První prosincovou zimní sobotu sloužil vladyka Izaiáš s duchovními v chrámu svaté Barbory v Dolních Kounicích.
O svaté velkomučednici Barboře
(Památka 4. / 17. prosince)
Otec svaté Barbory, jedné z nejslavnějších prvokřesťanských mučednic, která položila život za svého nebeského Ženicha – Krista, se jmenoval Dioskor. Byl to pohan, velmi bohatý a ve společnosti vážený. Barbora, žila se svým otcem, vdovcem v městě Heliopolis. Jako svou jedinou dceru, rozumem bystrou, moudrou a v tváři krásnou, ji uzavřel před zraky všech do vysoké věže, kde ji obklopil všelikým pohodlím, mnohými služebnicemi, a postavil ji tam i modly, kterým se měla klanět. V jedné z komnat věže nechal učinit dvě okna. Barbora se dívala těmito okny z věže dolů na pozemský svět a vzhlížela jimi nahoru na hvězdné nebe, a při tom se její mysl otevřela působení Boží blahodati, a tak poznala jediného pravého Boha a Stvořitele, ačkoli neměla nikoho, kdo by ji k víře přivedl a poučil o ní.
Když se jednou z Boží prozřetelnosti její otec vzdálil z města, opustila věž. Venku se setkala s křesťankami, které jí zjevily plnou pravdu o víře v Krista. Následně Barbora přijala svatý křest. A tak zasvětila už v mládí svůj život Kristu.
Barbořino srdce hořelo láskou k Pánu. Nařídila svým služebníkům, aby ve věžním pokoji, konkrétně v lázni, vysekali ještě třetí okno, takže tato tři okna budou symbolem Svaté Trojice. Na jedné zdi při tom prstem nakreslila kříž a tento kříž se vryl do kamene, jako by tam byl vytesán. Z tohoto znamení na kamenné zemi vytryskl pramen vody, která později mnohé nemocné uzdravila z jejich nemocí.
Když se Dioskor dověděl o víře své dcery, surově ji zbil, vyhnal z věže ven, a tam ji začal pronásledovat. Ve svém rozlícení ji chtěl dokonce zabít. Svatá Barbora se však skryla ve skále, která se náhle před ní zázračně otevřela, a ona tak mohla uniknout krutému pronásledovateli. Když se potom znovu před Dioskorem objevila, otec zůstal neoblomný a naopak ještě zuřivěji svou dceru pro její víru nenáviděl. Dokonce ji přivlekl před soudce Marciána, kde ji udal jako křesťanku a nechal ji mučit. Nevinnou Barboru strážní svlékli a přede všemi ji bičovali, dokud nebylo celé její tělo pokryto ranami a krví. Ve vězení se jí zjevil spolu se svými anděly sám Spasitel a uzdravil její rány. Když to všechno spatřila jedna žena jménem Juliána, i ona zatoužila stát se mučednicí. A tak byly obě ženy strašně mučeny a pro zostuzení vláčeny městem. Byly jim odřezány prsy, takže začaly silně krvácet.
Potom byly odvedeny na popraviště, kde sám Barbořin otec, Dioskor, sťal své dceři i Juliáně hlavy. Ve stejný den udeřil do Dioskorova domu blesk, který zabil jeho i soudce Marciána. Svatá Barbora trpěla za Krista roku 306. Její divotvorné ostatky se dnes nacházejí v Kyjevě.
Jsouc navždy proslavena v nebeském Kristově Království, mnohokrát se v historii zjevila různým osobám a svou mocnou záštitu projevuje až do dnešních dní. Někdy tak činí sama, jindy doprovází přesvatou Bohorodici, a posiluje tím křesťany v jejich víře.
Kromě obvyklého bohoslužebného života se naše obec věnuje i zpřítomňování historického povědomí do řad široké veřejnosti. Již celé desetiletí si vždy v květnových dnech připomínáme ukončení 2. světové války panychidou u památníku válečných zajatců v Horní Lipové. Letos jsme se sešli v sobotu 6. 5., kdy byla čtena jména stovek válečných zajatců zde přítomných v letech 1940 – 1945. Memoárová literatura z 1. světové války a vojáci v dobových uniformách vytvořili nezbytný kolorit pro více než třicítku přítomných.
Tradičním vrcholem našich aktivit bývá srpnová pouť u příležitosti svátku Proměnění Páně, která se uskutečnila v sobotu 26. 8. Po požehnání nových plodů léta jsme se na více než pěti horských kilometrech a při čtrnácti zastaveních plně ponořili do slov Akafistu Sláva Bohu za vše. Účastníků poutě bylo okolo čtyřiceti z různých koutů naší vlasti.
V září se podařilo uskutečnit dlouho očekávané dotvoření areálu chrámu Proměnění Páně v Horní Lipové, kde nově vznikla odpočinková zóna a byly vysazeny tři vzrostlé třešně k poctě svaté Trojice. 28. 9. na svátek sv. Václava a sv. Orosie po službě Akafistu byly posvěceny za účasti asi stovky přítomných nová darochranitelnice, ikona sv. Nektária Eginského a další bohoslužebné nádoby. Ovšem nejdůležitější byl okamžik svěcení „staronového“ zvonu z roku 1903, čímž konečně začal náš chrám „promlouvat“ svým zvukem do širokého okolí.
