Archiv autora: Administrator

O nedělní liturgii v Brně

Komentovaná zpráva o aktuální situaci v Brně (5. prosince 2021)

Poslední redakce textu v úterý v 16 hod.

Asi stovka (jiní říkají dvě stě, tedy žádných tisíc) lidí zmanipulovaných J. Fejsakem se shromáždilo před chrámem. Ti, kteří se rozhodli vstoupit do chrámu a zúčastnit se kanonických bohoslužeb v brněnském chrámu, museli projít zfanatizovaným a agresivně naladěným davem, což vyžadovalo dost odvahy. Na věřící, kteří chtěli do chrámu, Fejsakovi přívrženci plivali, nadávali jim, uráželi, křičeli a dokonce vyhrožovali smrtí.

Přesto se v chrámu v neděli nakonec s námi pomodlilo asi 25 – 30 statečných brněnských věřících.

To samé, čím si museli projít tito naši věřící, čekalo i naše duchovní, když po liturgii odcházeli z chrámu. Nadávky, poplivání a vyhrožování smrtí. Jakmile se přestalo natáčet na kameru, dalo srocení volný průchod hněvu. Jeden z duchovních svědčil, že mu někteří z davu před chrámem ukrajinsky výhružně oznamovali: Jsi mrtvý. (Inu, nepravoslavně uvažujícím, hulákajícím a proklínajícím knězem to začíná a výhružkami vraždou to pokračuje, čím to asi skončí? To je Fejsakovo pojetí toho nejzbožnějšího pravoslávija?)

Drtivá většina z lidí srocených před brněnským chrámem jsou Ukrajinci. Nad tím ukrajinským křikem před naším chrámem visí otázka, jestli jsme ještě v české pravoslavné církvi a na Moravě, nebo zdali půda olomoucko-brněnské eparchie už spadá pod Ukrajinu. Podle názoru Ukrajinců srocených před chrámem zřejmě patří půda chrámu Ukrajině. Zvláště, když Ukrajinci před chrámem sv. Václava křičí: “Jaká je to eparchie? Nám je to jedno!” (Natočeno a bude k dispozici na celém videozáznamu.)

Za převzetí stojí příspěvek (podepsaný bratrem M. S., v diskusi je podepsán plným jménem), který se objevil v diskusi na internetu a byli jsme na něj upozorněni. Protože je to svědectví očividce, přebíráme v plném znění:

Dovolte mi několik poznámek k dnešní první nedělní svaté liturgii v Brněnském chrámu s novým duchovním otcem Rafaelem.

Před začátkem svaté liturgie proběhl vnitřkem chrámu jakýsi fejsakův samuraj, aby tu seřval muže kvůli jeho domnělé neúctě, totiž ten člověk byl asi vůbec poprvé v chrámu a nevěděl, že si měl sundat pokrývku hlavy. Na poznámku otce Rafaela “nebuďte pokrytec”, fejsakovec zaujal výhružné postavení tváří tvář duchovnímu a chtěl pokračovat v agresivní slovní konfrontaci.  V tom okamžiku bylo jeho jednání přerušeno věřícím Brněnské obce, který pak přivítal otce Rafaela v chrámu.

Později bylo dle svědectví vyjasněno, co měl otec Rafael slovy o pokrytectví na mysli. O den dříve, tedy včera v sobotu, když našeho nového duchovního otce Rafaela (posla řádnosti, pokoje a posla moravských biskupů) bili, proklínali jej a plivali na něj, tehdy ten zmíněný “učitel úcty” – fejsakovec, takovým skutkům tleskal.

Samotná svatá liturgie pak dál pokračovala svým tempem. Občas do vnitřku chrámu pronikly nápěvy fejsakovců, kteří v šiku pochodovali kolem chrámu. To ale průběh samotné bohoslužby nerušilo, protože zádveří zůstávalo zavřeno. Kázaní proběhlo v češtině a rumunštině, jestli se nepletu. Nápěvy liturgie mi zněly blízké duchu tvorby svatého vladyky Gorazda.

Jsem velice šťastný, že tu otce Rafaela máme a že jsme opět v jednotě s Eparchií a moravskými biskupy a hlavně že končí éra prelesti, svévole a egomanie.

Konec svědectví brněnského věřícího M. S.

Fejsak bohužel nerespektuje zákaz vykonávat své rozkolné služby na církevním pozemku. Nemá žádné právo tento pozemek používat k akcím, které si osobně organizuje, jak je zachyceno na videozáznamu, kde instruuje své stoupence, kdy se tu příště mají shromáždit. Při liturgii sám protiprávně vedl průvod kolem chrámu (občas některá osoba z průvodu vběhla do chrámu, něco zakřičela a prchla). Cokoliv by si přál Fejsak na církevním pozemku uspořádat, může učinit jedině s povolením brněnského duchovního správce, kterým Fejsak už skoro rok není – to je prostá právní skutečnost. Nikdo nesmí neoprávněně využívat cizí pozemek k soukromým účelům. Nedostane-li rozum, bude se muset zodpovídat orgánům činným v trestním řízení. Žijeme ve státě, kde platí vymahatelnost práva. Snad mu to jeho právník vysvětlí.

Na webu brněnské bývalé duchovní správy se stále objevují vášnivé proklamace a bohužel i nepravdy a nepěkné útoky na církev, která je zde zastoupena naší eparchií. Vybereme opravdu jen několik z těch donebevolajících falešných informací, abychom se k nim vyjádřili.

Vladyku Izaiáše viní Fejsak z krádeže kvůli tomu, že odnesl z chrámu historický antimins (tím ho vladyka vlastně pro církev zachránil, protože, jak vidno, chystali se jej uloupit fejsakovci). Možná proto ukradli v sobotu antimins z oltáře, aby se zmocnili této cenné památky na misii vl. Dositeje z doby sv. Gorazda. Jakým právem si nárokují tuto památku, o kterou se nikterak nezasloužili a která pochází z doby, kdy ještě brněnský chrám nestál a morálně patří celé eparchii?  Ale zpět k nařčení vladyky Izaiáše: 1.) odnést či vyměnit antimins má každý biskup v eparchii právo, antiminsy jsou plně v dispozici místních biskupů, kteří jediní je mohou světit a klást na prestoly, a stejně tak může vladyka kdykoliv jakýkoliv antimins odnést (je nám jasné, že Fejsak to dobře ví, protože nás kdysi sám poučoval, že každý nový eparchiální biskup by měl vyměnit na všech oltářích své eparchie antiminsy). Žádná farnost nemůže vznášet majetkové nároky na antimins. Odnesením antiminsu odňal vladyka právo v chrámu vykonávat platné bohoslužby – to je řeč srozumitelná každému gramotnému knězi. Učinil toto opatření do doby, než zde budou ustanoveni řádní kanoničtí kněží. Říci o biskupovi, že “ukradl” z chrámu antimins, je směšné a hloupé. Ale na to jsme od brněnských mluvčích již zvyklí. Myslíme, že Fejsak má ve svém držení podezřele získaných antiminsů dost a koná na nich své neplatné (v podstatě rozkolné) služby. 2.) Historický srbský antimins je naší eparchiální památkou, bude uložen v eparchiálním muzeu, a v době, kdy byl posvěcen, nebyl ještě Fejsak na světě, takže nechápeme, proč se ho chce zmocnit. Zatím se ukazuje, že vše, co v brněnské obci a chrámu bylo cenného či historicky významného, vzbouřenci letos rozkradli. Blízká budoucnost ještě ukáže, o jaké další eparchiální či farní památky, které byly součástí archivu brněnské obce, Fejsak naši eparchii možná oloupí.

Z Brna se jako refrén stále ozývá obvinění vladyky Izaiáše z rozkolu, protože sloužil na Ukrajině. Už asi nemá valný smysl opakovat, že tam sloužil na osobní žádost ekumenického patriarchy, s nímž má naše místní církev plné eucharistické společenství, takže nemůže být rozkolníkem. Neuvěřitelné je, že takové obvinění zaznívá právě z úst Fejsakových, který celou polovinu minulého desetiletí nám stále vtloukal do hlavy svůj názor, že je potřeba Moravu převést pod Konstantinopol, pak zase že by Konstantinopol měla zrušit naši autokefalitu a zřídit zde svůj exarchát, a jindy opět, že musíme ve Vilémově zřídit zastupitelství (podvorije) Konstantinopolského patriarchátu, aby nás bránilo před Rusy atd. To vše jsme všichni, kteří jsme pracovali na vyřešení tehdejší krize, od něj museli snad stokrát vyslechnout. Tehdejší synod chtěl Fejsaka už před deseti lety laicizovat, takže měl osobní zájem, aby našel útočiště pod konstantinopolskou hierarchií. Dokonce i po vyřešení krize a uznání metropolity Rostislava tady nepochopitelně vykřikoval, že v Brně nikdy nebudou vzpomínat vladyku Rostislava (po nějaké době si to raději nechal při jednom setkání požehnat vladykou Rostislavem jako údajnou brněnskou tradici). Teď zase utíká pod moskevskou jurisdikci, takže s názory otočil jako korouhvička při změně větru. A ještě neuvěřitelnější je, že odsuzování tzv. “ukrajinského rozkolu” zní právě od Fejsaka, o němž je v eparchii obecně známo, že bez požehnání našich biskupů navštěvoval rozkolníky po světě a dokonce spolusloužil se schismatiky liturgie. A to i v době, kdy se už na Ukrajině Filaret oddělil od Moskvy. Jezdil za nimi do zahraničí a vítal je proti vůli obou eparchiálních biskupů v brněnské katedrále. Pokud chce uplatňovat pravidlo: “kdo slouží s rozkolníkem, je sám rozkolníkem,” pak prvním a největším arcirozkolníkem v celé republice je právě Fejsak. Oba moravští biskupové ho v minulosti žádali, aby toho nechal, ale on si, stejně jako dnes, dělal, co chtěl, a nějaká kněžská disciplina a poslušnost mu byla vždy cizí.

Doposavad byl zvyklý vše si vydupat silou, výhružkami a manipulacemi. To přece musí skončit. Nechce se podřídit biskupům, tak nemůže být dál knězem. Každé dítě ví, že v církvi musíme všichni poslouchat biskupy. A nemůžeme si vybírat, z které eparchie nebo z které jurisdikce bude biskup, kterého se nám chce poslouchat. Kněz, který dělá skandály, musí být sesazen, protože skandály v církvi znemožňují lidem dosahovat spásy. Když hledíte na ty lidi před chrámem, na rozběsněný stav jejich ducha, začnete se obávat, že takto zpracovaný člověk má svou duši už za tohoto pozemského života skoro v pekle, kde démoni běsní, reptají a zuří. Co mají tyto Fejsakem poničené duše společného s Kristem? Neboť On pravil: „Pokoj svůj vám dávám,“ (Jan 14,27) a také: „Milujte se navzájem, podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,34-35) Ten strašidelný duchovní útvar, který Fejsak v Brně stvořil, není pravoslavná církev. Věříme, že opravdoví věřící, skutečně pravoslavné duše, ať už Čechů nebo Ukrajinců, to dobře chápou a podporují nás v naší snaze učinit z toho, co v Brně Fejsak kolem sebe vytvořil, znovu opravdovou pravoslavnou církevní obec.

Na mediálně ustavičně šířené lži, že věřící nejsou vpuštěni do chrámu nebo že ochranku jsme najali, aby zabránila věřícím vstoupit do chrámu, nemá smysl obsáhle reagovat. Otec Rafael opakovaně veřejně zval všechny věřící do chrámu. Ti však nechtěli. Tak jsou svými zlomyslnými vůdci naučeni, aby je mohli vyfotografovat před chrámem a tvrdit, že chudáci věřící dovnitř nesmějí. Sloužit na pozemku olomoucko-brněnské eparchie (ani na církevní půdě v jiných eparchií) dle posvátných kánonů Fejsak samozřejmě nesmí, protože má kanonický zákaz od eparchiálního biskupa Simeona vykonávat jakékoliv kněžské úkony. Jeho fotografie v kněžském rouchu při službě před chrámem jsou jen dalším usvědčujícím materiálem dokazujícím jeho vzpouru a neposlušnost eparchiálnímu vedení.

Mírnost otce Rafaele a jeho snahu přinést mír a pokojné řešení konfliktu si lidé naladění podle Fejsakových manipulací vykládají jako “výsměch” či “bohorovnost” a “útrpně pokryteckou sladkost” (citace Michala Dvořáčka). Tito lidé by proklínali snad i anděla, kdyby je s nebe přišel napomenout, že mají poslouchat biskupa. Jejich stavu ducha už spíše vyhovuje nadávající, běsnící a proklínající Fejsak. Takto poničené duše už asi nepřesvědčíme. Dej, Bože, aby v takovém stavu ducha neskončili své životy!

Člověka, který se vzbouří proti biskupovi a nechce se nechat napomenout a ani přes opakovaná varování se nepolepší, můžeme přirovnat k tomu případu synů boháčových z Kristova podobenství: „Abraham odpověděl: Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají! (Boháč v pekle) řekl: Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání. Řekl mu: Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Luk 16,29-31) My v církvi máme Bohem ustanovené biskupy, abychom je poslouchali. Když se proti nim bouříme a nekajeme se, ani kdyby se zjevil anděl s nebe, nebudeme mu věřit.

Naši duchovní už byli v průběhu těchto posledních tří dnů různými cestami kontaktováni lidmi z Brna a pomalu se nám ze tmy brněnského „zatvoru“ vynořují obrysy skutečného života svedené církevní obce, tentokrát bez fantazijních velikášských příkras J. Fejsaka. (Jména svědků neuvádíme, protože by jim hrozilo nebezpečí, našim duchovním se však tito lidé představili.)

