Vladyka Izaiáš dnes zavítal do Řimic, aby navštívil vzácného jubilanta naší eparchie a pogratuloval mu k jeho životnímu výročí. Na znamení jeho požehnaného věku jej obdaroval kyticí z devadesáti růží. Spolu s tím mu poděkoval za jeho celoživotní dílo a popřál mu mnoho dalších let a mnoho sil i zdraví k jeho práci pro naši eparchii a pravoslavnou církev.

Důstojný otec Pavel Aleš se narodil v rodině duchovního 8. 4. 1935 v obci Řimice, okres Olomouc. Gymnasiální studia zakončil roku 1952 v Prešově a zde se stal i studentem Pravoslavné bohoslovecké fakulty, na níž absolvoval 6 semestrů (1952 – 1955). Po absolvování šestého semestru byl vyslán k dalšímu teologickému studiu na Leningradskou duchovní akademii, kterou absolvoval v roce 1959 s hodností kandidáta bohosloví. V roce 1961 složil závěrečné zkoušky na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově a získal její diplom.

Po ukončení studia v Leningradu přijal kněžské svěcení v roce 1960 a stal se správcem pravoslavné církevní obce v Chudobíně v eparchii olomoucko-brněnské. Nepřátelé naší církve se postarali o to, že se do roku 1971 nemohl ucházet o místo na prešovské bohoslovecké fakultě. Svoje vědomosti však využil při práci v církvi – pastorační, misijní i odborné. Zlé časy minuly a otec Pavel se mohl v roce 1971 stát odborným asistentem na naší bohoslovecké fakultě a to na katedře všeobecných církevních dějin. Docentem téže katedry se stal roku 1974. V roce 1977 získal hodnost doktora pravoslavné teologie a o rok později byl jmenován profesorem. V letech 1976 – 1984 byl vedoucím katedry systematické teologie a od roku 1984 byl vedoucím katedry církevních dějin. V letech 1984 – 1992 působil též jako proděkan fakulty. Dlouhá léta zastupoval naši církev v několika mezinárodních organizacích, zvláště však v Komisi pro víru a řád Světové rady církví se sídlem v Ženevě. Dlouhá léta pracoval v mezinárodní komisi pro dialog mezi pravoslavnou a římskokatolickou církví. Na domácí půdě to byla především symposia bohosloveckých fakult v ČSSR, na nichž přednášel na důležitá témata doby a života – společenská i teologická. Od roku 1967 byl zodpovědným redaktorem české části Pravoslavného teologického sborníku.

Literárně-teologická práce otce Pavla se odrazila ve stovkách článků, studií, skript, vysokoškolských učebnic, recenzí, redigování odborných a vědeckých sborníků a vydávání literární pozůstalosti vladyky svatého Gorazda. Publikoval doma i v zahraničí. Z této jeho rozsáhlé tvorby chtěli bychom upozornit alespoň na tyto jeho práce:

Všeobecné církevní dějiny, sv. I – III; ve vícero vydáních. • Církevní archeologie, sv. I – II. • Redaktor a spoluautor Jubilejního sborníku k 1100. výročí zesnutí sv. Metoděje; Praha 1985. Tento sborník vyvolal svým obsahem a odborným zpracováním velkou odezvu v zahraničí. • Pohledy do dějin pravoslavné dogmatické teologie (ve spolupráci s doc. ThDr. I. Belejkaničem, Csc.); Bratislava 1989. • Biskup Gorazd – Z díla; Praha 1988. • Přeložil pozoruhodné dílo prof. Vl. Losského – Dogmatické bohosloví; Praha 1986 (druhé upravené vydání je právě v tisku).• Dále má naše církev jeho překlad díla svatého Jana Damašského – Výklad pravoslavné víry; touto prací náš jubilant položil základy pro současné moderní překlady děl svatých Otců v našem církevním prostředí, jež soustavně pociťuje hlad po patristické literatuře. Je to naléhává výzva k překladatelské práci v naší církvi. • Pravoslavná církev u nás (přehled dějinné cesty); Brno 1993.

