Chrámový svátek olomoucké katedrály sv. Gorazda I.

V neděli 12. srpna oslavil hlavní chrám naší eparchie svůj svátek. Katedrála je zasvěcena sv. Gorazdu I., jehož kdysi určil sv. Metoděj jako svého nástupce na Moravě.

Tento chrám má tedy svátek 9. srpna – v den památky tzv. pětipočetníků, čili hlavních učedníků sv. Metoděje: apoštolům rovného Klimenta, svt. ochridského, Angelára, svt. GORAZDA, Nauma a Sávy.

Bohoslužbu vedl přeosvícený vladyka Izaiáš, s nímž spolusloužilo deset duchovních.

O katedrále

Katedrála je z r. 1939 a hlavním stavitelem byl Vsevolod Kolomacký, pozdější archimandrita Andrej, který se účastnil i zednických prací a následně chrám vyzdobil osobitými freskami. Ikony zhotovené archimandritou Andrejem jsou dnes považovány za neopomenutelnou součást kulturně-duchovního dědictví naší české pravoslavné církve. Jeho ikonografie je pojatá v lidovém uměleckém stylu, jak jej vidíme ve starých karpatských kostelících s jejich rustikálním ikonopisem. Půvab freskové výzdoby naší katedrály vždy vzbuzoval zájem návštěvníků a vyzařoval duchovní světlo a pokoj do duší účastníků bohoslužeb. V kontextu uměleckého slohu, do kterého je tato ikonografie zařazována, je ikonografické dílo (a zvláště výmalba chrámových interiérů) archimandrity Andreje vysoce hodnoceno i ze strany znalců. A to nejen pro obdivuhodný rozsah tohoto díla, ale i pro autorův osobitý umělecký přínos. Otec Andrej tento styl pojal, rozvíjel a obohacoval nejen uměleckým cítěním své duše, ale i svou osobní modlitební a duchovní zkušeností. A kromě toho se inspiroval např. krajovými lidovými ornamenty toho místa, pro které ikonografickou výzdobu pořizoval. Věřící v chrámu tedy viděli srůstat posvátné ikonografické výjevy se svou tradiční kulturou. Výtvarnými prostředky se tím vyjadřovala misijní myšlenka návratu Pravoslaví k našim národům.

V posledním roce se chrám dočkal významné údržby interiéru a mnoha nových součástí chrámového vybavení. Plánuje se velká oprava zevnějšku katedrály.

O životě sv. Gorazda

Z dávných kronik a dobových zápisů

Vyvolení Gorazda nástupcem Metodějovým

»A tak když (sv. Metoděj) kolem pozutínal všechny viny a zacpal ústa mnohomluvných, běh života dokonal, víru zachoval a očekával korunu spravedlnosti. A poněvadž se tak zalíbil Bohu a byl jím milován, počal se přibližovat čas, aby přijal odpočinutí od utrpení a odměnu za mnohé své námahy. I otázali se ho: „Koho pokládáš, otče a ctihodný učiteli, mezi svými učedníky za hodného, aby se stal tvým a tvého učení nástupcem?“ Metoděj ukázal jim na jednoho ze svých spolehlivých učedníků, zvaného Gorazd, a řekl: „Je to muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“«

Ohledy na mocenské poměry a snaha vyhnout se konfliktům vedly Metoděje k tomu, že doporučil za svého nástupce Gorazda, který dobře byl vzdělán nejen v slovanském a řeckém jazyku, ale i v latině. Místy je biskup Gorazd ztotožněn s knězem Učenem, působícím na Budči, pod jehož vedením se mladý kněžic Václav měl učit rozumět knihám latinským. Podle I. staroslověnské legendy Ludmila dala Václava „vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl“. Existuje názor, že Ludmila bydlela na Budči. Pak by knihám staroslověnským i latinským učil Václava na Budči tentýž vzdělaný kněz Gorazd-Učen, „dobře obeznalý v latinských knihách“. (Život sv. Metoděje /kap. XVII./ Více viz na Moravia Magna)