Nyní několik ukázek z dalších a dalších svědectví a výpovědí brněnských věřících, jak to vypadalo na farnosti za Fejsakovy vlády. Prakticky všechna svědectví mají tyto společné hlavní rysy: agresivní naladění vůči každému, kdo měl jiný názor, strach do chrámu chodit, protože byl důvod k obavám z útoku a napadení. Hlásání ruské politiky (v chrámu se chceme modlit, odpočinout si od světa, a místo toho jsme museli poslouchat církevně-politické řeči o Moskvě). Na druhé straně hovořili o nepokojné atmosféře a až nepřirozeném vzrušení k „boji za pravdu“ či až freneticky nadšené vstřícnosti vůči stejně smýšlejícím zfanatizovaným věřícím (takové jevy jsou známé jako typický příznak sektářství nebo rozkolů).

Jeden brněnský farník děkoval otci Rafelovi slovy: “Už jsme na Vás čekali.” A vyprávěl o hrozné agresivní náladě a strachu, který byl v obci za poslední léta nastolen.

Jiný vyprávěl o tom, že byl na nedávném tzv. „farním shromáždějí“, a že za Fejsaka ruku nezvedl. Načež byl agresivně slovně napadán.

Další svědčil, že ani mnozí pravoslavní Ukrajinci nechtějí do tohoto chrámu chodit, že se tu stále vedou řeči o Moskvě. Doslova prohlásil: „Kdo má rozum, chodí zde v Brně k řecko-katolíkům.“ Zároveň dodal, že ví, že není správné chodit k nepravoslavným, ale do místního pravoslavného chrámu se doposavad chodit nedalo.

Následující věřící potvrdil, že se už bál tento chrám navštěvovat.

Další uvedl, že i jiní Češi už jsou znechucení a přestali chodit na Fejsakovy bohoslužby.

Přišel starší věřící a řekl, že dříve věnoval chrámu vzácnou ikonu Bohorodice, kterou měl po předcích. Tázal se, jestli tam tento vzácný dar je. A že ta ikona byla v oltáři. Protože byl pravoslavný křesťan, vzal ho o. Rafael do oltáře, aby se sám podíval, jestli tam ta ikona je. Nenašel ji. Prý byl z toho tak zarmoucen, že se skoro rozplakal. (O tom, že chrám byl fejsakovci vykraden, jsme už zde nedávno psali. To však svatokrádežníkům drancujícím svůj vlastní chrám nepřekáží v křivém obviňování vladyky Izaiáše z údajného “pokusu vyloupit chrám”.)

Při pokusech o dialog křičeli Fejsakovi věřící dlouho jeden přes druhého, ozýval se převážně ruskojazyčný křik, jak je zachyceno na videu. Po nějakém čase přece jen nastal jistý posun, když jim otec Rafael řekl, odpovím Vám na všechny Vaše dotazy, ale musíte mluvit jednotlivě a nechat mě odpovědět na dotaz. Nakonec se skutečně podařilo navázat cosi podobného dialogu a podle kladených otázek můžeme usoudit, jakými klamy byli tito věřící doposavad napájeni a že jejich vidění církevního života bylo bývalým farářem úplně zdeformováno. Např. mají zcela nepravoslavné (či spíše protestantské) chápání významu biskupského úřadu v církvi. Některé otázky byly opravdu zarážející: proč nám zakazujete modlit se v chrámu?, na to otec odpověděl, že jim to nikdo nezakazuje, naopak, chrám se otevírá a všichni jsou zváni na bohoslužby. Po vyřešení bydlení pro nového kněze se bude sloužit více, než se tady sloužilo doposavad. Na pozoruhodnou otázku: proč se nesmíme zpovídat a nesmíme chodit ke svatému přijímaní?, otec odpověděl, že jsou zde nyní tři kanonicky řádní duchovní, každý si může vybrat, u kterého z nich se chce zpovídat, a samozřejmě že při svaté liturgii mohou přistupovat ke svatému přijímání.

Část pořízeného videozáznamu s vystřižkem z této debaty

K tomuto videozáznamu (později zveřejníme celý videozáznam s komentáři a s překlady výroků Ukrajinců):

V neděli už byla pokojnější nálada než v sobotu, a proto byla možná i jakási diskuse otce Rafaele s věřícími.

Diskusi natáčel náš kameraman, přítel jednoho z duchovních, což na jedné straně způsobilo větší zdrženlivost věřících před chrámem (lidé si dávají větší pozor na své chování, když vidí, že je někdo filmuje), na straně druhé mu však bylo v průběhu natáčení průběžně vyhrožováno zabitím, takže dostal strach natáčet a nakonec nemohl ani dokončit záznam diskuse. Osopil se na něj i Fejsak, který organizuje nepovolené akce na cizím pozemku a nelíbí se mu, když ho při tom někdo cizí natáčí. Z diskuse vidíte, jaké manipulaci byli věřící podrobeni – jsou tam patrné narážky na Fejsakem všem vštěpovanou fikci, že prý vladyka Simeon neví, co se v Brně děje, že jeho podpisy jsou zfalšované, že jsme vladyku Simeona někam schovali, že všechno činí zcela svévolně vladyka Izaiáš, který se chce brněnského chrámu zmocnit, aby jej mohl vyloupit apod. (Jako by jej už bývalé brněnské vedení nevykradlo samo.)

Je natočeno, jak Fejsak volá na své věřící: „Bratři a sestry, nevcházejte do chrámu…!“ Možná tím chtěl zabránit výtržnosti, za kterou by byl jako organizátor nepovolené a protiprávní akce, právně zodpovědný. Co je to však za situaci, když kněz zakazuje svým věřícím vstoupit do chrámu?

Na začátku při průvodu se obracejí udatní Ukrajinci na Fejsaka se slovy ohledně věřících a duchovních uvnitř chrámu: „Požehnejte, a my je všechny z chrámu vyhodíme.“ Většina z tohoto ukrajinského komanda (zřejmě najatého pro potřeby vzbouřenců) počkala před chrámem, aby mohla zaštítit jinou skupinku, která měla zastrašovat ukrajinským křikem na kněze, že jsou Jidášové apod. (O jednom z kněží tito fanatici prohlásili, že je „vlkodlak“ nebo nějaká podobná zrůda.) Část z nich vypadá jako najatí provokatéři. Byla to dobře organizovaná souhra.

Pak je na videu slyšet proslov o návštěvě u vladyky Simeona v lednu, kdy jej doma navštívila fiktivní farní rada z Brna. Po jejich odchodu si vladyka ověřil identitu těchto lidí a zjistil, že byl obelhán a že se nejedná o žádnou řádnou farní radu podle Ústavy. Pochopil, že jim nemůže důvěřovat a proto změnil své stanovisko a ve svém písemném sdělení pouze požádal eparchiální radu, aby o Fejsakovi znovu jednala. Což se stalo. Původní rozhodnutí bylo tedy na žádost vladyky Simeona zrušeno a o celé věci ve světle vladykova přípisu hlasovala eparchiální rada znovu – a to se stejným výsledkem. (Důvody pro toto rozhodnutí byly přesvědčivé a Fejsaka všichni členové eparchiální rady osobně a dlouhodobě znají.) Co se týče údajných pomluv, jediný, kdo zde veřejně a písemně šíří pomluvy a lži, je Fejsak, jak už jsme dříve psali. Skutečnost, že se v církvi jednalo o podezření na Fejsakovy úmysly s majetkem, není nic nového. Různé podivné a znepokující výroky a zvažované úmysly tohoto duchovního ohledně odchodu do rozkolu či vyvedení brněnské farnosti i s majetkem z eparchie zde slýcháme už od poloviny 90. let. Konec konců jeho družba a spolusloužení s rozkolníky všeho druhu a všech jurisdikcí je zde pověstná.

Základní problém diskutujících věřících vidíme v tom, že absolutně nechápou úlohu a význam biskupa v církvi a jeho pravomoci. Jsou svým bývalým farářem naučeni, že si mohou dělat ve své farnosti, co chtějí, volit si koho je napadne, a že biskupové musejí poslouchat, co si oni na farnosti odhlasují. Ve skutečnosti podle pravoslavné kanonické praxe bez požehnání biskupa nesmí nikdo sloužit jako kněz. V případě nějakého vážného podezření nebo dlouhodobých nebo závažných výhrad či těžkých přečinů však může biskup ihned zasáhnout a nikdo v pravoslavné církvi nemá právo omezovat tyto jeho pravomoci. To je pastýřská biskupská pravomoc, která vyplývá z jeho pozice vrchního pastýře a dohlížitele nad kněžstvem a eparchií. Vladyka Michal ve vedlejší eparchii této pravomoci běžně využívá a bez jakýchkoliv ohledů. Kdyby zde měl pražský arcibiskup opravdu nějakou pravomoc, Fejsak by už v eparchii nebyl knězem nejméně pět let (poté co vl. Michala urazil svým obviněním z nějakých kanonických nedostatků a při setkání mu dokonce odmítl podat ruku). U nás však platí, že biskup (aby se nedopustil omylu a neublížil nevinnému knězi) má k dispozici eparchiální komisi pro zkoumání kanonických přestupků a dále eparchiální radu, která se většinou snaží problematického kněze obhájit nebo mu zajistit možnost k nápravě, pokud to však lze. Kdo chce být pravoslavným knězem, musí znát, jaké místo v hierarchii mu náleží. A navíc Fejsak mohl zůstat v Brně duchovním, a tak se s ním původně také počítalo. Kdyby nespustil ten gejzír lží, pomluv a manipulací, ale přijal rozhodnutí biskupů s poslušností a pokorou, mohl sloužit v Brně dál.

Ještě zpět k videu. Zajímavé jsou tam postavy sportovně vyhlížejících mladých ukrajinských siláků, které vůbec nezajímá diskuse, postávají tam a na něco čekají. V momentě, kdy přijela policie, jejich vůdce říká ukrajinsky: “Přijela mafie”, a jakmile pocie přišla k chrámu, znovu slyšíme předávat zprávu: “Máfija,” a po těchto lidech se slehla zem. Když záběry komentoval bývalý příslušník bezpečnostních služeb, rovnou ukazoval na některé nafilmované osoby se slovy: Toto jsou najatí a organizovaní provokatéři, ti nemají o diskusi zájem, když povyk začíná skomírat, zapojí se jen tím, že něco zakřičí, nabudí přítomné k dalšímu nadávání, a zase se stáhnou do pozadí.

A k samotnému závěru videozáznamu: S najímáním pracovníků bezpečnostních služeb má dobré zkušenosti i Fejsak, který podobné osoby, mezi nimiž má prý známé, povolal na ochranu chrámu při svěcení vladyky Izaiáše, což Fejsak horlivě organizačně zabezpečoval, protože tím sledoval své vlastní cíle.

V naší současné situaci jsou příslušníci bezpečnostní služby zde bohužel nutnou ochranou proti zfanatizovaným věřícím. Jak ukázaly sobotní události, někteří věřící v čele s Michalem Dvořáčkem jsou připraveni k fyzickému útoku a neváhali napadnout otce Rafaela a Dvořáček posedlý vztekem osobně mlátil otce pěstmi. A co lze očekávat od ukrajinského komanda je otázkou. Jedině přítomnost ochranky v sobotu zabránila zranění kněze či lynčování. Ochranu bylo nutno zajistit nikoliv proti řádným věřícím, ale na jejich ochranu a aby jim bylo umožněno bezpečně vstoupit do chrámu na bohoslužbu. Snad bude většina čtenářů souhlasit, že běsnící a nadávající dav, který snad formálně patří k pravoslavné církvi, ve skutečnosti nejsou žádní věřící, protože nic takového Kristus neučil.

Sobota ráno v Brně

Liturgie k velkému svátku přesv. Bohorodice (komentované zpravodajství)

Poslední aktualizace v 19. hod.

K chrámu před liturgií přišel J. Fejsak a mával našemu otci Rafaelovi, který byl vladykou pověřen zahájit bohoslužby v chrámu sv. Václava, před očima nějakým papírem od vl. Michala. Zatímco Fejsak předčítal z tohoto papíru, vběhl do chrámu bývalý pomocný duchovní Marek Malík, vnikl do oltáře a ukradl z prestolu svatý antimins, který si duchovní přivezli, poté z chrámu utekl. Antimins předal nějakému laikovi (ten jej prý dal do svého auta). Doposavad jsme doufali, že alespoň M. Malík se zdrží svatokrádežného jednání, ale bohužel i on zneuctil své kněžství takovým hříchem. Smysl jeho jednání byl prostý: bez antiminsu se nemůže konat liturgie a sesazení brněnští duchovní chtěli zabránit konání řádné liturgie na svátek Uvedení přesv. Bohorodice.

Útěk Marka Malíka z chrámu s ukradeným antiminsem je zachycen na prvním videu. Slyšíte našeho kněze otce Rafaele, jak se snaží pokojně jim domluvit a vyzývá je, aby vrátili ukradený svatý antimins. Můžete si poslechnout výkřiky věřících (převážně volané rusky). Bývalé brněnské duchovenstvo na něj vztekle křičí lež, že na antiminsu není podepsán arcibiskup Simeon. Na konci záznamu lze postřehnout Michala Dvořáčka, který otce Rafaele fyzicky napadl a začal do něj bušit pěstmi.

Video č. 1: útěk Marka Malíka z chrámu s ukradeným antiminsem, na závěr Michal Dvořáček napadl pěstí otce Rafaela

J. Fejsak se obklopil agresivně naladěnými lidmi, někteří z nich vypadají jako příslušníci mafie a svým chováním prokazují, že jsou vyškolení k nátlakovým akcím (a obáváme se, že jsou vycvičeni i v používání brutálního násilí), umějí vyvolávat kolem sebe strach a jsou vycvičeni v psychologickém nátlaku. Např. si tito podivní “věřící” fotografovali obličeje příslušníků ochranky, jejich automobily a poznávací značky. Tímto způsobem se jim už před několika měsíci podařilo zastrašit zámečníka, který byl zástupcem eparchie povolán vyměnit zámek od chrámu, a ten, když ty lidi viděl a zažil jejich vystupování, sbalil si nářadí a rychle odjel. To jsou praktiky nějakého “divokého východu” a mafiánských struktur. Dokonce i členové ochranky se jich už v jedné chvíli začali obávat. Komu to doposavad nebylo dost jasné, může nyní na vlastní oči vidět, jaký vliv sem sesazený bývalý duchovní přitáhnul.

