27. února proběhla za účasti pravoslavných věřících, kteří pomáhají ukrajinským uprchlíkům, za účasti samotných uprchlíků i místních občanů v čele se starostou Hrubé Vrbky Pavlem Gráfem v monastýru svatého Gorazda bohoslužba za mír na Ukrajině.

Vedle materiální pomoci od našich věřících poskytujeme bratrům a sestrám utíkajícím před válkou i duchovní pomoc v monastýru.

Na závěr každé bohoslužby máme společné posezení v monastýru u kávy, které je milým pohlazením na duši, jak řekla jedna ukrajinská pravoslavná věřící.

d. otec Arkadiusz Skibiński

Dodatek redakce

Dle praxe v Hrubé Vrbce uvádíme návrh znění proseb pro vsunutí do vroucí ektenie:

— Ještě modlíme se za mír na Ukrajině, za pokoru v srdci a za sílu postavit se zlu.
— Ještě modlíme se prosíme Hospodina o odvahu pro naše bratry na Ukrajině bránit své domovy a své blízké.
— Ještě modlíme se za matky a manželky, které mají své syny a manžele ve válce, za jejich děti a za příbuzné všech statečných obránců své domoviny.
— Ještě modlíme se za obránce země, aby jim Bůh daroval sílu a statečnost a aby se živi a zdrávi vrátili ke svým rodinám.
— Ještě modlíme se za všechny trpící pod útokem nepřátel i za ty, kteří utíkají ze své země, aby si zachránili život.
— Ještě modlíme se za všechny, kteří spěchají se svou pomocí trpícím a vyhnaným ze své vlasti i těm, kteří jsou na Ukrajině a potřebují naši podporu.

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Bohoslužba na neděli Květnou

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Pravoslavná církevní obec v Jihlavě se podílí na pomáhání ukrajinským bratrům a sestrám, kteří museli pro záchranu života utéci ze svých domovů před válkou.

Ve fotogalerii níže je přivážení první humanitární pomoci do církevního domu, kterou si sem pak přicházejí Ukrajinci rozebírat. Na závěr jsou záběry ze svěcení městského domu pro uprchlíky.

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Česká televize pořídila v naší církevní obci reportáž:

Česky:

Ukrajinsky:

Plakátky v PDF:

česky:

V pořadu Vertikála Českého rozhlasu hovoří Dan Mrázek a jer. Rafael Moravský, jak se dotýká válka na Ukrajině pravoslavné církve.

„Válečný konflikt na Ukrajině se silně dotýká i pravoslavné církve. Vždyť právě pravoslavné křesťanství je většinovým náboženstvím v obou znepřátelených státech. Zatímco konstantinopolský patriarcha Bartoloměj ruskou agresi ostře odsoudil, tak ruský patriarcha Kyril mluví o silách zla, které na Ukrajině chtějí rozbít jednotu církve.“

(Pořad si můžete poslechnout na stránkách Českého rozhlasu – od začátku do 6:50min.)

Otevřít stránku v novém okně

Miroslav Kudla, kněz z pravoslavné kaple svatých Andělů strážných v ostravském Pustkovci, slouží mše také pro věřící z ukrajinské menšiny. Válka na Ukrajině se do chodu jeho každodenního života promítá už druhý týden.

„Před Ukrajinci z našich řad stojí možnost narukovat do armády. Uvědomují si ale, že válka není beze ztráty a mohou tu zanechat vdovy a siroty,“ říká Kudla.

Vedení pravoslavné církve na Moravě a ve Slezsku napadení Ukrajiny jednoznačně odmítá jako nevyprovokovanou ruskou agresi.

Naše obec je silně smíšená. Je tu hodně potomků volyňských Čechů, potom místních konvertitů, tedy lidí, kteří z nějakého důvodu k pravoslavné církvi přešli a přijali ji. Je tu také hodně těch, kteří přišli z východního Slovenska ještě v době, kdy byly naše země spojené. Také tu máme hodně Ukrajinců. To jsou ale ti, kteří jsou tu dlouhodobě usazení. Přišli do Česka už dávno, protože tu hledali nový domov a chtěli tu zůstat.

Bohužel, došlo k nesmírné tragédii, k nevyprovokované agresi Ruské Federace pod vedením prezidenta V. Putina proti svrchovanému sousednímu státu. Je to nejen porušení mezinárodního práva a barbarský čin, ale z křesťanského hlediska je zabíjení Ukrajinců strašným hříchem. Ukrajinští biskupové hovoří o hříchu Kainovy bratrovraždy, čili o hříchu do nebe volajícím. Ruská pravoslavná církev je zřejmě v Putinově zajetí a tento hřích ani nepojmenovala ani neodsoudila. Ukrajinské pravoslavné církve však ruskou agresi odsoudily a mnoho z těch eparchií, které se doposavad hlásily pod pravomoc moskevského patriarchy, ruší s ním toto společenství a ukončily vzpomínání jména moskevského patriarchy při bohoslužbách.

Konstantinopolský patriarchát (tzv. Ekumenický), který požívá kanonického primátu ve společenství všech pravoslavných církví ve světě, ruskou agresi ostře odsoudil a vyzval Rusko k okamžitému ukončení útoků a církve ve světě k modlitbám za přepadenou Ukrajinu a k pomoci.

I naše eparchie se postavila na stranu pravoslavných bratří na Ukrajině – pozdviženým hlasem, modlitbou i praktickou pomocí.

Vladyka Izaiáš za naši eparchii ihned po začátku invaze rozeslal dopisy: ukrajinskému velvyslanci a církvi na Ukrajině, ve které je ubezpečuje o naší morální podpoře, odsoudil páchané krveprolití jako neospravedlnitelné a nabídl eparchiální zdroje k pomoci.

V eparchii se modlíme za přepadené Ukrajince a snažíme se pomáhat těm, kteří byli krvavou agresí z Ukrajiny vyhnáni a hledají u nás útočiště. Pravoslavné fary v různých městech se staly kontaktními středisky pro uprchlíky, je-li to v možnotech farnosti, nalézají zde dočasné ubytování a první pomoc, zotavení, zaopatření a útěchu. Pomáháme jim při hledání dalšího příbytku a zajištění různých úředních a osobních záležitostí. Naše církevní obce na různých místech Moravy a Slezska pomáhají na výzvu našich archijerejů, jak mohou. K dispozici dala naše eparchie i ubytovací prostory vilémovského monastýru.

O pravoslavné církvi v českých zemích

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku (dále jen česká pravoslavná církev) je plně samostatná místní církev, která si sama spravuje své záležitosti a není řízena nikým ze zahraničí. S ostatními pravoslavnými církvemi ve světě jsme spojeni vyznáváním stejné pravoslavné víry, stejnými svatými Tajinami a ctěním kanonických pravidel. Navenek se tato jednota projevuje společnou liturgickou službou a vzájemným uznáváním.

