Zpráva z brněnské katedrály
Liturgické zobrazení zesnulého těla Matky Boží na plátně
Pravoslavná církevní obec v Brně při chrámu sv. Václava oslavila dne 15./28. srpna, nehledě na všeobecně panující pracovní den, svůj velký církevní letní svátek: Zesnutí přesvaté Bohorodice.
A přítomnost věřících byla, sláva Bohu, velká a hojná. Jak malí, tak velcí, jak děti, tak i jejich rodiče, všichni, kteří mohli, přispěchali, aby spolu s duchovním otcem a jeho pomocníky v oltáři přispěli svou modlitbou, prosbou a osobní účastí na velkolepé „duchovní hostině“ lásky, kterou bylo možné zakusit díky nevýslovné milosti Boží Matky, která „byla s námi“.
Ona, vždy blahoslavená a přečistá, jež stojí „v čele zástupu spasených“, ukazuje vpravdě cestu naší spásy a naznačuje každému, že jedině v poslušnosti a následování našeho Spasitele je možné zachovat pevnou víru a naději na život věčný, který se pro věřícího otevírá a začíná uskutečňovat již zde na zemi.
Přesvatá Bohorodice, neodmítej prosby, ale vždy se za nás
u Pána a Boha našeho a Syna svého přimlouvej!
O události zesnutí Matky Boží
Závěr pozemského života a požehnané zesnutí Přesvaté Bohorodice
(15. / to je 28. srpna)
Po ukřižování, smrti a Vzkříšení Pána Ježíše Krista žila přesvatá Bohorodice v domě svatého apoštola Jana Theologa (Evangelisty), který se o ni staral. Všichni křesťané ji milovali a velmi si jí vážili. Matka Boží byla pokorného srdce, ve svých skutcích byla stále dobrosrdečná, mluvila s každým jako s Bohem a ne s člověkem, vždy jen o potřebném a dobrém. Její slova byla vždy plná milosti a beseda s ní zahřívala lidské srdce něhou. Všem přála mnoho dobrého, nikomu nikdy neukřivdila, nikoho nepřehlížela, nikomu se nevysmívala.
Matka Boží chodívala často do Betléma, kde se narodil Kristus, a na místa jeho dobrovolného strádání a smrti. Často vystupovala na Olivovou horu, ze které se Kristus povznesl na nebe, a se slzami prosila svého Syna, aby ji vzal k sobě. Jednou, když se takto modlila, se jí zjevil archanděl Gabriel, který jí sloužil už od jejího útlého dětství. Když malá Panna Marie žila ještě v jeruzalémském chrámu, Gabriel jí přinášel pokrm s Nebes a tím ji vždy krmil. Byl to právě on, kdo jí přinesl blahou zvěst o brzkém Kristově vtělení a nepřetržitě ji ochraňoval. Tehdy se jí opět zjevil a zvěstoval ji její brzké zesnutí. Matka Boží se nevýslovně zaradovala, poklonila se mu až k zemi a z duše děkovala Spasiteli.
Když přišel čas jejího zesnutí, připravila ve svém domě vše potřebné. Za chvíli bylo slyšet neobyčejný šum a dům se naplnil množstvím oblaků. Na těchto oblacích přiletěli na Boží povel z různých konců země svatí apoštolové. Velmi se zaradovali, když spatřili druh druha a podivovali se tomu, proč je zde Hospodin shromáždil. Z domu jim vyšel v ústrety sv. Jan Theolog a v radostném pláči jim oznámil novinu o brzkém zesnutí Přesvaté Bohorodice. Najednou se otevřelo Nebe a sám Král slávy Kristus se všemi nebeskými mocnostmi a dušemi praotců a proroků přistoupil ke své Přečisté Matce, která ležela na smrtelném loži. Když přesvatá Bohorodice spatřila svého Syna, řekla: „Velebí duše má Hospodina a duch můj zaplesal v Bohu Spasiteli mém,“ pak naposledy vstala ze svého lože a poklonila se mu, radostně odevzdala svou duši do jeho rukou a usnula jakoby sladkým snem. V tom okamžiku začali andělé zpívat: „Raduj se, milostiplná, Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami…“
Když apoštolové nesli tělo Boží Matky k místu jejího pohřbení, sv. Jan Theolog přitom nesl vpředu rajskou větévku, kterou přesvaté Bohorodici přinesl archanděl Gabriel. Nevěřící, kteří neměli v lásce už jejího Syna, se zlostně dívali i na apoštoly a snažili se nějakým způsobem znesvětit pohřeb Boží Matky. Jeden z nevěřících se rozhodl strčit do přečistého těla Bohorodice tak, aby spadlo, ale sotva se dotkl jejího lože, anděl Boží mu usekl ruce. V tom okamžiku tento zlý člověk pochopil, čeho strašného se dopustil, uvěřil v Krista, učinil pokání a s prosbou o odpuštění zvolal k přesvaté Bohorodici, která mu ruce uzdravila. Při pohřbení těla Boží Matky se pak stalo ještě mnoho dalších podivuhodných zázraků.
