ZJEVENÍ PÁNĚ, Křest Pána našeho Ježíše Krista 2018

Dne 19. (6.) ledna jsme oslavili svátek Zjevení Páně – Křest Páně v Jordánu. Tento svátek poukazuje na počátek Kristovy učitelské a spasitelské činnosti, a je naznačen právě křtem v Jordánu. Při křtu Páně se ve vodě zjevilo světu tajemství (tajina), a toto tajemství je třeba chápat jako tajemství Božské Svaté Trojice. »Otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil“.« (Mat 3,16-17). Událost trojičního zjevení Božství Svaté Trojice na proudech Jordánu osvěcuje naši mysl a odhaluje nám Boha jako Trojici jednobytnou a nerozdílnou. Další význam tohoto svátku spočívá v tom, že každý z nás se prostřednictvím ponoření (pokřtění) ve vodě osvěcuje, takže jsme osvojeni za syny Otcem Světla, zásluhou Syna a mocí Ducha Svatého.

Hlavní pak smysl svátku Zjevení Páně, stejně jako i u ostatních, je zjevená Kristova láska k nám, k lidem, pro které náš Pán vzal na sebe hříchy lidského pokolení. A i my proto máme a musíme činit stejně tak, tedy především milovat bližního svého (Mat 22,39), chceme-li následovat Krista na Jeho spasitelné cestě. On nás přitom neustále posilňuje svou mocí a svou milostí. Jedním z hmatatelných důkazů jeho Božské moci je i posvěcená voda, kterou nám Pán v den svátku Zjevení dává a která je nám ku pomoci proti pokušením a nesnázím. Tuto posvěcenou vodu si odnášíme domů, abychom Jeho milostí byli neustále posilňováni.

Po dnešní liturgii proběhl v chrámu obřad velkého svěcení vody, posvěcenou vodu si poté věřící odnášeli domů jako prostředek ku pomoci a k uzdravení duše i těla.

Po druhé hodině odpolední jsme se setkali na břehu řeky Svratky, v Brně Bystrci. S průvodem a s korouhvemi jsme došli na již tradiční místo, kde byla poté svěcena řeka Svratka a to nejen pro obyvatele našeho města, ale jako požehnání i pro celý kraj, kterým řeka na své pouti protéká.

Dvě fotogalérie:

Velké svěcení vody v chrámu

[Spustit prezentaci]

Svěcení na řece Svratce

[Spustit prezentaci]

Zdroj: facebookový profil brněnské církevní obce

 

Vtělení Božího Syna je v biblické i církevní tradici spojeno s astronomií. Pohanským národům bylo Narození Kristovo zvěstováno jazykem, který jejich mudrcové uměli číst, – jazykem nebeských úkazů. Proto hvězdopravci zaznamenali toto zvěstování, které se jim ukázalo na nebeské báni, a tři takoví mágové vypravili se k Betlému. Židům bylo blížící se narození Mesiáše zvěstováno proroky. Naplnění těchto proroctví starý Izrael očekával. Jejich součástí bylo označení času i místa, kde a kdy se to mělo stát, a proto byli židé v této době plni napjatého očekávání a vyhlíželi, kdy už k nim bude Hospodinem poslán jejich zaslíbený král.

I přes zjevné sdělení Božích proroků židům, byli pohani – jak se zdá – schopni lépe než židé pochopit, co se stalo v Betlémě. Přes nedokonalost jazyka přírodních úkazů vyrozuměli, co jim touto řečí Stvořitel sděloval, a přišli uvítat Spasitele světa. A tento trend měl pokračování. Po zrodu křesťanské církve, která se zprvu obracela k židovskému prostředí, se nakonec přeneslo těžiště církevní misie mezi pohany.

Zřejmě v důsledku toho nám astronomické jinotaje v symbolickém církevním vidění zůstaly. Zvláště v souvislosti se svátky Narození Páně obsahují hymnické texty církve mnoho narážek a obrazů vázaných na astronomii. Proti obrazu pohanských mágů, vedených hvězdou při putování do Betléma, nám církev staví před oči obraz Kristova Narození připodobněného ve svátečním troparu k východu Slunce. Oproti hvězdám je Boží Syn církví oslavován jakožto „Slunce spravedlnosti“. A nás všechny církev přivádí k tomu, abychom se odvrátili od služby pouhým hvězdám ke klanění se duchovnímu Slunci – Kristu. Zatímco hvězdy krouží po nebeské klenbě patřící k tomuto světu, Slunce spravedlnosti vychází z výsosti – tj. přichází k nám z věčnosti. Vzhůru srdce! Povznesme se od světýlek věcí dočasných k oné nezapadající záři věčnosti. Pomíjivé hvězdy nemohou osvětlit temnotu a vyhnat tmu z jeskyně našich srdcí, zatímco Slunce Kristovo osvítí naše nitro a naplní prázdnou jeskyni našeho srdce, když dovolíme Kristu, aby se i v nás narodil.

