V neděli 29. listopadu navštívil třebíčskou církevní obec vladyka Izaiáš, vikární biskup olomoucko-brněnské eparchie. Jak bylo předem oznámeno, byla zde kromě archijerejské svaté liturgie v plánu ještě jedna duchovní slavnost, která zde měla o této neděli proběhnout. A tou bylo vysvěcení diákona Jakuba Rojka na kněze.

Myslím, že třebíčská obec toužebně vyhlížela tuto událost, neboť už od sklonku léta zůstávala bez vlastního duchovního správce. Otce Jakuba zde už v minulých letech mnozí znali, neboť Třebíč navštěvoval. Za života bývalého duchovního správce, po celé církvi známého kněze, důstojného otce prot. Miroslava Mužíka, se s ním rád setkával, kdykoliv k tomu byla příležitost. Důkladněji se mohli všichni pravoslavní Třebíčané seznámit s Jakubem Rojkem v době jeho diakonátu, neboť od svého diákonského svěcení až doposavad spolusloužil v Třebíči každou neděli liturgie s kněžími, kteří sem střídavě dojížděli. Dnes tedy nastal pro zdejší věřící ten slavnostní den, od kterého budou mít opět svého vlastního kněze, a tím bude tato církevní obec znovu soběstačná ve svém duchovním životě.

V neděli ráno uvítala vladyku Izaiáše před chrámem květinou Světlanka, nejstarší dcerka otce Jakuba, poté byl jeho synem Ondřejem vítán chlebem a solí a při vstupu do chrámu požehnal přítomné křížem. K archijerejskému vcházení do chrámu zazpíval otec Jakub starobylým byzantským nápěvem řecky „Axion estin“ (Jest vpravdě důstojno).

Na začátku bohoslužby uvedl vladyka Izaiáš do stavu nižšího kléru bratra Lukáše Bajzíka, jehož postřihl na žalmistu a hypodiákona ke službě v hodonínském chrámu. Poté již začala slavnostní božská liturgie. Kázání na téma Kristova podobenství o milosrdném Samaritánovi bylo svěřeno diákonu Jakubovi. Při svém zamyšlení se opřel o jeden z nejstarobylejších výkladů, pocházející z prvních křesťanských staletí, který spatřuje v tomto podobenství jinotaj postihující celou historii lidstva, a zároveň proroctví o cíli našich dějin. Při promluvě podtrhl význam Církve a jejího tajemného života, který tkví v duchovním léčení člověka, jehož se ujal sám milosrdný Samaritán, Kristus. Nakonec kazatel vyzval své posluchače, aby nepromarnili svůj život zcela pohrouženi v dočasnostech, ale využili jej především ke svému duchovnímu uzdravení, které jim – skrze křesťanskou víru, svaté Tajiny a jejich účast na církevním životě – náš Spasitel podává.

Při slavnostní archijerejské liturgii pak proběhlo očekávané kněžské svěcení (o něm viz níže). Je to vždy radostný a hluboký zážitek, můžeme-li být u toho, když se sbor eparchiálního duchovenstva rozrůstá o dalšího kněze.

Po liturgii vladyka Izaiáš poděkoval věřícím, poblahopřál novému knězi a pravil, že ač je už zimní období a v chrámu bylo trochu chladno, tak nás hřál oheň Boží blahodati, takže jsme netrpěli zimou, ale cítili jsme toto duchovní teplo. Poté následovalo mnoholetí vladykovi Simeonovi, následně vladykovi Izaiášovi, novoknězi a jeho rodině a všem přítomným. Mátuška Barbora krásně poděkovala světiteli a předala mu květiny.

Pak nás jerej Jakub všechny pozval do blízké restaurace na postní pohoštění, kde jsme společně strávili ještě nějaký čas besedami.

Věřím, že mohu nejen za důstojného otce Jakuba a jeho rodinu, ale za celou třebíčskou farnost a všechny hosty poděkovat přeosvícenému vladykovi Izaiášovi za jeho návštěvu v tomto “horském městečku” (jak říkával Třebíči jeden ze zdejších dávných farářů) a za udělení kněžského svěcení. Zároveň vyjadřujeme svou vděčnost i za veškerou jeho službu, kterou koná v naší eparchii. Díky zasíláme i eparchiálnímu archijereji, Jeho Vysokopřeosvícenosti, vladykovi Simeonovi za jeho požehnání k provedení chirotonie. Přejeme mu z celého srdce hodně zdraví a prosíme o jeho svaté modlitby.

Oběma vladykům: Dlouhý a pokojný život, zdraví, spasení a ve všem zdar na mnohá léta!

Důstojnému otci Jakubovi u našeho Pána vyprošujeme, aby zachoval věrnost cestě, na kterou se vypravil, vykonával své kněžské dílo s oddaností, trpělivostí a pokorou, a přinášel tím duchovní užitek mnohým věřícím. Kéž je duchovenská hodnost presbytera jemu a mnoha dalším ke spáse! Nechť mu Bůh stále žehná a svatí andělé jej posilují.

Fotogalerie z nedělní události:

[Spustit prezentaci]

Obsáhlejší fotogalerii můžete shlédnout na webových stránkách třebíčské farnosti.

P.S.

Stručně o průběhu kněžského svěcení a symbolickém významu jeho součástí

Svatá Tajina kněžské chirotonie, při níž sestupuje blahodať Svatého Ducha na diákona, aby jej ustanovila na posvátný hierarchický stupeň kněžství, se koná při pravoslavné liturgii po velkém vchodu.