Navzdory občas rozšiřovaným dezinformacím nepatří tedy česká pravoslavná církev pod Moskvu. Jsme církví plně samostatnou. Naší mateřskou církví, která nám udělila plnou a celosvětově uznávanou samostatnost, je Ekumenický (Konstantinopolský) patriarchát. Snažili jsme se vždy o dobré vztahy se všemi ostatními národními církvemi, zvláště úzké vazby máme v posledních desetiletích právě s Ukrajinou. To je dáno množstvím ukrajinských věřících, kteří se u nás ocitli kvůli práci a kterým tedy pomáháme, především duchovně.

Pravoslavná církev zde vznikla působením cyrilometodějské misie, která z Moravy přešla i do Čech a zde se šířila díky misijnímu úsilí sv. Václava a Ludmily, sv. Prokopa Sázavského. Pravoslaví se zde místy udrželo až do doby Karla IV., dále ještě přes dobu husitskou až do Bílé Hory. Pak bylo obnoveno obrozenci v 19. století a nakonec vladykou mučedníkem Gorazdem, který za něj spolu s dalšími novomučedníky prolil svou krev v době nacistické okupace naší vlasti.

V naší církvi se snažíme už od dob sv. Gorazda utvářet české pravoslaví, tradiční církev s svými zvyklostmi a inspirující se po celém světě, zvláště pak v Řecké církvi, která zachovává ty nejstarší a nejpůvodnější liturgické formy a spiritualitu sahající do prvokřesťanských dob.

Mnohonárodnostní složení našich farností vzniklo především imigrací a naše církev přijímala a starala se vždy o všechny pravoslavné věřící, kteří se u nás ocitli. Máme tedy na našich farnostech bohaté zkušenosti s mnohonárodnostním půdorysem naší práce — Češi, Ukrajinci, Moldavané, Srbové, Bulhaři, Makedonci a dal. To znamená, že máme důležitou společenskou roli na místní a regionální úrovni, protože u nás lidé přicházející z jiných národů nacházejí potřebné zázemí. Věřící ze zahraničí jsou v poslední době nejčastěji zde pracující Ukrajinci. Díky těmto dlouholetým zkušenostem jsme připraveni toto zázemí a pomoc poskytnout i uprchlíkům, kteří u nás nyní hledají bezpečí a přežití, když jejich životy, zdraví a domovy jsou zničeny válkou či ohroženy agresí ruského prezidenta Putina.

Pro tisk a veřejné šíření si můžete stáhnout tento text v PDF:

Zažíváme náročné období, říká správce svitavského pravoslavného chrámu

3. března 2022
Do pomoci Ukrajině se zapojila i malá pravoslavná farnost ve Svitavách, která skoro čtvrtstoletí slouží starousedlíkům, potomkům repatriovaných volyňských Čechů a dnes i pravoslavným věřícím z celé Evropy včetně Ukrajiny. Nyní se připravuje na příliv uprchlíků.

https://www.idnes.cz/pardubice/zpravy/pravoslavi-farnost-spravce-uprchlici-ukrajina-valka.A220303_653522_pardubice-zpravy_skn

Podpora přepadenému ukrajinskému lidu

K Hospodinu modleme se.

Hospodi, pomiluj.

Pane a Spasiteli Ježíši Kriste, ty sám jsi láska, prokazuješ lásku a učíš milovat, na tebe spoléháme, v tebe věříme, ty jsi veškerá naše naděje! Všemohoucí Hospodine, Bože náš, prosíme tebe, zastav utrpení a válečné násilí na Ukrajině. Uděl všem lidem ducha pokoje a dobrou vůli k míru. Ty sám pouč ty, kteří přepadli pokojný lid, aby pochopili, že nežehnáš útočné válce, a zmař všechny jejich špatné úmysly. Kriste, Dárce pokoje, uděl rychle mír všem účastníkům válečného konfliktu, útočníky zbav nevědomosti a zaslepenosti, uhas plameny vášní a zloby.

Milostivý Pane, posilni obránce přepadené země, uzdrav zraněné, postarej se o ty, kteří museli opustit své domy, utěš zarmoucené a upokoj padlé. Shlédni milosrdným okem na utiskované. Pastýři duší, osviť bloudící, uveď na cestu spravedlnosti všechny ovečky své. Dej sílu lidu svému na Ukrajině, aby uprostřed válečných běd neklesal na duchu, ale odhodlaně nesl svůj kříž a následoval tvou trpělivost. Pomoz nám všem, svým dětem, abychom se chopili kající modlitby a otevřeli tím dveře tvému slitování. Kéž všichni pochopí, že na zemi žijeme nikoliv proto, abychom zabíjeli, ale abychom druh druha milovali.

Pane slitovný, smiluj se nad námi a vyslyš úpěnlivé modlitby naše přinášené ti s vírou za trpící a umírající, na přímluvy přesvaté Bohorodice, sv. knížete Vladimíra, mučedníků Borise a Glěba, ct. Antonia a Feodosia i všech svatých. Neboť ty jsi Bůh pokoje, Hospodin slitování a útěchy, a tobě slávu vzdáváme, Otci i Synu i Svatému Duchu, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen.

(S požehnáním a prosbou Vysokopřeosvíceného Simeona a Přeosvíceného Izaiáše se modlete za trpící lid na Ukrajině při každé svaté liturgii. Možno číst při bohoslužbě např. po zaambonové modlitbě)

Olomoucko-brněnská eparchie Pravoslavné církve v českých zemích vybízí k modlitbám za trpící ukrajinský lid.

Prosíme Boha, aby pomohl našim bratřím, zastavil boje, ukončil krveprolití a utrpení nevinných lidí.

Naše eparchie je připravena poskytnout pomoc, jaká bude v našich možnostech.

Upokoj, Hospodine,
duši zesnulého služebníka svého.
Drahého,
milovaného
+ LAVRENTIJA,
biskupa šabackého.
(1935 – 2022)

(Z facebookové stránky biskupa Izaiáše Šumperského)

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Úvahy nad letošními svátky Narození Spasitele

Nemůžeme začít zamyšlení nad svátky Narození, aniž bychom především zmínili základní teze církevního učení o vtělení Božího Syna: Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. (Výrok tak starý, že se teologové neshodují od koho pochází: od Basila Velikého?, od Athanasia? …) Nekonečný a nestvořený Syn Boží, jemuž je celý vesmír malý a nemůže Jej pojmout, se právě narodil; Bůh, který je věčný, bezpočátečný a nesmrtelný, netrpící a vševědoucí, se stává malým dítětem, které se dává vložit do jesliček a nechává se zabalit do plének. Bude se učit mluvit, chodit, číst, pracovat. Od okamžiku jeho narození je už pevně dáno, že jednoho dne musí i on zemřít.

Ten, jemuž patří vše a drží ve své ruce veškerenstvo, dobrovolně zchudl, aby nás „obohatil svou chudobou“. A jakoby nestačilo, že Bůh se stává člověkem, rodí se v největším ponížení a skromnosti – v chlévě, v chudobě. Nevybral si narodit se v císařské rodině, ani v purpuru, zvolil si pokoru. Nezvolil si život v přepychu a obdařen královskou mocí, ale v prostotě a bezbrannosti. A jeho sestupování hlouběji a hlouběji do pozemské mizérie tímto narozením jenom začíná. Skončí potupnou popravou v bolestech na kříži, mezi zločinci.

