Sv. Izaiáš Rostovský

Světitel Izaiáš se narodil v 11. století nedaleko Kyjeva a byl vychován v pravoslavné víře. Už v mládí opustil světskou marnost a odešel do Kyjevsko-pečerského monastýru, kde byl postřižen ct. Feodosijem, a stal se tak mnichem. Svou vroucí lásku k Spasiteli projevoval přísnou askezí v půstech a modlitbě. Zároveň byl mírný, poslušný a nezištný, miloval bratrstvo; zdrženlivostí a trpělivostí v sobě umrtvil tělesné vášně. Řídil se slovy dávného starce: „Síla člověka nezávisí na jeho přirozenosti, která podléhá proměnám, ale na rozhodném úmyslu, který je posílen Boží pomocí.“ Svého ducha Izaiáš stále povznášel k nebeskému Jerusalemu.

Zvěst o askezi mladého Izaiáše se brzy rozšířila za hranice monastýru, a tak si kníže vyprosil u ct. Feodosije, aby mu jako dar pro monastýr sv. velkomučeníka Dimitrije poslal Izaiáše, který byl po nějakém čase s požehnáním ct. Theodosije v r. 1065 povýšen do stavu igumena. Izaiáš i poté stále upíral své myšlenky k Pánu Ježíši, pokračoval v pokorném životě a modlitebním dílu i tělesné práci. Stal se dobrým pastýřem svých duchovních oveček. Dále prospíval ve zbožnosti a naplňoval se Boží blahodatí.

Po deseti letech igumenské služby byl v r. 1078 uveden na rostovskou biskupskou katedru – stal se archijerejem velice rozsáhlého území Rostovské eparchie. I přes veškeré úsilí svého předchůdce našel vladyka Izaiáš na území své eparchie ještě mnoho pohanských národů, které se držely svých pověr, krvavých obřadů, věštění a čarování. Izaiáš vyhledával lidi nově pokřtěné, ještě neupevněné ve víře a věnoval mnoho času jejich vyučování. Procházel všechny končiny eparchie, kázal o Ježíši Kristu a neohroženě vyvracel modlářství. Křesťany povzbuzoval, aby byli pevní ve víře a svými životy sloužili Kristu.

Útěchou pro něj bylo postavení chrámu Zesnutí přesv. Bohorodice v Rostově, kam byla uložena divotvorná ikona zhotovená ct. Alipijem Kyjevsko-pečerským.

Světitel Izaiáš se s láskou choval k chudým a žebrákům a všem potřebným. Bůh ho za to proslavil mnohými zázraky.

Stal se spolu s biskupy Lukou Belgorodskym a Ioannem Černigovským jedním ze tří světitelů, kteří byli zjevením svatých andělů pozváni na vysvěcení hlavního chrámu Kyjevsko-pečerského monastýru, aby spolusloužili s metropolitou Ioannem při posvěcení „nebi podobného“ chrámu Zesnutí přesv. Bohorodice v r. 1089. Andělé, které neomezuje ani čas ani prostor, jim, jak všichni svědčili, zázračně pomohli, takže se podivuhodným způsobem včas dostavili na svěcení chrámu. Překvapenému metropolitovi Ioannovi, který nemohl kvůli velkým vzdálenostem biskupských kateder shromáždit episkopy na tuto událost a nikoho ani nestihl pozvat, o tom sám světitel Izaiáš s údivem vyprávěl a doplnil, že si netroufal nevyslyšet povel anděla. Toto zázračné cestování bylo plodem poslušnosti a horlivosti pro církev Boží.

Necelý rok poté světitel Izaiáš opouští své rostovské duchovní stádce. Zesnul 15. května v r. 1090. Jako biskup sloužil třináct let. Lidé jej oplakávali, zatímco ti samí andělé, kteří se postarali, aby byl přítomen při svěcení chrámu v Kyjevsko-pečerské lávře, odnášeli jeho duši do nebes k věčnému životu.

V r. 1164 „našli rakev blaženého Izaiáše, a když ji otevřeli, uviděli oděvy i tělo světitele nezetlelé, a tak slavili Boha, který se rozhodl oslavit svého služebníka nejen za jeho pozemského života, ale i po smrti; i po tolika letech byly oděv i tělo blahoslaveného světitele nedotčeny rozpadem“ (jak praví letopis).

Tropar (8. hlas)
Učiteli pravoslaví, vůdce k čistotě a zbožnosti,
zářící svíce rostovská, Bohem inspirovaná okraso světitelů!
Ty jsi učením svým všechny končiny Rusi osvítil
blahodatí Ducha Svatého.
Moudrý Izaiáši, světiteli blahoslavený,
pros Krista Boha, aby spasil duše naše.