Když jsou důstojné dary chleba a vína přineseny na svatý prestol, přivádějí hypodiákoni a diákoni kandidáta kněžství ze středu chrámu ke královským vrátkům oltáře. Diákon trojím zvoláním vybízí, aby byl svěcenec povolán k účasti na chirotonii. Nejprve se při prvním zvolání (většinou se u nás říká církevně-slovansky): “Poveli!” obrací k Bohu, aby dovolil provést vysvěcení. Při tom se kandidát na kněžství klaní směrem k východu. Pak vybízí diákon přítomné věřící, kteří zde zastupují všechen Boží lid, aby dali své svolení: “Povelíte!” Kadidát se klaní lidem. Pak je přiváděn svěcenec před oltářní vrátka, v nichž stojí biskup, a diákon volá, aby přeosvícený vladyka svolil, vydal povel k zahájení chirotonie. Na to čte kandidát kněžský slib poslušnosti svému biskupovi a oddanosti kněžské službě; před Bohem, biskupem, duchovenstvem i věřícím lidem slibuje držet se orthodoxie a ujišťuje všechny přítomné, že bude zachovávat mravní kvality potřebné pro důstojné vykonávání oltářní služby. Načež svěcence v královských vrátkách přebírá kněz a třikrát jej vede kruhem kolem svatého prestolu.

Kruh je pradávným symbolem věčnosti. Naznačuje se zde, že se kněz svou službou podílí na Kristově velekněžském díle spojovat nebeské s pozemským, uvádět dočasné do věčnosti; podávat věřícím svaté Tajiny, které skrze jeho službu sestupují z věčnosti mezi nás. Zároveň nám symbol kruhu připomíná zásnubní prsten a trojí obcházení kruhem kolem svatého prestolu naznačuje, že se kněz zasnubuje službě svatému prestolu, tj. konání bohoslužeb. Toto duchovní zasnoubení se stává v jeho životě tím, co stojí výše, než všechny pozemské svazky a závazky.

Při každém kruhu věřící zpívají hymny, které se dle pravoslavného liturgického řádu zpívají i při konání sňatku. Vždyť duchovenské svěcení je vskutku duchovní svatbou. Podle některých národních tradic odkládá při svém vysvěcení nový kněz svůj snubní prsten, aby bylo zřejmé, že jeho duchovenská služba stojí dokonce výše, než jeho manželství a rodina.

Vlastní vysvěcení se děje, když svěcenec poklekne před svatým prestolem, složí ruce na prestol do podoby kříže a hlavu opře o ně. To značí, že Bohu Stvořiteli naprosto zasvěcuje svůj život, který má být podoben obětnímu oltáři, na němž se posvěcují Bohu podobné duše samotnému Spasiteli a Pánu. Světící archijerej na něho položí omofor, třikrát mu požehná hlavu a vzkládá své ruce, modlí se, vzývaje Svatého Ducha, aby svou blahodatí udělil svěcenci dar kněžství a byl uschopněn k vykonávání svatých Tajin: „Božská blahodať, jež to, co je nemocné, vždy uzdravuje a doplňuje, čeho se nedostává, nechť posvětí (uvede, učiní) zbožného diákona na presbytera. Pomodleme se tedy za něj, aby sestoupila na něho blahodať nejsvětějšího Ducha!“ Přítomný kněz při tom tiše říká velkou ektenii, do níž vsune prosby za vladyku, za duchovenstvo i za svěcence a za sestoupení duchovních darů, aby mu bylo dáno spasení a Bůh mu daroval neposkvrněné a neporušené kněžství. Všichni ostatní přítomní duchovní i věřící zpívají společně a usilovně (na zvláštní nápěv) stále se opakující “Hospodi, pomiluj”, “Kyrie eleison”. Tímto vzkládáním rukou biskupa, jeho modlitbou a modlitbou všech přítomných v chrámu se stává diákon presbysterem čili knězem.

Následuje slavnostní odívání nového jereje do kněžských liturgických rouch. Novokněz je oblékán vždy do bílého roucha bez ohledu na to, jaká liturgická barva se v dané roční době zrovna používá. Před oblékáním každé části posvátného roucha ji světící biskup ukáže lidu zvolá: “Axios!”, (církevně-slovansky: “Dostojin!”, čili “Je hoden!”) a přítomní věřící jako zástupci Božího lidu na znamení svého souhlasu opakují trojím: “Axios, axios, axios!”

Nakonec chirotonie se novokněz obejme a pozdraví se všemi duchovními, aby tím byl uvítán při svém vstupu do společenství kléru a apoštolské lásky.

Poté pokračuje svatá liturgie jako obvykle. Po proměnění svatých Darů dostává novokněz do rukou proměněné přečisté Tělo Kristovo, aby je držel a opatroval až do svatého přijímání. Je to závdavek, předznamenání jeho celoživotní duchovenské služby, jejímž jádrem je konání Eucharistie. Zároveň je to obraz kněžského svědomí, pro které jsou eucharistické Tělo a Krev Kristovy (a v důsledku toho i účast na pastýřské službě Kristově) tím nejcennějším v jeho životě, co je připraven chránit i za cenu prolití vlastní krve. Za uchovávání toho, co přijal, až do svého posledního vydechnutí se bude zodpovídat při druhém příchodu Kristově. Novokněz – ač služebně nejmladší – požívá výsady obdržet svaté přijímání před všemi přítomnými kněžími a diákony.

Na závěr pronáší právě vysvěcený presbyter zaambonovou modlitbu, která se čte vně oltáře, tj. v chrámu u věřících. Tím vyjadřuje svou jednotu s Božím lidem, nad který není svým svěcením vyvýšen, ale přichází mu sloužit. Novokněz dává při ukončení služby věřícím políbit svatý kříž, při čemž se s nimi pozdravuje a případně přijímá blahopřání.