Jak se o Božím Synu praví v liturgii sv. Basila: »Rozhodl se nelpět na rovnosti tobě, Bohu a Otci, a tak ač byl Bůh, zrozený před všemi věky, na zemi se objevil a s lidmi žil. Z Panny svaté se vtěliv, sebe samého snížil, vzezření služebníka přijav. Tělu ponížení našeho se připodobnil, aby učinil nás podobnými obrazu slávy své.«

Je to tajemství tak hluboké a rozumu nedostupné, že Církev zvolila řeč paradoxů, aby svou chválou toto tajemství obkroužila – alespoň částečně uchopila nadšenými slovy (viz kondak svátku):

»Panna dnes Nadpřirozeného rodí a země skýtá Nedostupnému jeskyni. Andělé s pastýři Ho oslavují a mudrci vedeni hvězdou putují, neboť se pro nás narodilo Děťátko malé, předvěčný Bůh.«

V kratičkém zpívaném textu je přímo koncentrát protimluvů: Panna × rodí. Rodí × Nadpřirozeného (jenže člověk nemůže rodit nikoho jiného než přirozeného; v jiných jazycích je termín „rodit“ spojen s pojmem pro „přirozenost“). Nedostupný × na zemi a to v jeskyni čili Nedostupný se stal dostupným; Nedotýkatelný se nechal obejmout svým stvořením – matkou, materií, zemí; Veliký se stal maličkým; Nesmrtelný smrtelným). Narozené Děťátko × je předvěčný Bůh (dítě, které zrovna začalo svůj život, bylo Bohem už před všemi věky).

Z židů si k sobě přivedl pastýře, aby se mu poklonili. Pastýři – byli jedni z nejchudších lidí, to byli ti, kteří neuměli žádné řemeslo, nebyli rybáři ani řemeslníky, neměli žádnou solidní živnost. A ty si vybral Pán jako své dvořanstvo, aby se mu poklonili v jeho paláci – ve chlévě, na jeho trůně – v jeslích. Z pohanů si přivedl naopak učence, mágy, astrology, které si skrze nebeské znamení přivedl, aby se mu klaněli a tím bylo zjeveno, že Evangelium stojí nad veškerou pohanskou učeností, vědou, rozumem a moc Kristova je nad všemi pozemskými poklady a jakoukoliv královskou vnešeností.

* * *

Tenkrát v Betlémě se narodila Osoba, v níž se spojilo Božství a lidství. Naše lidství, poškozené hříchem, smrtelné a znetvořené pádem Adama, přijal Pán od přečisté Panny, aby toto lidství obnovil, vyléčil od věčné smrti, přivedl zpět k Bohu, spojil s Božstvím, prozářil a přetavil nestvořenou Božskou energií tak, jako oheň rozžhaví železo.

Při svém Narození přichází, aby nám ukázal cestu správného lidského života a aby nás sám vedl po cestě pokory a nesení kříže, skrze kříž ke vzkříšení. Předpokladem však je, abychom dokázali alespoň vzdáleně napodobit jeho betlémskou pokoru.

Ano, tyto svátky jsou zároveň Božskou učebnicí pokory. Když náš Bůh ukázal takovou nevídanou pokoru a cestu ponížení, jak bychom se neměli i my snažit – každý podle svých možností – napodobit tuto velikost pokory? Bůh nám svým příkladem zjevuje, že v pokoře je velikost, že skutečně velké a vnešené dílo lze učinit jen cestou pokory.

O sv. Janu Zlatoústém zpíváme po liturgii, že nám ukázal „vznešenost pokory“. O svatých biskupech zpíváme: „Pokorou dosáhl jsi povýšení a chudobou získal jsi bohatství.“ Písmo praví: „Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať.“ Sv. Paisij přímo učí: pokora = blahodať.

Ct. Paisij praví: Pokorný člověk vydechuje všechny duchovní vůně: prostotu, mírnost, neohraničenou lásku, dobrotu, nehněvnost, obětavost, poslušnost atd. Je chudý duchem, a proto vládne veškerým duchovním bohatství. Je zbožný a tichý, a proto je stejného rodu s nejblahoslavenější Bohorodicí a Pannou Marií. Jestli se nepokoříme dobrovolně, tak jsme pokořeni silou, protože nás dobrý Bůh miluje.

Ct. Svatohorec dále praví: Jestli se pokoříš, uvidíš, jak do tebe vstoupil Bůh, který změní tvé srdce na betlémské jesličky.

Narodil se jako maličké bezbranné Dítě, aby oměkčil naše zatvrzelá srdce (jak píše Dostojevskij). Vždyť při pohledu na novorozeně měknou srdce dokonce drsným chlapům. Obrázek Dítěte v jesličkách s Jeho Matkou vzbuzuje něhu v průběhu všech pokoleních, jak jdou po tisíciletích za sebou. Proto se z těchto svátků staly svátky míru, pokoje a smíření. Jednak smíření člověka s Bohem, kterého se účastníme i smířením s bližními. Tak se Bůh svou prozřetelností přičinil, aby si lidé odpouštěli a smiřovali se – zvláště o těchto svátcích, kdy bývá zvykem, že dokonce i ve válečných konfliktech se vyhlašují příměří. A my všichni jsme zváni okusit sladkost smíření.

* * *

Každoročně si připomínáme, jaká je pravá oslava Narození Kristova – učinit z jeskyně svého srdce Betlém s jesličkami, z nichž nás osvěcuje záře narozeného Spasitele.

Říká se, že Pán se nechal nosit v náručí Panny, aby mohl vzít do své náruče nás všechny. V oslavě události Kristova Narození je hlavním tématem zmenšení Boží nesmírnosti, aby se mohl ujmout nás. Bůh se zmenšuje, aniž by ho ubylo a aniž by přestal být plným Bohem, ale zároveň se spojuje s naším lidstvím, které jakoby zastiňuje záři jeho moci a dočasně svazuje jeho sílu podobně, jako je kolem nemluvňátka pevně ovinut povijan.

Narození Páně je úvodem do Evangelia, které celé je mocným Zjevením Boží lásky k člověku. Je to láska, která nehledí na lidský pád, hřích a zradu, ale je stálá a neměnná. Jako matka stále miluje své dítě, i když zlobí, tak Bůh nepřestává milovat člověka, který když hřeší, škodí tím jen sám sobě. Nejsilnějšími body tohoto zjevení je obraz Jeho Narození a Ukřižování, které ukazují klíčové okamžiky Božího sestoupení za člověkem. Ukazují, že Bůh Stvořitel tak miluje člověka, že je připraven na všechno přistoupit, cokoliv učinit, jen aby člověka zachránil od věčné smrti.