Jiný pramen líčí vyhnání Metodějových žáků

»… Avšak drzý a opovážlivý zástup heretiků nesnesl, aby měl Metoděje i po smrti živým protivníkem. Pravili: »Pojďte, potlačíme Gorazda a nastrojíme mu úklady, protože jeho život je nám nepodobný, odchylné jeho cesty a vyčítá nám hříchy. A ponechá-li se mezi živými, ožil by sám Metoděj.« I zbavili ho biskupského stolce a (dosadili tam) nějakého Vichinga, který byl opojen běsněním hereze a mohl opojit i jiné, jenž byl proto Metodějem s prokletím vydán satanu spolu se společností těch, kteří běsnili s ním…

Takto [Viching] protizákonně a zcela bezprávně uchvátil biskupský úřad, sám si přisvojil hodnost… Hereze zvedá hlavu a vypíná se nad pravověrnou družinou Metodějových učedníků… Ti pak odpovídali svými mluvčími Gorazdem a Klimentem … Panovník (Svatopluk) sotva pochopil něco málo z toho, co říkali, neboť byl úplně neschopný pochopit nějaké Božské věci, jednak proto, že byl vychován zcela barbarsky a zkrátka řečeno bez všeho vzdělání, jednak proto, že byl mrzkou rozkoší zbaven rozumu. Jak by mohl vniknout do úvah o Trojici člověk úplně vzdálený svatosti zdrženlivého života, bez níž nikdo neuzří Pána? … »Jestliže by byl někdo,« pravil [Svatopluk], »usvědčen, že nevěří v souhlasu s učením Franků, bude jim vydán, aby s ním učinili, co chtějí…«

Kdo měli hodnost učitelů, jako byl onen Gorazd, kterého jako rodáka z Moravy a zcela zběhlého v obou jazycích, jak ve slovanském, tak i v řeckém, povznesla ctnost na Metodějův stolec, a rovněž kněz Kliment, muž nejznamenitější, i Lavrentij, Naum a Angelár, a ještě více jiných významných mužů byli zavřeni v okovech do vězení, kde se jim odepřela veškerá útěcha … Protože (vichingovci) obdrželi od panovníka povolení jednat s nimi podle svého uvážení, vyvedli je z žaláře, mučili je bitím, jak se praví, nelidským, a neslitovali se ani nad šedinami ani nad slabostí, kterou tělům světců způsobilo mnohonásobné trýznění. Po oněch nelidských ranách, když světcům nedovolili ani přijímat pokrm, protože nedovolili nikomu hodit ani kousek chleba Kristovým služebníkům či spíše Kristu, vydali je vojínům, aby odvedli každého do různých míst při Dunaji, a odsoudili je k vyhnanství z města.

Vojíni [byli] lidé barbarští, totiž Němci již od přírody suroví, a když tuto jejich vlastnost posílil ještě obdržený rozkaz, převzali světce, vyvedli je z města a svléknuvše je, vlekli je nahé. Takto jim současně působili dvojí zlo: hanbu a utrpení z mrazivého větru, který ustavičně v podunajských končinách doráží. Ba i meče jim přikládali na šíje, jako by je chtěli zabít, a k bokům přikládali kopí, jako by je chtěli do nich vrazit, aby neumírali jedinou smrtí, ale tolikrát, kolikrát ji očekávali. Když pak již byli daleko od města, tu ti, co je vedli, je propustili a vraceli se do města … Kliment pak, vzav s sebou Nauma a Angelára, ubíral se cestou vedoucí k Dunaji…« (Život Klimenta, biskupa Bulharů. Více viz na Moravia Magna)

