Olomoucko-brněnská eparchie
Archijerejská služba
Večerní a jitřní
Sváteční liturgie
Dole video – děti zpívají koledy:
Oslavujeme svátky Narození Ježíše Krista, které nám připomínají nekonečnou štědrost našeho nebeského Otce. Narozením Pána jsme totiž obdrželi od Boha ten nejvzácnější dar – byl nám darován Boží Syn. Při svaté liturgii se kněz modlí a děkuje Otci: „…velikolepá jest sláva tvá, jenž jsi sobě tak zamiloval svět svůj, že jsi Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“
Moudrost svatých Otců nás učí, že Bůh Syn nepřestal být tím, kým byl, Bohem, ale stal se nyní i tím, kým ještě nebyl, člověkem. Vtělení Boha do člověka, kdy přijal na sebe naše hříchem poškozené lidství, se přirovnává k dobrovolnému zchudnutí. Bůh, kterému je malý celý vesmír a všechno Mu patří, se přece stal ubohým člověkem, zcela závislým na péči své matky a jejího snoubence. Když se Boží Syn narodil jako bohočlověk, vzal na sebe naše zbídačelé lidství, aby si je jako dobrý pastýř naložil na svá ramena jako tu příslovečnou ztracenou ovci a odnesl ji zpět domů, do bezpečí, do příbytku svého i našeho nebeského Otce. Celé lidstvo tak bylo obohaceno zchudnutím Boha, učí nás Církev.
Když jsme byli poctěni takovým nesmírným a Božským darem, jak na to odpovíme? Co mu přineseme? Jakým darem jej můžeme uctít? Vždyť nemáme nic, co by Bůh už neměl. Nic, co je zde na zemi krásné, vzácné, ctěné a žádané, nemůže obohatit Boha, který to všechno sám stvořil. Opravdu však nemáme co Bohu dát?
Svt. Nikolaj Srbský (Velimirovič) ve svém kázání obrací náš zrak na tři mudrce (krále, mágy), kteří přišli z východu, aby narozenému Pánu položili k nohám své drahocenné dary: zlato, kadidlo a myrhu. Tyto dary byly zároveň prorockými symboly: zlato byl dar králi, kadidlo byl dar Bohu a vzácná myrha byla jako nejskvělejší esence používána k pohřebnímu pomazání nebožtíka. Zlato, vzácný to nerost (jak se praví v jedné pohádce), se nosí králům jako dar důstojný jejich moci a bohatství. Libá vůně kadidla stoupá k Bohu, aby byl tento dar povznesen k Jeho nebeskému trůnu jako vůně oběti. Myrhou je uctíván každý člověk, jehož dny vypršely a lhůta pozemská se naplnila, neboť život každého z nás je neopakovatelný, jedinečný a Bohu vzácný. A tak byl Pán Ježíš uctěn ještě v jesličkách jako král, jako Bůh i jako smrtelný člověk.
Nikolaj Srbský však tyto dary vztahuje k přínosu, který Bůh očekává a přijímá od každého z nás. Co je tím naším zlatem, tím, co je cennějším než všechny pozemské poklady? Je to ryzí víra v Boha. Tu si od nikoho z nás Bůh nevynucuje, ale přeje si, aby každý člověk využil darů své duše, kterou do nás Stvořitel vložil, a Boha skrze víru člověk uviděl. To je odpověď naší duše na dar stvoření, to je láska s níž vděčně odpovídáme na to, čeho se nám od Boha dostalo, na všechna Jeho dobrodiní, milosrdenství a hlavně nekonečnou lásku k člověku. Takové zlato si Bůh od člověka přeje. Tím může člověk “obohatit” Boha, který už všechno má.
Další dar, kterým Boha můžeme uctít, je kadidlo – čili modlitba, kterou povznášíme k jeho trůnu na výsostech. Obětí Bohu milou je modlitba, při které se povznáší duch člověka vzhůru. Taková modlitba stoupá k Bohu jako vůně. Bůh se nemůže sám k sobě modlit, to mohou jen stvořené bytosti. Takový dar si Bůh přeje. Modlitba může být prosebná, děkovná a chválící. Poslední typ modlitby je dílem andělským. Tím, že se k Bohu s modlitbou obracíme, přinášíme mu dar chvály, jej uctíváme a přinášíme Mu dar své lásky a vděčnosti.