Rok co rok nám Církev staví před oči událost Narození i Ukřižování, abychom konečně pochopili Boží lásku a otevřeli svá srdce této lásce. To nám pomůže změnit „frekvenci našeho myšlení“ (podobenství o radiostanici používané starcem Paisijem) a přepnout se na frekvenci pokory, a tak s Ním můžeme hovořit, protože On promlouvá do lidské duše jen na této frekvenci.

Svátky Narození a svěcení vody „na Jordáně“ ve Znojmě

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Po natočení vánočního a novoročního blahopřání pořídil kameraman ještě pár záběrů, na kterých vladyka odpovídá na otázky kolem Brna. Jak divák sám pozná, je to hovor spontánní, bez přípravy a bohužel kvůli nepříznivým vlivům prostředí nemohl být obsáhlejší.

Nakonec jsme se rozhodli tyto záběry i přes nízkou technickou kvalitu zvuku a okolnímu rušení použít s ohledem na neustávající útoky na oba naše vladyky. Byl jen digitálně trošku vyčištěn a zesílen velice slabý zvuk a musely být znovu načteny položené otázky, protože jejich originální znění bylo slabé, zarušené různým hlukem a místy bylo kameramanem zachyceno jen částečně. Záběry hovořícího vladyky jsou ponechány dokonce bez střihu a záznam ponechává všechnu nedokonalost bezprostředního a nepřipraveného projevu, za což se divákům omlouváme.

Uznáváme, že ponechat natočený materiál v surovém stavu je z technického hlediska poklesek a z uměleckého režijního hlediska lze tedy vyčítat videu jistou nekultivovanost v přípravě. Na druhé straně však toto krátké video nemá ambice být dokumentárním filmem, ale spíše jen záznamem vladykova vyjádření, zarámovaným režijním úvodem a závěrem, a naši věřící mohou navíc vidět a slyšet svého vladyku autenticky tak, jak bezprostředně hovořil.

Snímek vznikl jako komentovaná zpráva o tom, co se v Brně kolem našeho chrámu děje. Obsahuje část autentického video-materiálu, který byl u brněnského chrámu v poslední době pořízen, a je doplněn vstupy se svědectvím pracovníků bezpečnostní agentury, se svědectvím a úvahou sloužícího kněze a zároveň jednoduchým teologickým komentářem určeným pro širší veřejnost. Snahou tvůrců bylo umožnit srozumitelným způsobem každému divákovi nahlédnout nejen povrch brněnských událostí, ale zprostředkovat i morálně-církevní pohled pod jejich povrch.

Snímek v lepším rozlišení je ke stažení zde

Klidné a duchovně utěšené svátky Narození Kristova přejeme duchovenstvu i věřícím celé olomoucko-brněnské eparchie.

Procházíme právě bouří doby, ve které na nás útočí z jedné strany duchovně stále se propadající stav naší civilizace i zmatek a názorové rozdělení společnosti a zároveň epidemie zákeřné infekce, a z druhé strany i útoky vedené proti eparchii spojené s dravým proudem tolika dezinformací, pomluv a agresivity, že jsme si to doposavad neuměli ani představit. Bůh to zřejmě dopouští, abychom hlouběji pochopili, že jedinou naší nadějí je On sám, Pán Ježíš Kristus. On je skála, o kterou se rozbíjí vlnobití lidských hříchů, vášní, svévole a vzpoury. Vzkazuje nám tím, že On sám vyřeší všechny naše problémy a trápení. Chrání svou Církev, nevěstu, kvůli které stvořil celý vesmír (jak nás učí Otcové), jako zřítelnici svého oka. Jako to, co je ze všeho stvoření nejcennější.

Ježíš Kristus pravil: „Pokoj svůj vám dávám.“ V našem Spasiteli nacházíme pokoj pro svou utrápenou duši. Jedině On může dát to, co svět dát nemůže, nadpozemský pokoj, který je tím, co naše srdce tak naléhavě potřebuje, po čem žízní.

V pozoruhodném a hlubokém textu letošního poselství posvátného synodu ke svátkům Narození Kristova (které bylo sepsáno na Slovensku) se píše:

Pandemie, kterou procházíme, nezasáhla jen zdravotnictví, politiku či ekonomiku. Dotkla se a bolestivě poznamenala především mezilidské vztahy. Zdá se, že všechno, co je ve světě, prochází zkouškou odolnosti – a nikdo z nás z toho není vynechán. Leč zkušenost mnohých křesťanských generací dokazuje, že můžeme obstát v jakékoliv zkoušce, když vyvineme vlastní úsilí a máme důvěru v Boží pomoc. Právě to se nám snaží nastávající svátek připomenout.

Ano, to je znamení této doby: vše a každý musí projít zkouškou odolnosti. Zkoušena je naše víra i naše církev, jestli jsou pevné a jsou-li založeny na důvěře v Krista a odhodlaném následování našeho Pána. To je zřejmě skrytý smysl toho bouřlivého vlnobití, které s námi otřásá. Vydržíme?

V pevné naději na našeho Pána, který se v Betlémě narodil, obstojíme.

Vážení a milí čtenáři,

bohužel brněnští vzbouřenci ani v době blížícího se Narození našeho krásného Pána Ježíše si nedávají pokoje.

Uvažovali jsme dokonce, že už se nebudeme v tomto církevním médiu zabývat ošklivým a necírkevním děním organizovaným naším bývalým duchovním v Brně. Tato osoba se svými skutky už dávno sama zřekla kněžství. Doposavad jaksi umanutě organizuje schismatická shromáždění maskovaná jako bohoslužby. Jejich smyslem je však útočit na farní majetek, brzdit kanonickou církevní obec, bránit misii a udržovat jeho věrné ve fanatickém naladění. Tato srocení konaná hned vedle chrámových vrat a stále brání klidným a zbožným členům farnosti ve vstupu do chrámu. Není to ani církevní, ani kanonické ani kulturní chování. Protože svou kauzu nedovoluje tento padlý duchovní řešit církevním způsobem a není už naděje na to, že by změnil své smýšlení, řeší se celá věc cestou zákona.

Je nám už břemenem stále přinášet další a další dokumenty a opakovat argumenty o duchovním i morálním pádu toho člověka, dokazovat jak hluboce nepravoslavné a necírkevní (a v podstatě bezbožné) je jeho chování. Poukazovat na to, jaké škody způsobil Církvi Kristově, a to vše jen z osobních důvodů. Napomínáme, káráme, usvědčujeme jeho zlé skutky jen proto, že nám tak činit přikázal apoštol Pavel. Když křesťan nepřijímá žádné napomenutí, kárání ani se nepodrobí trestu, církev se musí zříci péče o jeho spásu. Soud nad jeho duší patří Bohu. Kéž je mu Pán milostiv!