Za tři dny po pohřbu dorazil do Jeruzaléma i sv. apoštol Tomáš, aby se mohl rozloučit s Boží Matkou. Apoštolové se s ním pozdravili, a vidouce jeho zármutek, odtevřeli mu hrob přesvaté Bohorodice, aby se jí mohl poklonit. Náhle však všichni spatřili, že tělo přesvaté Bohorodice tam není. Toho dne večer se jim Boží Matka zjevila obklopena anděly a zářící v nevýslovné slávě a řekla jim: „Radujte se! Já budu s vámi po všechny dny.“ Apoštolové na to radostně zvolali: „Přesvatá Bohorodice, pomáhej nám!“ Nejdříve tedy uvěřili apoštolové a potom zvěstovali celé Církvi, že Pán vzkřísil Bohorodici třetího dne a s tělem ji povznesl do nebe jako Královnu Nebeskou.
I když Bohorodice opustila zemi tělesně, neopustila ji svou milostí. Ze své výsosti shlíží na nás jako starostlivá a laskavá matka, plní naše dobrá přání, odvrací nás od všeho hříchu, zastává se nás před spravedlivým Božím hněvem a svými přímluvami zbavuje naši duši smrti. Když se budeme modlit k přesvaté Bohorodici s čistým srdcem a upřímnou duší, poznáme, že nás bude vždy provázet její pomoc.
Tropar (hlas 1.)
Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila, Bohorodice. Přešla jsi k životu, jsouc matkou Života, a přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.
Zdroj textu i obrázků: brněnský pravoslavný web
Bohorodičná pláštěnice k liturgickému pohřbu Matky Boží (Brno)
Z poučného slova svatohorského archimandirty Georgia
Drazí bratři a sestry v Kristu,
radujme se dnes, neboť dnešní den je podle slov archim. Georgia Grigoriatského „dnem skutečného svátku matky“. Je tomu tak proto, že Vládkyně Bohorodice je skutečnou a opravdovou matkou nás všech, neboť „nám předává skutečný život, jímž je sám Kristus“.
Také proto by dnes měly pravoslavným způsobem slavit tento opravdový Svátek matek všechny matky, neboť každá matka může získat svoji důstojnost pouze tehdy, když usiluje a následně také získá požehnání a blahodať Boží Matky, Přesvaté Bohorodice.
„Svět, v němž žijeme, a světský duch spjatý se zesvětštěním, které postupuje silně vpřed a rozleptává naši duši a smýšlení věřících, začaly postupně nahrazovat bohumilé, pravoslavné svátky těmi umělými, světskými událostmi, jakými jsou „den matek“, „den dítěte“ a mnohé další jim podobné jako např. narozeniny, které slaví lidé ve světě, zatímco by měli spíše slavit svátky a památky svatých, jejichž jména nosíme,“ zdůrazňuje archim. Georgios.
To, co jsme výše naznačili, se děje zejména proto, aby se změnilo, narušilo, znehodnotilo a vůbec zfalšovalo theantropocentrické (tj. boholidské) smýšlení lidí, aby se tento pravoslavný lid naopak stal vyznavačem antropocentrického světonázoru, v němž již nebude středem všeho Kristus, nýbrž člověk a vše lidské. To povede podle archim. Georgia ke smutným následkům. „Tehdy,“ jak prorocky varuje, „člověk již nebude žít církevním duchem a životem, nýbrž bude žít životem vzdáleným od Církve a od bohočlověka Krista“.
My, věřící pravoslavní křesťané, ať laici či mniši, se dnes radujeme „radostí převelikou“, neboť vše, co se děje uvnitř tohoto požehnaného svátku Zesnutí a co se děje uvnitř osobnosti přesvaté Bohorodice, děje se s platností pro nás pro všechny.
