Olomoucko-brněnská eparchie
V sobotu 25. května jsme vykonali tradiční cyrilometodějskou pouť na místa posvěcená službou svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Jako obvykle jsme se pomodlili při archijerejské božské liturgii, kterou vedl Přeosvícený vladyka Izaiáš přesně jeden týden po svém ustanovení eparchiálním biskupem olomoucko-brněnské eparchie. Spolu s ním spolusloužili další duchovní naší eparchie. Zpíval sbor složený ze studentů prvního ročníku Eparchiálního institutu sv. Prokopa v Brně pod vedením prot. Rafaela Moravského. Přijeli poutníci a přes negativní předpovědi meteorologů se k naší radosti počasí perfektně vydařilo.
Odměnou všem poutníků byla duchovní radost, povznesení a morální povzbuzení, které jsme z vykonané pouti všichni cítili.
Konáme tyto poutě k uctění světecké památky Cyrila a Metoděje, apoštolů Slovanů, a k vyjádření své vděčnosti vůči těm, kteří nám přinesli na Moravu (a potažmo všem slovanským národům) tu nejvzácnější perlu a bohatství, které je nad všechny pozemské poklady, tj. spásu Kristovu.
Podobně jako svatí apoštolové Kristovi vynaložili všechno úsilí a námahu, aby rozšířili evangelium po celém tedy známém světě, a nakonec dali i své životy za Krista, tak i svatí naši věrozvěsti nelitovali námahu a zasvětili své životy dílu naší spásy. Víme dobře, že oba by si přáli (kdyby to záleželo jen na nich) strávit své životy jinak. Přišla však prosba sv. knížete Rostislava, a tak se vypravili sem k nám, aby svedli zápas za šíření víry a spásy pro zdejší obyvatelstvo. Opustili kulturní domácí prostředí Byzance a odebrali se k nám, tj. mezi tenkrát ještě kulturně nerozvinuté, aby se s námi rozdělili o ten dar, který Bůh dal jim.
Přišli z prostředí vysoké kulturní úrovně, kde se spory řešily argumentací, aby zde strávili zbytek svého života nejen výukou Moravanů, ale také vysilující obranou své misie před germánským duchovenstvem. Nejvíce svých sil museli vrhnout na prosazování evangelijní pravdy a vznešené kulturnosti při sporech s hereticky uvažujícími zlomyslnými germánskými ignoranty, kteří si na území Moravy činili neoprávněné nároky. Svůj politický cíl pohltit Moravu maskovali tito nikým zde nemilovaní intrikáni, svou nedokonalou a lidmi nepřijímanou misionářskou prací. Tito cizí duchovní nestáli o povznesení Moravanů, útočili na práci svatých bratří a žádné argumenty v diskusích nepřijímali. Nutnost nekonečně debatovat s těmi, pro které bylo evangelium až na posledním místě, muselo být pro teologicky vysoce vzdělané a světecky zbožné Byzantice skutečně těžké životní břemeno. Však také sv. Cyril vysílen usvědčováním stále omílaných nesmyslů jeho protivníků, před nimiž musel znovu a znovu obhajovat své dílo, předčasně a vlastně mlád zemřel. Oba bratři zde však vytvořili dílo, které už nikdy nezaniklo a z něhož pak vyrostla víra a křesťanský život mezi všemi Slovany.
Doposud spojuje jejich svatý odkaz, tj. cyrilometodějské pravoslaví, mnoho národů (dokonce i černoši v Africe se k němu hlásí). Vidíme to v naší místní církvi, kde jsou příslušníci tolika národností. Při svém kázání se otec Rafael Moravský otázal přítomných, odkud pocházejí. A přímo tam, na poutní bohoslužbě se ozývali příslušníci snad sedmi či osmi národů. Všechny sem přivábila památka sv. Cyrila a Metoděje. Taková je doposud síla jejich díla.
V podobně těžké situaci jako kdysi svatí bratři byl i sv. Gorazd, když právě před sto lety obnovoval cyrilo-metodějskou církev u nás. I na něho se vrhli protivníci, kteří nechtěli slyšet žádné argumenty, jen spřádali podlé útoky, pomluvy, sočili a intrikovali. Noviny (tj. tehdejší média) zahrnuly svatého vladyku různými obviněními, podezřeními, dehonestací a o pravoslaví se šířila různá hanlivá a posměšná označení. Vladykovi nedaly tehdejší noviny možnost hájit pravoslaví proti všem těm absurdním urážkám. Musel to přestát nejen vladyka ale i jeho věřící. Přesto se stavěly chrámy, vydávaly nutné knihy a hlavně pravidelně vycházelo kvalitní komunikační a vzdělávací médium: Věstník. Vladyka se přísně vyhýbal jakékoliv kompromitaci politikou, aby nikdo nemohl obvinit pravoslavnou církev, že je zástěrkou pro dosahování skrytých politických cílů. Česká pravoslavná církev si nakonec začala získávat uznání i mezi některými duchovními jiných církví.