Když se o. Rafael obrátil k “věřícím” a chtěl jim pokojně něco vysvětlit, začali na něho křičet, aby mluvil ukrajinsky. Naši duchovní, kteří toho byli svědky, hovoří po své zkušenosti mezi brněnskými “bratry”, že ve Fejsakově scénáři tohoto divadla, či cirkusu jsou zahrnuty různé provokace a snad úmysl vyvolat konflikt a poštvat věřící proti eparchii, stejně tak se svěřili se svým dojmem z celé situace, že Fejsak má zjevně k dispozici mafiánské struktury. Nepochybným cílem je odtrhnout brněnskou farnost z naší jurisdikce.

Zfanatizovaní věřící křičeli (převážně rusky či ukrajinsky) na našeho duchovního, proklínali a uráželi. Fejsak na něj svolával rakovinu (v poloruštině na něj křikl kletbu, aby se dostal na “Žlutý kopec”, to je onkologie v Brně). Má smysl hledat víru v Krista mezi takovými lidmi?

Na konci druhého videa můžete slyšet, jak Fejsak svou slovensko-ukrajinskou hatmatilkou bezbožně proklíná našeho kněze: “Daj Bože, abys skoro šel na Žlutý kopec.” (Tj. na onkologii.) Zná vůbec Fejsak elementární duchovenskou morálku? Slyšel někdy, že “kněz”, který zlomyslně někoho prokleje, už není knězem, protože z úst, která zlořečí, kněžské modlitby Bůh nepřijímá? Pán nás neučil zlořečit: naopak sám, když dostával rány – nevracel je, když mu zlořečili, nezlořečil jim, trpěl a nevyhrožoval (1.Petr. 2,23). Písmo zakazuje každé zlořečení a mrzkomluvnost a vše podobné, jež z hněvu pochází. (Kol. 3,8. Ef. 4,31) (5. pravidlo Řehoře Nisského)

Na závěr si můžete opět poslechnout Michala Dvořáčka, který už je ve Fejsakově duchovní péči tak dlouho, že nemá ani ponětí o pravoslavné morálce, o chování k duchovenstvu. Což mu však nebrání hovořit sladkými slovy o zbožnosti, publikovat na internetu celou řeku výroků svatých otců o pokoře, o lásce, o pokání… Jak je to možné, že někteří lidé znají svatootcovské učení, znají tolik výroků a citací svatých, a přesto zůstane jejich duše těmito znalostmi nedotčena? Pokrytectví, oklamání, hloupost, nějaká psychopatie nebo pýcha? To ať posoudí sám Bůh.

Videozáznam č. 2: Fejsak proklíná kněze, Dvořáček obviňuje kněze, že poslouchá biskupa

Pak se vrhli na našeho duchovního, chtěli mu ukrást kněžský náprsní kříž. Jeden z “věřících” ho zezadu škrtil řetězem jeho náprsního kříže a zepředu ho tloukl Michal Dvořáček. Poté naštěstí zasáhla naše ochranka a zabránila ublížení na zdraví. Podle svědectví jednoho z našich kněží byl na Dvořáčka hrozný pohled, měl vyvalené nepříčetné oči a cenil zuby. Duševní porucha? Posedlost?

Na to zahájil Fejsak rozkolnou službu za účasti asi padesátky zfanatizovaných věřících.

Přivolané policii bývalí brněnští kněží lhali. Dvořáček tvrdil, že otce Rafele radostně objímal. Marek Malík zase lhal, že neví, kde ukradený antimins je, a že se prý asi “někde ztratil”. Takhle mluví kněz o svatém antiminsu, který každý řádný duchovní opatruje jako oko v hlavě! Malík veřejně prohlásí, že se antimins, který nesl, asi někde ztratil. Jen kvůli neústupnému trvání o. Rafaele na navrácení této svátosti, a po poučení policie, že jinak bude Malík obviněn z krádeže, se Marek Malík prý “vydal antimins hledat” a posléze jej vítězoslavně přinesl. Pokud se snad za spáchaný čin styděl, dobře to skrýval.

Tak vychoval své stoupence Josef Fejsak oslavovat svátek přesv. Bohorodice. Kdo čekal alespoň zbytky zbožnosti u těchto vzbouřenců, ten se mýlil. Pod jeho vedením se tu zbožnost změnila na pouhé divadlo či ukrajinský folklór, církevní život na cirkus a duchovní atmosféra na agresivitu, hysterii a bláznění. A očekávat u Fejsakových odchovanců nějaký smysl pro církevní jednotu a řád? Odpověď je zbytečná. Všichni normálně zbožní věřící a duchovní vědí, že u chrámu nebo při bohoslužbě nikdo nesmí dělat skandály – to je to pohoršení, před nímž nás hroznými slovy varuje sám Pán Ježíš Kristus v evangeliu. Všichni sami od sebe cítíme, že chrám je domem Hospodinovým a že co se děje při bohoslužbách a kolem bohoslužeb, musí probíhat v bázni Boží, v úctě a důstojně.

Z hrůzou zjišťujeme, že tito lidé v Brně kolem Fejsaka nejenže už nemají s pravoslavným duchem nic společného a bez okolků znesvětí svátek z dvanáctera, ale chovají se, jakoby už nebyli ani křesťany. Bylo by možno dokonce prohlásit, že lidé, kteří takto chovají, nevěří v Krista, ale snad v nějaké pověry nebo v nějakou herezi. Co se tam děje, se vymyká lidské slušnosti i zdravému rozumu. Očividci hovořili bezprostředně po události o šílenství a posedlosti démony.

Smutné je, že se takové bezbožnosti, které vzbouřenci předvádějí, dějí s podporou vl. Michala, arcibiskupa pražského.

Zakončíme jako minule: brněnská “zbožnost” ukazuje svou pravou tvář. A není to pěkný pohled.

Nakonec se našim duchovním podařilo v chrámu sv. Václava za účasti několika brněnských farníků odsloužit Božskou liturgii v čest svátku Uvedení přesv. Bohorodice. Díky Bohu!

(Sepsáno dle výpovědi sloužícího duchovenstva)

Poznámka: ve světle posledních svěcetví o zcela nekřesťanském chování bývalého brněnského duchovenstva už pro potřeby našeho zpravodajství píšeme o těchto osobách bez uvádění duchovenských titulů. Znělo by přece směšně, kdybychom psali např. “důstojný otec Marek ukradl z chrámu…” nebo “důstojný otec prot. Fejsak proklel důstojného otce…” atd. Jejich chování je ostudou celé pravoslavné církve, která se našimi ústy od těchto osob a od jejich chování distancuje.

Pátek večer v Brně

Ve svých pamfletech rozhlašovali mluvčí farnosti opakovaně, že vladyka Izaiáš chce chrám zavřít, farnost zrušit, pravoslaví v Brně zlikvidovat. Jak se nám zdá, samozvané brněnské vedení bylo nepříjemně zasaženo tím, že vladyka Izaiáš splnil, co prohlásil: chrám uzavřít před věřícími nechce, ale pošle řádné kanonické kněze, aby zde sloužili, a přiváděli lidské duše k Bohu. To se stalo v pátek v předvečer svátku Uvedení přesv. Bohorodice, kdy vladykou poslaní dva kněží otevřeli chrám a začali sváteční večerní.

Bohoslužebné potřeby si museli všechny přivést, protože chrám vzbouřenci vykradli (jak jsme o tom psali v minulém příspěvku).

Před chrámem se k začátku bohoslužby srotilo asi patnáct věřících oddaných prot. Fejsakovi a ten začal v epitrachilu před chrámem konat svou rozkolnou službu. Pozvání o. Rafaele, aby šli dovnitř chrámu, všichni tito lidé odmítli. Zván byl dovnitř k modlitbě i prot. Fejsak. Jak nyní vypadají jejich nářky, že jim eparchie chce zabránit chodit do chrámu, že je vladyka chce připravit o bohoslužby?

Sloužící o. Rafael třikrát vyšel ven a upozorňoval prot. Fejsaka, že nemůže dovolit, aby kněz se zákazem všech kněžských úkonů konal na chrámovém pozemku službu. Spolu s tím byli všichni přítomní opakovaně zváni dovnitř. Když prot. Fejsak ani ostatní neuposlechli, požádal náš duchovní ochranku, aby pokud možno jemně vytlačila nekanonické rozkolné shromáždění z chrámového pozemku. Jak se ukázalo, lidé, kterými se prot. Fejsak obklopil, jsou úplně zfanatizovaní: našeho kněze nekřesťansky proklínali(!), křičeli nadávky, obviňovali, hystericky se váleli po zemi. To je ta duchovní výchova “proslulého a nejlepšího v eparchii” bývalého “dlouholetého duchovního správce”? Vždyť věřící ani nedokázal naučit, že podle Písma svatého nesmíme nikoho proklínat. Dokonce sám Fejsak před nimi proklíná kolegu kněze. Proklínat, to jeden z nejstrašlivějších hříchů. A proklít Božího kněze? Ani nedomýšlet následky pro duše lidí, kteří vysloví takovou kletbu…

Brněnský chrám vykraden vzbouřenci

Dávno sesazená duchovní správa brněnské farnosti, která podvodem znovu získala klíče od chrámu, neztrácela čas a chrám prakticky vyrabovala. Jako by už těch těžkých hříchů, z nichž každý by byl na suspendaci, nebylo dost. Nyní ještě odnesli vybavení chrámu, svaté ostatky a jiné svátosti, a tím si přidali na bedra dokonce hřích svatokrádeže.

Možná jste si všimli, jak opakovaně publikovali na brněnském farním webu nařčení vladyky Izaiáše, že prý chce chrám vyloupit. Teď mohou všichni vidět, kdo celou tu dobu hodlal chrám vykrást. A tak je to se všemi dalšími obviněními – vznášejí je ti, kdo sami se těchto zločinů už dlouho dopouštějí. Asi tím chtějí odvést pozornost od svých vin, a tak tito “jediní svatí naší eparchie” obviňují nevinné.

Když mluvčí brněnských vzbouřenců začal publikovat všechny ty obavy o majetek a prot. Fejsak v televizi obvinil eparchii, že chce ukrást brněnské farnosti její peníze a majetek, zprvu nás překvapilo. Proč taková dozajista nevěrohodná a přízemní obvinění? Jenže pravdu má, jako vždy, Evangelium, které praví “čím srdce přetéká, to ústa hovoří”. Jak se zdá, jejich srdce nejsou u Boha ale u pozemského majetku.

Horší než morální či mravní pád mluvčích farnosti, je ovšem pád pastýřský. Vyrabováním chrámu dali na vědomí, že jim vůbec nezáleží na lidech ani na farnosti ani na věřících, jimž má chrám sloužit, ani na svatém chrámu samotném a zřejmě ani na Bohu. Což nevidí lidské duše, Kristovu spásu ani Boha, jemuž se budeme všichni zodpovídat? Což již úplně ztratili ze zřetele pospěch církve? Jejich zrak je asi upřen jedině na majetek a materiální věci. Byli bychom rádi, kdybychom se mýlili, ale zatím to vypadá, jak tu píšeme.

Na stole však máme jednu otázku, kterou si ještě budeme muset v eparchii zodpovědět: jak je vlastně možné, že člověk s takovou morálkou, která nejenže není kněžská, ale není ani pravoslavná a křesťanská, dokonce i z hlediska světského prostředí je přestupnická, mohl v naší církvi sloužit celá ta desetiletí, a to dokonce v katedrále moravské metropole. Zdá se, že jsme tohoto “kněze” a lidi, které si vychoval k obrazu svému, zastavili bohužel nikoliv za pět minut dvanáct, ale přímo v hodině dvanácté, než stihli dokončit zamýšlené duchovní i církevní zločiny.

Řečeno jejich slovy: Nyní ukázali svou pravou tvář.

Vyšla nová kniha Modlitby na jezeře

Svatý Nikolaj Velimirović: Modlitby na jezeře

V letošním roce vyšla v překladu vladyky Kryštofa kniha básní srbského světitele Nikolaje Velimiroviće „Modlitby na jezeře“. Verše v knize obsažené nás ohromí svou duchovní hloubkou odrážející zápas duše o zachování čistoty.  Duše, jsouc obklopena stěnami světskosti, prochází jejich středem, podobně jako izraelský lid Rudým mořem. Zápasí, aby si zachovala svou panenskou čistotu, zůstala takovou, jakou byla Pánem stvořena, nebyla pohlcena světem a nedostala se do vnější temnoty (Mat 8,12), aby ji tedy kalné vody tohoto světa nepohltily. Básně jsou čisté, krásné, ale i drsné jako sám život člověka, který s odříkáním směřuje ke svému Pánu a Spasiteli, vede o svou spásu duchovní zápas a musí se utkat s nečistými silami uvnitř sebe i s těmi, které na něj dorážejí zvenku. Kniha je jedním z nejlepších básnických děl 20. století. U nás vychází poprvé. Autor knihy, srbský světitel Nikolaj Velimirović, byl v roce 2003 svatořečen.

… lidé říkají: “Co nám dá Pán?“ Pán dává život každému tělu; Pán dává podobu každému stvoření. Pán je milostivý…

Pán dává každému vše, co kdo po Něm žádá. Věčnost vyplňuje dáváním. A vy říkáte: “Co nám dá Pán?“ Ani tuto otázku byste nemohli položit, kdyby vám Pán k tomu nedal sílu.

Pán sbírá slzy nemocných a zarmoucených do svých rukou. Pán navštěvuje vězně…

Pán vám dává vše, co na Něm žádáte. Protože jste začali chtít více od světa než od Pána, cítíte se být zklamaní ve svých nadějích a říkáte: „Co nám dává Pán?“

Pán jako dobrý hospodář prostřel stůl a čeká hosty…

– – – – – – – – – – – – –

… Říkáte „Kde je Pán?“ ano, je v branách vašeho života. K Němu váš život míří. Aby byl Pán uprostřed, kde byl na počátku a kde je jeho místo, musel by váš život dostat správnou podobu. Pak byste Pána uviděli a neříkali: „Kde je Pán?“

… ptáte se „Kde je Pán?“

Pán je nadmíru dobrý, a proto Ho nedobří nepoznají.

