Liturgická oslava svátku Proměnění bývá spojena se svěcením ovoce
O Proměnění Páně
O jednom z největších novozákonních zjevení se píše v 17. kapitole Matoušova evangelia. Pán vzal s sebou tři ze svých apoštolů a vystoupal na horu Tábor. Kdo tam někdy byl, ví, že to není žádný kopeček, ale dlouhé stoupání. Výprava nahoru a dolů je výlet na půl dne či skoro na celý den, pokud to člověk absolvuje pěšky. Kdysi tam byla vojenská základna, ale v době Ježíšově už bylo na hoře pusto.
Proč s sebou vzal Pán Ježíš tři své učedníky? Protože On sám kdysi, jako Bůh hovořící na hoře Sinaj, uložil Mojžíšovi, aby do Božího Zákona vepsal, že ústy dvou nebo tří svědků má být potvrzena pravda. (Deut19,15) Co měli tito apoštolé dosvědčit ostatním lidem a tedy i nám? Odpověď je stručná: Božství Kristovo. To Božství, které prosvítalo skrze Kristovo učení, uzdravování a zázraky (nedávno Pán nasytil zástup pěti tisíc lidí plus ženy a děti) pouhými pěti chlebíčky a dvěma rybkami. Nyní toto Božství zjevil v celé jeho slávě: otevřel duchovní oči apoštolů, aby sami viděli nestvořené světlo Božské blahodati. Před jejich zraky začal zářit a oslnivě svítit.
Ukázal se jim jako Slunce, které je zdrojem světla a vysílá posvěcující paprsky blahodati na všechno stvoření. Tím ukázal apoštolům i obraz budoucího Božího Království, které právě přicházelo, jak pravil týden před tou událostí na Táboru: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (Mat 16,28) Takže na Táboru jako by se otevřelo okno do Božího Království, kde: „Noci již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků.“ (Zjev 22,5) „To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.“ (Zjev 21,23) Do toho světla budou oblečeni všichni obyvatelé tohoto Království: těla svatých budou svítit a zářit, tak jako luna odráží světlo slunce. Podobně ti, kteří zde na zemi byli posvěceni vírou, dobrými skutky a svatými Tajinami, budou svítit světlem, které vysílá Kristus. Proto na ikonách mají svatí svatozář, aby tak ikona zobrazovala jejich přijetí do Božího světla.
Zázračné Proměnění na Táboru je jedním ze slavných zjevení všech tří Božských Osob. Po události Zjevení Božího, která se stala při křtu Pána Ježíše v Jordánu, je táborské Proměnění dalším zjevením celé Svaté Boží Trojice. Podobně jako u Jordánu se Syn Boží zjevil jako vtělený Bůh (na Táboru ve slávě svého proměnění) a Otec se zjevil skrze hlas, který tam zazněl: Toto je můj milovaný Syn! Na rozdíl od jordánské události se však Duch Svatý zjevil v podobě zářícího oblaku.
Po stranách Pána Ježíše se objevily dvě další osoby: Mojžíš a Elijáš; první sem přišla z podsvětí jako zástupce zesnulých a druhá zastupovala nebešťany. Všichni zesnulí před Vzkříšením Kristovým totiž sestupovali do podsvětí; tam byl Adam a Eva, všichni, kdo zahynuli při potopě, praotcové Abraham a ostatní, tam byli Mojžíš i Áron, tam prodléval král a žalmista David i všichni proroci, včetně Jana Křtitele. Až Kristus, když k nim po svém zesnutí na Kříži sestoupil, vyvedl je ven. Elijáš byl vzat v ohni na nebe, a tak zatím neumřel, přišel tudíž na Tábor shůry. O čem rozmlouvali s Pánem Ježíšem? Odhalili či potvrdili mu další část jeho cesty a cíl, k němuž vede? Mluvili s ním o jeho oběti za lidské hříchy, kterou přišel podstoupit? O jeho ukřižování a Zmrtvýchvstání? Přišli jej posílit, podobně jako později anděl v Getsemanské zahradě?
Víme, že po sestoupení s hory začal Pán připravovat své učedníky na to, co mu má stát. V posvátných hymnech Církev zpívá, že apoštolům zjevil „Pán slávu svého Božství, aby chápali, že trpí dobrovolně, až budou hledět, jak je na kříž přibíjen“ (z kondaku svátku).
Když navštívil horu Tábor ct. Paisij Svatohorec, označil přítomnému knězi přesné místo, kde stál Pán Ježíš při svém proměnění. Svatý starec svým duchovním zřením viděl, co se tam kdysi odehrálo, a tak se stal s třemi svatými apoštoly čtvrtým svědkem události Proměnění Páně. Bůh jej vyslal, aby připojil své svědectví kvůli lidem současné doby, kdy slábne a kolísá víra mnohých nás.
Dnes je svátek blahodatného světla. Toto světlo Božství je totiž blahodať. Kristus je jako slunce – zdroj této duchovní záře. Svatí jsou jako luna, která přijímá světlo slunce a odráží jej, takže se zdá, že sama svítí. Pán si přeje nás všechny zahalit do tohoto světla, do oděvu blahodati, protože toto světlo nás spojuje s Bohem, čili dává nám účast na Božství. Proto činí Pán skrze církev vše, abychom jej byli schopni přijmout. A tak se naplňuje důvod ke vtělení Krista a jeho cíl: Boží Syn se stal jedním z nás, abychom my měli účast na Jeho Božství. Sv. Athanasios Alexandrijský píše: „Bůh se narodil v těle proto, abychom mohli i my býti učiněni bohy,“ čili „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem.“ (Viz sv. Irenej Lyonský a kappadočtí Otcové.) A to se děje působením Boží blahodati, která se dává v církvi člověku, kterou Bůh člověka vnitřně očišťuje, osvěcuje a proměňuje.
Hory jsou v Písmu symbolickým místem, které je mezi nebem a zemí. Na horu vystupují pozemšťané, a s nebe na ni sestupuje Bůh. Je to symbol setkání člověka s Bohem. Naznačuje se tím, že člověk, chce-li se setkat s Bohem, musí vyvinout nějakou námahu (očistit se od hříchu, oprostit se od připoutanosti k světskosti), musí mít touhu po Bohu, která mu dá křídla, aby se povznesl nad světkou marnost, a pak je připraven na setkání s nebem. Povznášíme se k tomuto setkání modlitbou doprovázenou pokáním i askezí.
Na tento svátek mají pravoslavní křesťané místy zvyk stoupat do hor, navštěvovat chrámy a monastýry v horách. Ať už můžeme navštívit monastýr a popřát mnichům k jejich společnému svátku, či oslavujeme svátek ve svém chrámu, víme, že z duchovního pohledu je svatou Boží horou každý chrám, kde se koná svatá liturgie. Pravoslavná teologie vysvětluje liturgii jako stoupání, výstup vzhůru k Bohu. Při liturgii tedy pomyslně vystupujeme na horu, abychom se setkali s Pánem Ježíšem a poklonili se mu jako Bohu, přijali jeho Tělo a Krev, a tím se sjednocovali s Bohem.