Svátek Povýšení Kristova Kříže nám svým obsahem i zvláštním obřadem vynášení a klanění se svatému Kříži připomíná, že život křesťana je trpělivým nesením Kříže. Následovat Krista, jak nás k tomu Pán volá, znamená zapřít sám sebe a přijmout svůj Kříž. (Mat 16,24) Je to těžké, ale znamená to spolu s vírou to netěsnější spojení s Kristem. Je tím totiž dosvědčena pravdivost naší víry.

Lidé (a týká se to i nás, pravoslavných) někdy věří v Boha a praktikují křesťanský život z důvodů snahy zajistit si pozemské štěstí. Prosí Boha o zdraví, za spokojenost své rodiny, za hojnost, za dostatek materiálních blah. To v principu není nic špatného. Jenže teprve trápení vyzkouší naši víru, zda je přikována jen k věcem pozemským, či zda míří za horizont našeho dočasného života – do nebeského království.

Všem našim bratřím a sestrám, kteří jsou kvůli své víře pronásledováni, vysmíváni, nenáviděni či dokonce mučeni a zabíjeni, praví Pán Ježíš: „Radujte se v ten den, a veselte se, neboť hle, odplata vaše mnohá je v nebesích.“ (Luk 6,23) Tam, v nebi, je náš horizont, k němuž se upínají naše zraky. K tomu nás Kristus volá a zve. To je naše cesta.

Ap. Pavel píše: „Bylo vám totiž dopřáno, abyste v Krista nejen věřili, ale také pro něho trpěli.“ (Filip 1,29) Prohlašuje tím, že v Krista nejen věřit, ale pro něj i trpět, je dar. Od nejstarších dob si Církev uvědomovala, že Kristus otáčí v našem životě vše jakoby vzhůru nohama – nebo jinak: mimo křesťanskou víru je v nás – v duši i v mysli – vše naopak. Bez víry v Krista lidé staví dočasné hodnoty nad věčné a tělesné nad duchovní. Víra v evangelium nás přivádí k vnitřnímu obrácení celé naší duše zpět do správné polohy – podstatné je pak pro nás to, co je duchovní a věčné, druhořadé je potom to, co je materiální a pomíjející.

A tak Kristus vše v našem životě proměňuje, aby nám všechno sloužilo ke spáse. Dokonce i něco tak absurdního jako utrpení a smrt už je Kristem proměněno, takže se i z toho stala cesta do Božího Království, kráčení po cestě, kterou nám zřídil do ráje Boží blízkosti sám Spasitel. Pokud správně chápeme a přijímáme, co nám Boží prozřetelnost dává, stává se z toho cesta ke spáse.

Proto od nejstarších dob Církev vnímala, že mučedníci nepotřebují kanonizaci. Resp. není potřeba zkoumat, jestli jejich ostatky tlejí či netlejí, jestli se dějí zázraky na jejich přímluvy, či zda se zjevují, pomáhají, plní naše prosby apod. Mučednické svědectví o Kristu prolitím své krve vždy stačilo jako důkaz, že tento křesťan následoval Krista, spojil se s Ním tím nejtěsnějším myslitelným způsobem, byl s Pánem Ježíšem ukřižován (obrazně myšleno) a tudíž spolu s Ním vstal z mrtvých, a nyní je v nebi nejblíže Božímu trůnu, spolu s Kristem.

Kříži tvému klaníme se, ó Vládce, a svaté Vzkříšení tvé slavíme.