Pán je čistý, a proto Ho nečistí nevidí.

Pán je svatý, a proto Jej nesvatí nevnímají.

Když nebude dostatek lidí, kteří by Jej vzývali, zjeví se jim Pán skrze všechno ostatní stvořené.

I kdyby nebeské hvězdy zapomněly na Tvé jméno, Hospodine, nezapomenou na Tě nesčíslné voje nebeských andělů…

Knížku najdete i v nabídce knižní distribuce naší eparchie. Cena: 170,- Kč.

Lze ji objednat na tel. č. 585 224 883 nebo přes e-mail: ob-eparchie-urad@seznam.cz

Den válečných veteránů v Horní Lipové 2021

Jedenáctý listopadový den je již více než sto let dnem památky obětí válečných konfliktů, kterých bylo ve 20. století nepřeberně. Již více než deset let konáme u pomníku obětem 1. a 2. světové války v Horní Lipové panychidy, ke kterým se postupně přidávali vojáci v historických kostýmech, čtenáři vojenských memoárů, recitátoři poezie a samozřejmě všichni, kterým není vzdálena hodnota historické paměti.

Letos panychidu sloužil vladyka Izaiáš. Byl to doposavad nejteplejší 11. listopad, co místní pamatují. Shromáždění plynulo ve velmi pokojném rytmu modliteb za zesnulé. S projevem poté vystoupil náš přední sociolog Petr Hampl, který mimo jiné zmínil společenskou výhodu těch národů, které mají ve zvyku si důsledně připomínat své bojovníky. Nakonec místní duchovní připomněl historii původního pomníku padlým, který nepřežil svérázné vypořádávání se s nechtěnými symboly.

Po zpěvu hymny a čestné salvě Javornické dělostřelecké gardy jsme přijali pozvání na svatomartinskou hostinu připravenou místními ženami. Tentokrát se nekonalo pohoštění ve velkém sálu Magacíny (byl v opravě), ale v malém penzionu Kovárna, kam se téměř padesátka přítomných jen tak tak vešla. Potěšující byla také přítomnost členů vedení obce Lipová-lázně, zástupců místního tisku a některých vojenských veteránů z doby nedávné.

Eparchiální rada se ohrazuje proti pamfletům z brněnské obce

Duchovenstvu a věřícím olomoucko-brněnské eparchie

Z církevní obce v Brně se šíří pamfletická tvorba, různá zavádějící provolání, ideologizované výzvy, fantazijní fabulace, účelově vykonstruované právní rozbory. Alespoň jednou za čas se proti všem těm manipulacím, pomluvám a lžím musíme ohradit. Jejich poslední veřejný dopis opakuje už rok protlačovanou brněnskou fantazii o jakýchsi obrovských podvodech, které se v církvi „kolem nás dějí“, ale nikdy nic z toho tito žalobci neprokázali. Stále jen z Brna slyšíme, že všechna jejich obvinění jsou čistá pravda a na všechno mají důkazy, ale nic, co by mohlo sloužit jako  důkaz pro vnášená nařčení, nikdo nikdy neviděl. To jim však nebrání v tom jaksi umanutě pokračovat, např. hned v úvodním titulku posledního pamfletu obviňuje mluvčí brněnské farnosti celé vedení naší eparchie z podvodu.

Stále slyšíme z jejich strany skandovat obavy o majetek. Jako by někdo chtěl brněnský chrám prodat nebo si někam odvézt. Obviňují nás, že chceme chrám zavřít. Proč by si někdo něco takového měl přát? Prot. Fejsak v televizi obvinil za účasti věřících eparchii, že se chce dostat k penězům farnosti. Že prý chceme chrám vykrást. Jako by tam někdo měl zlatý poklad. Co by kdo měl s jejich bankovními účty či nahromaděným zlatem provádět? Co je v chrámu a ve farní pokladně, slouží církevní obci (pokud to někdo z brněnských předáků neodnese). Zatím jediný, kdo se v poslední době vloupal do chrámu, byl tento bývalý duchovní, který nebyl oprávněnou osobou k výměně zámku od chrámu, a ještě se při tom nechal natočit televizí. Sloužíme v naší církvi Bohu nebo majetku? Leží nám na srdci zbožnost nebo mamon?

Věřícím svěřeným bývalému duchovnímu správci biskupem podávala brněnská duchovní správa v průběhu uplynulých dvou let falešné informace a nepravoslavné názory. Z ústně šířených zpráv za poslední léta lze vyrozumět, že obec je bývalým duchovní správcem vychovávána v jakémsi sebeklamu, že je to nejlepší a nejzbožnější farnost v eparchii, nedávno prohlásili, že jsou zde „oporou pravoslaví“, často jsme od nich slýchali narážky, že jedině u nich „se slouží“. Kdežto na jiných farnostech se snad neslouží? Všechno jsou to jen jejich domněnky, jejichž oprávněnost je – jemně řečeno – sporná.

Poznámka: pokud zde či jinde používáme některé ostřejší pojmy (vzpoura, vzbouřenci, manipulace a další, což je ještě to mírnější výrazivo z kanonického a svatootcovského pojmosloví), pak to činíme nikoliv z osobních důvodů (což jak věříme většina obeznámených čtenářů z eparchie chápe), nýbrž s ohledem na krajní vážnost situace a s jistotou, že je použití takových pojmů adekvátní a je podložené fakty. Také nám dovolte dodat, že při tom máme na mysli brněnské vůdce a mluvčí, kteří manipulují s věřícími, nikoliv samotné dezinformované věřící v Brně, kteří za nic nemohou.

Informace podávané brněnskou obcí jsou nepravdivé především v ohledech, k nimž se níže stručně vyjádříme:

1.) Posvátný synod nezrušil opatření, která nad prot. Fejsakem učinil Vysokopřeosvícený vladyka Simeon, eparchiální biskup. Posvátný synod odpověděl na stížnost prot. Fejsaka tím, že jeho kauzu nechal znovu prošetřit eparchiálním archijerejem, s dovětkem, že celá záležitost spadá plně do kompetence eparchiálního archijereje. Tedy shrnuto: posvátný synod prohlásil, že orgánem, který je oprávněn věc rozhodnout, je eparchiální biskup. Pro přešetření není předepsán žádný procesní postup. Arcibiskup Simeon na žádost synodu věc znovu prošel (a před svědky to komentoval), a protože jeho dosavadní postup byl bohatě argumentačně a důkazním materiálem nezvratně doložen, a navíc mezi tím prot. Fejsak podal i trestní oznámení na biskupa, nenašel zde vladyka arcibiskup prostor pro pochyby o oprávněnosti dosavadního postupu, a tak svůj výnos znovu potvrdil. Důkazní materiál dodal sám prot. Fejsak svými veřejnými proklamacemi, jejichž autorství nebo spoluautorství nikdy nezpochybnil a nikdy se od obsahu webových stránek brněnské farnosti  a lží, pomluv a urážek tam prezentovaných nedistancoval, o mediálně šířených dezinformacích ani nemluvě. Proto je ústní výslech zbytečný. Ze stejných důvodů upustila od výslechu i Komise pro zkoumání kanonických přestupků (dříve EDS), která se k projednání jeho případu sešla, jak všichni její členové potvrdí.

2.) Prot. Fejsak byl zbaven funkce duchovního správce. Je jedno, zda to původně bylo míněno jako dočasné nebo jako definitivní. Dalším svým chováním projevil tento duchovní nezpůsobilost zastávat tak významný církevní úřad. Tento stav doposavad trvá a prot. Fejsak není duchovním správcem. Žádný biskup nepotřebuje duchovního, který vypovídá poslušnost, je hádavý a veřejně hanobí, pomlouvá a lže o hierarchii a dokonce podává na hierarchu trestní oznámení. Policie odložila trestní oznámení podaná prot. Fejsakem (či lidmi z jeho okruhu) na naše biskupy, všechna ta nařčení byla tedy i státními orgány po prošetření shledána jako neodůvodněná (tj. vylhaná).

3.) Na prot. Fejsaka byl po půlročním volání k nápravě naším arcibiskupem uvalen zákaz konání bohoslužeb. Bylo to provedeno na základě doložených a veřejných postojů, výrocích a skutků tohoto duchovního, jemuž podléhají veřejné farní stránky, na nichž opakovaně a dlouhodobě uráží biskupy, hanobí, lže, pomlouvá a chová se k nim v rozporu s kněžskou podřízeností, povinnou úctou a poslušností. Pod některými vážnými urážkami je přímo podepsán. Tento zákaz nebyl posvátným synodem ani nikým jiným zrušen a nadále trvá.  Tvrzení autora posledního brněnského listu, že posvátný synod dal brněnským vzbouřencům ve všem za pravdu, je lež. A chlácholit stoupence, že prot. Fejsak stále čeká na rozhodnutí synodu, je jen klamným manévrováním. Synod už jednal.

4.) Výběrové řízení na uprázdněný post brněnského duchovního správce bylo vykonáno přesně v souladu s ústavou. (Ústava čl. 9, odst. 2 a prováděcí předpisy 9, 2, b) Eparchiální rada vybrala mezi členy konkurzní komise i zástupce brněnské farnosti, p. Dvořáčka, aby jeho obec mohla mít v celém řízení svého zástupce, který ji tam mohl zastupovat a mohl být osobním svědkem o řádném průběhu provedeného konkurzu. P. Dvořáček nabízené místo v komisi odmítl, vnucoval všem své vlastní soukromé výklady ústavy a jen produkoval další a další překroucené právnické argumenty, proč je konkurs špatný. Právníci ministerstva uznali konkurs za souhlasící s ústavou a námitky p. Dvořáčka zamítli. Naproti tomu v Brně p. Dvořáček snad až demagogicky rozhlašuje, že se konkurz konal „navzdory řádnému ústavnímu postupu“. Myslí tím snad, že co je a co není řádný ústavní postup, rozhodují jedině oni v Brně? Zbytečně se tedy p. Dvořáček ve veřejném protestním prohlášení dnes nad činností komise rozčiluje, že byla sestavena, jak píše: „kdo ví z koho, ani netušíme, kdo v ní byl, pokud vůbec skutečně existovala mimo papír“ a že „neměla nic společného s PCO v Brně“ (citace z posledního brněnského pamfletu). Opominul svým čtenářům sdělit takovou drobnost, že byl sám do komise pozván a zvolen za jejího člena eparchiální radou. Čtenář sám posoudí, kdo má a kdo nemá dobrou vůli k dohodě.

5.) Stálé zpochybňování způsobilosti arcibiskupa Simeona, je vůči němu urážlivé. Když si vladyka Simeon nepřeje osobní kontakt s nekajícími vzbouřenci, kteří jen stupňují své nepřijatelné a necírkevní chování (jak sleduje celá eparchie), neznamená to, že není způsobilý. Naopak, projevil mimořádnou shovívavost vůči nim, když jim nabídl vyjednat si smíření s vladykou Izaiášem, který jim stále nabízel ruku k jednání a ke smíru. Brněnská obec však, jak je celá církevní veřejnost průběžně svědkem, jen zveřejňuje vzpurná prohlášení, ale domluvit se na ničem nechce. Proto je „čestná deklarace“ toho brněnského shromáždění (či spíše jakési nelegitimní farní konference), že eparchie prý nepodnikla žádný pokus dosažení dohody, falešná. Způsob, jak se chovají vůči poslu vladyky Simeona, kterému veřejně vzkazují, že není v Brně vítán a že ho nepustí do chrámu, a jejich výzvy k věřícím, aby nevydávali chrám novému duchovnímu správci, a veřejně o něm publikují, že je „kontroverzní“, to vše je urážkou nejen vladyky Izaiáše ale především samotného arcibiskupa. Není divu, že jim odmítá udělit audienci. Není povinností biskupa osobně přijmout každého, kdo se toho dožaduje, zvláště když je předem jasné, že se chystá audience zneužít. Zveřejňovanými podezřeními, že jeho podpisy jsou zfalšované, urážejí brněnští samozvanci celé vedení olomoucko-brněnské eparchie. V posledních dvou měsících navštívily vladyku Simeona dvě úřední osoby, které oficiálně potvrdily jeho plnou duševní způsobilost a ověřily pravost jeho podpisů.

6.) Provedené brněnské „shromáždění“, či spíše konference části brněnských křesťanů, není žádným „farním shromážděním“, svolaným dle ústavy. (Ústava čl. 16; i pro mimořádné shromáždění církevní obce platí odst. 2 o nutném souhlasu eparchiálního biskupa.) Nejednalo se tedy o legální „shromáždění církevní obce“ ve smyslu ústavy, a tedy není oprávněné přijímat platná usnesení a nemá žádné oprávnění někoho volit do církevních postů. Svolavatelé byli před konáním shromáždění informováni vladykou Simeonem, že nedává za dané situace souhlas ke konání shromáždění, což je první a nutný předpoklad pro legalitu takového farního shromáždění. Hlasu svého eparchiálního biskupa se však vzepřeli. Prot. Fejsak není už skoro rok duchovním správcem (ani dle svého eparchiálního biskupa, ani dle oficiálního schematismu, ani dle registru Ministerstva kultury ČR), a tudíž není dle ústavy osobou oprávněnou svolávat farní shromáždění. (Ústava čl. 16, odst. 3 o osobě svolávající shromáždění – platí pro řádné i mimořádné shromáždění.) I na to byli organizátoři upozorněni. Brněnské výklady ústavy jsou účelové, odporují posvátným kánonům i tradičnímu hierarchickému uspořádání církve. Pravoslavnou ústavu je v církvi možno platně vykládat, je-li tento výklad v souladu s kánony a pravoslavnou Tradicí. Pojem „Boží lid“ nelze vztahovat na nějaké nekanonicky svolané protestní srocení, ale jedině na věřící kolem svého biskupa nebo kolem toho, koho jim on požehná a pošle.

