Oslava památky svatého Gorazda, učedníka a nástupce sv. Metoděje

V sobotu 13. 8. 2022 oslavila naše eparchie chrámový svátek olomoucké katedrály, zasvěcené sv. Gorazdovi I. jednomu z pěti učedníků sv. Metoděje. Shromáždila se většina eparchiálního duchovenstva, aby spolu s vladykou Izaiášem konala slavnostní archijerejskou liturgii. Chrám překvapil stylovým monumentálním krásným lustrem. Při liturgickém malém vchodu bylo několik duchovních povýšeno na stupeň protojereje. Kázal prot. Rafael Moravský. Hojně věřících přistoupilo ke svatému přijímání. Na závěr liturgie vladyka posvětil čerstvě vytočený med, jak je to v půstu před Zesnutím přesv. Bohorodice zvykem.

Po liturgii se všichni přesunuli do spodních prostor katedrály, kde bylo připraveno bohaté pohoštění. Zde se pak za zvuku balkánské folklórní hudby ještě diskutovalo několik hodin. Věřícím olomoucké církevní obci a organizátorovi všech příprav, prot. Alexeji Kukhtovi, patří díky za pečlivé přichystání radostné oslavy svátku hlavního chrámu eparchie.

Výběr z promluvy, přednesené prot. Rafaelem Moravským dne 13. 8. 2022 na svátek sv. Gorazda v Olomouci:

Svatý Gorazd nebyl pouhým vzdělancem, který znal knihy latinské, řecké a slovanské, ale také člověkem pokorným a plným lásky, která je plodem pokory. Po zesnutí sv. Metoděje byl Gorazd, s ostatními učedníky sv. Metoděje, uvězněn, mučen a nakonec vyhnán. Ačkoliv prosté obyvatelstvo bylo, narozdíl od vládnoucí vrstvy na čele s knížetem Svatoplukem, nakloněno slovanské bohoslužbě, sv. Gorazd se po svém propuštění z vězení nepokoušel zorganizovat povstání, nepopouzel věřící proti latinskému duchovenstvu, ani jinak nespílal. O příkladnosti jeho křesťanské morálky svědčí právě ta mírnost, s níž odpustil bezpráví a křivdu, kterou mu Svatopluk s latinským duchovenstvem způsobil. Ano, naučil se následovat Krista, přijal svůj, jistě nespravedlivý, úděl a vydal se, ožebračen, na dlouhou a strastiplnou cestu která ho umořila až pokraj smrti. Svatý Gorazd musel být jistě inspirativní osobou, když si ho sv. Metoděj vybral za svého nástupce na panonský arcibiskupský stolec. Svou láskou a pokorou musel být příkladem i pro svt. Klimenta a ct. Nauma, kteří světlem víry a vzdělanosti osvítili balkánské národy. Vidíme, že i přes nepřízeň osudu, můžeme činit velké skutky. Svt. Gorazd v tom pro nás zvlášť světlým příkladem. Avšak, nejdříve si musíme osvojit jeho pokoru a mírnost.

O svatém Gorazdovi

Svatý Gorazd I. byl synem moravské země, vzdělaný a znalý latiny i řečtiny. Podle Staroslověnské legendy byl designovaný za nástupce sv. Metoděje na arcibiskupském stolci. Jak uvádějí historikové, kvůli Svatoplukově postoji ke slovanské bohoslužbě byl s ostatními Metodějovými učedníky vyhnán z Moravy. Této družině pěti hlavních Metodějových žáků se říká „pětipočetníci“, jejich jména zní: Gorazd, Kliment, Naum, Angelár a Sáva.

Spolehlivý historický záznam o Gorazdovi máme ze 6. 4. 885, kdy Metoděj cítil blížící se smrt, svolal Moravany a představil jim ho jako svého nástupce slovy: “Toto je muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má.” Metodějova slova “svobodný muž” ukazují na původ z nějaké významnější rodiny.

Gorazd je v našich zemích dáván na první místo, i když jinde je do popředí stavěn biskup Kliment. Právě z jeho životopisu se dovídáme o Gorazdovi. Mimo jiné napsal, že se kacíři domluvili na úkladném zajetí Gorazda, protože jeho cesty jsou protichůdné jejich vůli a vyčítá jim hříchy. Řekli si: “Když ho necháme mezi živými, tak nám ožije Metod.” I zbavili ho biskupské moci.

Jednalo se o nepřátelskou aktivitu dalšího biskupa, který chtěl na Moravě působit, Vichinga pocházejícího z Německa a prosazujícího jen latinskou bohoslužbu. Ten se po Metodějově smrti hned vypravil do Říma a obžaloval Gorazda u papeže. Pak už jen se zármutkem sledujeme, že kníže Svatopluk dal Metodějovy žáky ze země vyhnat. Před vypovězením byli prý vězněni a týráni. Vyhnáni byli vskutku surovým způsobem. Následky Svatoplukova rozhodnutí o vyhnání byly tvrdé. Jakmile lidská zloba dostala moc, jednala nelidsky. Rabovala a své oběti vláčela nahé trním, ukazujíc svou bezbožnost.

Naše tradice sděluje, že vyhnanci z roku 886, mezi kterými byl Gorazd, doputovali přes Chorvatsko a Srbsko až do Bulharska, kde pokračovali v hlásání evangelia. Bulharsko do jejich příchodu bylo údajně polobarbarskou zemí, jejíž pokřesťanštění začalo v IX. století. Vládnoucí kníže Boris se tehdy rozhodl pro slovanskou liturgii a zbudování domácí církevní hierarchické struktury.

S Klimentem k Dunaji a do Bělehradu šli Naum a Angelár. Tam o situaci hovořili s vojenským velitelem Boritakanem, který je pak poslal ke knížeti Borisovi. Tomu přišli vhod pro plánovaný záměr uvedení slovanské kultury a bohoslužby do země. Některé nechal v Preslavě a Klementa s dalšími hlasateli evangelia poslal na západ Makedonie, k Ochridskému jezeru, aby šířili křesťanské učení mezi okolními obyvateli.