Za dva roky budeme v tento den vzpomínat 230. výročí zesnutí ctihodného Paisije Veličkovského, který je autorem slovanské verze Dobrotoljubija (Filokalie).

Když v červnu 1993 skupina poutníků z naší církve pod vedením olomoucko – brněnského biskupa Kryštofa podnikla nádhernou pouť po stopách svatých slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a navštívila jejich rodné město Soluň s okolím a poté i jejich církevní východiště, Konstantinopol – Cařihrad (dnešní Istanbul), kde studovali a působili a odkud byli vysláni patriarchou sv. Fotijem a byzantským císařem Michalem III. k nám na Moravu, netušila, že se jí dostane i jiného, nečekaného zážitku, který s cyrilometodějským dílem a odkazem také souvisí. V závěru té požehnané pouti jsme totiž navštívili i tu část Rumunska, která se nazývá Moldávie a alespoň krátce nahlédli do života mnišských společenství (ženského monastýru Agapia, monastýru Seku a mužské mnišské komunity Njamec) této oblasti, které se oprávněně říká „rumunský Athos“. Nezapomenutelným zážitkem bylo naslouchat duchovním poučení starce Kleopy, jednoho z těch, kteří udržují prastarou duchovní tradici pravoslavných učitelů duchovního života – starců.

Zejména Njamecký monastýr se zapsal velmi výrazně do dějin pravoslavného mnišstva v novověku návazností na prastaré tradice, které u nás začínají cyrilometodějstvím na Velké Moravě. V Njamci září už dvě stě let osobnost ctihodného Paisie Veličkovského, všeobecně milovaného a ctěného v pravoslavném prostředí rumunském, ukrajinském a ruském, známého v celém pravoslavném světě. V roce 1988 při příležitosti milénia pokřtění Rusi byl prohlášen starec Paisij Veličkovský svatým. Světecké glorifikaci předcházela událost, o které se v njameckém monastýru dnes hodně hovoří.

Stalo se to 25. května 1986. Na nádvoří njameckého monastýru se zničeho nic začala na jednom místě zvedat půda. Asi tři dny vystupoval na povrch hrob. Zpráva o tom se rychle rozletěla po okolí a spousty lidí přicházely, aby shlédly tento podivuhodný úkaz. Po odkopání asi půldruhého metru hlíny byly nalezeny ostatky, o nichž panuje přesvědčení, že patří ctihodnému Paisiji. Policie tehdejšího rumunského komunistického režimu se snažila událost co nejrychleji sprovodit ze světa. Nic nemělo podpořit v té době tolik režimu nebezpečnou náboženskou víru. Bylo nařízeno ostatky zkonfiskovat. Bratři uvedli vyšetřovatele do monastýrské kostnice: Prosím, vyberte si! Komise vyšetřovatelů odešla s prázdnou, ležely zde shromážděny stovky kostí dávno i nedávno zemřelých mnichů…

Pravoslavní všeobecně věří, že Bůh tímto zvláštní způsobem ukázal svaté ostatky starce Paisie Veličkovského, dávno požívajícího velké úcty v církvi.

Čím byl starec Paisij Veličkovský tolik významný? V čem může pomoci i nám, pravoslavným v českých zemích dnes, na konci dvacátého, tolik neklidného století?

Odpověď je jednoduchá a vyplývá z jeho života a díla, které si krátce přiblížíme: je to jeho návaznost na nejhlubší tradice pravoslavné duchovnosti a obnova těchto hodnot v moderní době, která se otvírá právě osvícenskou epochou, v níž v Bohu dovršil svůj plodný život. (Z pravoslavného kalendáře na rok 1994)

Pokračovat ve čtení