Jak však vidíte, existuje skryté spojenectví mezi ním a vedlejším vladykou, který nedávno vydal nesmyslné prohlášení, kterým se vyvyšuje nad našeho eparchiálního arcibiskupa Simeona, neomaleně se míchá do vnitřních věcí naší eparchie a chce rozhodovat, kdo bude sloužit v našich chrámech na Moravě. Taková činnost je o to trapnější, že způsob jeho správy metropolie vykazuje do nebe volající neústavní skutky. Chce snad stejný rozklad, o jaký se přičinil v Praze, způsobit i u nás? Poté co zřejmě rozházel pražské peníze a nyní podle všeho rozhazuje peníze, které jsou společným majetkem obou eparchií, chce rozházet i peníze olomoucko-brněnské eparchie? Chce se zmocnit brněnské farnosti? Nebo je za tím nějaká třetí síla? Dvanáct duchovních ze Slovenska, aniž by se namáhalo seznámit se s podstatou problému, zaslalo svůj neinformovaný protest i moskevskému patriarchovi, což napovídá, že za Fejsakovým i Michalovým konáním stojí přece jen Moskva a její expanzní záměry.

Jakmile naši kanoničtí duchovní začali v Brně sloužit, vydal vl. Michal jakési zvláštní prohlášení, které snad ani není hodno důstojnosti biskupa se základní orientací v posvátných kánonech, jimiž je archijerej povinen se ve svém působení řídit. Nemá žádné oprávnění svými “nařízeními” destabilizovat naší eparchii a měl by se spíše pokusit obnovit správní církevní orgány, které svévolně ochromil, aby mohl neomezeně nakládat s církevními finančními prostředky.

Na opravdu mimořádně zvláštní prohlášení vladyky Michala odpověděli oba moravští archijerejové společným listem:

POSELSTVÍ POSVÁTNÉHO SYNODU PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE
V ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU
NAROZENÍ KRISTOVO 2021

Duchovní otcové, bratři a sestry,

Kristus se rodí! Oslavujte Ho!

V Betlémě uprostřed noci – v době, kdy je tma nejhlubší, – zazářilo velké světlo a zazněl silný hlas anděla: Nebojte se! Zvěstuji Vám velikou radost – ve městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel! (Luk 2,10-11) Tento hlas zní i dnes, v době nejistoty vyvolané pandemií, aby opět přinesl lidem světlo naděje, sváteční ztišení, duchovní radost.

Někteří z nás budou možná chtít na chvíli zapomenout na své znepokojení z okolní situace a životní obavy za pomoci obvyklých vánočních způsobů – tradiční vánoční výzdoby, zábavou, dárky. Další se kvůli „znamením doby“, kterých jsme svědky, vytasí s apokalyptickými proroctvími a budou burcovat k náboženskému fundamentalismu, hraničícímu s extrémismem. Ve skutečnosti jsou však všichni lidé v období vánočních svátků povolaní k něčemu úplně jinému – jsme zváni odhalit pro sebe podstatu svátku Kristova Narození, skrytou v andělově zvěstování: „Dnes se vám narodil Spasitel!“

Každodenně jsme doslova zavaleni spoustou různorodých, často si protiřečících informací. Proto alespoň na chvilku přestaňme naslouchat těm, kteří chtějí vyvolávat paniku a rozdělovat lidi. Alespoň na chvilku si přestaňme všímat těch, kteří se pokoušejí využít naši nejistotu ke svému prospěchu. Alespoň na chvíli v tišině vánočních svátků přestaňme věnovat pozornost hluku tohoto světa a naslouchejme ve svých srdcích volání anděla, dobrou zprávu o spáse – hlas samotného Boha.

Nadcházející svátky Kristova Narození nás, stejně jako v jiných letech, naléhavě nabádají, abychom  příchod Spasitele – vtělení Boží lásky do tohoto světa – prožili jako hlasitou výzvu k přehodnocení směru své životní cesty. Pandemie, kterou procházíme, nezasáhla jen zdravotnictví, politiku či ekonomiku. Dotkla se a bolestivě poznamenala především mezilidské vztahy. Zdá se, že všechno, co je ve světě, prochází zkouškou odolnosti – a nikdo z nás z toho není vynechán. Leč zkušenost mnohých křesťanských generací dokazuje, že můžeme obstát v jakékoliv zkoušce, když vyvineme vlastní úsilí a máme důvěru v Boží pomoc. Právě to se nám snaží nastávající svátek připomenout.

Bůh nespasil člověka „shora“ – On sestoupil na zemi. Přišel do tohoto světa, prožil lidský život a svým Křížem a Vzkříšením spasil člověka. Sv. Jan Zlatoústý praví: „Bůh sestoupil na zemi, a člověk vystoupil na nebe. Smrt byla odstraněna a ráj se otevřel. Kletba byla sňata a hřích odstraněn. Chyby, jichž se člověk dopustil,  byly napraveny a sestoupila Pravda. To, že se Bůh stal člověkem, přesahuje všechny naděje a očekávání. Narodil se v těle, aby nás znovuzrodil v Duchu. Narodil se jako syn ženy, aby z nás učinil děti nebe.“ Čím více se s Bohem sjednocujeme, tím víc chápeme, jak nesmírně nás miluje: až do té míry, že On Sám stal se jedním z nás, člověkem. S Ním se učíme milovat a odpouštět dokonce i svým nepřátelům.

Nikdo a nic nás nemůže připravit o Kristovu lásku. Naše tělo je sice možno omezit na svobodě pohybu, ale naše duše je svobodná a pokud si to bude přát, vždy najde způsob jak přivítat právě narozeného Krista v jesličkách svého srdce, čili na místě, kde se koná každé významné setkání.

Kristův příchod na tento svět přinesl radost všem lidem, ale co znamenal pro Něj samotného? Prorok Izaiáš o to praví: „On vzal na sebe naše nemoci a nesl naše bolesti, leč my jsme si mysleli, že je raněn, Bohem potrestaný a zavržený. On však byl proboden za naše hříchy, a trápený za naše nepravosti. Padl na něj trest, který nám přinesl smíření a pro jeho rány jsme byli uzdraveni.“ (Iz 53,4-5)

Svatý Řehoř Palama právě kvůli tomu prohlašuje: „Neexistuje nic, co by bylo zázračnější a vzácnější než jeskyně s jeslemi, dětská vanička a plenky, protože ze všeho, co Bůh odnepaměti stvořil, není nic, co by bylo tak Božské nebo tak užitečné jako Narození Kristovo.“ (Sebrané spisy. Sv. 12, kn. 2, hom. 34.)

Kristus nepřišel na svět, aby přinesl nějakou novou ideologii či založil nové náboženství. On přišel, aby nám ukázal nový způsob života. Žít pro druhého, žít ve společenství – to je Jeho odkaz. Pokud Ho necháme, aby se znovu narodil v našich srdcích a rozžehl v nich oheň lásky, z betlémské jeskyně znovu zazáří světlo, světlo naděje na proměnu světa k lepšímu skrze proměnu nás samotných.

Kéž nám Bůh ze své dobroty daruje duchovně bohaté prožití svátku Kristova Narození a požehná svou milostí nový rok 2022!

