Intronizace nového arcibiskupa helsinského a celého Finska

15. prosince 2024, Helsinky, Finsko

Dne 15. prosince 2024 se ve finské metropoli Helsinkách uskutečnila slavnostní intronizace nového a již 9. arcibiskupa helsinského a celého Finska, Jeho Vysokopřeosvícenosti Eliáše. Tato historická událost proběhla v katedrálním chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice, jednom z nejvýznamnějších pravoslavných chrámů v západní Evropě. Katedrála, známá svou červenou fasádou a majestátním umístěním nad přístavem, se stala svědkem události, která přilákala duchovní a věřící nejen z celého Finska, ale i ze zahraničí.

Atmosféra slavnosti

Samotná intronizace následovaná archijerejskou božskou liturgií začala brzy ráno a nesla se v duchu hluboké duchovní radosti. Chrám byl zaplněn stovkami věřících, kteří přišli poblahopřát svému novému arcibiskupovi a pomodlit se za jeho úspěšnou službu. Mezi přítomnými byli představitelé Finské pravoslavné autonomní církve, delegáti Konstantinopolského patriarchátu, duchovní z dalších pravoslavných církví, zástupci finské luteránské církve a také významní političtí představitelé Finska a velvyslanec České republiky ve Finsku.

Nového arcibiskupa finského uvedl do úřadu metropolita Arsenios z Vídně, který zastupoval ekumenického patriarchu Bartoloměje I. Před samotnou intronizací přečetl dekret Konstantinopolského patriarchátu, který potvrzoval volbu arcibiskupa Eliáše, a popřál mu moudrost a sílu ve vedení finské pravoslavné církve.

Průběh intronizace

Arcibiskup Eliáš byl během obřadu slavnostně usazen na biskupský trůn, symbol jeho duchovní autority a odpovědnosti. V průběhu obřadu pronesl inaugurační projev, ve kterém zdůraznil své odhodlání sloužit věřícím Finské pravoslavné církve, podporovat mezináboženský dialog a chránit bohaté dědictví pravoslavné tradice ve Finsku.

„Církev je domovem všech, kdo hledají pravdu, lásku a pokoj,“ uvedl arcibiskup Eliáš ve svém projevu. „Jsem hluboce vděčný za tuto příležitost sloužit na této posvátné půdě, která nese stopy našich svatých předků. Budu usilovat o jednotu, pokoru a otevřenost ve své službě.“

Významná událost pro Finskou pravoslavnou církev

Intronizace arcibiskupa Eliáše je důležitým momentem pro Finskou pravoslavnou církev, která čelí výzvám moderní doby, včetně rostoucí sekularizace a změn ve struktuře společnosti. Arcibiskup Eliáš, známý svou moudrostí a blízkostí k lidem, je považován za vůdce, který může církev vést ke stabilitě a dalšímu rozvoji.

Po liturgii následovalo pohoštění připravené pro všechny účastníky bohoslužby, kde měli hosté příležitost osobně pogratulovat novému arcibiskupovi. Při této příležitosti bylo zdůrazněno také významné postavení Finské pravoslavné církve jako mostu mezi Východem a Západem.

Osobní dojmy z cesty

Jako účastník této slavnostní události, osobně pozvaný arcibiskupem helsinským, jsem byl hluboce zasažen atmosférou jednoty a radosti, která provázela celý den. S požehnáním našeho drahého biskupa Izaiáše, jsem mohl novému arcibiskupovi předat vřelé pozdravy a blahopřání našeho arcipastýře, který vladykovi Eliášovi už dávno při jeho návštěvě naší eparchie věnoval nové biskupské roucho v našem chrámu sv. Václava v Brně. Arcibiskup Eliáš s velikou vděčností toto roucho oblékl na svoji intronizaci a od celé naší Olomoucko-brněnské eparchie mu bylo, jako dar, předáno nové biskupské žezlo jako symbol arcipastýřské zodpovědnosti a důstojnosti. 

Helsinky, pokryté jemnou vrstvou zimního sněhu, poskytly důstojnou kulisu této významné chvíli. Město, jehož pravoslavné kořeny sahají hluboko do minulosti, působilo na každém kroku přívětivě a pohostinně. Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice, plný modliteb a zpěvů, byl svědectvím živé víry, která přetrvává i v dnešním světě.