Přesvatá Bohorodice (kterou prostě nazývají Panagia, tj. Přesvatá) byla poslušná vůči Boží vůli, a to „dokonale poslušná,“ jak zdůrazňuje archim. Georgios. Kdysi se naše pramatka Eva dopustila neposlušnosti, a připravila tím lidské pokolení o Boží požehnání a společenství s Bohem, o sjednocení s Ním a o blažené přebývání v Ráji. „Panagie naopak napravila tuto chybu Evy a zachovala dokonalou poslušnost vůči Bohu.“ Panagie nejen zachovávala naprostou poslušnost Hospodinu, jak praví starec Georgios, „nýbrž si Ho také „dokonale zamilovala a zcela se Mu oddala“. Z toho pramení velké tajemství, jehož účastníky jsme díky přesvaté Bohorodici dodnes i my, současní pravoslavní křesťané.
Jedna prostá, nevzdělaná, ale současně pokorná žena izraelského národa vykonala to, co před ní nikdo nedokázal a co před ní ještě nikdo nikdy neučinil: stala se způsobilou „(v sobě) umístit Neumístitelného (Boha)“. Tak nám přesvatá Bohorodice, podle výkladu starce Georgia, ukázala cestu poslušnosti vůči Bohu a k našemu užitku učinila to, „co neučinili (a nedokázali učinit) ani Adam ani Eva“. Přesvatá Bohorodice „nabídla totiž Bohu svou svobodu“.
Nezapomínejme, jak nás výstižně a jasně poučuje starec Georgios, že „Bůh si přeje sjednotit se s člověkem a přebývat v něm“. „Bůh však nemůže přebývat v člověku, pokud se člověk cele neoddá Bohu, pokud Mu nenabídne celou svou svobodu, svou vůli, své bytí.“
Jak dodává starec Georgios: „Panagie se naprosto odevzdala Bohu (jako nikdo jiný). Řekla Bohu své ano.“
Bůh chtěl přijít na zem, neboť člověka miloval, ale čekal, kdy se najde lidský tvor, který by odvětil na otázku, která pochází ze samotného nebe: „Chcete, abych sestoupil na zem? Chcete, abych se stal člověkem?“ Bůh očekával, že se najde nějaký člověk, který by na tuto otázku odpověděl kladně, který by pravil „ano“, a který by tak učinil celostně, s naprostým odevzdáním a oddaností, plným srdcem, vůlí i přáním. A tím, kdo nakonec řekl „ano“, byla naše Panagie. „Tehdy Marie řekla: „Hle, jsem služebnice Pána. Ať se mi stane podle tvého slova!“ (Luk 1,38)
„A když (Panagie) řekla své „ano“, tehdy Bůh sestoupil na zem, vešel do lůna přesvaté Bohorodice, vtělil se a stal se člověkem. A my dnes díky tomu, že Panagie řekla „ano“, že sama sebe i svou svobodu odevzdala Bohu, máme Spasitele a Vykupitele Krista, který nás povznesl z hrobu smrti, z podsvětí (pekla), z věčné smrti, a daroval nám naopak věčný život.“
Proto máme dnes pevnou naději, už nejsme více odsouzeni na smrt, nejsme zotročeni ďáblu a smrti, ale jsme do světla oděná dítka naší Církve, synové Vzkříšení, milované Boží děti, dědici věčného života a blaženosti… Všechna tato blaha, jak naznačuje starec Georgios, vešla do reality tohoto vezdejšího života díky Vládkyni Bohorodici, naší Matky.
Dnes za to Boží Matce děkujeme, vyjadřujeme jí naši vděčnost, klaníme se jí a oslavujeme ji: „Zvláště za nejsvětější, nejčistší, nejblahoslavenější a slavnou Vládkyni naši, Bohorodici a vždy Pannu Marii.“
O svém řeckém národě starec Georgios říká:
„Náš věřící pravoslavný národ má tak velkou úctu a zbožnost k přesvaté Bohorodici, neboť je si vědom, že bez Ní bychom neměli Krista, neboť ví, že ona nás zastupuje, zastává se celého lidského pokolení u trůnu Boží vznešenosti.“
To bezezbytku platí o všech pravoslavných křesťanech světa a jejich úctě k přesvaté Bohorodici.
V souladu s tím, jak se Panagie cele odevzdala Boží vůli, jak ji jako tříletou holčičku přivedli její rodiče, svatí Jáchym a Anna, do jeruzalémského chrámu, aby zde sloužila Bohu, stejně tak při svém Zesnutí nabídla svému Vládci Kristu s důvěrou svou blaženou duši. A on přišel, aby ji přijal.