A nakonec je tu dar myrhy, kterou se pomazávali nebožtíci. Myrha je symbolickým darem Ježíši Kristu, který se za 33 let obětuje – zemře. Dar myrhy však není jen proroctvím o budoucí oběti dnes právě narozeného Mesiáše. Myrha svou silně aromatickou vůní symbolicky působila proti silám tělesného rozkladu, který získal vládu nad mrtvým tělem. Tedy v duchovním smyslu myrha potlačovala síly smrti, způsobené hříchem člověka. Proti smrtícímu hříchu nám dává Spasitel mocný lék – pokání. Myrha je tedy obrazem našeho pokání.
V éře Nového zákona, poté, co se Syn Boží obětoval na kříži za naše hříchy a svou krví nás očistil od hříchu, přišel čas „nové myrhy“, kterou Pán naplnil silou odstraňující věčnou smrt. Síla přirozené myrhy zpomalovat rozklad a působit proti tlení lidského těla je nahrazena duchovní mocí nadpřirozené myrhy, která zničí sílu duchovní smrti způsobené hříchem. Každé lidské osobě poskytuje Kristus tuto myrhu skrze pokání a rozhřešení. Je to výměna daru za dar. On nám dává dar zničení smrti, my mu přinášíme své pokání z hříchů. Tento dar nadpřirozené myrhy nám chce poskytnout, výměnou za naši lítost nad našimi hříchy. Lítost pokání a srdečná touha po nápravě a očištění jsou tím darem, co si od náš Pán Ježíš přeje. Tak to kdysi pravilo Boží Dítě mnichu Šimonovi, když se trápil otázkou, co přinést Pánu za dar k jeho Narození, a uslyšel hlas: Šimone, dej mi své hříchy!
Kvůli tomu se Kristus v Betlémě narodil, aby vzal na sebe hřích světa. Proto touží po tom, aby se každý člověk rozhodl přinést mu své hříchy. To jsou ty tři pravé dary, který mu máme stále přinášet: zlato víry, kadidlo modlitby a myrhu pokání.
Na fotografiích: malá dětská besídka s dárečky, litije na večerní v předvečer svátku, štědrovečerní večeře, sváteční jitřní (dle Gorazdova sborníku) a svatá liturgie, po které si děti očesávaly cukroví z vánočního stromečku. Již tradičně zpíváme od neděle praotců koledy v šesti jazycích (české, ukrajinské, srbské, ruské, moldavské, anglické). Celkem se zúčastnilo přes sto pravoslavných věřících. Sestra Ludmila se postarala o krásné květinové ozdobení ikony svátku. Díky všem, kteří se podíleli na přípravě svátku a oslav.
V následujících svátečních dnech probíhalo koledování po domácnostech věřících (vykoledované dary ukládáme do sbírky na opravu kostelíku Svatého Ducha).
Ukázky z koledování
Oslava Kristovova Narození
Brno – monastýr sv. Ludmily
Olomoucko-brněnská eparchie Pravoslavné církve v českých zemích se obrací k příbuzným, rodinám a přátelům obětí střelby na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, aby jim vyjádřila svou účast a soustrast s jejich žalem a ztrátou. Jsme zarmouceni nad zmařením mladých životů, nad bolestí zraněných i nad hrůzou, kterou museli prožít všichni, kteří byli ve chvílích střelby v budově a jejich životy byly v ohrožení.
Zároveň se obracíme k celé naší společnosti otřesené tragédií, kterou mentálně narušený jedinec na fakultě způsobil. Připomínáme si, že jedinou naší nadějí na mír a smíření je Kristus a jediným dobrým morálním základem života lidí jsou Boží přikázání lásky.
Kéž Bůh utěší zarmoucené, jeho slovo ať je oporou pro naše spoluobčany a přitáhne k sobě všechny svou láskou.