7.) Rozhodnutí, kdo může či nemůže být v pozici duchovního správce, nenáleží věřícím, ale je plně v rukách eparchiálního biskupa. Jinak by biskup neměl v rukou nástroje k pastýřskému vedení své eparchie. Oklamaní brněnští věřící se však mylně a nepravoslavně domnívají, že si mohou bez biskupa svolávat shromáždění oprávněné přijímat církevně-správní usnesení a volit svého duchovního správce, a to z kandidátů předem biskupem k volbě neschválených a nenavržených. (Ústava, prováděcí předpisy k čl. 9, odst. 2 za písmenem c) Takové mylné a nepravoslavné domněnky pochopitelně nejsou pravdivé ani z hlediska ústavy, ani dle posvátných kánonů, ani dle pravoslavného učení, naší Tradice a víry. Volba prot. Fejsaka je volbou provedenou proti eparchiálnímu biskupovi, který mu už dříve zakázal službu a k další kandidatuře ho nenavrhl. A podle jakého článku ústavy si tam volili pomocného duchovního, zapomněli veřejnosti vysvětlit (pomocný duchovní není dle ústavy volená funkce). Vedení eparchie se už skoro rok pokouší o domluvu s brněnskou církevní obcí, resp. jejími mluvčími. Bohužel představy těchto lidí jsou takové, že se vedení eparchie buď zcela podřídí vůli prot. Fejsaka a jím navedených věřících, nebo žádná dohoda nebude a oni si prosadí svou vůli násilím.

8.) Výzvami k nepřijetí nového duchovního správce, k vzpouře (a dokonce na jejich webu už zaznělo volání k použití fyzického násilí!) se brněnští vůdcové vystavují možnosti kanonického i právního postihu, protože právě na takové případy pamatuje kanonické právo pocházející od svatých Otců církve a svatých sněmů. Duchovenstvo takových věřících, kteří odmítají přijmout biskupa, se kanonicky přísně trestá (svrhává). Stejně tak jsou trestuhodná i všechna ta nepodložená a nedokázaná čili křivá obvinění uvržená biskupa. Prot. Fejsak nikdy nedokázal své obvinění, že se biskup chystal zcizit část majetku eparchie. A to i když brněnský farní web veřejně opakovaně tvrdil, že má na všechno důkazy. Naopak se prokázalo, že vladyka jednal dle pokynů eparchiální rady a že nedošlo k ničemu, co by bylo přestupkem či by zasluhovalo trest. A protože bylo v té věci podáno na našeho vladyku trestní oznámení, bylo nařčení prot. Fejsaka prověřeno i světskými vyšetřovacími orgány, které potvrdily, že nařčení je nepodložené. Takový křivopřísežník a hanobitel biskupa by měl být duchovním správcem biskupské katedrály?

9.) Vladyka Izaiáš je řádně navrženým, konkurzem vybraným a schváleným kandidátem na duchovního správce. Byl v souladu s ústavou zvolen a ustanoven. Je zbytečné vyvracet všechna ta dehonestující lživá tvrzení, která jsou na jeho hlavu adresována z brněnské obce. Argument, že biskup nemá být duchovním správcem farnosti, protože se nemůže věnovat jednotlivým věřícím, je také vznesený účelově. V pražské katedrále je duchovním správcem arcibiskup Michal a pastýřskou péči o věřící tam vykonávají pomocní duchovní, a nikomu to nevadí. Neslyšeli jsme, že by tam duchovenstvo protestovalo a podněcovalo věřící ke vzpouře. Přesně tento pražský model chceme aplikovat i na obě moravské katedrály. Vladyka Izaiáš přichází, poslán eparchiálním biskupem, aby převzal obec z rukou svévolníků a vzbouřenců, zajistil klid v obci, přičinil se o ustanovení řádného kanonického duchovenstva pro chrám a postaral se rozšíření pravoslavné duchovní správy v Brně. Skuteční pravoslavní věřící, kterým jde o zbožnost a rozkvět pravoslaví v jejich městě, jistě brzy sami poznají, kdo je pravý pastýř, který zajišťuje duchovní péči o ovečky Kristovy, a kdo byl jen vlkem, který lapal a rozháněl ovce.

10.) Prot. Fejsak svým chováním frapantně zneuctil svou kněžskou přísahu, ve které před Bohem slíbil episkopovi i věřícím, že „se bude řídit učením svatého Evangelia, svatých apoštolů a všech církevních pravidel i učení Otců pravoslavné církve,“ že podle slov apoštola nebude „svárlivý a žádostiv pomíjivého zisku, ale bude vlídný, smířlivý, nezištný,“ načež slavnostně prohlásil, že „bude poslušen svého vladyky a jeho nástupců i všech nadřízených církevních úřadů, a že ze všech sil bude pracovat pro dobro církve i svého národa.“ To slibují při svém vysvěcení všichni kněží a platí to i pro brněnské duchovenstvo. Už skoro rok sledujeme morální úpadek a odpadání od pravoslavné praxe ve farnosti, nad kterou prot. Fejsak násilím uchvacuje vedení. Myslíme, že církevní veřejnosti, která sleduje celou jeho kauzu na webu i v masmédiích, není potřeba jednotlivě dokládat, jakými všemi způsoby celý výše uvedený citát z textu kněžského slibu prot. Fejsak porušuje.

Závěrem

S bolestí sledujeme, jak z Pravoslavné církevní obce v Brně vytvořilo její dávno odvolané duchovenské vedení hanbu naší eparchie před církevní i světskou veřejností. Publikací své neposlušnosti a vzpoury, hanobením a urážením biskupů, a to vše i v masmédiích způsobilo církvi ostudu před celým národem a na dlouho tam poškodilo misijní záměry církve.

Pro oba vladyky a celé vedení eparchie je to velice smutná záležitost. Ještě nikdy jsme se zde nesetkali s podobným kněžským případem. Modlili jsme se a postili, aby zbloudilce sám Bůh poučil a přivedl na cestu nápravy. Musíme však už pokročit v řešení této nekončící kritické situace. Tady se už nejedná jen o dva zbloudilé duchovní, ale především o duchovní škodu způsobenou na věřících, jejichž spásu ohrozil jeden mocichtivý, vzpurný a nezkrotnou vášní ovládnutý kněz, svým protestantským či sektářským myšlením, bohoslužbami konanými přes biskupský zákaz a nepožehnaným podáváním přijímání, o jehož platnosti může nyní mít někdo pochybnosti. Pravoslavná tradice hlásá, že nic z toho, co koná kněz bez jednoty s biskupem, není platné. „Jedině taková eucharistie je pravá, kterou koná biskup nebo ten, komu to dovolí“ (sv. Ignatios Theoforos). Prot. Fejsak de facto vede jemu svěřené věřící do rozkolu. Nebo vyvádí naši českou farnost z českého pravoslaví pod jinou sféru vlivu?

Zamysleme se nad zákulisím celého sporu. Pod vedením prot. Fejsaka se v této farnosti dostali Češi a Moravané do výrazné menšiny (důkazem jsou stovky podpisů na těch pohlednicích s předtištěným textem na podporu prot. Fejsaka, kterých poslali celou hromadu z brněnské farnosti na adresu vladyky Simeona; českých jmen tam bylo jen pár, což znamená, že ostatní Češi a Moravané se buď podpory prot. Fejsaka neúčastní, nebo jich na farnosti už víc není). S tím si spojme tu podivnou neústupnost prot. Fejsaka, která by mohla napovídat, že dostal od někoho zvenku eparchie (či zvenku naší místní církve) nějaké záruky a podporu. Nejsou události v Brně jakýmsi experimentem, co vše lze v naší autokefální církvi prosadit zvenku? Vzpomeňme si, po jaké události začal prot. Fejsak útočit na vladyku Izaiáše. Do této události měl prot. Fejsák k vladykovi Izaiášovi výborný vztah. Kde byl v zahraničí na návštěvě prot. Fejsák bezprostředně před tím, než se postavil proti vladykovi? Není jeho mocichtivost a pýcha jen používána kýmsi zvenku, resp. ze zahraničí, k destabilizaci eparchie, aby se zde otevřela vrátka někomu, kdo ve jménu ambicí svého geopolitického vlivu touží zde skrytě či zjevně v církvi vládnout bez ohledu na to, jak se k takové tváři pravoslavné církve pak postaví česká veřejnost a jak to ublíží pravoslavné misii? (Viz nyní kauza Olšany.) Vzpomeňme si na tu paní v šátku před brněnským chrámem, jak se silným cizím přízvukem do kamery vyjadřuje svůj nesouhlas s konáním eparchie. Kdyby šlo prot. Fejsakovi o věřící, mohl jim dál v pokoji sloužit jako pomocný duchovní úplně stejně jako dřív. Za čí zájmy zde vede onen kněz svůj lítý boj? Pokud se tomuto brněnskému experimentu s cizím vlivem nepostavíme na odpor, nepodaří se nám zde české pravoslaví udržet. Už dříve, v průběhu tohoto roku, se v Brně pokoušeli vtáhnout do naší eparchie nadvládu sousedního arcibiskupa. A pokračuje to. Je jim jedno, že je to naprosto nekanonické a odporuje to ústavě i základnímu dokumentu. A je možné, že to není konec. Vidíme totiž, že jsou připraveni sem otevřít dveře komukoliv, od koho si bez ohledu na zájmy a názory ostatních farností krátkozrace v Brně slibují pomoc pro svou vzpouru.

Přemýšlí prot. Fejsak někdy, jak se bude Bohu zodpovídat za všechny ty věřící svedené z pravoslavné cesty spásy? Jaké jméno bude mít v historii místní církve? Jak ubližuje nejen farnosti, ale celé eparchii a celém misijnímu dílu českého pravoslaví? Sledujeme, že vede svěřené věřící nikoliv ke Kristu ale k sobě. Že je místo k blahoslavené jednotě s Církví svedl a vláčí do tmy rozkolu. Dle Písma svatého si klademe otázku: Co je to za pastýře, který pase jen sám sebe? Právě poškození nevinných duší nás naplňuje velkou bolestí a nutí nás zanechat dosavadního, skoro rok už trvajícího, volání k nápravě a opakovaných pozvání k usmíření a k dohodě, za něž se nám mluvčí farnosti odvděčil tím, že napsal na web velkým písmem: „Vedení OBE se nezastavilo před ničím!“ Zřejmě už je nejvyšší čas uchýlit se k takovému řešení, od něhož můžeme očekávat, že v konečném důsledku povede k obnově farnosti a k duchovnímu prospěchu a záchraně brněnských pravoslavných věřících.

Konference o svaté Ludmile

Moravští biskupové žehnají konferenci a všem účastníkům setkání, především jejím organizátorům.

SVATÁ LUDMILA VE SLOVANSKÉ A STŘEDOEVROPSKÉ KULTUŘE
30.– 31. 10. 2021

PROGRAM KONFERENCE

S požehnáním Jeho Blaženosti Rastislava, metropolity českých zemí a Slovenska
Místo konání:
EMAUZSKÝ KLÁŠTER – „NA SLOVANECH“, Praha – Nové Město

Konference proběhne prezenčně i online v prostorách emauzského klášterního komplexu – mapka bude k dispozici u vchodu do komplexu v den konání konference.
Organizátoři:
Pravoslavná bohoslovecká fakulta Prešovské univerzity v Prešově International Slavic University G. R. Derzhavin, se sídlem v Sveti Nikole Severní Makedonie ve spolupráci se Sankt-Pěterburgskou duchovní Akademii, mezinárodní nevládní organizací Všeslovanský výbor, z.s., a Pravoslavným teologickým institutem z. ú.

Další stránky programu: zde v PDF

Svátek sv. Rostislava ve Znojmě

Zveme Vás na eparchiální oslavu svatého knížete Rostislava do Znojma

Ve znojemském chrámu sv. Rostislava se bude k oslavě našeho svatého knížete konat archijerejská svatá liturgie v den jeho svátku 28. října t.r. od 10 hod.

Svatý kníže Rostislav byl iniciátorem cyrilometodějské misie, když pozval na Velkou Moravu soluňské bratry sv. Cyrila a Metoděje.

Zde si můžete o tomto tématu něco přečíst. Především o tom pojednává historická studie od sv. Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu. Služba ke sv. Rostislavu je ke stažení zde v PDF.

Koncert v Přerově

V neděli 17. října 2021 se v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Přerově konal koncert komorního smíšeného pěveckého sboru Byzantion – Collegium musicae slavicae Praga. Na koncertě zazněly skladby D. Bortňanského, S. Rachmaninova, S. Berezovského, K. Stecenka a dalších.

Komorní smíšený sbor Byzantion vznikl v roce 1957 a založila jej PhDr. Olga Dutková, která se po studiích na pražské konzervatoři a Filozofické fakultě UK dlouhá léta věnovala slovansko-byzantské hudbě a působila zde jako dirigentka a umělecká vedoucí. Pod jejím vedením získal sbor různá ocenění při účinkování na koncertech, soutěžích a dobročinných akcích doma i v zahraničí (Francie, Belgie, Německo).

Fotografie z vystoupení

Letní měsíce v Jeseníkách 2021

Čas prázdnin je nejen dobou k načerpání psychických a fyzických sil, ale také sil duchovních. Jak se stalo tradicí, začátkem července se každý den při hodinách náboženství setkáváme s dětmi, které přijíždí do naší lázeňské obce. Po nich je pro děti připraven především sportovní blok, který je prokládán turistickými pochody. Letos jsme obohacovali program návštěvami krytého bazénu a sběrem lesních plodů.

Vyvrcholením léta v Lipové byla tradiční srpnová pouť (21. srpna) místními lukami. Náročné tříhodinové putování horským terénem z původních 40 aktérů dokončilo 25 šťastných a unavených. Počasí nám přálo a na jednotlivých zastaveních akafistu Sláva Bohu za vše, jsme se soustředili na téma rodina v současnosti.