Skrze tyto úryvky z dávných textů hledíme na počátek a základ naší cyrilometodějské církve. Nejprve k nám na pozvání sv. Rostislava přišli učenci a svatí misionáři Cyril a Metoděj a těžce zde pracovali na položení základního kamene. Zajistili mladou moravskou církev vším potřebným – materiálně i duchovně a také právně-kanonicky i církevně-kulturně. Přinesli s sebou jako dar Moravanům nové písmo pro slovanskou řeč a překlad evangelií. Začali kázat křesťanskou víru, vyučovat, křtít a sloužit bohoslužby. Zajistili biblické i liturgické překlady, postarali se o stálé šíření bohoslužebného života (sv. Cyril byl zřejmě biskupem a světil tu nové moravské duchovní). S pomocí a záštitou sv. knížete Rostislava organizovali výstavbu chrámů a jejich vybavení posvátnými předměty. Pak přišel na řadu kanonický zákoník pro potřeby církevní i křesťanské správy státu a společnosti. A toto velkolepé dílo bylo pak ještě posvěceno, dotvrzeno utrpením jejich žáků. (Boží prozřetelností se tím dostalo i na Balkán.)

To jsou slavné základy a kořeny, jichž je potřeba se pevně držet, hlásat je, pokračovat na nich a dále budovat, a pak i nás bude napájet duchovní míza, která z těchto živých kořenů stále stoupá.

Dva slavní svatí Gorazdové

Jméno sv. Gorazda, žáka Metodějova, bylo o tisíciletí později uděleno vladykovi mučedníkovi Gorazdovi II. (+1942), který zde obnovil svaté Pravoslaví. Stalo se tak, když v Srbsku přijal mnišství a byl vysvěcen na biskupa (v Bělehradě r. 1921) – prvního moravského pravoslavného biskupa po sv. Metodějovi, aby se podobně jako kdysi Moravan Gorazd I. stal tento současný Moravan druhým Gorazdem, nástupcem sv. Metoděje.

»Jugoslávský tisk u příležitosti biskupského svěcení Gorazda II. píše o duchovním napojení na Gorazda I.: „…Památka tohoto Gorazda (prvého – z Moravy vyhnaného žáka sv. Metoděje) se uchovala v tradici národa srbského. Ač nemohl (onen Gorazd) dokončit práci jemu uloženou, přece zachoval svoje jméno věkům budoucím. Osudy jeho nejsou známy a stopa jeho končí v Bělehradě. Po dvanácti stoletích přichází do téhož Bělehradu syn země moravské, aby přijal a odnesl (zpět) tu hřivnu víry cyrilometodějské, kterou jeho předchůdce, světec, v srdce srbských bratrů uložil. Duch prvého Gorazda spočinul na tomto jeho nástupci a v srdci jeho roznítil oheň lásky k ideji prvních apoštolů slovanských a v témž Bělehradě přijímá Gorazd druhý po dvanácti stoletích berlu biskupskou, aby do své rodné země přenesl novou setbu toho semene, které bylo Metodějem zaseto…“« (Ze sborníku Pastýř a Martyr)

Jistě chápeme, proč vladyka Gorazd nechal moravský katedrální chrám zasvětit právě Gorazdu I. Tento chrám zde představuje a upevňuje pouto, které spojuje cyrilometodějství s naší novodobou místní církví. Připomíná, že obnovené české pravoslaví je neodlučně spojeno s dědictvím sv. Cyrila a Metoděje, kteří zde skrze tuto svou pravoslavnou církev žehnají naší zemi. Vladyka Gorazd II. věděl, že jednou odejde z tohoto pozemského přebývání, ale navázané pouto s dílem a odkazem sv. Metoděje zde přetrvá dál, dokud bude trvat obnovená Česká pravoslavná církev.

Pravoslaví v našem národě je pevně spojeno s jménem Gorazd. Proto je nám památka svatých pětipočetníků tak vzácná. Naše olomoucká katedrála, kde jsou od dob Gorazda II. vznášeny prosby o přímluvu sv. Gorazda I., je tudíž nejen kanonicky nýbrž i duchovně centrem eparchiálního života.