Dobytčí chlév se v Betlémě stal příbytkem andělů, zářícím trůnem Nejvyššího. Kristus rodící se v tmavé jeskyni našeho nitra, zaneřáděné zvířecími vášněmi a hnojem hříchů, změní naše srdce na místo čisté, jasné, skvoucí a důstojné Božího spočinutí.

Všechny tyto úvahy, plné symbolických obrazů, ukazují velice konkrétní proměnu, k níž jsme Kristem povoláni: pokáním se očistit od hříchů, aby naše nitro mohl osvítit Kristus, když se v nás jako v betlémských jeslích narodí. Toto Slunce dává lidským srdcím nejen očištění, ale i to, po čem prahne lidský rod odjakživa – poznání Boha. Poznat Boha znamená zamilovat si ho, neboť není možné Boha vskutku znát a nemilovat ho. Kristovo „světlo poznání“ nás tedy s ním sjednocuje a zároveň nás osvěcuje, takže díky němu můžeme hodnotit – poznáváme, co je dobré a bohumilé, a co je pro nás zlé a Bohu odporné.

Tak se můžeme ubírat po stezkách svých životů, jako ten, kdo jde ve dne. To znamená bez bloudění, bez pádu do jámy – čili varujme se skutků tmy, hříchu a klamu. Vždyť přece víme, kam kráčíme, jaký je cíl naší cesty. Velký je rozdíl mezi člověkem putujícím za dne a tím, kdo tápe ve tmě tmoucí! Veliká je proměna synů světa hříchu na „syny světla a syny dne“, kterou s námi chce Bůh učinit!

Jak poznáme, že se v nás tato proměna našeho nitra děje? Jejím neklamným projevem je, když duši naplňuje pokoj a smíření. Jak to zpívali andělé: „Na zemi pokoj, lidem dobrá vůle!“ Člověk obdarovaný pokojem zjistí, že už nic jiného nepotřebuje. Kdo má v sobě Krista, má všechno.

Narozením tvým, Kriste Bože náš, vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti,
a znáti tebe, Východ z výsosti;
Pane, sláva tobě!

(Tropar svátku Narození Páně)

Letošní svátky Narození Páně v Jihlavě

(Velká večerní, jitřní a svatá liturgie)

[Spustit prezentaci]

Při liturgiích a po bohoslužbách jsme zpívali vánoční koledy – letos dokonce v šesti jazycích!

Internetová stránka jihlavské farnosti: pravoslavi.cz/jihlava

16. prosince vykonal vladyka Izaiáš, s přisluhováním početného duchovenstva, obřad svěcení nového prestolu v Uherském Brodě, kde díky iniciativě br. Yuriye Moyshe roste nový chrám sv. Jiří. Br. Moysh společně s dalšími věřícími požádali olomoucko-brněnskou eparchii o kanonickou církevní správu. Eparchiální rada projednala tuto žádost a souhlasí s ustanovením přípravného výboru pro vznik nové církevní obce na území naší eparchie. Radou schválení členové přípravného výboru nyní podnikají potřebné kroky ke svolání ustanovujícího první shromáždění uhersko-brodské církevní obce.

V souvislosti s těmito událostmi byl v novém chrámu vysvěcen prestol, aby se u něj mohli členové zde vznikající církevní obce scházet k bohoslužbám, a byl tím zahájen liturgický život na tomto místě. V duchovním smyslu je církevní obec tam, kde se věřící shromažďují kolem svatého prestolu k modlitbám, díkůvzdáním a ke službě svatých Tajin. Tam, kde se slouží božská liturgie, podává se eucharistie – drahocenné Tělo a Krev Kristovy, platí Kristova slova: „Kde jste dva neb tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed vás.“ Bez ohledu na velikost duchovního stádce je jeho bohoslužebný život napojen skrze eparchiálního biskupa na oživující tep mystického Těla celé světové pravoslavné Církve.

Obřad svěcení prestolu je pln tajemné symboliky a vykonává se u nás stejně, jako ve všech pravoslavných chrámech v přítomnosti a jak probíhal v minulosti a — dá-li Bůh — bude tomu tak i v příštích letech. Přítomní byli šťastni, že se mohli zúčastnit takového mystéria a jistě cítili v průběhu svěcení, kterým byl tento svatý prestol připojen ke všem pravoslavným prestolům světa, jak je důležité dodržovat naše pravoslavné kánony a tradice a bránit je před narušováním. Buďme pravověrní, přidržujme se učení svatootcovské orthodoxie a orthopraxe, neboť to nás činí pravoslavnými a spojuje nás a sjednocuje s pravoslavnými na celém světě!