Zástupci PCO v Jeseníku byli také pozváni do lázní v Jeseníku, kde byl 11. listopadu po tříkilometrovém nesení vysvěcen sourozenecký kříž (vážil 150 kg) a na jednotlivých odpočinkových zastaveních se opět hovořilo k tématu rodiny. Tato masová akce (300 účastníků) měla za cíl navrátit „drobné“ sakrální památky tam, kdy vždy byly.

Na státní svátek 28. září se již popáté modlíme akafist k poctě sv. Václava a následně setrváváme v družné debatě u pohoštění. Tentokráte nám silně pršelo, a tak se neuskutečnil plánovaný táborák. Přesto 25 ctitelů sv. Václava si přišlo uctít našeho slavného světce. Tak tedy kromě obvyklých pravidelných bohoslužeb a každodenních akafistů, jsou výše uvedené události zpestřením církevního roku i pro mnohé nepravoslavné a návštěvníky našeho regionu.

Fotogalérie ze srpnové pouti a požehnání darů Boží přírody

Fotogalérie ze svátku Narození přesv. Bohorodice v Jeseníku

Fotogalérie ze svátku sv. Václava

Opatření k zákazu výkonu duchovenské služby prot. J. Fejsakovi a dopis vladyky Izaiáše

I šel onen syn do sebe a řekl si: „Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem.“ I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.
(Z evangelního čtení Lukáš 15. kap.)

Otče Jozefe,

jako Váš biskup a pověřený vyslanec eparchiálního archijereje vladyky Simeona bych Vás rád těmito slovy pozval k pokání. Chci Vás tímto ujistit, že má otcovská náruč je Vám stále otevřena. Stále bych rád věřil, že vše, co bylo podniknuto z Vaší strany, je nějaké hrozné nedorozumění nebo pokušení. Pokud toho všeho litujete a toužíte se očistit od svých skutků, jsem stále připraven přijmout Vás a můžeme začít jednat o nápravě.

V lásce Kristově

Váš

Izaiáš, biskup šumperský

V Olomouci 15. října 2021

Vyhlášení konkurzního řízení na funkci duchovního správce pro církevní obec v Brně

Eparchiální rada Olomoucko-brněnské eparchie schválila návrh eparchiálnímu biskupovi na vyhlašení konkurzního řízení dne 12. října 2021 na uvolněné místo duchovního správce Pravoslavné církevní obce v Brně

Níže viz vyhlášku:

(Kliknutím na obrázky si je zobrazíte ve větší velikosti)

Vyhláška konkurzního řízení zde v PDF

Přihlášku do zde vyhlášeného konkurzního řízení si můžete k vytištění stáhnout zde

Návštěva u vladyky arcibiskupa Simeona

Komise z naší eparchie byla koncem září povolána na Ministerstvo kultury ČR k jednání o právním výkladu některých ustanovení naší Ústavy (především spojených s kauzou brněnské obce). Ihned po ukončení jednání se všichni tři členové komise vypravili za naším eparchiálním archijerejem vladykou Simeonem do terapeutického zařízení, kde si léčí nemoc nohou.

Vladyka projevil nad naší návštěvou radost a živě se tázal na výsledek jednání na ministerstvu. Hosté mu společně vypověděli průběh, seznámili ho s výstupem z jednání a probírali s ním různé možnosti dalších kroků. Náš arcibiskup s námi rozebíral stav eparchie, o jejíchž aktuálních radostech, bolestech i problémech byl výborně informován.

Druhou část návštěvy jsme věnovali besedě nad dalšími plány rozvoje činnosti v eparchii. Také se zajímal o sv. Orosii (Dobroslavu), velkomoravskou princeznu a mučednici, o jejímž životě a umučení si nechal podrobně vyprávět; poté jsme mu věnovali její ikonku.

Vladyka se svěřoval se svým trápením s nohama, kvůli kterým je v péči lékařů a terapeutů v sanatoriu, kde jsme ho navštívili. K naší radosti uvedl, že lékaři mu slibují, že po dokončení probíhající náročné terapie bude možná znovu chodit.

Vladyka je celoživotní vášnivý čtenář, takže i nyní v sanatoriu stále hodně čte literaturu a modlí se ze svých rozsáhlých překladů svatootcovských textů. Jak jsme si všimli, rozum a paměť si trénuje mj. luštěním křížovek.

Náš archijerej, i přes svá léta, projevuje bystrý zájem o všechny eparchiální záležitosti, jako vrchní eparchiální pastýř dostává detailní informace a ke všemu vyjadřuje své pastýřské postoje a pokyny. Především si však vážíme jeho neustálého modlitebního pokrovu nad naší eparchií, který jako její archijerej a duchovní starec nad námi všemi udržuje. Děkujeme Boží prozřetelnosti, že nám takového vladyku seslala.

Po více než hodinové návštěvě, vzhledem k pokročilému času, jsme se museli rozloučit. Vladyka nám požehnal a pravil, že se těší na další naši návštěvu a očekává rozmluvu o vývoji situace v církvi na Moravě. Posílá povzbuzení a otcovská požehnání všem svým duchovním dítkám naší eparchie.

 

Samozvaní „zástupci Moravy“ oslavováni v Praze

Kněz, na něhož byl pro neposlušnost, pomluvy, intriky a vzpouru uvalen v naší eparchii zákaz služby, slouží s vl. Michalem v Praze. A jako by to nestačilo, slouží na pozvání vedlejšího eparchiálního biskupa bez souhlasu svého eparchiálního biskupa. Co na to říci? Kanonický rozklad Pravoslavné církve v českých zemích? Vl. Michal s odvolaným Fejsakem kupí jeden kanonický přestupek na druhý. Od J. Fejsaka nás na Moravě asi nepřekvapí už vůbec nic, protože vidíme, že jeho svévole a pýcha se „utrhly ze řetězu“ a zřejmě už ztratil mentální schopnost reflektovat stav, do něhož padl. Překvapující je záškodnická činnost, kterou provozuje vladyka Michal vůči Moravě. Tento biskup nevynechá snad žádnou příležitost k nekanonickému vtrhnutí do vnitřních věcí olomoucko-brněnské eparchie (viz minulé zprávy na našem webu) a k působení škod jejímu vnitřnímu životu a kanonickému pořádku. S krajním nepřátelstvím vystupuje proti vladykovi Simeonovi i proti vladykovi Izaiášovi. Stále nechápeme, proč nám tak zavile škodí a co mu vlastně Morava provedla. Samozřejmě, bude nejspíš potřeba podat žalobu na vl. Michala k posvátnému synodu za opakované porušování posvátných kánonů Církve a vstupování do vnitřních věcí cizí eparchie.

Zpráva, že při oslavě sv. Ludmily sloužil spolu s arcibiskupem Michalem i Jozef Fejsak vlastně nebyla tak překvapující  (Fejsak v pražské eparchii nesloužil po uvalení zákazu služby poprvé). Políčkem do tváře našeho eparchiálního archijereje vladyky Simeona byly ty různé nedůstojně trapné oslavné projevy, např. když vl. Michal prohlásil Fejsaka za „novomučedníka“ (kněží se tomu smějí a ptají se, jestli už je připravena jeho kanonizační ikona). Navíc tím vl. Michal plive na všechny řádné kněze naší eparchie. Na svátek sv. Ludmily ho nechal vladyka Michal sloužit jako hlavního kněze. Což se nestydí takto urážet a ponižovat vladyku Simeona? Vl. Michal tím veřejně prohlašuje, že vladykou Simenem opovrhuje. Jestli se posvátný synod ani po takové ostudě vladyky Simeona nezastane, budeme se muset obrátit na Matku Církev.

Když vl. Michal požehnal službu v Praze a na Tetíně J. Fejsakovi, je to samozřejmě kanonicky nepřípustný čin (kněz, kterému byl udělen zákaz služby v jedné eparchii, nesmí být přijímán jiným biskupem v jiné eparchii), a navíc ani neměl k službě v Praze souhlas svého eparchiálního biskupa. Kněz sloužící přes biskupský zákaz služby, páchá hřích rozkolu. A biskup, který kněze, na něhož byl jiným biskupem uvalen zákaz služby, přijímá a nechává sloužit, páchá rozkol také. Což v Praze neznají kánony? Proč vlastně podporují rozkol? Co když je začnou věřící obviňovat z rozkolu a připomenou vladykovi Michalovi pravidlo: Kdo slouží s rozkolníkem, sám je rozkolník. (Zprávu o Fejsakově službě v Praze jsme prvně obdrželi právě od pohoršených věřících dokonce i s nahrávkou.) Pro případ nedostatečného vzdělání v kanonické právu jim zde připomínáme: biskup sloužící s tím, kdo má v jiné eparchii zákaz (ani nemá doporučující dopis svého biskupa), ponižuje tím druhého biskupa, narušuje jeho práva, vyvolává rozkol a porušuje množství kanonických pravidel.

Pravidlo 5. (III. všeobecného sněmu) přirovnává chování současného arcibiskupa pražského k chování heretika Nestoria: „Jestliže Nestorij a jeho přívrženci se pokusili nebo pokusí proti všem pravidlům a podle svého ve všech směrech svévolného jednání, osobám, které svatý sněm nebo jejich příslušní biskupové odsoudili pro nepřístojné jednání, vrátiti obecenství v církvi nebo duchovní hodnost, budiž to podle rozhodnutí našeho bez právních účinků a osoby takové zůstanou i nadále zbaveny duchovní hodnosti.“

Pravidlo 12. (apoštolské)
Přesídlí-li někdo z kleru nebo z laiků, který byl suspendován, případně vyloučen ze svatého přijímání, nebo ten, který nebyl hoden přijetí do kleru a bude-li přijat v jiném městě bez doporučujícího dopisu: budiž zbaven úřadu případně vyloučen jak přijatý tak i onen, který jej přijal.
(Dodatek k tomuto kánonu upřesněný i pro osoby se zákazem konat bohoslužby a potvrzující trest pro biskupa, který nerespektuje zákaz vydaný jiným eparchiálním biskupem, je v níže uvedeném kánonu ap. 16.)

Pravidlo 16. (apoštolské)
V případě, že biskup, u něhož takoví (tj. ti se zákazem služby) pobývají, nedodrží ustanovený zákaz bohoslužeb a přijme takové osoby za členy kleru: budiž zbaven úřadu jakožto učitel nepořádku.
(Fejsak byl výslovně upozorněn vladykou Simeonem, že i přes zákaz služby zůstává klerikem naší eparchie. Tato listina byla už dříve zveřejněna.)

Pravidlo 11. (apoštolské)
Bude-li se někdo z příslušníků kleru modliti s osobou z kleru vyvrženou, budiž i sám zbaven hodnosti.
(Všichni si mohli přečíst nález komise pro zkoumání kanonických přestupků, která navrhuje suspendaci Fejsaka, a nyní čeká na podpis eparchiálního biskupa. Za normální se v takovém případě považuje kolegiální úcta k příslušnému eparchiálnímu biskupovi a vyčkání, jestli vydá rozsudek a jak celá kauza dopadne, a nikoliv takovou situaci ignorovat, a tím projevovat hrubé chování vůči naší eparchii.)

Asi nás všechny napadne, jak by to bylo krásné, kdyby J. Fejsak byl řádným, poslušným a zbožným knězem, který respektuje kánony, a s povolením od eparchiálního biskupa by jel do Prahy na slavnost sv. Ludmily. Pak by mohl být považován za zástupce Moravy na slavnostech v Praze a na Tetíně. Jenže, pak by jistě nebyl vl. Michalem vychvalován ani vyznamenán.

Ze strany o. Fejsaka není tento nekanonický skutek ničím novým, všichni vidíme, že tento kněz nerespektuje církevní řád už dávno (a zřejmě jej nerespektoval vlastně nikdy). V poslední době se předvádí divadly pořádanými pro média, jimiž zesměšňuje eparchii před celou společností, či podáváním trestních oznámení na biskupy, konáním vzdoroslužeb a pácháním rozkolu. Takže z této strany očekáváme vlastně cokoliv (včetně nějakého pokusu uloupit brněnskou katedrálu eparchii).

Neuvědomuje si arcibiskup, že skrze vychvalování Fejsákovy vzpoury posílají vzkaz všem duchovním naší místní církve? Kauza Fejsak se stane precedentem – buď v kladném smyslu, jako modelový příklad toho, že kanonický řád musí být zachováván a kněží musejí respektovat svou církevní hierarchii; nebo v negativním smyslu, že si kněz může dělat, co chce, a vždycky se najde nějaký biskup, který se ho ujme, protože se mu taková vzpoura hodí k nějakým nekalým záměrům.

Chování vl. Michala považujeme za jednoznačně nekanonický a protiústavní zásah do vnitřních věcí naší eparchie, jejíž eparchiální svrchovanost není dlouhodobě vl. Michalem respektována. Dokonce i v základním dokumentu registrovaném na MK ČR ohledně arcibiskupa pražského se píše: „Podle kanonických pravidel nesmí zasahovat do správy dalších eparchií.“

Kdybychom se chtěli chovat tak nepořádně jako vladyka Michal, pak si můžeme do eparchie povolat ke službě např. otce Onufrije (a další zakázané pražské duchovní), kterému arcibiskup Michal zakázal službu v pražské i olomoucko-brněnské eparchii.

Jak si tedy vykládat porušování základních kanonických předpisů ze strany vedlejšího biskupa nyní v Praze. Snad jen neznalost církevního práva a posvátných kánonů církve by mohla ospravedlnit jeho ignorování samotných principů církevní správy. Jistě si však uvědomuje, že svým chování vnáší do církve nepořádek a rozkol. Vypadá to, jako by chtěl skrze Fejsaka rozkládat olomoucko-brněnskou eparchii, která (možná jediná u nás) má v pořádku vnitřní správní záležitosti. Někoho by mohlo napadnout, že třeba právě kvůli předem přislíbené ochraně ze strany nějakých biskupů má Fejsak tu do nebe volající drzost a sebejistotu, s níž vystupuje proti našemu eparchiálnímu vedení a hlavně našim řádným biskupům.