Intronizace arcibiskupa Eliáše je nejen milníkem v historii finského pravoslaví, ale také připomínkou toho, že církev i dnes dokáže spojovat lidi a nabízet duchovní útěchu v nejisté době.

Historie pravoslaví ve Finsku

Finská pravoslavná autonomní církev má bohatou a složitou historii, která odráží střetávání kultur a vlivů v regionu severovýchodní Evropy. Její počátky sahají do období středověku, kdy na území dnešního Finska začali přicházet pravoslavní misionáři z oblasti Novgorodu. Tito misionáři, zejména sv. Sergej a sv. Herman Valámští, šířili křesťanství mezi místními pohanskými obyvateli. Založení Valámského monastýru na ostrovech v Ladožském jezeře v 10. nebo 12. století představuje jeden z milníků rozvoje pravoslaví v oblasti. Monastýr se stal duchovním a kulturním centrem pravoslavného života v regionu.

Středověk a švédská nadvláda

Ve středověku bylo Finsko rozděleno mezi východní pravoslavný a západní katolický vliv. Po dobytí Finska Švédskem v 13. století začal být katolicismus systematicky prosazován, což vedlo k útlaku pravoslavné víry a jejímu ústupu do odlehlejších oblastí, zejména na východ do Karélie. Po reformaci v 16. století, kdy se Švédsko stalo luteránskou zemí, byla pravoslavná komunita ještě více marginalizována, ale přesto si dokázala zachovat své tradice, zejména mezi karelskými obyvateli.

Finské pravoslaví v době ruské nadvlády (1809–1917)

Významný zlom nastal v roce 1809, kdy Finsko přešlo z područí Švédska pod Ruskou říši a stalo se autonomním velkoknížectvím. Za této éry bylo pravoslaví uznáno jako druhé státní náboženství vedle dominantního luteránství. To umožnilo obnovu pravoslavné církevní struktury a výstavbu nových chrámů, včetně nejznámějšího chrámu Zesnutí přesv. Bohorodice v Helsinkách, který je dnes největším pravoslavným chrámem v západní Evropě.

V této době se pravoslaví začalo šířit i mezi finskou populací, nejen mezi karelskými obyvateli. Nicméně většina Finů zůstala věrná luteránské víře. Přesto byl vliv pravoslavné církve důležitý v kulturním a náboženském životě země, zejména díky rozkvětu monastýrské tradice v monastýrech Valám a Konevica.

Období nezávislosti (od 1917)

Po získání nezávislosti Finska v roce 1917 se postavení pravoslavné církve změnilo. Církev se musela odtrhnout od Ruské pravoslavné církve, což bylo dáno nejen politickými, ale i národními a náboženskými důvody. Roku 1923 se Finská pravoslavná církev stala autonomní součástí Konstantinopolského patriarchátu. Tento krok byl klíčový pro zachování její identity v období, kdy vztahy mezi Finskem a Sovětským svazem byly napjaté.

V důsledku druhé světové války a ztráty oblasti Karélie přišla církev o většinu svých věřících i majetku. Monastýry Valám a Konevica byly evakuovány a přeneseny do vnitrozemí Finska. Monastýr Nový Valám byl založen ve městě Heinävesi v roce 1940, kde funguje dodnes.

Současnost

Dnes má Finská pravoslavná církev přibližně 60 000 členů, což představuje asi 1 % populace Finska, avšak požívá zvláštní postavení ve finských právních předpisech. Církev je považována za finský subjekt veřejné povahy. Vnější podobu církve upravují výnosy parlamentu, zatímco duchovní a doktrinální záležitosti jsou legislativně řízeny synodem církve. Je rozdělená do tří eparchií: Helsinky, Karélie (se sídlem v Kuopiu) a Oulu. Církev je známá svým bohatým liturgickým životem, který zahrnuje jedinečný finsko-karélský liturgický zpěv.

Finská pravoslavná církev je také aktivní v ekumenickém dialogu, přičemž udržuje přátelské vztahy s Evangelicko-luteránskou církví Finska, která je dominantní církví země. Důraz klade na ochranu kulturního dědictví, obnovu starých ikon a zachovávání tradic pravoslavného monastýrského života.

Pravoslavné kláštery, zejména Nový Valam a Lintula, jsou stále centry duchovního života a poutním místem nejen pro pravoslavné věřící, ale i pro širší finskou veřejnost, která si cení jejich historického a kulturního významu.

prot. Rafael Moravský

Z návštěvy vladyky Eliáše v Brně