Vidíme z toho, že tak nadpozemsky vzácný poklad, jakým je spása a pravoslavná víra, se přináší a šíří vždy jen za velkých obětí těch, kdo ji přinášejí dalším národům, a s vynaložením nesmírné námahy. O to větší díky, uznání a vděčnost bychom měli projevovat těm, které si Bůh vyvolil za své apoštoly, věrozvěsty a misionáře, a kteří podstoupili všelikou námahu, obětovali své životy a dokonce i svou krev prolili jen, aby další lidé mohli poznávat Boha Stvořitele vesmíru a Spasitele duší našich. Oni těžce pracovali a trpěli, abychom my mohli věřit, a tak získávat spásu pro věčný život našich nesmrtelných duší. To nás zavazuje nejen k úctě, ale i k podílení se na pokračování tohoto krásného a svatého díla.
Otec Rafael, který měl na pouti kázání, hovořil o tom, že neseme morální závazek pokračovat v misijní práci věrozvěstů Cyrila a Metoděje i svatého mučedníka Gorazda. I my máme být misionáři a šířit svou křesťanskou víru ke spáse další a dalších lidí. Jak? Podobně jako prvotní křesťané, kteří o Kristu svědčili především svými životy. Stejně tak i my můžeme tu nejlepší misii konat, když prostě žijeme jako skuteční křesťané. Když své životy utváříme podle Božích přikázání, podle naší pravoslavné víry a podle evangelia. To je naše misijní dílo! Lidé kolem nás si toho totiž všimnou, sami uvidí, že žijeme jinak než nevěřící, a sami se nás začnou ptát a budou se zajímat, co nás činí jinými. Oni přijdou za námi tázat se na naši víru, která nás činí pokojnými, vnitřně nasycenými, skromnými a soucitnými. Právě tímto způsobem konala svou misii prvokřesťanská církev uprostřed tehdejší pohanské společnosti. V prostředí mravního rozkladu, zločinnosti, cynismu, morální zpustlosti, bezuzdnosti vášní a hédonické poživačnosti (stejně můžeme hovořit i o současnosti), žili první křesťané čistým, tichým, skromným životem; zachovávali manželkou věrnost, vyhýbali se zločinu a vedli si jako řádní občané. Tím zaujali své spoluobčany unavené honbou za dočasným požitky, vystresované starostmi o světské marnosti a majetky a vnitřně vyprahlé duchovní prázdnotou pohanského materialismu (jak podobné lidem kolem nás, že?). Nedivme se, že počty křesťanů v římské říši exponenciálně rostly bez ohledu na všechno pronásledování.
Měli bychom si připomínat slova sv. Ignatije Brjančaninova (před více než sto lety), který napsal, že na světě není nic hroznějšího než křesťan, který žije, jako by Kristus nikdy nepřišel. Ano, je strašný a nevýslovně smutný pohled na křesťany, kteří žijí, konají, mluví a uvažují úplně stejně jako lidé nevěřící.
Otec Rafael rozvedl toto téma o misii prováděné samotným způsobem života nás, křesťanů. Upozornil nás, že my jsme možná tím jediným evangeliem, které lidé kolem nás budou kdy číst. Spousta našich známých, sousedů a dalších současníků třeba nikdy neotevře Bibli, nepřečtou si v evangeliu Kristova slova a jeho přikázání lásky. Jediný způsob, jak se tito lidé mohou dozvědět o Bohu, o Spasiteli, je jejich pohled na naše životy. Uvidí na nás, na tom, jak vedle nich žijeme, zvěst o Kristu? Budeme pro ně otevřeným evangeliem? Dozví se z toho, jak se chováme a jak trávíme čas, který je nám na zemi vyměřen, něco o Bohu, o jeho dobrotě a lásce, o tom, jak blahodať proměňuje ty, kteří věří a milují Boha a bližní?
Všichni pravoslavní Češi a Moravané cítíme neutuchající vděčnost svatým Cyrilu a Metoději, svatému knížeti Rostislavovi i novomučedníku sv. Gorazdovi. Jejich jména vzpomínáme na každé naší bohoslužbě mezi ostatními svatými při propuštění v závěru služby. Není tu snad chrám, který by neměl ikonu svatých bratří soluňských. A ještě lépe se s našimi nebeskými ochránci spojíme, budeme-li následovat jejich příklad horlivé zbožnosti a vytrvalosti a trpělivého nesení kříže. Vstoupíme tím do jejich svatého díla jako jejich pokračovatelé.
