Důstojní otcové, bratři a sestry,

V mailové poště se vám v pátek 27.3.2015 objevila usnesení Posvátného Synodu PCČZS (zde v PDF), dovolíme si krátký komentář a věříme, že nebude vnímán jinak než jako komentář a snaha o vyřešení situace smířením všech, abychom zase mohli všichni společně svědčit světu o našem Pánu.

Začneme komentářem k závěru. Na jednání synodu se dostavil vl. Izaiáš s řádnou plnou mocí od vl. Simeona, který byl pár dní před tím krátce hospitalizován v nemocnici se žaludečními potížemi. Jeho stav je nyní, díky Bohu, již dobrý, ale vzhledem k věku a po pár dnech v nemocničním prostředí je unaven a nemůže samozřejmě absolvovat tak dlouhé cesty. Jednání s vladykou Izaiášem proběhlo v přátelském a konstruktivním duchu s velkou nadějí na konečné ukončení krize současným naplněním všech bodů obou tzv. Vídeňských dohod v co nejbližším termínu. Jako krok ke konečnému a slavnostnímu usmíření bereme také zvolení místa příštího zasedání v Praze resp. v Loděnicích, tedy v místě, které je pro vl. Simeona přeci jenom lépe dosažitelné a pro naši současnou Církev symbolické.

Posvátný Synod PCČZS se ve svém prvním usnesení vyjadřuje k otázce biskupství vladyky Tichona a v této souvislosti zmiňuje úryvek druhého pravidla místního sněmu r. 879 konaného v Hagia Sofia v Cařihradu, konkrétně se jedná o: „Jestliže bude některý biskup nebo někdo jiný z archijerejské hodnosti, chtící sestoupiti do mnišského života a postaviti se na místo pokání, takový nechť napříště už nevyhledává použití archijerejského důstojenství.“ Rovněž Posvátný Synod PCČZS zmiňuje údajný výrok z abdikačního listu v prešovské eparchii vladyky Tichona z roku 2012, kde vladyka vyjadřuje svou vůli vzdát se vikářství se a žít mnišským životem podle anachoretského způsobu. A z tohoto Posvátný Synod PCČZS dále dovozuje, že se výše uvedené kanonické pravidlo vztahuje přesně na případ vladyky Tichona.

Je bohužel nutné upozornit Posvátný Synod PCČZS na to, že jeho způsob chápání tohoto pravidla a jeho dávání do souvislostí s případem vladyky Tichona je sice nevšední, ale Bohu žel poněkud neorthodoxní a veskrze chybný výklad. Toto pravidlo (viz mimo jiné jeho výklad ve spisech sv. Nikodéma Srbského) řeší situaci aktuální v 9. století, kdy podmínka předchozího přijetí mnišství nebyla ještě tak samozřejmou pro biskupské svěcení, jako je tomu teď. A tak se stávalo, že někteří biskupové později mnišství přijímali (povšimněte si prosím časové souslednosti – nejdřív biskupství, poté mnišství, nikoliv naopak, jako je tomu dnes) a uchylovali se do monastýrů, kde spadali pod pravomoc představeného (kterým typicky bývá kněz). Otcové na sněmu takovéto počínání považovali za ponížení biskupské hodnosti, protože se z pastýře (což je smysl biskupské hodnosti) stával pasený (tj. podřízený představenému monastýru), a proto rozhodli tak, jak rozhodli.

Co se týče vladyky Tichona, tak mnišské sliby složil před přijetím biskupství, proto lze asi sotva tvrdit, že by jejich složením znevážil biskupství (to by to pak totiž platilo pro všechny naše a nejen naše biskupy). Posvátný Synod PCČZS dále zdůrazňuje vůli vladyky Tichona žít dne anachoretského způsobu vyjádřenou při abdikaci na vikářství v prešovské eparchii a argumentuje tím jako domnělým důkazem neslučitelnosti vůle vladyky Tichona (vyjádřené v jeho listu) s biskupskou hodností. Anachoretský způsob je vlastně jiný název osamoceného (tj. mimo monastýr) a přísného způsobu mnišského života. Chce snad Posvátný Synod PCČZS říci, že přísný a zbožný život osamotě (tj. nikoliv v monastýru) je něčím, co znevažuje biskupskou hodnost? To jistě ne, je tomu totiž právě naopak. To život v monastýru v hodnosti prostého mnicha, který se tím podřizuje představenému (igumenem bývá většinou kněz), by mohl být vnímán jako rozporný se zmíněným 2. pravidlem místního sněmu r. 879 konaném v Hagia Sofia v Cařihradu. To, co bylo na sněmu řešeno, byly vlastně případy, kdy biskupové de facto zavrhovali kvůli přijetí mnišství svou biskupskou hodnost a nadále považovali sami sebe za pouhé mnichy nikoliv za biskupy, což ponížením biskupské hodnosti jistě bylo.

