Jako každoročně se i letos konala duchovní pouť do Hrubé Vrbky, kde máme monastýr zasvěcený našemu světiteli mučedníkovi. Nejbližší sobota ke dni jeho mučednictví připadla letos na 7. září. Sloužit přijel eparchiální biskup olomoucko-brněnský, vladyka Izaiáš, sjeli se i duchovní a poutníci.
Shromáždění se k naší radosti zúčastnil i pan starosta Hrubé Vrbky Mgr. Pavel Gráf, který na závěr promluvil k přítomným. Zdůraznil, že letos poprvé vede tuto pouť vladyka Izaiáš jako eparchiální biskup a slavnostně mu předal symbolický klíč od obce.
Vladyka ve své promluvě vyzdvihl nezměrné úsilí, které sv. mučedník Gorazd pro obnovu pravoslaví u nás přinesl. Hovořil o tom, že z jeho díla, které po sobě zanechal, žijeme dodnes. Dále připomněl, že toto naše poutní místo v Hrubé Vrbce je nejsvětějším místem v naší eparchii. Poděkoval panu starostovi a všem poutníkům za účast.
Při liturgii přistoupilo mnoho věřících ke svatému přijímání a před tím se zpovídali u eparchiálního zpovědníka, otce Cristiana. Zpívaly se písně z Gorazdova sborníku i novodobá píseň „Shledni s výsosti, nádobo ctnosti…“ Liturgický zpěv si vzali na starost místní zpěváci v čele s žalmistou Šimonem.
Po liturgii bylo pro všechny připraveno bohaté pohoštění.
Kázání pronesené po evangeliu je uvedeno na konci článku.
Svatý mučedník vladyka GORAZD (z promluvy při liturgii)
Je to nejen světec, k němuž se upínáme v modlitbách za místní církev a její pokračování i za pomoc v osobních problémech. Je nejen tvůrce misijní koncepce, kterou sice dodnes udržujeme (ale měli bychom ji už aktualizovat a dále rozvíjet, jak by si to jistě sám vladyka přál). Je nám vzorem duchovního, kněze a pastýře i vůdce pravoslavných. Oslavujeme jej jako obnovitele pravoslaví a misionáře, který dostal od Boha úkol a plnil jej. Měl nejen pracovitost, ale i trpělivost (tj. schopnost nést utrpení pro dílo, které měl konat).
Aby Bůh mohl skrze něj vykonat tak velké dílo, musel sv. Gorazd pochopit, co to znamená, když Kristus pravil: “Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.” (Luk 9,62) Nelitovat toho, co nechal za sebou, a neohlížet na to, kolik z rozsévané setby vzejde. Naším úkolem misionářů (všichni duchovní na Moravě jsou stále misionáři) je pracovat v trpělivosti, v poslušnosti a důvěře Bohu, s láskou ke Kristu. Nedívat se jen na momentální výsledky práce. Naší věcí je usilovně pracovat, ale záleží na Bohu, jestli se k naší práci přihlásí. Nás poslal rozsévat, ale vzejít setbě dává Bůh. Jak praví Pán: „Jiný je ten, kdo rozsévá a jiný je ten, kdo žne.“ (Jan 4,37)
Existuje o tom takový příběh, resp. vyprávění. Tento příběh si jako podobenství, resp. metaforu k poučení, vymyslel jeden mnich, aby s jeho pomocí vysvětlil svému žáku, co je to trpělivost a jak má člověk sloužit Bohu.
Jednomu dávnému otci poustevníkovi se zjevil Bůh a dal mu úkol: „Chceš-li mi sloužit, věnuj veškerý svůj volný čas námaze, aby se posunul tento kámen o pět metrů. Tlač na něj svýma ruka ze všech svých sil a neumdlévej.“ Ten kámen byl obrovský kus skály, ani zástup lidí by s ním nepohnul. Ale poustevník se dal do práce s radostí, že mu sám Pán Bůh dal úkol, skrze který může Kristu sloužit podle jeho svaté vůle.
Po delší době, během níž s kamenem nepohnul ani o milimetr, ho začal navštěvovat ďábel a vkládal mu do hlavy myšlenky: „Tak neužitečně tu trávíš svůj čas! Mohl bys svému Pánu a lidem sloužit daleko lépe. Nech už toho a běž pomáhat chudým.“ Tím se lstivě pokoušel odvést jej od práce, kterou mu Pán svěřil. Poustevník s myšlenkami bojoval, a stále chodil tlačit na kámen v naději, že mu Bůh sám nějak pomůže, když po něm takovou práci chtěl.
Jenže čas plynul, a začínalo být jasné, že Bůh zázrak neudělá. A tak začal poustevník volat k Bohu: „Pane můj, slyš má slova, sestup s nebe a zjev se znova. Potřebuji s tebou probrat tu věc s kamenem.“ A Kristus se zjevil: „Nu, co opět? Co tentokrát? Úkol jsi dostal, tak oč ti jde? Co po tobě žádám, přece víš.“ Poustevník si stěžoval, že s tím kamenem nemůže pohnout ani o píď, natož o pět metrů a že je nad lidské síly splnit takový úkol. Pán se podivil: „Ale já jsem ti neřekl, abys posunul kámen, řekl jsem ti, že se o to máš snažit.“ Poustevník byl tak zmaten, že už nevěděl, kde mu hlava stojí.