+ Izaiáš, biskup šumperský
s Eparchiální radou Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve v českých zemích
POSELSTVÍ POSVÁTNÉHO SYNODU
Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
u příležitosti svátku Kristova Narození 2023/24
Duchovní otcové, bratři a sestry:
Kristus se rodí!
Svátek Kristova Narození nás i tohoto roku opět přivádí před betlémskou jeskyni, kde můžeme duchovními zraky spatřit právě narozené Dítě a spolu s pastýři naslouchat volání andělů. Jako kdysi mudrcové z Persie i my se můžeme duchovně poklonit vtělenému Božímu Synu ‒ Slunci spravedlnosti, Východu z výsosti, Spasiteli světa.
Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle! (Luk 1,14) Tak kdysi znělo betlémskou nocí volání andělů. O jakém pokoji zpívali? Mínili tím pokojem dobu bez válek, bojů a konfliktů? Vždyť životy lidí zůstaly i po Kristově Narození takové, že si můžeme povzdychnou s prorokem Jeremiášem: Každý říká: mír, mír ‒ jenže žádný mír nenastává. (Jer 8,11) A přece ‒ v noci, když se narodil Kristus, sestoupil na zemi Boží pokoj, který převyšuje každý lidský rozum. (Filip 4,7) To je pokoj, jenž nezávisí na vnějších okolnostech, neboť pochází ze samotného Boha, který se stal člověkem.
Evangelista Lukáš začíná své vyprávění o narození Kristově těmito slovy: „V těch dnech vydal císař Augustus příkaz provést sčítání lidu po celém světě.“ (Luk 2,1) Proč apoštol Lukáš nevzpomíná císařovo vlastní jméno ‒ Oktaviánus ‒ ale jen jeho titul – Vznešený, tj. Augustus? Protože byl největším mezi římskými císaři; zatímco všichni ostatní byli císaři války, on jediný byl císařem míru.
V starověkém Římě stál na jednom z pahorků chrám pohanského boha války: Marsův. Téměř po celou dubu trvání Římské říše byly brány Marsova chrámu otevřené dokořán. Byla to symbolická výzva Římanům, aby sem do tohoto chrámu přišli k modlitbě za vojenské úspěchy ve válkách. Pouze v době vlády Oktaviána Augusta byly jeho brány zavřené, protože v celé říši zavládl mír.
A právě v době panování císaře ‒ mírotvorce přichází na svět Kristus: Kníže pokoje. (Iz 9,6) Za ticha betlémské noci se stalo něco, co změnilo samotnou podstatu lidských dějin, narodil se Kristus, který „je náš Pokoj, spojil dvojí v jedno a svým tělem zbořil přehradu rozdělující lidi na nepřátele, když ze dvou stvořil jednoho nového člověka a v sobě oba usmířil s Bohem“. (Ef 2,14-15) Zvěstoval pokoj těm, kteří byli vzdálení, i těm, kteří byli blízcí. (Ef 2,17) A tak od této chvíle už nejsme cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané svatých a domácí Boží. (Ef 2,19)
Otevřeme svá srdce proto Toho, kdo se narodil, abychom měli život a měli ho v hojnosti. (Jan 10,10) Nechme vstoupit do svého života Toho, kdo ‒ budeme-li o to žádat ‒ může uzdravit veškerý náš lidský egoismus a slabost. Začněme konečně hledat své štěstí tam, kde jej vskutku lze najít ‒ ve sdílení dobra s ostatními. Podělme se s „blízkými i vzdálenými“ o radost z příchodu Kristova, aby ve světě plném nepřátelství, válek a krveprolévání opět zvítězila moc lidské sounáležitosti, čerpající sílu z nesmírné Boží pokory.
Mnozí z nás máme v živé paměti dobu po pádu bývalého státního režimu, kdy se odevšad ozývaly nadšené hlasy, zdůrazňující potřebu názorové plurality a společenské diverzity. Uplynulé tři desetiletí, a zvláště poslední roky, nám stále přesvědčivěji dokazují, že podobná pluralita a diverzita mohou být přínosné jen pro takovou společnost, která nedevalvuje své základní duchovní principy a morální hodnoty. Bez nich se totiž rychle ztrácí smysl pro konstruktivní dialog a nastupuje nebezpečná polarizace společnosti, ba často i krvavé konflikty.
