V den památky sv. Mikuláše, což je svátek drahý srdcím všech křesťanů, sloužil vladyka Izaiáš v Mikulově.
O svatém Mikuláši Divotvorci, arcibiskupu Myr Lykejských
Památka 6. prosince dle církevního kalendáře/ dle světského to je 19. prosince
Sv. Mikuláš, jemuž je dodnes vzdávána sláva na celém světě, byl jediným synem rodičů, Theofana a Nony, významných a bohatých obyvatel města Patary v Lykii (ve starověku se jednalo o důležité přístavní město na pobřeží Lykie, v dnešním Turecku). Jako svého jediného syna, kterého přijali jako dar od Boha, jej zasvětili Hospodinu. Základům duchovního života se svatý Mikuláš naučil od svého strýce, též Mikuláše, biskupa patarského. Mnišství přijal mladý Mikuláš v monastýru Nový Sión, který založil jeho strýc.
Po smrti rodičů rozdal Mikuláš všechen zděděný majetek chudým, pro sebe si neponechal nic. Jako kněz byl znám svým milosrdenstvím, ačkoliv se důsledně snažil skutky svého milosrdenství skrývat, neboť měl na paměti slova Hospodinova: „Ať neví tvá levice, co činí pravice.“ (Mat 6,3) Když se v samotě pohroužil do tiché modlitby srdce, pevně doufal, že takto bude žít až do smrti. Uslyšel však hlas shůry: „Mikuláši, přeješ-li si, abych tě korunoval, vydej se na službu svému lidu.“ Krátce po tomto zjevení byl Boží prozřetelností vybrán za biskupa Myr Lykejských.
Sv. Mikuláš byl vždy milostivým, moudrým a odvážným křesťanem. Jeho duchovní stádce, jemu svěřený lid, jej vždy považoval za pravého „dobrého pastýře“. Během pronásledování křesťanů za císařů Diokleciána a Maximiána byl sv. Mikuláš uvržen do vězení, avšak ani zde nepřestával poučovat lid o Božím zákoně.
Když přestalo Církvi hrozit bezprostřední nebezpečí pronásledování, byl svolán první slavný všeobecný sněm do města Nikáje (r. 325); účastnil se jej i sv. Mikuláš. Svatá tradice nám prozrazuje, že když byl sv. Mikuláš svědkem, jak heretik Árij rouhavě hovoří o Kristu a popírá jeho Božství, naplněn horlivostí za Boží spravedlnost neváhal a vyťal Áriovi políček. Kvůli tomuto jednání byl vyloučen ze sněmu a prozatímně zbaven výkonu archijerejské služby až do té doby, než i ostatní archijerejové poznali díky Božímu zjevení, že Ježíš Kristus i přesvatá Bohorodice prokazují svou blahosklonnost a přízeň právě sv. Mikuláši, jenž nikdy nezapomínal na utiskované a ponížené a vždy bránil Boží pravdu mezi lidmi. Dvakrát svou statečností a horlením za pravdu dokonce zachránil několik lidí od nespravedlivého trestu smrti.
Jako anděl Boží chodil mezi lidmi, pro něž se stal upřímným, pravdomluvným a milostivým vzorem Božího služebníka. Už za svého pozemského života na něj lidé pohlíželi jako na skutečného „světce“ a vzývali jej ve svých modlitbách v době těžkého strádání a životních nezdarů. A sv. Mikuláš se jim zjevoval, často ve snu, ale i osobně, a vždy pomáhal těm, kteří se se na něj obraceli s prosbami, ať už byli blízko či daleko. Bůh mu udělil svou milost, díky níž pomáhal každému. Z jeho tváře vycházelo do všech stran světlo jako z tváře proroka Mojžíše, když sestoupil z hory Sinaj, kde se mu zjevil Hospodin. Sv. Mikuláš svým duchovním světlem přinášel lidem útěchu, duchovní pokoj a dobrou vůli.
Už jako šedivý starec byl ještě krátce nemocen. Ale ani tato nemoc mu nezabránila v tom, aby se i nadále namáhal a pracoval pro Hospodina a aby vydával mnohé plody své svatosti a mohl se díky tomu veselit v Nebeském království, odkud nadále oslavuje Jediného a Pravého Boha ve Svaté Trojici a projevuje svou zázračnou pomoc všem věřícím. Sv. Mikuláš zesnul 6. prosince (19. 12. dle občanského kalendáře) léta Páně 343, kdy také oslavujeme jeho světlou památku.