A na stole je další otázka. Není snad Fejsak, vybuzený někým k páchání vzpoury a rozvratu v naší eparchii, jen nastrčenou figurkou, skrze kterou se kdosi zvenku pokouší vtrhnout do naší eparchie (potažmo církve), aby zde „nastolil pořádek“? Nepřipomíná Vám to trochu charakter událostí při pozvání sovětských tanků v roce 1968?

Naše eparchie a její biskupové si nepřejí nic jiného než pokoj v církvi a dlouhodobě volají po klidu, který je tak potřebný pro další budování pravoslavné církve u nás. Jenže rozkolné směřování některých biskupů proti olomoucko-brněnské eparchii nás vede k otázkám: Opravdu se vrací doby, kdy bude naše eparchie rozbíjena ze strany synody? Opravdu začínají nepokrytý útok na naše vzdělané biskupy? To se máme bránit jejich zbraněmi a podávat trestní oznámení např. na hospodaření pražské eparchie s jejími dlouhodobě nefungujícími církevně-správními orgány? Opravdu budeme muset na ochranu základního kanonického řádu znovu volat na pomoc naši mateřskou Církev, která nám darovala autokefalitu? V tomosu autokefality je výslovně uvedeno, že pro řešení situací, které přesahují naše možnosti, se máme obracet na Církev Matku.

Příloha: dokumenty vydané arcibiskupem olomoucko-brněnským Simeonem ohledně zákazu výkonu bohoslužeb, který byl uvalen na J. Fejsáka
(Kliknutím si je zobrazíte ve větší velikosti)

 

 

 

 

 

Slavnostní představení ikony přesvaté Bohorodice Olomoucké

Milostí Boží a záštitou přesv. Bohorodice i její pomocí skrze její ikony měnily dějiny církve mnohokráte svůj příběh ve šťastný konec. K bohorodičným ikonám: Oranta, Odigitria, Eleussa, Glykofillusa, Yverská, Vladimirska, Kazanská, Počájevská – k těm všem se v průběhu věků utíkali věřící s modlitbami, nadějí, láskou a vděčností. I Olomouc byla obdařena ochranou skrze obraz Madony vytesaným do kamene už v 11. století. A dnes příchodem Matky Boží v podobě jejího kanonického zobrazení na Olomoucké ikoně získávají obyvatelé města a celé Moravy i České republiky a světa shůry ochranu, útěchu, povzbuzení, oporu i naději pro své životy.

Požehnáním Přeosvíceného vladyky Izaiáše, biskupa šuperského, vikáře Olomoucko-brněnské eparchie, snahou a úsilím olomouckého prot. Alekseje Kukhty, rukou ikonografa Arkadije Cholopova, za podpory rodiny Vasyla a Olesi Polovkových vznikla vzácná svátost – Olomoucká ikona Matky Boží a v tento den byla slavnostně představena věřícím a instalována v katedrálním chrámu sv. Gorazda I. v Olomouci.

Přesvatá Bohorodice, spasiž nás a pomáhej nám!

Na požehnaný sobotní den 18. září 2021 byli duchovní naší eparchie pozváni do Olomouce na vzácnou a mimořádnou událost – posvěcení a představení ikony Matky Boží Olomoucké. Při slavnostní archijerejské liturgii se kolem vladyky Izaiáše, který zastupoval eparchiálního archijereje olomoucko-brněnského Simeona, shromáždila většina duchovenstva naší eparchie. Přijeli i mnozí věřící z farností po celé eparchii.

Božská liturgie se nesla v duchu pokoje a nebeského požehnání, které nám naše Přesvatá Matka shůry seslala. Při promluvě po evangeliu se otec Josef Kratochvíla ponořil do tématu uctívání Matky Boží (níže si celé jeho kázání můžete přečíst).

Při liturgii byli v tento památný den vladykou poctěni někteří duchovní církevními vyznamenáními.

Na závěr liturgie při propuštění promluvil o přesvaté Bohorodici a její mateřské ochraně, která se nad námi klene, vladyka Izaiáš, a poté poděkoval dárcům ikony Vasylu a Olese Polovkovým a daroval jim na památku ikonu pro jejich příbytek. Nakonec poděkoval olomouckému duchovnímu Aleksiovi za jeho podíl na vzniku a příchodu této výjimečné ikony a obdaroval ho vzácným náprsním křížem.

Shromáždění při tak významné příležitosti navštívil i zástupce římskokatolické církve a na závěr potěšil přítomné pěknými slovy o přesvaté Bohorodici.

K pomazání požehnaným olejem se věřící odebírali k ikoně Matky Boží Olomoucké, před níž se za zpěvu bohorodičných hymnů pomodlili.

Nakonec přítomní sestoupili do spodního chrámu, kde se mohli posilnit bohatým pohoštěním, které bylo na tento svátek olomouckými pravoslavnými křesťany uchystáno.

Při závěrečném požehnání přišla vladyku Izaiáše pozdravit a přijmout jeho požehnání i skupina věřících z Brna.

Poutavé kázání při liturgii pronesl prot. Josef Kratochvíla. Zamyslel se v něm právě nad hlavním tématem dnešní oslavy – představení ikony přesvaté Bohorodice Olomoucké

Přeosvícený vladyko, důstojní otcové, bratři a sestry, vážení přítomní,
dnes se setkáváme v tomto památném katedrálním chrámu při události, kterou člověk zažije možná jednou za život. Budeme svědky a účastníky posvěcení ikony Bohorodice Olomoucké. Panna Maria, Bohorodice je pravděpodobně nejznámější ženou světa všech dob a také její ztvárnění patří vůbec k nejčastějším námětům ve výtvarném umění a je cílem nesčetných modliteb. Dnešním jazykem tedy patří mezi celebrity. Má titul prepodobnaja – tedy nejpodobnější Bohu a je tedy ideálem pro všechny lidi, vždyť Písmo svaté klade úkol nám všem podobat se Bohu.

Představme si však situaci, a ta se může snadno stát (vlivem úrazu či nějakého fyzického zranění či duševní choroby), že o Bohorodici náhle nic nevíme, že vystoupila z našeho myšlení, že jsme na ni zapomněli. Nepamatujeme si, že se podivuhodně narodila stařičkým rodičům Jáchymovi a Anně, že již od svých tří let byla vychovávána u Jeruzalémského chrámu, poté jako mladá dívka byla zasnoubena starci Josefovi. Nikdy jsme neslyšeli, že ji navštívil anděl a zvěstoval jí, že se z ní narodí Bůh, a tím se zvrátí osudy celého nešťastného lidstva. Nevíme, že hned po narození svého syna v cizím městě je s ním nucena uprchnout do Egypta (a to nikoliv za účelem rekreace). Že je nakonec svědkyní jeho umučení a slavného vzkříšení. Když nevíme toto všechno, za co ji oslavujeme, co potom uvidíme při pohledu na tuto její monumentální ikonu zde umístěnou? Můžeme jí potom porozumět?

Věřím, že ano. Jednoznačně na ní rozpoznáme matku, která dala život dítěti, jež drží na rukou. Matka bezpodmínečně přijímá své dítě a dítě je zcela závislé na své matce, bez ní by nepřežilo. Víme z vlastní zkušenosti, že na biologické úrovni není silnějšího pouta než mateřského. Toto pouto se jmenuje láska a má tu zázračnou moc, že překonává rozpor mezi mnou a tím druhým, mezi rodičem a dítětem, mezi člověkem a Bohem. Tomuto rozumíme každý, neboť je to naprosto přirozené.

Láska je také hlavním tajemstvím této ikony, tajemstvím lidského života, tajemstvím církve. Přecházíme tak zcela organicky od přirozeného k nadpřirozenému. Bohorodice na ikoně ukazuje svou rukou na Krista (ztělesnění lásky), který pro nás představuje životní cestu. Název této ikony je v řečtině Odigitria, tedy „ta, která ukazuje cestu“. Pojmenování vzniklo podle byzantské legendy, ve které Bohorodice ukázala směr dvěma slepcům. Myslím, že se shodneme na tom, že tato ikona je krásná.  Velký ruský spisovatel,  F. M. Dostojevskij kdysi řekl, že krása zachrání svět, přesněji krása lásky. Láska se projevuje slovy a ještě lépe skutky. Miluji-li někoho, tak se s ním snažím rozmlouvat a něco pro něho udělat. V křesťanském světě se láska projevuje modlitbou, tedy dialogem a nakonec i činem.

Modlitba

Modlitba je také hlavní smyslem umístění této ikony v chrámu. Mnoho nádherných ikon je v muzeích, kde je obdivujeme, ale ikony v chrámu jsou určeny především k modlitbě. Někdy se říká, že ikona, před kterou se nikdo nemodlí, je jako zazděné okno. Je-li okno zazděné, tak neplní svou funkci vpouštět světlo zvenku dovnitř. Jsme pak uzavřeni v tmavé místnosti, jen sami se sebou a jakoby slepí. Nebo je jako nádherná vázaná kniha se zlatou ořízkou, posázená drahými kameny, která však zůstává zavřená. Nelze si přečíst, co je v ní napsané. Taková ikona, byť sebekrásnější, by byla jen na ozdobu. Ale ona chce víc, chce nás vtáhnout do rozhovoru, do činnosti. A klíčem k takové vzájemné spolupráci je modlitba.

Vzpomínám si na příběh z jednoho řeckého monastýru, do kterého na krátký čas přišel jeden zaměstnanec cirkusu, artista a velmi často se chodil sám modlit do monastýrské kaple. Igumenovi, představenému kláštera, to bylo trochu divné: že by cirkusový artista byl tak náruživý modlitebník?, a tak neodolal a klíčovou dírkou se podíval na onoho muže v kapli. A co neviděl?, artista tam před ikonou Bohorodice cvičil, prováděl salta a přemety, prostě konal to, co uměl nejlépe. Igumen byl velmi pobouřen, takhle se přece v chrámu nechováme!, co je to za modlitbu?, a už se chystal milého cirkusáka z chrámu vyhnat. Když tu vidí jak Bohorodice z ikony vztahuje ruku a zpocenému umělci stírá z čela pot. Onen artista se neuměl moc dobře modlit příslušné tradiční texty, ale dával a nabízel Bohorodici to nejlepší, co dokázal, a to se stalo modlitbou přijatou samotnou Matkou Boží.  

Chovám v sobě vizi, dívám se v duchu sto let dopředu a vidím možnou realitu, jak před touto ikonou stojí generace lidí a vylévají jí své srdce, prosby, nářky, touhy či mlčení, a ona se naplňuje touto silou, stává se živým orgánem, místem setkání Boha a lidí. Naplní se cíl, k němuž byla ikonopiscem napsána a námi vysvěcena.

Na vývěsce před olomouckým chrámem je oznámení, že každou středu se zde konají modlitby akafistu (chvalozpěvu) k Bohorodici, který je až ze 6. století, a v něm miliony lidí, za celou jeho historii opakují nádherná slova o Bohorodici – raduj se služebnice svaté radosti. Ano, v akafistu slova „raduj se“, se opakují skoro stokrát. Je to záplava radosti, která nemá za cíl jen povznesení našeho srdce, ale je také v původním významu slova radost, které znamená v českém jazyce směřování, to že se něčím důležitým řídíme.

Tato krásná zachraňující ikona Bohorodice přichází do krásného historického města Olomouce v poměrně těžké době ekonomické, epidemiologické, vnitrocírkevní. Ať nás tedy vede a řídí naše kroky po této kamenité cestě. Dnešní ikona je svým rozměrem velká, ale i samotná Bohorodice se v akafistu označuje jako „širší než obloha“, a tak snad zaštítí nejen Olomouc, ale i celou Moravu i Slezsko.

Služebnice svaté radosti, živote duchovní hostiny, archo pozlacená Duchem, smiluj se nad námi. Amen

V předvečer liturgie sloužili duchovní s vladykou svatou Tajinu svěcení oleje a pomazání nemocných. Nazítří po liturgii obdržel každý přítomný duchovní lahvičku se svatým olejem pro potřeby své farnosti.

 

Fotogalérie z průběhu slavnosti

 

 

Setkání s patriarchou Bartolomějem v Budapešti

Budapešť, 11. – 12. září 2021

Ve dnech 11. a 12. září na pozvání Jeho Vysokopřeosvícenosti Arsenia, metropolity rakouského a s požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského, se Jeho Přeosvícenost Izaiáš, biskup šumperský, v doprovodu otce Rafaela Moravského, zúčastnil několika vzácných událostí konaných v hlavním městě Maďarska – Budapešti. Vladykovi Izaiášovi adresoval k setkání v Maďarsku zvláštní požehnání Jeho Blaženstvo vladyka Rastislav, metropolita českých zemí a Slovenska s přáním, aby návštěva vladyky Izaiáše v Budapešti napomohla šíření dobrého jména naší místní církve.

Sobotní dopoledne bylo ve znamení očekávání, jelikož místní duchovenstvo a věřící vyhlíželi příjezd Jeho Všesvatosti Bartoloměje, patriarchy konstantinopolského, který v prostorách bývalého muzea posvětil základní kámen chrámu Třech hierarchů. Po obřadu, kterému byl přítomen i místopředseda vlády Maďarska Zsolt Semjén, Jeho Všesvatost osobně pozdravil vladyku Izaiáše a pozval jej k prohlídce prostor budoucího pravoslavného centra v doprovodu místních hierarchů Ekumenického patriarchátu.

Po prohlídce byl vladyka Izaiáš pozván k audienci u Jeho Všesvatosti. Vladyka Izaiáš předal patriarchovi vřelé pozdravy od vladyky Simeona a Jeho Všesvatost daroval vladykovi Izaiášovi biskupskou panagii a otci Rafaelovi stříbrný patriarší kříž, který je kopií kříže zobrazeného na freskách chrámu Boží Moudrosti v Konstantinopoli, s titulem ‘presbyter Ekumenického patriaršího trůnu’.