† Rastislav
arcibiskup prešovský
metropolita českých zemí a Slovenska

† Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

† Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

† Izaiáš
biskup šumperský

K vytištění v PDF:

Česká verze:

Komentář k audiovizuálnímu produktu pořízenému pro oklamání veřejnosti

Známe to všichni. Občas vidíme v televizi nebo na internetu pořady či reportáže, nad kterými zůstává člověku rozum stát. Tomuto trendu či “znamení doby” neunikla ani naše eparchie. Vystřelený otrávený mediální šíp byl tentokrát zacílen na vedení olomoucko-brněnské eparchie a potažmo na všechny, kteří nezbožňují pana Fejsaka. V Brně tuto neděli natáčel nějaký kontroverzní reportér ze Slovenska. Střízlivě uvažující divák si nejspíš sám udělá obrázek o morálce či profesionální úrovni tvůrce reportáže, který nerespektuje etické základy novinářské práce a neumí (spíš nehodlá) vytvořit vyváženou reportáž. Mezi novinařinou a propagandou je jistý rozdíl, který autor reportáže, jak se zdá, nechápe a ohýbá si realitu podle svých představ (nebo podle mzdy).

Natáčet na cizím pozemku bez souhlasu zástupce jeho majitele – už to svědčí o právní či morální dezorientaci této údajné “legendy” mezi slovenskými novináři.

Slavný “legendární” reportér si rozhodně nehodlal komplikovat život “zbytečnou” prací s výběrem mluvících osob nebo pokusem obeznámit se s problematikou sporu. To vše za něj udělali a připravili mu jiní a jemu už jen napochodovali před kameru ti vybraní, o nichž se předpokládalo, že budou mluvit v souladu s režijním záměrem. Jeden náš český filmový režizér, když toto dílko shlédl, poznamenal, že tzv. “dokumentární film” může být hodně vzdálen realitě a že na této reportáži je dobře patrné, jak bylo natáčení předem dobře scénáristicky zorganizováno a připraveno s nikterak neskrývaným cílem – k propagaci těch, kterým má vyrobený audiovizuální produkt posloužit. Na druhé straně, jak připomněl, se tito pracovníci potřebují uživit, což je nutno chápat. Reportér je v podstatě námezdní síla, která vyrábí produkt, za který dostane zaplaceno. Jakmile reportér odmítne nabídku, hrozí mu, že už příště práci nedostane. Taková je prý realita v mediálním průmyslu. Jen velice seriózní novináři si někdy troufnou jít do rizika, případně si založí vlastní mediální či zpravodajskou produkci. Dále vyčíslil i přibližnou částku, kolik stojí natočit takový pořad. Otázkou jen zůstává, jestli to platil Fejsak z ukradené brněnské pokladny nebo redakce týdeníku, pro který tento reportér pracuje. Nelze ani vyloučit, že byl lidmi z Brna zmanipulovaný a udělal to pro ně z “nadšení pro pravdu” a zadarmo.

A tak k nám z obrazovky promlouvá Josef Fejsak srdceryvně lkající, že se věřící nemohou modlit ve svém chrámu, který je však za jeho zády otevřený pro všechny a věřící i s Fejsakem byli do chrámu opakovaně zváni. Při tom neopomenul vychloubat se (jak je jeho všeobecně známým zvykem), že když začal kdysi v chrámu sloužit, chodilo tam málo lidí, kdežto teď jich tam chodí o hodně víc 🙂 . Zapomněl dodat, že to bylo někdy v r. 1984 a za komunismu bylo ve všech našich chrámech málo věřících a navíc zde ještě nebyly zástupy pravoslavných z Ukrajiny či Ruska, Balkánu atd. Možná už opravdu zapomněl, jak si na něj ještě v průběhu 90. let brněnští věřící (Češi) stěžovali, že málo slouží (např. že věřícím odmítal sloužit obvyklé večerní bohoslužby). I v novém století už dvacet let blokuje misii v Brně a torpédoval vždy všechny snahy biskupů založit v moravské metropoli další pravoslavné farnosti (Praha jich má devět, v polovičním Brně doposavad Fejsak kraloval sám). Už desetiletí se v eparchii poukazuje na to, že počet věřících na běžných bohoslužbách v chrámu sv. Václava za Fejsakovy éry je s ohledem na velikost Brna a na počet pravoslavných křesťanů (desítky tisíc) v tomto městě žalostný. To vše by se teď, po sesazení pana Fejsaka, mělo postupně napravit.

Ukrajinských bratří a sester, kteří respektují naše biskupy a hierarchické struktury i český charakter místní pravoslavné církve, si opravdu vážíme a jsme jim vděčni za podporu, kterou nám poskytují. Mnoho z nich v srdci nosí hlubokou víru a dávají nám inspiraci. Vítáme je s radostí v našich chrámech a bereme si je za příklad obětavosti a horlivosti k modlitbě a k bohoslužbám. Ty samé díky pochopitelně adresujeme i zbožným Srbům, Rumunům, Moldavanům a dal.

V dalším záběru zase klame diváky Michal Dvořáček prohlašující, že prý nikdo neví, proč byl Fejsak odvolán. Jenže při tom dobře ví o skutečnosti, že pan Fejsak už někdy před více než dvěma lety se začal chovat k vedení eparchie odmítavě a nepěkně, šířil různá smyšlená podezření a začínaly jeho pomluvy (viz jeho zveřejněné písemné prohlášení z 27. 1. 2020, kde sebevědomě a útočně obviňuje vladyku Izaiáše z rozkolu a z podvodu). “Důkazy”, kterými své křivé obvinění dokazoval, se ukázaly být bezvýznamné z hlediska biskupů, členů ER i policie, která je na základě Fejsakova udání prošetřovala). Už tenkrát začal prohlašovat, že s vladykou Izaiášem odmítá sloužit u jednoho prestolu (takové rozkolné postoje si kněz v činné službě nesmí dovolit). Z Brna chodily výhružky, že vladyku do katedrály sloužit nepustí. Nicméně se ještě rok čekalo, jestli se brněnský farář uklidní a umoudří. Poté, aby katedrála mohla sloužit archijerejským bohoslužbám, což je její funkce, byl pan Fejsak před rokem odvolán z funkce správce, ale zůstal duchovním na farnosti (prosinec 2020). To pánové Dvořáček s Fejsakem dobře vědí.

