Svátky Theofanie v Jihlavě | Olomoucko-brněnská eparchie

Rozloučili jsme se už se svátky Zjevení Páně čili Křtu Pána v řece Jordán, ale vzpomínka na události, které jsme při nich oslavovali, nás bude provázet celý rok. Zjevil se Bůh. Především to bylo zjevení Boží Trojice. Otec, jehož nikdy nikdo neviděl, ale vyprávěl nám o něm Jeho Syn (Jan 1,18), se zjevil svým hlasem. Duch Svatý se zjevil v podobě holubice, jak se stupuje na Pána Ježíše stojícího v řece. Ježíš z Nazareta se zjevil jako Boží Syn, předvěčné Boží Slovo, kterým bylo vše stvořeno a který byl dříve, nežli svět učiněn byl. (Jan 17,5) Zjevil se tím, že na něj ukázal Otec nebeský svým hlasem, kterým ho označil za svého milovaného Syna. Zjevil jej i Duch Svatý, který se ukázal, aby všichni viděli, že je stále se Synem i s Otcem a že tyto tři Osoby sdílejí jediné Božství.

Kdysi byly někde svátky Narození a svátky Křtu Páně slaveny společně v jediný svátek, který se nazýval Epifanie, Zjevení. Dodnes na spojitost těchto dvou svátků ukazují typikonální a liturgické podobnosti jejich slavení i skutečnost, že jsou oba svátky spojeny jedním svátečním obdobím bez půstu.

Oba svátky nám zjevují Pána Ježíše jako předvěčného Boha, který přichází, aby s láskou sobě vlastní vykonal záchranu lidí před věčnou záhubou. Tedy obě události zjevují neohraničenou Boží lidumilnost, když ukazují obraz Pána, který po celé své pozemské působení dokazuje, že je ochoten na vše přistoupit, cokoliv snést a jakkoliv se ponížit a sestoupit i do největších hlubin a propastí bytí, jen aby člověka zachránil.

Oba svátky nám zjevují nesmírnou pokoru Boží, která je výmluvným projevem jeho lásky. Při svátcích Narození hledíme na div ponížení nekonečného, věčného, všemohoucího a nejmocnějšího i vševědoucího Boha, který se “zmenšil”, aby se vešel do lůna Panny, stal se obraničeným, smrtelným a slabým dítětem, které se bude učit mluvit, psát a všemu, co je potřeba k životu na této zemi. V dnech svátku Křtu Páně vidíme vtěleného Boha, jak sklání hlavu před vlastním sluhou, jak vstupuje do vody spolu s hříšníky, kteří se v ní očišťují od hříchů. Sestupuje s nimi do stejné vody, aby ukázal své sjednocení s naším nemocným lidstvím, ačkoliv On sám žádný hřích neměl a žádné očištění osobně nepotřeboval. Ježíš Kristus se křtil s ostatními hříšníky, což znamená, že přijímá na sebe tento pokažený svět a pozvedá každého, kdo v něj uvěří, a s ním i stvoření zpět k prvotní kráse a svatosti.

Pro lidi poskvrněné hříchem byl Janův křest pokání vodou očišťující. Když do ní sestoupil Pán Ježíš, voda neočistila jeho, ale On očistil vodu. Ustanovil tím svatou Tajinu křtu. Proto se my můžeme duchovně očišťovat v posvěcené vodě, protože Pán očistil vodu. Kdokoliv kdekoliv vstupuje do posvěcené vody, aby v ní očistil svou duši a znovuzrodil se, tam Pán Ježíš stojí v této vodě spolu s ním. Tak nás svatý křest spojuje s Kristem.

To je princip svěcení vody při křtu i při svátcích Zjevení Páně. Skrze vzývání Ducha Svatého a jeho mocí sestupuje do předložené vody Pán, tato voda se ho dotýká tak, jak ho se ho tenkrát dotýkala voda Jordánu, a tím se očišťuje a posvěcuje a duchovně proměňuje. Adam s Evou kdysi na počátku celé stvoření poskvrnili svým hříchem. Nový Adam – Kristus – vše očišťuje a v této jeho misi pokračuje mocí Svatého Ducha Církev. Posvěcením vod, kropením, svěcením – tím vším se zahání duchovní nečistota a obnovuje se původní posvěcení a čistota okolního stvoření.

Co nás spojuje? Co máme, my pravoslavní křesťané, všichni společné? Především pravoslavnou víru. Dále výše zmíněnou skutečnost křtu, při němž jsme všichni stáli v jedné vodě spolu s Kristem. Ve všech našich baptisteriích a křtitelnicích je po posvěcení jedna stejná voda – voda Jordánu, která se dotýká Krista. A následně nás sjednocuje druh s druhem a s Bohem přijímání totožných svatých Tajin. A v neposledku je to spojení v lásce, čili sdílíme společnou kanonickou církevní jednotu s právoplatnými místními biskupy. Na tom všem stojí jednota Církve, jednota lásky, jednota v Pánu, která nás všechny zahrnuje a spojuje.

Jan Zlatoústý ve své době komentoval rozdělení oslavy události Narození Kristova od slavení Křtu Pána. Zdůrazňoval, že Zjevením nazýváme Křest Krista v Jordánu. Mluvil o tom, že na každou nádrž s vodou sestupuje při svátku Křtu Pána Duch Svatý, a v tomto Duchu se nad ní zjevuje předvěčná Trojice, a připomínal, že voda se působením Ducha očišťuje, posvěcuje a proměňuje, a proto se voda posvěcená na tento svátek nekazí celý rok.

Na závěr opět pohlédneme na oba uplynulé svátky najednou, abychom viděli, že vtělený Boží Syn, Pán Ježíš Kristus nás učí celým svým životem. Nejen moudrými slovy, napomenutími a podobenstvími. Všemi svými skutky i celým způsobem, jakým s námi prožil svůj pozemský život, nás učí o vznešenosti pokory a vše přemáhající síle obětavé lásky. Všemohoucnost Boží se při jeho vtělení neprojevila pozemskou mocí, která je pro Boží záměry bezvýznamná a dočasná, ale projevila se duchovní silou, kterou je láska při své oběti, která přemáhá zlo nepomíjejícím vítězstvím. Velikost Boží se zde na zemi projevila tím, že pracuje nikoliv bázeň budícími efekty a erupcemi slávy nebo ničivou silou, ale tím, že pracuje skrze lidskou slabost, pokoru a nenápadnost, totiž silou lásky.

S takovým poučením a pověřením vyslal Pán Ježíš Církev na její dějinnou pouť. Tak se děje spása – v tišině, nenápadnosti, odlehlosti a bez zájmu významných lidí, jako když se rodí Pán v noci v betlémském chlévě, nikoliv v královském paláci. Tak se mají chovat křesťané vůči světu, který ve zlu leží, jak praví Písmo. Tiše, v nenápadnosti své pokory a v síle své víry konat dílo Hospodinovo. Jak říká jeden svatohorský mnich: „Musíme mluvit se světem co nejtišším hlasem.“