Je tedy evidentní, že případ vladyky Tichona nemá s touto situací nic společného, ale je případem zcela jiným. Proto se na něj se 2. pravidlo místního sněmu r. 879 konaného v Hagia Sofia nikterak nevztahuje, neboť řeší zásadně odlišné otázky, ba dokonce právě opačné případy, než je případ vladyky Tichona. Vladyka Tichon celou dobu od své vikární abdikace slouží jako biskup, bohoslužeb se neúčastní v prosté hodnosti kněžské či snad jako pouhý laik, nýbrž právě a jenom jako biskup, čímž celou dobu dává jasně najevo, že je stále biskupem. A jeho způsob života jakož i jeho skutky rozhodně nejsou v rozporu s výše uvedeným pravidlem či s kterýmkoli jiným kanonickým pravidlem, naopak jsou výrazem úcty k těmto pravidlům. Vladyka Tichon prokazatelně byl a zůstává kanonicky plnoprávným pravoslavným biskupem, který ovšem žije přísným a zbožným životem, což jistě není něco, co mu lze vyčítat, ba naopak je to hodné následování.

Posvátný Synod PCČZS při výkladu 2. pravidla místního sněmu r. 879 konaného v Hagia Sofia v Cařihradu jistě nebyl veden zlým úmyslem, ale jen nedopatřením při výkladu pochybil, což není něco, zač by se museli biskupové stydět, protože kanonická pravidla byla tvořena v určitých historických souvislostech a bez jejich znalosti a chápání nelze pravidla vykládat správně. Proto jsou tolik cenné výklady předních kanonistů v historii Církve (mezi které sv. Nikodém nepochybně patří).

Ve svém druhém usnesení si Posvátný Synod PCČZS vyhrazuje právo posoudit kanonickou způsobilosti vladyky Izaiáše (Slaninky) a až do konečného rozhodnutí o ní přisuzuje vladykovi Izaiášovi kněžskou (nikoliv archijerejskou) hodnost. I když pomineme, že Ústava naší Církve rozhodnutí Posvátného Synodu PCČZS o kanonické způsobilosti v případě pomocných biskupů explicitně nevyžaduje, a rovněž pomineme-li komuniké Konstantinopolského patriarchátu – Matky Církve z 1.4.2014, ve kterém se konstatuje, že rozhodnutí Posvátného Synodu PCČZS jsou až do odvolání tohoto komuniké (ke kterému zatím nedošlo) nekanonická a neplatná (mezi takové přirozeně patří i rozhodnutí o kanonické způsobilosti), tak musíme se vší úctou upozornit Posvátný Synod PCČZS, že toto 2. usnesení Posvátného Synodu PCČZS je nemožné aplikovat v souladu s posvátnými kánony a pravoslavnou tradicí.

Biskupskou hodnost získává svěcený chirotonií – sestoupením Svatého Ducha, nikoliv rozhodnutím církevního orgánu, byť by se jednalo o orgán tak výjimečný, vážený a důležitý, jakým bezesporu je Posvátný Synod PCČZS. Volba či rozhodnutí o kanonické způsobilosti jsou zcela jiným činem než samotné svěcení, a nikoliv volbou či usnesením o kanonicitě, nýbrž svěcením se kněz stává biskupem. Vladyka Izaiáš byl 15.11.2014 řádně zvolen eparchiálním shromážděním pomocným biskupem OBE a v únoru řádně vysvěcen. Kanonickým biskupským vysvěcením (ve smyslu 1. pravidla sv. apoštolů) se svěcený stává před Bohem biskupem, což je bezpochyby případ vladyky Izaiáše, jak uznal i Konstantinopolský patriarchát – Matka Církev. A Posvátný Synod PCČZS jakožto ochránce kanonicity naší Církve by jistě nechtěl, aby vladyka Izaiáš či kdokoli jiný upřednostňoval rozhodnutí Posvátného Synodu PCČZS před posvátnými kánony a tradicí otců Církve, neboť řečeno jest svatými apoštoly, jichž jsou biskupové nástupci „Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne Jeho.“ (Skutky 4, 19)

Na závěr dovolte odmítnutí dezinformace, která se asi vlivem některých nepřátel Církve šíří jako údajná pravda. Prohlašujeme, že současné vedení OBE, vl. Simeon, vl. Izaiáš ani úřad jako takový, do dnešního dne nepodalo ANI JEDNO TRESTNÍ OZNÁMENÍ ani žádnou žalobu ke světským soudům na nikoho ze zaměstnanců či bývalých zaměstnanců OBE. Pokud tedy někteří nepřátelé církve tvrdí opak a obviňují vedení OBE z podobného jednání, jistě by měli být jako účastníci takového řízení schopni doložit své tvrzení a ukázat jak předvolání tak i příslušné protokoly! Nic takového však neukázali. Je smutnou pravdou, že naopak samo vedení čelí několika podaným trestním oznámením. Jejich prošetřování se však už chýlí ke konci a zřejmě budou odložena jako nepodložená. Proto prosíme, pokud by se k Vám opět dostaly dezinformace tohoto typu, vězte, že jsou záměrně šířeny s cílem škodit a ukázat nás jako ty, co církev rozeštvávají. Ve skutečnosti jsou to šiřitelé dezinformací, kdo si nepřejí uklidnění situace v církvi. Prosíme tedy, abyste si šířené fámy a pomluvy raději ověřili, než jim uvěříte, a to tak, že od těch, kteří různá nepravdivá obvinění vznášejí, budete požadovat jejich doložení řádnými písemnými dokumenty. Sami se tím přesvědčíte, že jsou jejich tvrzení zavádějící, lživá a účelová.

S přáním všeho dobrého do závěru Velkého Postu