Pán pokračoval: „Když budu chtít posunout tento kámen, mohu to udělat sám a hned a bez námahy, na to tě nepotřebuji.“ Dotkl se prstem té skály a ta se v mžiku posunula o pět metrů. „Po tobě jsem chtěl, aby ses o to snažil a vytrvale plnil, co jsem ti uložil; abys rozbil ve svém srdci kámen malomyslnosti, odrážel při tom útoky nepřítele, který se pokouší rozkolísat tvou věrnost, a abys překonal pokušení malověrnosti a zlé myšlenky netrpělivosti, a tím mi projevil svou víru, poslušnost a lásku i trpělivost. To je to, co od tebe potřebuji. A to jsi mi prokázal, takže svůj úkol jsi splnil. Nepotřebuji nic od lidí, žádné velké skutky ani promyšlené plány, než jejich víru, lásku a trpělivost.“
Konec příběhu.
My se sice musíme snažit, pracujeme a namáháme se, ale aby Bůh pracoval skrze naše úsilí, a tím pohnul horou či vykonal to, co dalece přesahuje lidské síly, potřebuje od nás naši víru. To po nás žádá, a pak nás třeba nechá, abychom se svou prací připojili k jeho dílu. On sám může a chce pracovat našima rukama. Když mu oddaně sloužíme, v konečném důsledku vidíme, že Pán Ježíš přišel, ne aby si nechal sloužit, ale aby On sám pracoval.
I vladykovi Gorazdovi se zjevil Bůh – ve svatém Pravoslaví. Pocítil to v zahraničí na pravoslavných bohoslužbách. Tehdy přijal od Boha ten veliký úkol.
Práce, kterou musel vynaložit pro obnovení cyrilometodějské církve u nás, přesahovala lidské síly. On sám se o tom vyjádřil, že vydržel tu drtivou tíhu jen kvůli tomu, že pochopil, že tato práce není jeho dílem, ale je dílem Božím. To znamená, že porozuměl, že jeho úkolem není vše zařídit, vykonat, a že ke zdaru tohoto díla nemusí mít na to všechno dost sil, ale především má za úkol trpělivě, s vírou a pokorou nést kříž, který byl s budováním církve spojen, přijímat na svá záda všechny ty útoky těch, kteří Pravoslaví nenáviděli nebo nechápali. Jak vidíme, Gorazd poznal, že vše potřebné si Bůh zařídí a udělá sám, ale potřebuje k tomu někoho, kdo s láskou přijme utrpení spojené s tím velikým dílem. Kdo nastaví záda, aby nesl tento kříž. Toto poznání muselo být pro svatého vladyku takovou úlevou, že kvůli tomu dokázal vydržet až do konce.
Ještě za svého života vladyka Gorazd viděl, jak Bůh odsouvá stranou tu skálu nebo horu, která stála v cestě českému pravoslaví. Proto mohl stát před popravčí četou nacistů s nadějí, že se Bůh postará o to duchovní dílo, u jehož zrodu vladyka Gorazd mohl stát.
I my v naší době jsme mnohokrát viděli, že Bůh se o svou církev postará sám, ale musí tady najít ty, pro které to má udělat, kteří po tom touží a jsou ochotni pro to něco snášet, něco vydržet, překonat nějaké zkoušky a jsou připraveni se kvůli tomu semknout a být jednomyslní. To znamená překonat své sobectví a snášet i nepřízeň, nepochopení, obvinění, urážky apod. Takový byl svatý vladyka Gorazd a lidé kolem něj. A tímto směrem musíme pokračovat stále dál i my, ukazovat Bohu, že tato církev nám stojí za všechny nesnáze, které budeme muset pro ni vytrpět, ukázat Mu, že jsme semknutí a jednomyslní v tomto duchovním díle. A Bůh pak na přímluvy sv. Gorazda nedá naší církvi zahynout.
Každý z nás ve svém osobním životě může vnímat, že přijme-li svůj kříž s láskou, důvěrou a díky, náhle pocítí, jako by ten kříž už ani nenesl on, ale jako by sám Kristus pomáhal nést tento kříž. Pán nepřišel proto, aby na nás nakládal kříž problémů, nesnází, nemocí a nezdarů, ale aby On sám nesl náš kříž. On sám pohne tím velikým kamenem, na který by samotné naše lidské síly nikdy nestačily.
P.S.
Promluvil o tom sám Pán Ježíš skrze ústa sv. Jana Zlatoústého. Malý plakátek s touto citací si může stáhnout a vytisknout, abyste měli tuto myšlenku stále před očima.
Olomoucko-brněnská eparchie