Pak z Brna vytryskl celý gejzír protestů, obvinění a dalších pomluv a skandálů. Ukázalo se, že odvolání bývalého duchovní správce bylo provedeno “v hodině dvanácté”. Vzpoura bublající pod povrchem explodovala jak sopka. V období celé první poloviny roku 2021 adresovalo vedení eparchie brněnské obci dlouhou řadu neveřejných i veřejných dopisů, ve kterých jim půl roku trpělivě vysvětlovalo, že se kněz nemůže chovat tak, jak to Fejsak celé církvi i veřejnosti předvádí: skandalizace církve, veřejné a mediálně rozšiřované lži, urážky a pomluvy na biskupa, dosud u nás nevídaně drzé chování, hrubá arogance a útoky na hierarchii, publikování hanopisů a křivých obvinění – prostě jedno velké dlouhé pohoršení. (Mt 18,7) Na Paschu 2021 Fejsak veřejně dokonce vyzval k sesazení eparchiálního archijereje Simeona se slovy: “Musíme si zvolit nového eparchiálního biskupa!” (Dvořáček tuto výzvu sám zapsal a publikoval.) Tak hrubé a rozsáhlé porušení kněžského slibu poslušnosti zde ještě snad nikdy nebylo. Ale eparchie stále vyčkávala (další čtvrt rok), jestli se vzpurný kněz nevzchopí k omluvě a k pokání. Tuto dobu však využil jen k dalším skandálům a hanebnostem vůči eparchii. A tak po půl roce přesvědčování, napomínání a varování bylo Fejsakovi zakázáno sloužit a musel být propuštěn ze služeb církve. Sám Dvořáček to všechno publikoval a něco k tomu i samostatně dle Fejsakových instrukcí vytvářel, takže o tom dobře ví, proč tedy lže do kamery? (Říká se, že po určité době neustálého lhaní ztrácí lidská mysl schopnost rozlišovat mezi lží a pravdou.)

Vrcholem celé dlouho eskalující vzpoury bylo vbouřencovo podání trestních oznámení, čímž se kanonicky sám odsoudil. To by mu netolerovali ani v Moskvě, ve kterou zřejmě doufá. Následující vykradení chrámu a páchání svatokrádeží i všechna ta divadla, co pořádá u chrámu, to už je jen tečka za jeho duchovenskou kariérou.

Pak na videu M. Dvořáček tvrdí, že nechápe, proč je u chrámu naše ochranka, protože oni prý nemají důvod se s někým přít nebo přetahovat. Jenže on sám, Dvořáček osobně, před týdnem v nějakém amoku napadl pěstmi duchovního otce Rafaela, vyprovokoval některé z davu k násilí a jen přítomná ochranka zachránila našeho kněze před lynčováním. I pracovníci této ochranky hlásí, že se v okolí chrámu pohybují zřejmě placené osoby vyvolávající dojem mafie (tito podezřelí lidé se chodí dívat k chrámu i v noci). Po těch všech Dvořáčkem uvedených klamech, které byly už mnohokrát usvědčeny jako zlomyslné a úmyslně lživé, ukončuje slovy: „My stojíme za pravdou.“

Poté znovu opakuje svou demagogickou proklamaci bývalý farář a obviňuje vladyku Izaiáše, že pro ho prý pomluvil. Proto na něj podal i trestní oznámení. Vladyka nikdy na něj žádné pomluvy nešířil, jak ostatně potvrdilo policejní vyšetřování. Jediný, kdo zde dlouhodobě před celou veřejností šíří nehorázné pomluvy a urážky do všech stran, je onen svržený kněz, který si je tak jist sám sebou, že si celé dva roky naprosto plánovitě uzavíral jakoukoliv cestu zpět.

Když v průběhu natáčení reportáže promluvil kanonický kněz, který zrovna vyšel z chrámu, a chtěl reportérovi na kameru vysvětlit situaci, tento prý “legendární reportér” záznam okamžitě utnul, aby se jeho diváci nemohli dozvědět názor druhé strany.

Zorganizované výpovědi a komentáře se v pořadu samozřejmě neobešly bez obvyklého refrénu na téma majetku (řeči o kontech atd.). Nechápeme však, proč tyto nešťastné osoby obviňují eparchii z krádeže, když fenomenálně největšího zloděje církevního majetku mezi všemi našimi faráři všech dob mají mezi sebou. Což jim opravdu nevadí, že (s hordou mafiánů) odstavil dokonce i bezpečnostní službu, vypáčili zámky a vykradli chrám a že jejich vůdce odcizil obě chrámové pokladny s částkou cca dva milióny korun? (Nemluvě o skandálním vedení účetnictví církevní obce, které mj. porušuje obecně závazné předpisy o účetnictví. A raději ani nerozebírat, že vzhledem ke způsobu vedení účastnictví a k dalším okolnostem by někdo mohl mít podezření, že farností protékaly hodně velké částky peněz odněkud někam bez jakékoliv evidence.)

Nakonec reportáž obsahuje povinnou repetici falešného brněnského narativu o údajném “farním shromáždění”, které však podle Ústavy nebylo žádným skutečným Farním shromážděním, a kde si tak nějak nadivoko a proti veškerému církevnímu řádu zvolili kněze, kterému eparchiální biskup nedovolil kandidovat, ale kterému už dříve zakázal sloužit. Za takových okolností a na takovém nekanonickém srocení znamenalo zdvižení ruky za Fejsaka odřeknout se pravoslavné hierarchie i víry ve svatou obecnou, apoštolskou Církev. Škoda, že i v 21. století lze zmanipulovat vzdělaného Čecha tak, že uvažuje, jak ho jeho “duchovní vůdce” naprogramoval.

Zneužívání médií pro osobní prospěch odvolaného faráře se stalo v Brně normou. Jsou však i média, která vidí něco jiného, než jim pan Fejsak sugeruje. Jen namátkou odkazujeme na článek Agenti StB a jejich praktiky vládnou v pravoslavné církvi!

Laikové samozřejmě za své oklamání nemohou, protože byli dlouhodobě podrobeni mentálnímu násilí. Ten, komu z titulu jeho duchovenské funkce důvěřovali, je úmyslně uváděl v omyl. Většina z nich bude potřebovat nějaký čas, než bude schopna nahlédnout, že uvěřili egocentrickému demagogovi, který si z Božího lidu učinil svou sektu. A tak trpělivě sledujeme, jak přítomní na chrámovém nádvoří vyznávají svého nekriticky zbožňovaného Fejsaka jako zcela nenahraditelného vůdce své sekty. Svrženého kněze nazývají “svým báťuškou”, biskupem poslané kněze prohlašují za cizí kněze (nebo je vůbec nepovažují za kněze). Na rozhodnutí kanonického vrchního pastýře a eparchiálního biskupa kašlou. Tak jsou svým vůdcem vychováni.

Žalostné je hledět na tyto lidi, kteří jsou zmanipulováni, aby si o sobě mysleli, že oni jsou ta pravá Pravoslavná církevní obec. Za celou tu dlouhou dobu jim jejich duchovní úmyslně(!) nevysvětlil, že církevní obec to jsou věřící kolem kanonicky příslušného biskupa nebo kolem kněze, který má od biskupa pověření k službě v církevní obci. A nejspíš před nimi tento “duchovní” tají, všem kněžím známou, prvokřesťanskou zásadu, že jen takové svaté Tajiny (hlavně svaté přijímání) jsou pravé, které vysluhuje biskup nebo ten, kdo je biskupem poslán.

