V pátek 15. září 2023 odevzdala svou nesmrtelnou duši do rukou Pána Ježíše Krista naše sestra, paní Věra Topičová (smutnou zprávu potvrdil vladyka Kryštof). Narodila se 8. září 1932 do rodiny jugoslávského diplomata. Od dětství docházela s rodinou do pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Od konce padesátých let až do svého odchodu do důchodu v roce 2000 pracovala pro pravoslavnou církev jako účetní a tlumočnice z němčiny, srbochorvatštiny, ruštiny a angličtiny. Tak to praví její oficiální životopis. V praxi to vypadalo tak, že desítky let pracovala na pražském úřadu metropolitní rady jako úředník pro velkou část agendy celého úřadu (vlastně dvou úřadů: MR a ER). Znali ji snad všichni zdejší duchovní, ať už z Čech nebo z Moravy, a mnozí věřící. Její kultivovaný hlas (profesionálně vyškolený soprán) slyšeli všichni, kdo přicházeli na bohoslužby do pražské katedrály, kde byla nejvýraznějším členem pěveckého sboru. Její působení v úřadu bylo spojeno především s érou vladyky metropolity Doroteje.

»Na začátku padesátých let, v době, kdy komunistická moc začala nemilosrdně pronásledovat církve i její členy, se Věra Topičová rozhodla v církvi i nadále zůstat, ale nejen to, stala se její zaměstnankyní. Sama na to vzpomíná: „Zůstala jsem věrná pravoslavné církvi, všichni duchovní, kteří přežili druhou světovou válku a nucené práce v Německu a vystudovali díky otci Gorazdovi, když se vrátili, řekli: ‚Musíme vrátit církvi to, co nám ona pro život dala…‘ Rozhodla jsem se pro to samé, církev mi tehdy podala pomocnou ruku a zaměstnala mě. Do konce života jsem pomáhala jazykově i s organizací.“ Podobě jako její otec stál u počátků zrodu pražské pravoslavné eparchie ve dvacátých letech, Věra Topičová stála u jejího obnovení po válečném zákazu: „Naučila jsem se vytvářet rozpočty, vyúčtování, chodila jsem na kontroly po církevních obcích, zaučovala jsem duchovní, spravovala státní příspěvek na činnost církví, komunikovala s církevními odbory ministerstva kultury,“ upřesňuje náplň své činnosti. Zpěv, péče o druhé a služba církvi zůstaly pro Věru Topičovou úhelnými kameny. A přestože v životě prožila mnoho těžkých chvil i zklamání, neustále opakuje: „Snažila jsem se vždy vykřesat i z těžkých situací jen to pozitivní a vést k tomu i lidi kolem sebe, ale nebyl to vždy lehký úkol.“« (Z rozhovoru pro Paměť národa, 2022)

Dovolte ještě krátkou osobní vzpomínku. Měli jsme velké štěstí, že na úřadu MR, tj. přímo u centra praktického církevního života, byl takový člověk. Svým dobrým srdcem dokázala paní Věra (jak se jí všude říkalo) stále znovu a znovu tišit neshody a různé rozepře mezi duchovními a ještě pomáhat řešit církevní věci v katedrále. Každého místního duchovního znala a s každým dokázala vycházet. Věnovala se cele církvi a snažila se ze svého místa být každému nápomocná. Řada dobrých věcí, které se v těch těžkých dobách totality přes všechny těžkosti v církvi dělaly, by nebylo možných, kdyby jim nepomohla paní Věra. Ze svého místa v kanceláři metropolitní rady zařizovala spoustu záležitostí, které dalece přesahovaly její pracovní povinnosti, někdy zařizovala pohřby i křtiny, či pomáhala organizovat stavební opravy některých chrámů, nebo třeba sháněla řemeslníky pro opravy… Během týdne prakticky žila ve své kanceláři, kam přicházela ráno a odcházela v pozdních večerních hodinách. Ze svých osobních prostředků pomáhala našim nejchudším věřícím (prováděla to v tichosti, jen náhodou jsem se dozvěděl, jak jedné chudé rodině koupila bojler, dalším finančně pomohla s opravami v domácnosti, pro táborský chrám pořídila lustr, aby podpořila tuto tenkrát zmírající farnost atd.). „Žehlila“ některým duchovním různé problémy. Pomáhala (i materiálně) mladým duchovním a jejich rodinám. Pro její takřka mateřskou péči o církevní společenství jsme jí v Praze na české farnosti často oslovovali „mátuško“ (ačkoliv nebyla manželkou kněze).

Mnoho lidí získalo pocit, že jsou jejími blízkými, protože se ke každému chovala dobře a snažila se pomáhat všem, vždy s úctou ke každému člověku, trpělivě; pokud to bylo v její moci, postarala se, by dostaly prostor dobré úmysly a záměry, snažila se přehlížet či brát s nadhledem naše prohřešky, chyby a nedostatky. Lidí, kteří ji považují za blízkého člověka, a kteří jí za mnohé vděčí, bylo a je dosud mnoho.

Díky takovým lidem pravoslavná církev v průběhu totality nezanikla. Lidé jako ona byli Božími nástroji a posly, kteří se postarali, aby se české pravoslaví přeneslo přes dobu pronásledování až do svobodných časů. Vzpomínka na takové lidi nás dodnes posiluje.

Prot. Jan a Jana Baudišovi

Se svatými upokoj, Kriste, služebnici svoji… Věčná paměť!

P.S.
Viz o paní Věře záznam v Paměti národa
Také viz článek „Hospodin jest můj pastýř…“ v Hlasu pravoslaví 12/2002 ONLINE