Za léta své pedagogické činnosti na fakultě vychoval desítky nadějných pravoslavných duchovních a teologů. Někteří z nich absolvovali studia v zahraničí, vykonávají na fakultě i v církvi důležité funkce a věnují se odbornému teologickému studiu. Někteří, domácí i zahraniční, získali pod jeho vedením i doktorské tituly. S velkou oblibou si naši studenti brali u otce Pavla témata na diplomové práce a získávali za jejich zpracování titul magistra teologie. Otec Pavel měl jako pedagog u bohoslovců velkou autoritu.

Dále byl vedoucím detašovaného pracoviště fakulty v Olomouci a kromě toho byl ředitelem Úřadu eparchiální rady v Olomouci, jak se o tom ještě zmíníme níže.

Všechny zmíněné práce vykonává otec Pavel s láskou a obětavě. Celých 24 let cestoval týden co týden do Prešova, aby studentům fakulty odevzdával potřebné vědomosti, v sobotu přednášel studujícím při zaměstnání, v neděli sloužil v chrámu. A tak se stávalo, že mu na tolik potřebný oddech a regeneraci sil nezůstával téměř žádný čas. Bůh mu však dal dostatek duchovních i tělesných sil, aby tuto namáhavou práci zdolal. Za mnohé vděčí své manželce a rodině, která za všechna ta léta projevila pro jeho povolání to největší porozumění. Nikdo dnes nespočítá dny jejich odloučení. Toto jim dobrotivý Bůh vynahradí ve věčnosti.

Popřejme všichni důstojnému otci Pavlovi do dalších let především dobré zdraví, pokoj, hojnost milosti Boží, totéž i jeho nejbližším. Naše církev byla celá staletí skutečně pronásledovaná a nemohla na území České a Slovenské republiky svobodně rozvinout neocenitelné duchovní bohatství pravoslavného bohosloví. Nyní takováto možnost je, i když opět nevelká, a to nás všechny zavazuje k aktivní tvořivé práci ve všech oblastech duchovního života i teologie. A na splnění této úlohy bude mít otec Pavel nezapomenutelný podíl. »Neboť Boží milost nebyla v něm marná!« (1 Kor 15,10)

(Z blahopřání od prof. ThDr. Štefana Pružinského, CSc.)

P.S. (Od editora)

Na okraj dovolte, prosím, malou osobní vzpomínku. Poprvé jsem se setkal s otcem Pavlem, jak jsme mu všichni důvěrně říkali, v Prešově – v prostorách Pravoslavné bohoslovecké fakulty, kam jsem přijel (myslím, že to byl rok 1987) na přijímací pohovor ke studiu. Když jsem, celý vystresovaný a ztrémovaný, stanul před přijímací komisí, k mému překvapení a nemírné úlevě zazněl laskavý jemný hlas, který hovořil česky, přivítal mě a položil otázku. Byl to otec Pavel z Řimic u Olomouce, který byl členem profesorského sboru (pokud si správně vzpomínám, měl funkci proděkana fakulty). Jak jsem se dozvěděl, otec Pavel už dlouhá léta vyučoval na naší prešovské fakultě – každý týden v noci z pondělí na úterý cestoval vlakem z Olomouce do Prešova, kde v úterý a ve středu vyučoval své předměty (církevní dějiny, archeologii, částečně jeden čas dogmatiku, řečtinu…) Je odborníkem na cyrilometodějskou problematiku. V jeho podání byly církevní dějiny u studentů jedním z nejoblíbenějších předmětů a na tyto hodiny jsme se těšili, neboť se nám odkrýval široký pohled do dob prvokřesťanského nadšení, ryzosti víry a vznešené morálky dávných křesťanů, do dob zápasu svatých Otců za pravoslaví. To vše se nám náhle stávalo pochopitelným, odhalovaly se nám skryté souvislosti a vnitřní logika dějin církve. Hlavně jsme však pocítili, že jsme v církvi i dnes účastníky celé historické pouti pravoslavné církve. Apoštolové, dávní mučedníci, svatí Otcové na sněmech či v pouštích – to vše se pro nás stávalo věčnou přítomností církevního života.