Vysvěcení prestolu napodobuje křest člověka, jehož narození zpodobeno položením základního kamene. Proto před začátkem svěcení prestolu vladyka posvětil památeční mramorovou desku, která bude umístěna na chrámu na znamení jeho řádně kanonicky provedeného vysvěcení. Při svěcení se prestol nejprve omývá vodou podobně, jako je omyt ten, kdo přijímá křest; posléze je pomazán myrem a oděn do bílých šatů. Bílá barva je zde symbolem nadsvětské čistoty a Boží blahodati.

Prestol, na kterém se koná svatá eucharistie, je nejdůležitější místo v chrámu, ohnisko zvláštní přítomnosti Boha, Boží trůn. Jeho vysvěcení je odevzdáním dokončovaného chrámu Bohu a předáním věřícím, aby se zde shromažďovali k modlitbě a setkávali s Bohem. Mystérium se koná za královskými vrátky. Každý úkon obsahuje mnoho významů. Všechny symboly navazují na oběť Ježíše Krista a Jeho stálá přítomnost dominuje celé slavnosti.

Biskup i ostatní duchovní připravující prestol na sebe odívají (přes liturgická bohoslužebná roucha) bílé zástěry. Ty symbolizují čistotu jejich záměrů a současně označují, že to, co konají, děje se jménem všech pokřtěných. Prestol má formu metr vysokého čtvercového stolu, vyrobeného z masivního pevného dřeva – z dubu, jasanu či z borovice apod. Čtyři sloupky symbolizují čtyři světové strany. Čtyři rohy oltářního stolu symbolizují čtyři evangelisty. Sloupky mají nahoře přesně připravené otvory pro spojovací hřeby. Na ně se až v průběhu samotného svěcení připevňuje vrchní prestolní deska. Do předvrtaných otvorů sloupků nalévá biskup tzv. voskomastix (to je rozehřátá směs včelího vosku, kadidla a pryskyřice i dalších ingrediencí). Všechny části, z nichž se sestavuje prestol, i všechny další použité matérie skrápí biskup svěcenou vodou.

Kněží přinášejí vrchní desku prestolu. Na spodní stranu desky teď světící biskup zapisuje „kroniku“ slavnosti vysvěcení – datum, místo, jména vysvěcujících, představeného duchovního. Poté je kněžími deska položena na sloupy. Jsou v ní — přesně nad otvory ve sloupcích — připraveny čtyři otvory s vydlabanými prohlubněmi, jimiž se znovu vlévá voskomastix. Připomíná balzám, který připravili pro tělo Kristovo šlechetní Nikodém a Josef Arimatejský.

Použitý voskomastix symbolizuje naše sjednocení s Kristem, s Jeho obětí a zmrtvýchvstáním. Do otvorů se poté zatloukají čtyři dřevené hřeby. Představují hřeby, kterými byl Kristus přibit ke kříži. Jsou zatloukány oblými kameny bez ostrých hran, aby při tom nedošlo k poranění prestolu. Tyto kameny pak zůstanou navždy ležet pod prestolem. Nyní je vrchní deska už pevně natrvalo spojena se sloupy.

Přichází chvíle, kdy je na znamení duchovní očisty prestol omýván teplou vodou. Po osušení je znovu omyt růžovou vodou, která vůní připomíná myrhu, přinesenou ženami myronosicemi ke hrobu Páně, smíšenou s červeným vínem, symbolem Kristovy krve. Biskup posvětí vonnou vodu a víno, slévá je v jedno a vylévá na prestol. Touto vzácnou směsí kněží spolu s vladykou dlaněmi potírají celý otářní stůl. Nakonec duchovenstvo prestol osuší novými houbami; ty jsou poté uloženy pod prestol. Tyto úkony připomínají přípravu Ježíše k pohřbu.

Takto připravená deska je potírána svatým myrem tak, jako člověk je pomazán při Tajině myropomazání po křtu. Tím se na něj klade pečeť daru Ducha Svatého a vyprošuje se zvláštní milost místu, na kterém bude přinášena eucharistická oběť. Prestol je posléze oblékán do spodního liturgického odění zhotoveného z čistého lnu. Je to plátno, které připomíná pláštěnici (katasarku – rozprostírající se po těle, přiléhající k tělu), do které byl zavinut Ježíš Kristus po snětí s kříže. Na vnějších stranách je tento oděv obtočen dlouhou šňůrou, vedenou zvláštním způsobem, aby na každé boční straně prestolu vytvářela kříž. Provaz symbolizuje pouta, kterými byl spoután Ježíš, když Ho vedli na soud, a současně moc Boží, která udržuje svět — jeho čtyři strany — a do jednoho celku spojuje vše, co žije na zemi.

