Při svátku Obětování Páně (čili setkání Pána Ježíše se starcem Simeonem Bohopříjemcem) vzpomínáme malou rodinnou událost Boží rodiny. Panna Marie se snoubencem Josefem přišli čtyřicátého dne po narození Páně do jerusalemského chrámu, aby naplnili, co stanovuje Zákon.

Na památku osvobození izraelského lidu z Egypta ustanovil Mojžíšův Zákon, že vše prvorozené mužského pohlaví patří Bohu, a má být Bohu zasvěceno, tj. obětováno. Pramenem tohoto ustanovení sinajského Zákona byla záhuba všeho prvorozeného v Egyptě. Když totiž žádné důkazy Hospodinovy moci faraón nepřijímal, Bohu Izraelitů se vysmíval a nechtěl propustit Izraelity z otroctví, anděl smrti prošel jedné noci Egyptem a usmrtil všechny prvorozené syny, včetně faraónova (Exod 12,29), kromě synů Izraelitů, kteří vykonali zvláštní oběť Beránka a ochránili své domy, jak jim Hospodin přikázal, takže v jejich rodinách nikdo nezemřel. Poté je faraón, zoufalý ze ztráty syna, propustil a mohli odejít z egyptského otroctví.

Hospodin ukázal, že se postará o svůj lid a použije na jeho ochranu všechny prostředky. Na připomínku této jeho lásky k vyvolenému lidu bylo Zákonem stanoveno, že všichni prvorození synové v Izraeli patří Bohu (Exod 34,19), a proto musí být svými rodiči vykoupeni přinesením zástupné oběti: pro chudé bylo stanoveno dvě hrdličky nebo dvě holoubátka. (Num 18,15 a dál)

V Jerusalemě žil člověk, který kdysi dávno zakolísal ve víře a byl za to Bohem potrestán. Jmenoval se Simeon. Patřil do sboru sedmdesáti dvou alexandrijských židovských učenců, kteří překládali Bibli z hebrejštiny do řečtiny (až doposavad je tento překlad jediným kanonickým překladem pro pravoslavné bohoslužby). Když nechtěl přeložit proroctví „Panna počne a porodí syna,“ (Iz 7,14) ale zapochyboval o tom a hodlal místo slova „panna“ napsat „žena“, zjevil se mu anděl, zadržel mu ruku, pokáral ho a potrestal tím, že mu určil žít tak dlouho, dokud sám na vlastní oči neuvidí naplnění tohoto proroctví.

Duch Svatý poslal Simeona do chrámu, právě když tam přicházela přesv. Bohorodice s malým Ježíškem. Shůry bylo dáno starci poznat, co je to za dítě, a pln radosti a dojetí vzal maličkého Pána Ježíše do své náruče a děkoval Bohu slovy, která mu vnuknul Bůh a jimiž končíme každou večerní bohoslužbu: „Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého podle slova svého v pokoji, neboť viděly oči mé spasení tvé…“

Podle slov slibu (či možná spíše trestu za nedověru) byl Simeon tedy (po asi 250 letech čekání) propuštěn z okovů svého stáří a ještě před svým pokojným odchodem do jiného života viděl Spasitele a Pannu Marii. Přesv. Bohorodici prorokoval bolest, čekající na ni pod křížem, na kterém bude přibit její syn.

Pro nás je událost tohoto setkání svátkem, protože vidíme konec starozákonní epochy lidstva a příchod nové éry Ježíše Krista. Starozákonní Simeon, který drží na loktech původce Nového Zákona, je obrazem věrnosti Božích slibů, jeho síly a péče o jeho lid. První velké požehnání Hospodinovo, které dal lidu Zákon, je střídáno ještě větším požehnáním, přicházejícím v osobě Ježíše Krista.

Světlo svíce sinajského Zákona, které osvěcovalo lidem cestu v éře před Kristem, je předáváno do nové epochy lidských dějin, aby se rozhořelo v pochodeň blahodati a plně tak zazářilo světlo Kristovo, ve kterém chodí Boží lid Nového Zákona. Proto se na znamení příchodu velkého Světla, Krista Pána, do světa posvěcují v tento svátek svíčky.

Katedrála v Olomouci a katedrála v Brně 15. února