Podobně tak nabídla a odevzdala Bohu i své přečisté a panenské tělo, jež dalo život Synu Božímu. Ona Mu dala své tělo, z něhož se vtělil sám Bůh.
„Přesvatá Bohorodice to vše učinila, aby (Bůh) sestoupil na zem, aniž by se bála temného tajemství (své) smrti, aniž by se bála hlíny, která ji (po smrti) pokryje, neboť měla velkou důvěru v Boží lásku.“
Starec Georgios nás ujišťuje, že „pokud někdo nabízí sám sebe Bohu s naprostou důvěrou, pak Bůh nenechá své stvoření propadnout záhubě, ale naopak nabízí člověku ze své strany vše (potřebné). Také proto duši Vládkyně Bohorodice, světlou a osvěcující, přijal její Jednorozený Syn a náš Pán, a stejně tak i její tělo – ono blahoslavené a ctihodné a přečisté tělo, které se nemohlo stát potravou červům, když bylo takto před tím oddáno Bohu v dokonalé svobodě, poslušnosti a lásce. Milostí Přesvatého Ducha a ve shodě s vůlí a souhlasem Přesvaté Trojice bylo toto tělo nakonec třetího dne vzkříšeno a přeneseno do nebes, kde se nachází v oslavené podobě spolu s její blaženou duší a je vykoupeno na věky věků.
Starec Georgios také zmiňuje, jak se o Bohorodici vyjadřují teologové naší Církve, kteří učí, že Bohorodice (Theotokos) „stojí v čele všech spasených“. Je dokonce tou, která „stojí v čele celé Církve“, jak dodává tento v blahé paměti zesnulý svatohorský igumen.
„Tak jako Miriam, Mojžíšova (starší) sestra, šla v čele zástupu (Izraelců) zachráněných před Egyptskými a po vyjití z vod Rudého moře tancem a (hrou na) cimbál oslavovala Boha, i naše Vládkyně Bohorodice, „opravdová“ Miriam lidského pokolení, stojí v čele zástupu spasených a zpívá „píseň novou“ před trůnem Beránkovým na věky věků.“
I dnes můžeme pozorovat tuto zvláštní a tajemnou slávu Panagie naším duchovním zrakem, který zří, co je neviditelné. Toto duchovní vidění, jak nás poučuje starec Georgios, přijímáme jako velkou radost a požehnání. Nejen mniši, ale všichni, kteří mají svůj zrak očištěný, se dnes mohou vskutku radovat, neboť nastal den, kdy naše srdce se tajemně rozveselí, kdy se naše myšlení zastaví, kdy ani jazyk nemá, co by pronesl důstojnějšího než slova velebení, chvály, abychom tak v hymnech oslavili Matku našeho Vykupitele.
„Stojíme zde, vedle jejího ctihodného těla (položeného do pomyslného hrobu), shromážděni v Duchu (Svatém) společně s teologizujícími apoštoly, proroky, hierarchy, předními z apoštolů, božským Dionýsiem Areopagitou a ostatními hierarchy celé Církve. Pociťujeme bázeň, zůstáváme ohromeni, žasneme v údivu nad tajemstvím, které se právě děje. Klaníme se naší Panagii, děkujeme jí a snažně ji prosíme, aby nadále pokračovala ve svém neutuchajícím zastání a přímluvách u Svaté Trojice za celý svět; něco, co sama činí s velkou bolestí a mateřskou láskou…, zejména za ty, kteří se v pokání obracejí zpět k jejímu Jednorozenému Synu.“
Poslechněme si na tomto místě také vyznání starce Georgia, který se k přesvaté Bohorodici obracel jako igumen a představený svého monastýrského bratrstva:
„Obzvláště já jako nejnepatrnější duchovní otec tohoto bratrstva ji (Panagii) prosím s velkou touhou, aby požehnala tento „vinohrad“, který zasadila pravice jejího Jednorozeného Syna, tento náš monastýr. Prosím ji také, aby požehnala všechny zdejší otce (mnichy), kteří zde vedou svůj asketický zápas, a dala jim všem touhu k duchovnímu zápasu a trpělivost při pokušeních a v zármutcích, které s sebou nese mnišský život. Aby udělila horlivost, dokonalou lásku, oddanost, touhu, poslušnost a odevzdání se jejímu Jednorozenému Synu a Bohu našemu.“