Naše doba má své vlastní samolibé Herody, kteří ohromují lidi pěknými řečmi, ale jejich skutky přinášejí potoky slzí a moře krve. Podobně jako kdysi přesvatá Bohorodice s Dítětem Ježíšem v náručí, doprovázena svatým Josefem, utíkala před zlovůlí mocných do Egypta, podobně jsou i dnes mnozí lidé donuceni těžkými životními okolnostmi nebo obavami o svůj život, aby opustili rodnou zemi a utíkali do ciziny. Hospodin Bůh nechť setře slzy z každé tváře (Iz 25,8) a utěší onu „Ráchel, která dnes opět oplakává své děti“. (Mat 2,18)
Ve složitých životních situacích máme jako lidé vždy několik možností, jak se zachovat. Pohodlná je možnost zůstat lhostejnými k utrpení druhých, o němž se domníváme, že za ně neneseme odpovědnost, a proto se nás netýká. V takovém případě se zkusme zamyslet, jestli z nás naše lhostejnost či nezájem nečiní pasivní spoluviníky a pomocníky těch, kteří ubližují jiným lidem, omezují jejich svobodu či jim dokonce sahají na život. Každý z nás se může znenadání ocitnout v nouzi. Je deprimující, když člověk musí čelit kromě vlastních problémů ještě lhostejnosti a nezájmu svého okolí.
Jako křesťané bychom měli vědět, že existuje i jiná, a to správná možnost, jak se zachovat v podobných situacích. Nezapomínejme, že kromě materiální pomoci, která je pochopitelně důležitá, existuje i pomoc duchovní, která je mnohdy aktuálnější a významnější. Vždyť více sil a ochoty postavit se výzvám života někdy člověku dodá vědomí, že ho má někdo rád, že je někomu potřebný ‒ a tento pocit nám může dát obyčejné dobré slovo, soucitné vyslechnutí, laskavý úsměv a samozřejmě vroucí modlitba.
Nejsme tak bezmocní, jak si někdy myslíme. Člověka sice spasil Bůh, ale On do té míry důvěřoval člověku, že se sám svěřil do lidských rukou. Osud světa ‒ osud naší spásy, osud Božího Dítěte byl svěřen do lidských rukou přesvaté Bohorodice a svatého Josefa. Je to jedno z největších tajemství křesťanství: obyčejná, a přesto neobyčejná láska rodičů k svému dítěti a ochrana jeho života se v konečném důsledku stala příčinou spásy světa.
V součinnosti a spolupráci Boha a člověka spočívá smysl a podstata spásy. Nebojme se být Božími spolupracovníky. Zpomalme v průběhu nadcházejících svátků své obvyklé životní tempo a najděme si chvilku k zamyšlení. Ať nám pohled a betlémské jesle pomůže pochopit, co je v Božím plánu spásy člověka pravděpodobně nejdůležitější, jenže zároveň nejméně chápané: jakékoliv zlo tohoto světa může porazit jen křehkost, pokora a něžnost Dítěte!
Nechť Hospodin žehná lidu svému pokojem (Ž 28,11) v nastupujícím roce 2024!
† Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska
† Michal
arcibiskup pražský a českých zemí
† Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský
† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický
† Izaiáš
biskup šumperský
PDF k vytištění:
Požehnanou oslavu svátku Kristova Narození přeje všem úřad Eparchiální rady Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve v českých zemích.
Koncert koled v pravoslavném chrámu sv. Prokopa Sázavského ve Štěpánově.
Na programu byly zprávy o životě v protopresbyterátech a hodnocení poutí a dalších akcí, které se v naší eparchii letos uskutečnily.
Dovolte, abych Vás pozval na vánoční koncert do našeho chrámu sv. Prokopa ve Štěpánově, který se uskuteční v úterý dne 19.12. 2023 v 18.00 hodin.
prot. Jan Langr
V den památky sv. Mikuláše, což je svátek drahý srdcím všech křesťanů, sloužil vladyka Izaiáš v Mikulově.