Na závěr ještě ke způsobu práce reportéra. Divák si snadno všimne, že si vybírá osoby s určitými podobnými názory, vysekává z reality jen to, co se mu hodí do scénáře, a hlavně – nikomu z druhé strany neposkytne možnost komentovat natočené výpovědi, postavit protiargumenty. Jenže právě možnost obou stran argumentovat, je už od starého Říma mezi slušnými lidmi považována za princip diskuse a za východisko při hledání pravdy. Právní zásada „Audiatur et altera pars“ (ať je slyšena i druhá strana) platí nejen v soudnictví ale i v žurnalistice. V reportážích týkajících se nějakého sporu se novinář s profesionální morálkou snaží zahrnout stanovisko zástupců obou stran.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Jednak nám natáčení této “reportáže” zajistilo větší klid v neděli před chrámem, takže na nás tentokrát nikdo neplival ani nevyhrožoval smrtí. A dále, i takto zkreslená reportáž docela dobře dokumentuje, že společným jmenovatelem natočených názorů (a ideologickým tmelem Fejsakova lidu) je odmítání pravomocí eparchiálního biskupa vykonávat pastýřskou péči nad eparchií a nad duchovenstvem, či naprostá neznalost úlohy biskupa v církvi. Tím ovšem stojí uvažovaní těchto lidí úplně mimo Pravoslaví, pravoslavnou víru a pravoslavné církevní uspořádání. Všechna ta vystoupení lidí oddaně bránících Fejsaka by se dala shrnout v jedné, přibližně takto formulované větě: „My eparchiálního biskupa neuznáváme, my jsme už protestanti, dejte nám tento pravoslavný chrám vybudovaný předky, abychom si v něm mohli dělat, co se nám zachce.“

Opravdovou hrůzu pak vzbuzuje stále hlubší odkrývání, jaké mentální (de)formaci museli být podrobeni svedení pravoslavní věřící, pro které je už důležitější osoba kněze, ať se dopouští čehokoliv, než platnost Tajin, které jim svatokrádežně vysluhuje.

Ta objednaná reportáž nám znovu připomněla, že následující moravská pravoslavná pokolení by současnému vedení eparchie nikdy neodpustila, kdybychom ustoupili tomuto necírkevnímu tlaku, nedbali svého pověření a svěřených pravomocí a nehájili všemi způsoby církevní řád proti svévolníkům a eparchii před zkázou.

Obrázek na závěr

V sobotu (11. 12.) večer při bohoslužbě Fejsakovi příznivci brání věřícím ve vstupu do chrámu. Přímo do vchodu se postavil jakýsi Kyprian, brněnský autor různých zvěstí psaných pro bulvární noviny (např. „Brněnská drbna“ – ano, tak se ten plátek opravdu jmenuje). Stál uprostřed chrámových dveří, bránil či odrazoval věřící od příchodu na chrámovou bohoslužbu. Někteří z příchozích odešli po setkání s ním domů, protože vůbec nechápali, co se to u chrámu děje.

Trochu nám to připomíná bolševické praktiky v porevolučním Rusku. Tenkrát před chrámy hlídkovaly skupinky ateistických aktivistů, bránily vstupovat, odrazovaly či zaznamenávaly jména těch, kteří se nenechali zastrašit.

Těžko posoudit, jestli je Kyprian a další brněnští aktivisté pod nějakým ideovým vlivem leninsko-stalinského Sovětského svazu, nebo zdali spíš patří do kategorie těch, o nichž pravil Pán Ježíš: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.“ (Matouš 23,13)

Nedělní bohoslužba (12. 12.) proběhla, díky Bohu, relativně pokojně. V chrámu se sloužila svatá liturgie a po ní se konal svatý křest. Po měsících se zde opět vysluhovaly platné svaté Tajiny. Účast odhadovali přítomní na bezmála 20 statečných lidí. (Protože věřící vstupující do chrámu byli fanatiky fotografováni, schovávali se někteří v koutech chrámu. A Kyprian zlověstně stál sice už nikoliv přímo ve vchodu, ale hned vedle jako tichá hrozba.)

Klidný průběh možná způsobilo i natáčení kontroverzního slovenského novináře, před nímž Fejsákův lid nasadil svou “svatou tvář”. Náhle byli všichni jako beránci, nešťastní z toho, že prý “musí mrznout” venku. Škoda, že jim vůdce zakázal vstoupit dovnitř. Díky Bohu za novináře, kvůli jehož přítomnosti nám tentokrát nikdo nenadával, nekřičel, neběsnil a netloukl nás.

Před chrámem organizoval Fejsak další nekanonickou a rozkolnou službu. Při této akci za hlasitého “zpěvu” vede Fejsak své následovníky průvodem kolem chrámu, asi aby byli jako židé obcházející Jericho.

Bude zřejmě potřeba požádat státní orgány, aby Fejsaka jako organizátora a odpovědnou osobu hnaly k zodpovědnosti za neoprávněné používání cizího pozemku k jeho soukromým akcím. Domluvit se ním není možné, tak snad bude možné donutit cestou zákona tohoto “kněze”, aby odešel páchat svá rozkolná shromáždění jinam. Poté už bude možno zahájit novou misii a postupně vzkřísit Pravoslavnou církevní obec v Brně, kterou Fejsak téměř pohřbil.

Z hlediska občanského práva pořádá Fejsak protizákonnou hromadnou a organizovanou akci (podle nás něco přes 100 lidí, fejsakovci napočítali 300 🙂 ) na církevním pozemku bez souhlasu oprávněné osoby. Řešit tuto situaci už přísluší státním orgánům. V Brně přece nejsme na Ukrajině. U nás je zvykem vymáhat dodržování platných zákonů. Anarchie, přestupky a nepořádky se v kulturních zemích obvykle netolerují.

Samozřejmě respektujeme vůli věřících, kteří si sami rozhodnou, kam chtějí chodit. Jedná se nám o to, aby jim byla zajištěna svobodná volba, kterou jim Fejsak zatím nechce dovolit. V našem státu je náboženská svoboda a každý si sám volí, jestli chce chodit někam na bohoslužby, a případně na jaké bohoslužby. Nikoho nenutíme žádným nátlakem, aby vstupoval do našeho chrámu. Naším úkolem je nyní zajistit otevřený chrám, volný církevní pozemek, možnost věřících dobrat se pravdivých informací a samozřejmě konání řádných bohoslužeb.

Chápeme, že část věřících je možná na duši už tak poškozena Fejsakovým působením, že jsou zřejmě pro normální duchovní (a kanonický církevní) život na dlouho ztraceni. Máme mnoho svědectví o tom, jak tento “kněz” dlouhá léta působil na své věřící – jak je explicitními výroky i podprahově utvrzoval, že Pravoslavná církevní obce v Brně je pod jeho vedením jedinou skutečně pravoslavnou obcí u nás. S tímto klamným přesvědčením se stále v různých ozvěnách u řady brněnských věřících setkáváme.

Na druhé straně má církev zkušenost, že pravoslavná duše milující Krista si sama hledá opravdovou a řádnou bohoslužbu – bez fanatismu, sektářství, egománie náboženského vůdce, v pokoji a v pokoře a bez vzpoury. Pravoslaví v průběhu historie přežilo všechna velká i malá historická schismata.

Díky Bohu za vše!