zde naše dílo i tehdy, až nás Boží vánek odvane z povrchu země? Jak je napodobit, aby ani naše církevní dílo na Moravě nezaniklo? Tomu nás učí tito dva světci svou neuvěřitelnou pokorou.
Svatí Otcové církve nám stále znovu a znovu vysvětlují, že s Bohem nás spojuje pokora. K dosažení pokory míří veškeré asketické učení církve. Proto nás hlas církve stále znovu a znovu volá k pokání, protože skrze pokání dosahujeme pokory. Pokoru ukazuje Pán jako svou cestu a jako způsob následování. On o sobě pravil, že nepřišel, aby konal vůli svou, ale aby pokorně „činil vůli toho, který ho poslal“. (Jan 6,38) Písmo praví, že „Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať.“ (Jakub 4,6) Pýcha, svévole a vzpurnost nás vymete od Boha na nekonečnou vzdálenost a smete nás do propasti. Skrze pokoru ale přichází blahodať a spojení s Bohem.
Celá hierarchie Božího stvoření stojí na pokoře. Od nebeských vojsk a všech andělských řádů, které jsou na svých místech díky své poslušnosti a pokoře, až sem na zemi do Církve, jejíž hierarchické uspořádání (od patriarchů a biskupů, přes kněžstvo až ke každému věřícímu) opět stojí na poslušnosti a pokoře. Skrze pokoru vstupujeme do plnosti Boží hierarchie veškerého Bohu věrného rozumného stvoření. Pýcha a vzpoura vymetla satana ven z této hierarchie a to samé činí s každým neposlušným andělem nebo člověkem. Každý musí znát své místo a zastávat je s díky za Boží milost, kterou Pán dává všem.
A právě pokoru a poslušnost nám tak názorně ukazují životy soluňských bratří. Svou poslušností ze sebe učinili nástroje v Božích rukách. Nikdy jim nebylo na dlouho dopřáno, aby žili tak, jak chtěli. Císař s patriarchou zavolali sv. Konstantina-Cyrila, když potřebovali misionáře, a řekli mu: „Filosofe, je potřeba, abys tam šel. Vylož jim pravdu o Boží Trojici. Nemáme nikoho vhodnějšího, než jsi ty.“ A Cyril odvětil: „Milerád tam půjdu a položím život za jméno přesv. Trojice.“ (Tak přibližně probíhala jeho vyslání na misii.) A šel. Žádný vzdor, žádná námitka: „Nemohu tam jít, mám chatrné zdraví, jsem filosof mé poslání je studovat, bádat.“ A podobně i Metoděj. Nechtělo se mu z monastýru, ale uposlechl a vydal se s bratrem na cestu. Oba se stali apoštoly, kteří bez odporu poslechli Kristovo: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“ (Jan 20,21)
Sv. Konstantin byl jednak génius ale zároveň dosti chatrné tělesné konstituce. Výprava pro něho musela být náročnější, než si umíme představit. Zároveň jistě věděl, že se sotva dožije vysokého věku, a tak si pochopitelně přál využít svůj čas ve shodě se svým nadáním a obdarováním co nejlépe a to jako učenec a badatel. Jenže mu nebylo dopřáno ani klidu, ani odpočinku, který tak potřeboval, ani možnosti intelektuálně pracovat, po čemž tak toužil. Času na intelektuální práci, pro kterou byl nadán a vybaven, měl málo, ale to, co stihl vytvořit, zde vydrželo tisíc let a zřejmě bude trvat na věky.
Myslím, že jeho dílo bylo přijato Bohem, a to nejen kvůli kvalitě jeho práce, ale spíše právě proto, že nenamítal, nevzpouzel se, nebouřil se, ale poslušně splnil, co od něj církev potřebovala a co od něj představení žádali. To byla právě ta pokora, která spojila jeho osobu a jeho dílo s Kristem, a proto nezanikla ani jeho památka ani to dílo. To samé platilo pro Metoděje. Jak nerad pobýval na misii a na cestách je dosvědčeno jeho skálopevným úmyslem odcestovat z návštěvy Říma do svého domovského monastýru a na Moravu se už nikdy nevrátit. Byla to tak silná touha, že ho Cyril, který tam právě umíral vyčerpáním, musel zapřísahat, aby se na Moravu vrátil, a dokonce při tom použil nejsilnější hrozbu, když prohlásil, že jestli se na Moravu nevrátí, nebude spasen. A tak i Metoděj znovu zapřel svou vůli, projevil poslušnost před svým bratrem a udělal to, co sám nechtěl. Vrátil se, aby zde pokračoval v tom, co se svým bratrem začali. Musel zde až do konce svých dnů trpělivě odrážet útoky zlovolných, nevzdělaných a hloupých nepřátel a farizejských tmářů.
Kdybychom jen světskýma očima hleděli na jejich život, pak bychom ho zřejmě prohlásili za nešťastný. Nikdy jim nebylo dopřáno, aby na delší čas vedli své dny dle vlastní vůle a dle svých představ o náplni svého života. Stále museli vykonávat to, co vlastně nechtěli nebo po čem netoužili. Viděno však očima víry, které hledí duchovně a pravdivě, jak je potvrzeno tím, že se tento pohled shoduje s pohledem dějin, byl to slavný život, který vstoupil do věčné paměti.
Vstal z mrtvých Kristus!
Kdo by si přál okusit doušek té duchovní radosti, která na pouti panovala, může shlédnout další fotogalerie.