Památka 6. prosince dle církevního kalendáře/ dle světského to je 19. prosince
Sv. Mikuláš, jemuž je dodnes vzdávána sláva na celém světě, byl jediným synem rodičů, Theofana a Nony, významných a bohatých obyvatel města Patary v Lykii (ve starověku se jednalo o důležité přístavní město na pobřeží Lykie, v dnešním Turecku). Jako svého jediného syna, kterého přijali jako dar od Boha, jej zasvětili Hospodinu. Základům duchovního života se svatý Mikuláš naučil od svého strýce, též Mikuláše, biskupa patarského. Mnišství přijal mladý Mikuláš v monastýru Nový Sión, který založil jeho strýc.
Po smrti rodičů rozdal Mikuláš všechen zděděný majetek chudým, pro sebe si neponechal nic. Jako kněz byl znám svým milosrdenstvím, ačkoliv se důsledně snažil skutky svého milosrdenství skrývat, neboť měl na paměti slova Hospodinova: „Ať neví tvá levice, co činí pravice.“ (Mat 6,3) Když se v samotě pohroužil do tiché modlitby srdce, pevně doufal, že takto bude žít až do smrti. Uslyšel však hlas shůry: „Mikuláši, přeješ-li si, abych tě korunoval, vydej se na službu svému lidu.“ Krátce po tomto zjevení byl Boží prozřetelností vybrán za biskupa Myr Lykejských.
Sv. Mikuláš byl vždy milostivým, moudrým a odvážným křesťanem. Jeho duchovní stádce, jemu svěřený lid, jej vždy považoval za pravého „dobrého pastýře“. Během pronásledování křesťanů za císařů Diokleciána a Maximiána byl sv. Mikuláš uvržen do vězení, avšak ani zde nepřestával poučovat lid o Božím zákoně.
Když přestalo Církvi hrozit bezprostřední nebezpečí pronásledování, byl svolán první slavný všeobecný sněm do města Nikáje (r. 325); účastnil se jej i sv. Mikuláš. Svatá tradice nám prozrazuje, že když byl sv. Mikuláš svědkem, jak heretik Árij rouhavě hovoří o Kristu a popírá jeho Božství, naplněn horlivostí za Boží spravedlnost neváhal a vyťal Áriovi políček. Kvůli tomuto jednání byl vyloučen ze sněmu a prozatímně zbaven výkonu archijerejské služby až do té doby, než i ostatní archijerejové poznali díky Božímu zjevení, že Ježíš Kristus i přesvatá Bohorodice prokazují svou blahosklonnost a přízeň právě sv. Mikuláši, jenž nikdy nezapomínal na utiskované a ponížené a vždy bránil Boží pravdu mezi lidmi. Dvakrát svou statečností a horlením za pravdu dokonce zachránil několik lidí od nespravedlivého trestu smrti.
Jako anděl Boží chodil mezi lidmi, pro něž se stal upřímným, pravdomluvným a milostivým vzorem Božího služebníka. Už za svého pozemského života na něj lidé pohlíželi jako na skutečného „světce“ a vzývali jej ve svých modlitbách v době těžkého strádání a životních nezdarů. A sv. Mikuláš se jim zjevoval, často ve snu, ale i osobně, a vždy pomáhal těm, kteří se se na něj obraceli s prosbami, ať už byli blízko či daleko. Bůh mu udělil svou milost, díky níž pomáhal každému. Z jeho tváře vycházelo do všech stran světlo jako z tváře proroka Mojžíše, když sestoupil z hory Sinaj, kde se mu zjevil Hospodin. Sv. Mikuláš svým duchovním světlem přinášel lidem útěchu, duchovní pokoj a dobrou vůli.
Už jako šedivý starec byl ještě krátce nemocen. Ale ani tato nemoc mu nezabránila v tom, aby se i nadále namáhal a pracoval pro Hospodina a aby vydával mnohé plody své svatosti a mohl se díky tomu veselit v Nebeském království, odkud nadále oslavuje Jediného a Pravého Boha ve Svaté Trojici a projevuje svou zázračnou pomoc všem věřícím. Sv. Mikuláš zesnul 6. prosince (19. 12. dle občanského kalendáře) léta Páně 343, kdy také oslavujeme jeho světlou památku.