Vedle povinností na fakultě otec Pavel teologicky pracoval, psal skripta, knihy, články do církevního tisku. Kromě toho svědomitě vykonával povinnosti duchovního správce několika církevních obcí na Hané u Olomouce. Obdivuhodné je, jak svědomitě konal dílo duchovního pastýře v dobách totality, kdy skoro nikdo neměl zájem stát se knězem. Ta doba byla zvláštní tím, že každého, kdo chtěl církvi sloužit, nutila k provedení závažné životní volby a potažmo k osobní oběti; kdo se jednou stal knězem, věděl, že už nikdy nemůže dostat žádné dobře honorované zaměstnání, že je pro něj uzavřena jakákoliv společenská kariéra; kněze ze strany státu čekaly jen ústrky nebo perzekuce. I v této těžké situaci o. Pavel dokázal svou tvůrčí pastorační a teologickou prací obohacovat a morálně povzbuzovat a jít mnohým příkladem. Malým bakelitovým autíčkem značky Trabant objížděl otec Pavel všechny ty vesničky a farnosti na Hané, udržoval liturgický život na farnostech, povzbuzoval ve víře a přičinil se, aby i v těchto tíživých a křesťanství nepřejících dobách byly lidem dostupny svaté Tajiny a učení Kristova evangelia.

Když se stal eparchiálním biskupem olomoucko-brněnským vladyka Kryštof, byl otec Pavel ustanoven do funkce ředitele úřadu Eparchiální rady Olomoucko-brněnské eparchie, což znamenalo další náklad povinností a další břemena. Zvláště po r. 1989, když církev získala svobodu a změnilo se její postavení před státem a ve společnosti, to byla práce na plný úvazek. Z úřadu eparchiální rady bylo potřeba vybudovat plně funkční ústředí eparchie, což znamenalo úplnou proměnu jeho činnosti, reagovat na nové zákony a poměry ve společnosti. Otec Pavel se svou mátuškou Helenou přijali tuto výzvu a celá devadesátá léta zde na Moravě pracovalo církevní ústředí v souladu s potřebami církve a s nároky státní správy (což nebyla v naší místní církvi, zpočátku ještě československé, samozřejmost).

Od začátku 90. let otec Pavel neúnavně připomíná a vysvětluje význam a úlohu mimořádné osobnosti našich místních pravoslavných dějin – sv. knížete Rostislava, který k nám pozval svaté misionáře Cyrila a Metoděje. Právě otec Pavel, nestor našich teologů, je otcem myšlenky na jeho svatořečení. Tato myšlenka se rozšířila jako blesk po církvi a rezonovala i v zahraničí, z něhož řada místních církví kladně odpověděla a připojila se k uvedení velkomoravského knížete mezi oslavované pravoslavné svaté. Mimořádně cenná pro nás byla příznivá reakce konstantinopolského patriarchátu, který zapsal sv. Rostislava do kalendáře pravoslavných svatých ke dni 28. října (přípis ekumenického patriarchy si můžete přečíst zde). A tak byl v r. 1994 na Slovensku i na Moravě kanonizován a mezi všude uctívané uctívané svaté naší Církve uveden dávný velkomoravský kníže Rostislav.

V průběhu devadesátých let se otec Pavel pouští do dalšího velkého díla, které se zapíše do dějin olomoucko-brněnské eparchie. Zásadní mírou se přičinil o zřízení detašovaného pracoviště prešovské bohoslovecké fakulty v Olomouci a vzal na svá bedra práci vedoucího. Důvod byl prostý – aby měli místní adepti duchovenské služby dostupnou možnost teologického vzdělávání. Pod vedením otce Pavla fungovalo detašované pracoviště k dálkovému studiu celé desetiletí, vychovalo mnoho našich bohoslovců. Významná část současných českých duchovních na Moravě jsou odchovanci tohoto pracoviště. Učili zde kromě otce Pavla i profesoři a lektoři z Prešova a studium mělo velice dobrou úroveň. Pro otce Pavla představovalo zřízení a vedení detašovaného pracoviště jistě nesmírnou zátěž (spolu s vedením úřadu eparchiální rady a duchovenskými povinnostmi). Pro nás, kteří jsme tímto teologickým pracovištěm prošli jako studenti, to však znamenalo nejen dosažení teologických znalostí a nakonec získání akademického diplomu, ale také nezapomenutelný zážitek – panovala tam opravdu moc pěkná atmosféra plná nadšení pro pravoslavné bohosloví, krásné vztahy mezi studenty a učiteli, i mezi studenty vzájemně. Na polední obědní přestávku uvařila mátuška otce Pavla obrovský hrnec výborné husté polévky a poslala nám pecny chleba, takže studenti se uprostřed výuky nasytili a ještě si stihli popovídat. Krásná to doba!

