Neděle uctívání svatého Kříže v Brně

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

V kalendáři byla u poslední středy poznámka: půlení čtyřicátnice. To je signál pro věřící, aby zintensivnili svůj postní zápas, protože se blíží konec tohoto požehnaného asketického období. Také byl tento den v minulosti mezníkem ve výuce katechumenů, jež se v průběhu velkopostní doby připravují ke křtu, kterým se z katechumenů stanou tzv. věrní. (Církevně-slovanský pojem pro katechumena „oglašenyj“ znamená oslovený, oslovovaný, myslí se tím, že ho církev vyučuje slovu Pravdy.)

Kdysi bývala svatá čtyřicátnice dobou výuky katechumenů. Ti už jsou vlastně součástí Církve a je jim v církevním životě vyhrazeno zvláštní místo. Jejich úkolem je učit se pravdám víry a víru si prohloubit a osvojit. Jejich vzdělávání a pronikání do tajemství křesťanství a víry věnovala Církev vždy velkou péči. Vzdělávací proces v průběhu velkopostní doby vstupoval do finále v druhé polovině půstu. Výuka probíhala např. po večerech v chrámové předsíni a na večerní čtení z Písma v rámci této výuky se zachovala památka při liturgii předem posvěcených Darů. Mezi čtením dvou starozákonních paremijí vychází kněz z oltáře s kadidlem a svící a žehná klanící se lid se slovy: „Světlo Kristovo osvěcuje všechny!“ Dříve takto přicházel duchovní ke katechumenům a žehnal je rozžatou svící.

Církev se v průběhu celého roku při liturgii modlí za katechumeny při zvláštní ektenii (u Řeků se zachovalo jen v liturgii předem posvěcených Darů). Kromě jiného v druhé polovině půstu zesiluje tuto modlitbu a při liturgii předem posvěcených přidává další ektenii za „ty, kteří se hotoví ke svatému osvícení“, tj. za katechumeny, kteří se již přiblížili k samotnému křtu.

Celá první část liturgie je přednostně věnována hlásání Božího slova a výuce. Čte se perikopa z Bible, především z Nového zákona, hlavně z evangelia, po kterém má bezprostředně navazovat kázání kněze. Kázat až na konci liturgie bývá označováno za úpadkový jev. Stejně tak kázání, které se scvrkne jen na převyprávění přečteného evangelního příběhu (takové „převypravování“ se uchytilo zvláště tam, kde se z Písma čte v mrtvých jazycích, které nejsou pro věřící dostatečně srozumitelné, což je, myslím, špatně pochopený význam udržování tradic). Homilie má naslouchající poučovat, vysvětlovat, vzdělávat, povzbuzovat, uvádět do hlubšího osvojení víry a praxe, případně kárat a napomínat, každopádně má přítomné povzbudit k dalšímu duchovnímu úsilí.

Sebekriticky bychom si měli přiznat, že v průběhu posledních staletí proděla homiletika jistý úpadek. Částečně ji nahrazovala výuka náboženství pro školní děti, které byly pokřtěny již od nejútlejšího dětství. Na vysvětlenou nutno uvést, že na život Církve působily i nepříznivé společensko-politické poměry. Řekové a národy jižního Balkánu byli ujařmeni Turky, v Rusku se církev ani nestačila řádně rozvinout a už byla rdoušena carismem. Ale i přesto má život Církve této éry řadu vynikajících kazatelů slovem či písmem, z nichž namátkou připomeňme: sv. mučedníka Kosmu Aitolského (život) nebo ct. Nikodima Svatohorce (život) pro Řeky, sv. Nikolaje Velimiroviče, zvaného „srbský Zlatoústý“ (život) pro Srby nebo optinské starce (život) či Jana Kronštadtského (život) pro Rusy a sv. Paisije Veličkovského (život) pro Rumuny a všechny Slovany.

Stav katechumenátu v těchto staletích z života velkých církví prakticky vymizel. Zůstaly po něm jen liturgické památky, např. katechumenská ektenie při liturgii, případně zvolání kněze: „Katechumeni, odejděte!“, při kterém však dnes z chrámu nikdo neodchází. V dávných dobách totiž ke konci první části liturgie, které se říká liturgie katechumenů, museli z chrámu odejít, protože byli považováni za duchovně ještě nezpůsobilé a nepřipravené zúčastnit se, a to ani pouhou pasivní přítomností, tajemství eucharistické druhé části božské liturgie. Celá tato druhá část je, počínaje Velkým vchodem, zasvěcena Eucharistii: přinesení připravených darů chleba a vína na svatý prestol, vzpomínání na poslední večeři a oběť Pána Ježíše, jejich obětování a proměně při sestoupení Svatého Ducha a nakonec svatému přijímání proměněných Darů.

Dříve byl kárán či vylučován z církevního společenství ten, kdo nechodil na liturgii nebo sice byl v chrámu, ale vícekrát za sebou nepřistoupil ke svatému přijímání. Dávní křesťané nechápali, jak by křesťan mohl žít bez častého svatého přijímání (ostatně, kvůli tomu, aby křesťané nezůstali na všední dny v postním týdnu bez přijímání, byla rozšířena liturgie předem posvěcených Darů, zde). Ještě v dobách sv. Basila Velikého (4. stol.) bylo doporučováno přijímat čtyřikrát za týden. Dnes uvažujeme jinak a naše myšlení se v těchto věcech daleko vzdálilo od způsobu uvažování dávných křesťanů.

V současnosti se většina křtů koná nad malými dětmi. Je to vedle křtu dospělých osob možnost, zakládající se na slovech Pána: „Nechte děti a nebraňte jim přicházet ke mně – vždyť právě takovým patří nebeské království!“ (Mat 19,14; Mar 10,14) či na svědectví apoštolské praxe křtění celých rodin (např. Skut 16,23-33), aby se celé křesťanské domy a rodiny mohly společně zúčastňovat života Církve.

Výuka katechumenů je tudíž dnes nahrazena dětským katechismem, výukou pokřtěných dětí. Učení probíhá především na farách a v církevních budovách. Jako příklad, jak může vypadat taková farní výuka menších dětí a školáků prvního stupně, viz dvě fotografie z pravidelného pátečního katechismu v Jihlavě.