Po audienci byl vladyka Izaiáš pozván, aby doprovázel Jeho Všesvatost na slavnostní oběd podávaný v prostorách maďarského parlamentu u příležitosti 52. Mezinárodního eucharistického kongresu za přítomnosti hierarchů a duchovenstva různých křesťanských konfesí z mnoha zemí světa. Po slavnostním obědě následovala prohlídka prostor maďarského parlamentu s výkladem. Vladyka Izaiáš doprovázel Jeho Všesvatost do pozdních odpoledních hodin.

V neděli dopoledne se vladyka Izaiáš zúčastnil svaté liturgie za přítomnosti Jeho Všesvatosti, místních hierarchů, duchovenstva a velkého množství věřících mnoha národností. Po liturgii vladyka předal Jeho Všesvatosti dary jako poděkování za společně strávené chvíle a odevzdal mu i dárkek od vladyky metropolity Rastislava.

Po svaté liturgii se vladyka Izaiáš vydal zpět do České republiky s radostným pocity nad dobrým stavem pravoslavné církve v Maďarsku.

Sešel se sbor moravských presbyterů

Hlavním obsahem duchovenské konference byly tentokrát informace k situaci kolem Pravoslavné církevní obce v Brně a všeobecná diskuse na toto téma. Na úvod vladyka pronesl referát, ve kterém podrobně osvětloval bod po bodu všechny námitky a podezření, které jsou proti eparchiální radě i proti němu vznášeny z Brna. (Něco o proběhlých událostech apod. jsme zde už psali v článku Smutné události v Brně .) Byli přítomni i svědkové některých událostí. Vladyka vyvrátil veškerá obvinění ke všeobecnému uspokojení přítomných.

Následovala otevřená diskuse, při níž přítomní presbyteři vyjadřovali rozhodný nesouhlas s tím, co bývalý kněz zinscenoval před veřejností, a s jeho celkovým chováním. Především odmítali brněnskou nesolidaritu se zbytkem eparchie, rozbujelý individualismus, který neváhá pro dosažení vlastních cílů udělat mediální ostudu celé pravoslavné církvi. Někteří výstižně pojmenovali, co všichni dlouhodobě s nevolí sledujeme, že brněnská obec se zde skrytě stala jakousi „eparchií v eparchii“.

Dále někteří referovali o znepokojení mezi věřícími a o nepříjemných dotazech přicházejících ze strany okolní společnosti. Všichni vyjadřovali touhu po rychlém obnovení pořádku v eparchii, po kázni v duchovenském sboru a po pokoji v církvi. Čím déle se bude vzpoura v Brně protahovat, tím rozsáhlejší škody církev utrpí.

Schůze trvala přibližně tři hodiny a stala se spontánním projevem jednomyslnosti a svornosti shromážděných presbyterů, kteří v rámci diskuse sami vyslovovali bezvýhradnou podporu eparchiálnímu episkopátu.

Kromě toho presbyteři vyslechli od jednoho z přítomných kněží celé znění zveřejněného dopisu napsaného skupinkou slovenských kněží vladykovi metropolitovi, ve kterém ho vybízí k zásahu do vnitřních věcí olomoucko-brněnské eparchie. Tento dopis přítomní jednohlasně odmítli s tím, že se několik presbyterů z cizí eparchie nemůže míchat do našich záležitostí, kterým (jak tito Slováci ve svém dopise prokázali) vůbec nerozumí a jsou pod vlivem propagandy, která sleduje jediný cíl – uspořádat převrat v našem episkopátu a svrhnout naše biskupy.

Aby se podobné výstupy, jaké předvádí vzbouřený bývalý brněnský kněz, už neopakovaly, navrhli shromáždění kněží sestavit stručný „morální kodex“ duchovních olomoucko-brněnské eparchie. Tak by i ti, kteří neznají dostatečně posvátné kánony či ústavu, dostali do rukou jednoduchý a srozumitelný text s principy kněžského chování na Moravě.

V závěru setkání se účastníci setkání shodli, že vzniklý problém se vzbouřenou farností vyžaduje Boží zásah, za který je potřeba se usilovně modlit. Proto se na konec zasedání přítomní rozhodli s požehnáním vladyky vyzvat všechny duchovní a věřící naší eparchie k půstu za návrat situace v brněnské farnosti ke kanonickému řádu a pravoslavné morálce. Půst je dobrovolný a měl by se konat až do vyřešení situace a to každé pondělí a doprovázen by byl vzýváním sv. Václava, patrona brněnského chrámu. (Akathist k němu lze v češtině stáhnout zde.)

Shromáždění bylo ukončeno přesunem duchovních do nově zrekonstruovaných prostor eparchiálního úřadu. Generální oprava a přestavba ústředí je dalším významným počinem, který se podařilo na Moravě dokončit, a současně krokem k zajištění samofinancování církve (bývalé kancelářské prostory eparchiálního úřadu bude možno pronajímat). Následovalo slavnostní vysvěcení nových prostor, zakončené mnoholetím našemu drahému eparchiálnímu archijereji Simeonovi.

Fotogalérie z bohoslužby a z následného zasedání sboru presbyterů
a ze svěcení nových prostor úřadu

 

 

Poutní bohoslužba v Hrubé Vrbce

V sobotu 4. září se i letos pořádala každoroční pouť do Hrubé Vrbky k uctění památky svatého mučedníka naší doby, světitele mučedníka Gorazda Českého a Moravsko-slezského. Kvůli havárii vody hrozilo odvolání poutě nebo podstatné omezení počtu účastníků, ale díky přímluvám svatého vladyky Gorazda se vše podařilo včas opravit.

Liturgie konaná na tomto posvátném místě naší eparchie má vždy zvláštní duchovní odstín, jak si toho povšimla už v devadesátých letech řada poutníků. Je to takový duchovní dárek udělovaný shůry těm, kteří sem doputují.

Při svaté liturgii kázal o vladykovi Gorazdovi otec Rafael Moravský. Své zamyšlení rozklenul nad tématem těžkého kříže sv. Gorazda, až k medicínské metafoře církevního života. Přinášíme našim čtenářům podstatnou část této zajímavé promluvy. Po úvodních slovech pokračoval otec Rafael:

Občas zapomínáme, že svatí naší Církve byli také jen lidmi, jako my. Ti, kteří si poznali vladyku Gorazda ještě za jeho života, na něho vzpomínají jako na člověka přímého, až snad strohého, který si neliboval v dlouhých řečech, a když byl o něčem přesvědčen, stál si pevně za svým. Občas musel být i velice přísný. Vnímal, že lidé potřebují čas, aby si zvykli na jim právě vrácené staroslavné dědictví otců. Od svých spolupracovníků však vyžadoval více: zvláště kázeň a poctivost v pastýřské práci. Stále však byl plný lásky k Bohu i člověku, trpělivosti a pochopení i soucitu. To byly charakterové vlastnosti toho, kdo zde obnovil a budoval cyrilometodějskou pravoslavnou církev.

Vladykův nejtěžší kříž

Tak jako nás i jeho formovala doba, ve které žil, a hlavně lidé, kteří byli kolem něho. Vladyka byl Bohem pověřen, aby vedl obnovenou Církev na našem území, v dobách změn a očekávání. Zároveň to bylo období určitého zmatku a nové formování společnosti. Stálo před ním nepředstavitelné množství práce, které se však zhostil neúnavnou činorodostí, velkou námahou vynakládanou na budování církevního společenství, zápasem až urputným, a to vše i za cenu velkých osobních obětí na zdraví. Na to vše byl připraven a chápal to jako svůj úděl, na který si nestěžoval.

Nesmírně ho však vysilovala neustálá nepřejícnost lidí vůči jeho misijní činnosti, stavění překážek, zlomyslnosti a zákeřnosti nepřátel a někdy bohužel i licoměrných přátel, mediální šíření lží o pravoslavné církvi a pomluv o jeho osobě. Nermoutilo ho, že pomlouvají jeho, ale že se tím poškozuje Boží dílo šíření českého pravoslaví. Jak vzpomíná v roce 1936, v roce 15. výročí biskupské chirotonie, ve svém listu, nejhorší trápení mu přinášela příkoří doléhající ze strany nejbližších spolupracovníků: „Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním v lidech, kteří se neosvědčili tak, jak jsem na ně spoléhal a od nich očekával. Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům a odpůrcům, nežli pracovat s lidmi nespolehlivými nebo neupřímnými, zrádnými a zákeřnými.“

Pravdu měl svatý vladyka, od vnějších nepřátel můžeme těžkosti očekávat, avšak po zradě blízkých zůstává dlouho jizva na srdci, často po zbytek života. Po přečtení jeho dopisu jsem si kladl otázku: „Jak se po vladykově mučednické smrti cítili ti kněží, kteří ho zradili, projevovali mu neposlušnost, či mu činili příkoří a stavěli překážky? Jak se oni cítili před svou vlastní smrtí? Litovali svých činů?“ Nikdo z nich, ani samotný vladyka, nemohli tušit, do jak nesmírně obtížné doby, kterou byla II. světová válka, kráčí pravoslavná církev. Jak vnitřně silná mohla naše eparchie asi být, kdyby jí nesužovaly rozpory a neposlušnost?

Podobenství o Církvi a těle

Církev je z duchovního pohledu skutečně velmi podobná lidskému organismu. Z Písma svatého a učení svatých otců víme, že Církev je Tělo Kristovo a Ježíš Kristus je jeho hlavou. O nás svatý apoštol hovoří jako o údech tohoto mystického Těla. Troufám si tvrdit, že kdyby apoštol Pavel tenkrát znal anatomický pojem buňka, tak by ho použil k pojmenování nás – členů Církve. V Církvi jsme všichni buňkami Těla Kristova. Každá buňka má v organismu svůj účel a spolupracuje s ostatními buňkami tak, aby celý organismus prospíval. Každá má účast na celku, na jeho blahu a růstu, a každá prospěch z práce ostatních buněk. Pokud z vnějšku zaútočí na tělo či nějaký jeho orgán virus nebo škodlivá bakterie, všechny buňky imunitního systému začnou organismus bránit.

Nemoci těla

Vážný problém však nastává v případech, kdy se některé buňky těla přestanou podřizovat řádu, který v organismu panuje. Prostě se stanou neposlušnými, vzbouří se a začnou sledovat už jen své vlastní zájmy a nikoliv zájmy celku. Začnou horlivě pracovat jen pro své vlastní rozšíření, posílení a množení. Nestarají se o ostatní buňky, od kterých bezostyšně čerpají výsledky jejich práce, ale samy těm ostatním a celku nedávají nic, protože si nechávají vše jen pro uskutečnění svých individualistických zájmů. Čím více dostávají od okolí, tím jsou hladovější. Dokonce dokážou přesměrovat a vybudovat mohutné žíly, které k nim pak přinášejí obrovské množství výživy. Stanou se parazitem. Nedochází jim, že tím zabíjejí tělo, jehož jsou součástí, a proto nakonec nepřežije ani organismus ani tyto vzbouřené buňky. Jejich rebélie odsoudí je samotné i všechny ostatní k zániku. Říká se tomu zhoubné bujení, čili nádor v těle, rakovina.

Takový nádor (rebelující buňky) prvně přesvědčí organismus, že je stále jeho řádnou součástí. Ve chvíli, kdy se to nádoru podaří, začne v mnohých případech nekontrolovaně růst, tedy napadat další buňky. Když se mě moje děti ptaly na to, co je to rakovina, vzpomněl jsem si na animovaný seriál z mých dětských let s názvem „Byl jednou jeden život“, který se poutavou formou pokouší dětem vysvětlit, jak funguje lidské tělo. V díle „O Krvi“ se autoři lehce dotýkají i tématu rakoviny (leukémie) a rebelující bílé krvinky tam jsou zobrazeny jako pankáči a chuligáni, kteří nikoho neposlouchají a napadají ostatní. Podobné je to v Těle Církve s různými samozvanci, buřiči a rozkolníky.

Léčení přes srdce

Léčba leukémie probíhá podáváním léku skrze hadičku zavedenou přes pravou paži skrz žílu až do srdce, a právě přes srdce je rozváděna po celém těle látka, která má zabránit šíření nemoci a likvidovat nemocné buňky. Tak důležitým orgánem je srdce. Je to první orgán, který Bůh stvoří u nového človíčka v lůnu jeho maminky. Už v 21. dni těhotenství je možné slyšet jeho tlukot. Zastaví je pak až v poslední minutě našeho pozemského života.

Srdce je tedy středem člověka, centrem organismu. Mysticky je i organismus naší Církve christocentrický, prakticky pak episkopocentrický. Po seslání Svatého Ducha se sbor svatých apoštolů stal srdcem Církve. Už z nejstaršího učení Církve víme, že právě biskupové jsou nástupci svatých apoštolů. Kde je srdce – tam je člověk, kde je biskup – tam je Církev (jak hlásá svatootcovský výrok, chápaný vždy jako součást věrouky Církve). Tedy dnes jsou biskupové těmi, kteří jsou povinováni léčit organismus Církve, když se vyskytne nějaká duchovní či morální nemoc. Skrze ně se dostává lék do celého Těla církve. Je-li nemoc krajně závažná, musí lékař i biskup sáhnout po léku, který není příjemný. Léčba však musí být podstoupena, aby organismus přežil. Buďme tedy dobrými a zdravými buňkami, které spolupracují s celým organismem, abychom mohli být jeho součástí na věky věkův. Amen.

(Mezititulky redakce)

Bohoslužba

 

Průvod kolem budov monastýru

 

Pouť do Hrubé Vrbky

Naše eparchie oslaví svátek světitele novomučedníka biskupa Gorazda poutní bohoslužbou v kapli monastýru v Hrubé Vrbce – v den jeho umučení čili narozenin pro věčný život: v sobotu 4. září 2021 od 10 hod. Všechny zveme!

Pozvánka k vytištění v PDF HV-2021d