Otce Pavla pamatuji jako člověka, který má skutečně misionářského ducha. Vnímal poslání naší eparchie v duchu svatého Gorazda jako misii v našem národě. Stále dbal na to, aby se nevytrácela česká bohoslužba. Duchovní káral, pokud se nevyjadřovali dobře česky. Prosazoval, aby duchovní kázali při každé bohoslužbě, aby psali duchovní články. Sám vládne krásným klasickým literárním slohem a pomáhal jazykovými radami všem, kteří se pokoušeli psát a překládat pro církev.

Ve snaze uvádět pravoslavnou víru do českého prostředí volil spíše liberálnější pastýřské postoje, ale v oblasti morálky kladl na sebe i na druhé zásadní nároky. Učil nás svým příkladem, že církvi se nevládne, nýbrž slouží. Vzpomínám si, jak s trpělivostí a láskou ale i důrazem káral, usměrňoval a napravoval nás, nemladší generaci duchovních, která v té době (jak už to u mladých duchovních bývá) byla rozpustilá, mocichtivá a neuvěřitelně sebevědomá.

Nabádal nás, abychom ve svém duchovenském působení neviděli prioritu v prezentaci celé té přebohaté košatosti byzantského obřadu a v různých podružných pravoslavných tradicích, ale spíše hledali duchovní krásu, která je v nich skrytá a především dbali na stálé upevňování principů víry, obraceli se k evangelijní prostotě a kladli důraz na mravní čistotu a poctivost, jak to činila církev od samotných svých apoštolských počátků.

Znovu a znovu při výuce na detašovaném pracovišti nebo při setkáních duchovenstva brojil proti pokrytectví, formalismu a duchaprázdnému obřadnictví. Dělil se o své hluboké teologické znalosti, aby obrátil pozornost bohoslovců i duchovenstva k tomu, co je pod povrchem obřadů, k duchovní hlubině, k podstatě a vnitřnímu obsahu, který dává smysl formě, k objevení a poznávání toho pokladu, který se skrývá za viditelnými kulisami církevního života.

Z jeho výše již vyčísleného teologického spisovatelského díla bych ještě znovu připomenul jeho skripta Církevních dějin (3. díly, které by si zasloužily, aby byly volně přístupné na internetu), a pak dále ještě k tomu, co bylo výše uvedeno, už jen namátkou: dvě knížky, které osobně považuji za důležité a pro naši církev cenné: Vladimir Lossky: Dogmatická teologie, a Sv. Jan Damašský: O pravé víře. Tyto dvě publikace byly, myslím, opravdu významné pro život české církve koncem 80. a v průběhu 90. let a jsou důležité i dnes. (Obě lze ještě zakoupit na našem církevním ústředí a obě jsou ve zkrácené verzi k dispozici i na internetu zde a zde.) Pak jsou to tři knihy týkající se osobnosti a díla svatého vladyky Gorazda: Biskup Gorazd – Z díla; Biskup Gorazd Pavlík (Teorie o nerovnocennosti lidských ras – Co život přinášel – Po první světové válce – Nebezpečí) a Směřování. Dále vydal brožurku o pravoslavném chrámu: Vejdu do domu tvého. (Většinu z výše uvedených publikací lze zakoupit v eparchiálním ústředí). V poslední době se podílel na knížce Liturgií ke Království. Jednou jsem při listování starými kalendáři našel v ročníku 1957 jeho článek, který napsal jako mladý autor, o prvokřesťanské církvi – o sv. Polykarpovi. Protože se mi moc líbil, přepsal jsem jej a je k dispozici na internetu.

Kdyby mě někdo požádal, abych se pokusil charakterizovat jeho duchovenské působení několika slovy, pak bych odpověděl: český kněz, hlasatel evangelia, misionář, učitel, vědec.

Dovolím si zde poděkovat jménem svým i všech, kteří jsou otci prot. Pavlu Alšovi vděčni, za trpělivou pomoc, rady, teologické vzdělání a za vše, co s takovou námahou a osobní obětí vykonal pro naši církev.

Slovy z liturgie sv. Basila, otče, ať Vám i Vaší drahé mátušce Pán a Bůh náš daruje: za pozemské – nebeské, za dočasné – věčné a za pomíjející – nepomíjející.

Mnohá léta!

(prot. Jan Baudiš)