„Jistě jste si povšimli,“ dodává dále starec Georgios, „že na ikoně Panagie, která se nazývá „Odigitrie“ (Ukazatelka cesty), ukazuje Přesvatá Bohorodice pravou rukou na božské Dítě, které drží v náruči. To lze rovněž chápat jako jednu ze služeb, jedno z dobrodiní naší Panagie pro náš věřící lid. Ona nám totiž ukazuje Dítě a vede nás ke svému Jednorozenému Synu, naznačuje nám cestu naší spásy, ukazuje nám Cestu, Pravdu a Život, čímž vším je náš Kristus. A já ji proto prosím, aby požehnala každého jednoho bratra našeho monastýru, aby ho naplnila radostí a posvětila ho. A také, aby stála při nás jako něžná a milující matka po dobu, kdy budeme na této zemi vést duchovní zápas, bez ohledu na to, kolik nám Bůh uštědří let, a byla při nás i v hodině naší smrti a (posledního) Soudu. Aby tak naplnila svůj příslib, který dala všem svatohorským mnichům, že se bude přimlouvat za jejich úplné odpuštění hříchů, jestliže budou vést dobrý duchovní boj.“
Starec Georgios nikdy nemyslel jen a pouze na své bratry mnichy, ale jeho duchovní péče byla vždy rozprostřena také na všechny věřící pravoslavné křesťany, za něž se modlil, které všemožně podporoval a jejichž duchovní prospívání měl vždy na srdci.
Ve svém vyznání starec proto dodává:
„Prosím (naši Panagii) rovněž za zbožné bratry, (Kristu) oddané kněze a spoluslužebníky (svatého oltáře), ale také za všechny křesťany z řad laiků, kteří přicházejí s velkou (duchovní) touhou na Svatou Horu jako poutníci, kteří se přišli poklonit tomuto tělu přesvaté Bohorodice. Nechť (přesvatá Bohorodice) požehná toto shromáždění (kněží), ctihodné bratry a spoluslužebníky (oltáře), a naplní je hojností radosti v jejich duchovním zápase, který vedou ve světě. Ať rovněž požehná všechny bratry z řad laiků, abychom všichni společně dosáhli velké lásky ke Kristu a žili bohumilým a pravdivým křesťanským životem.“
…
Starec Georgios ve svém závěrečném slovu a zamyšlení přeje všem nám, aby pro nás byla přesvatá Bohorodice vždy tou nejdražší osobou po Bohu, a také proto pro ni používá jména symbolických znaků naší víry: posvěcení, požehnání, záštita, tvrz i pevnosta. Starec vybízí všechny, zejména ty, kteří jsou hlavami rodin, a zejména mladší z věřících, neopomínaje přitom otce duchovní, a napomíná skrze ně i nás všechny, abychom si vzali k srdci jeho slova o významu svátku Zesnutí. Skrze nás mohou tato slova najít úrodnou půdu také u ostatních věřících, kteří pak dokáží pevně zachovat naše tradice, které jsme přijali od našich požehnaných předků ve víře.
Oslavujme tedy svátky svatých. Vždyť i náš otec či matka slaví svůj svátek, když nadešel den svátku svatých, jejichž jména nosí. A pokud někdo nemá jméno dle církevní tradice, nýbrž archaické, pak ať slaví svůj svátek v den „Všech svatých“. V tomto smyslu bude i naše matka slavit vždy, když slavíme svátek naší Panagie, přesvaté Bohorodice. A my oslavujme svátek našeho světce, jehož jméno nosíme, a nikoli tělesné „narozeniny“.
V předvečer těchto církevních svátků se snažme jít do chrámu, postit se; zapišme své jméno, aby bylo vzpomínáno při službě svaté liturgie, přijímejme svaté Dary, připravme prosforu ke konání svaté eucharistie, a pak si domů odnesme část této posvěcené prosfory.
Tímto způsobem slaví svátky opravdoví křesťané. A v duchu této tradice nadále pokračujme i my, jak jen to bude v našich silách, nebo alespoň ti, kteří chtějí zůstat svědomitými členy Církve. Jedině tak získáme Boží požehnání.
Svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodice (15./28.8.)
Vybral a přeložil Michal Dvořáček (nepatrně redakčně upraveno)
Zdroj: pravoslavbrno.cz
Oslava svátku Zesnutí přesv. Bohorodice v Brně
Olomoucko-brněnská eparchie