Když je obvazování dokončeno, je prestol odíván do svrchního šatu – po všech pěti stranách je rozprostřeno vnější oblečení ze zvláště zdobené tkaniny, často protkané zlatými nitěmi (šatu se říká indicie; od řeckého – oblékat). Symbolizuje lesk Boží slávy. Na znamení duchovního posvěcení místa biskup nyní zapaluje svíce či lampádu na prestole (nebo vydá povel k postavení první svíce na nový prestol).

Následuje příchod svatých ostatků mučedníků, které biskup nese slavnostně na diskose, na prestole je pomazává svatým myrem, vkládá do schránky – relikviáře, a tu umísťuje do nitra svatého prestolu (většinou je uložena uprostřed vnitřního prostoru prestolu – na krátké páté prostřední noze oltářního stolu (nebo na trnoži), na kterou je případně připevněn dřevěný kříž obsahující ostatky).

Na oblečený prestol se nadále ukládá antimins – posvěcené hedvábné či jemné lněné plátno (zdobené velkopátečním motivem) s pověřením příslušného archijereje k vykonávání svaté liturgie. Na něm, jako na Ježíšově hrobě a na prvokřesťanských hrobech mučedníků, se koná posvátná vzpomínka Ježíšova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, což je zpřítomněno silou blahodati Svatého Ducha sestupujícího při Božské liturgii na předložené Dary. Na závěr svěcení se na prestol kladou ostatní předměty – náležitosti, které dle dávných tradic mají na prestole vždy spočívat: evangeliář, žehnací kříž, darochranitelnice apod. Postaví se zaprestolní kříž a dle jerusalemského typikonu se instaluje sedmisvíčník. Na takto připraveném prestole je už možno sloužit svatou liturgii, kterou archijerej s přítomným duchovenstvem a shromážděným Božím lidem ihned vykoná. Od této chvíle začíná plný blahodatný život obce věřících podobně, jako je křtem a myropomazáním zahájen plný duchovní život dítěte. (Použito článku MUDr. Jiřího Karpowicze)

1. fotogalerie z průběhu duchovní slavnosti

[Spustit prezentaci]

Po vysvěcení prestolu jsme sloužili archijerejskou božskou liturgii. Při kázání se hovořilo o zásadním významu chrámu pro život pravoslavného křesťana. Byla zdůrazněna slova svatého starce Paisije Svatohorce, že do chrámu přicházíme, abychom se posvětili. Prestol znamená v současné řeči „trůn“. A trůn je zde pro toho, kdo na něm usedá – a tím je Kristus, jemuž patří prestoly v našich chrámech a který se k nám z těchto prestolů sklání, aby se nám sám dával za pokrm, jímž nasycujeme a léčíme své duše, aby byly schopny věčného života v Boží blízkosti – v ráji. V chrámu se koná svatá liturgie s podáváním svatého přijímání, což je to nejkrásnější a největší, co na tomto světě existuje. Odtud pramení láska věřících k chrámům, kam přicházíme setkat se s milovaným Kristem. Připomíná se nám podobenství o marnotratném synu, kajícně se vracejícímu ke svému otci, a ten — jakmile ho spatřil — vyběhl mu vstříc, přijal jeho pokání a otevřel mu svou náruč. Obrazně řečeno, setkali se na půli cesty – kráčeli si vstříc. I pro nás jsou chrámy takovým místem v půli cesty, kam s touhou po návratu k Bohu všichni spěcháme a kam Spasitel sestupuje, objímá a pozdvihuje naši duši, aby nás uvedl do nebeského království.

Po liturgii vladyka pohovořil o významu chrámu pro naši spásu a vřele poděkoval donátoru a staviteli chrámu; při tom vyjádřil naději, že se zde příští rok znovu sejdeme k novému svěcení – tentokrát k vysvěcení celého chrámu. Důstojnému otci Olegovi, jeho mátušce a všem dalším poděkoval za zorganizování dnešní slavnosti a všem popřál, aby zde nacházeli svůj duchovní domov.

Po zpěvu mnoholetí bylo v chrámu prostřeno chutné postní pohoštění, u něhož jsme strávili ještě nějakou dobu v přátelských rozhovorech.

Díky Bohu za tento den!

Všem budovatelům chrámu, sloužícímu zde otci Olegovi a církevní obci při chrámu sv. Georgije uděl, Hospodine, zdraví, spasení a ve všem zdar na mnohá léta!

2. fotogalerie

[Spustit prezentaci]

Autoři fotografií: prot. Libor Raclavský a Anežka Mandelíková