Začátkem měsíce října jsme v Jeseníku v nadmořské výšce přes 1000 metrů světili nově obnovený pramen, u kterého v 19. století začala idea vodního léčení v Evropě.
A konečně, na Den válečných veteránů v sobotu 11. 11. jsme nejdříve sloužili svatou liturgii s vladykou Izaiášem a poté u památníku konali panychidu za oběti válek; opět s nezbytným kulturním programem. Celý den byl potom završen společnou oslavou v blízké Magacíně, kde asi 70 hostů setrvalo několik hodin v družné zábavě. Velmi děkujeme všem sponzorům a příznivcům našeho díla, v prvé řadě našim biskupům.
V neděli 5. 11. 2023 jsme po 4 letech opět měli možnost mezi sebou přivítat vladyku Izaiáše. Spolu s vladykou nás přijeli navštívit i otcové Aleksei Kukhta z Olomouce a Svatopluk Ryška z Dolních Kounic, kterým moc děkujeme. Při této příležitosti byli naši bratři Bohdan a Andrij vyznamenání pochvalným diplomem za pořádný kus tvrdé práce, kterou odvedli při zvelebování našeho chrámu a komunitního zázemí.
U sv. Gabriela (Urgebadze) a návštěva jeho soukromého chrámu, který chtěli komunisté zbořit, ale nepodařilo se jim to. (Památka 2.11. / 20. 10.)
„V posledních dnech lidi spasí láska, pokora a dobrota. Dobrota otevře dveře Ráje, pokora je tam uvede a láska zjeví Boha.“ (Sv. vyznavač Gabriel Santavrijský)
(Památka 14. / 27. ledna) Svatá Nina byla neteří jeruzalémského patriarchy Juvenalia a příbuznou svatého Jiří, velkomučedníka. Protože její rodiče přijali mnišství, byla vychovávaná pod dohledem patriarchy Juvenalia, který ji svěřil pod vedení zbožné starice, která svaté Nině hodně vyprávěla o tehdy ještě pohanské zemi Iberii. Postupem času se tak v srdci svaté Niny rozhořela touha a přání přinést světlo svatého Evangelia do této země. Přání bylo ještě vzrostlo, když se jí jednou ve snu zjevila Matka Boží, která jí do ruky vložila kříž spletený z větví vinné révy a řekla: „Vezmi si tento kříž, bude ti štítem a hradbou proti všem útokům nepřátel viditelných i neviditelných. Jdi do země iberské, zvěstuj tam svaté evangelium Pána Ježíše Krista a získáš blahodať u Něj a já ti budu Ochránkyní.“ Když se probudila, měla tento svatý kříž v ruce. O svém snu řekla svému strýci patriarchovi Juvenaliovi, který jí dal požehnání k apoštolské službě.
Když začalo za císaře Diokleciána pronásledování křesťanů, odešla svatá Nina do Iberie šířit křesťanství, a takto se zachránila před pronásledováním. Díky oddanosti a lásce si brzy získala svatá Nina lásku a úctu obyvatel Iberie. Jejím přičiněním přijal svatý křest král Mirian, jeho žena Nana a jejich syn Bekar, který poté pomáhal se šířením křesťanství v zemi. Svatá Nina dokázala projít celou Iberii, a tak národ yberské země přijal křesťanství. To vše v době, kdy byli křesťané ze strany císaře Diokleciána pronásledováni. Od mnohé práce, kterou vykonala, si odpočinula, když v pokoji zesnula v Hospodinu roku 335. Na místě jejího zesnutí dal král Mirian postavit chrám svatého velkomučedníka Jiří. Svatá Nina vykonala mnohé zázraky již za svého života a koná je po i svém zesnutí.
Vysvětlivky: Iberie = antický a byzantský název dnešní Gruzie. Kříž, který obdržela sv. Nina od přesv. Bohorodice, se nachází v Siónském katedrálním chrámu v Tbilisi.
Při festivalu pravoslavné hudby Archaion Kallos 2023 probíhá výstava českých pravoslavných ikon, jejichž autorkami jsou také moravské ikonografky: Sylva Novotná, Iveta Kadlecová a Jana Baudišová.
Výstava byla zahájena 22. září a potrvá do 31. října 2023.
Výstava je složena z děl, která jsou zhotovena v souladu s tradičním ikonografickým kánonem.
Návštěvní doba byla pro velký zájem značně rozšířena: úterý – čtvrtek: 11-16 hod. pátek – sobota: 11-16 hod. a 18-20 hod. neděle: 7-13 hod. V pondělí je zavřeno
S požehnáním arcibiskupa Simeona a biskupa Izaiáše se 4. – 7. října konal pod vedením mátušky Jany Baudišové v prostorách pod katedrálním chrámem sv. Gorazda I. v Olomouci ikonopisný kurz. Byl uspořádán pro zájemce, kteří toužili zhotovit si pod odborným vedením svou vlastní ikonu. Pracovalo se autentickou starobylou ikonopisnou technikou vaječné tempery. Kurz byl uspořádán pro deset účastníků. Pozvání k účasti na vedení kurzu přijaly i ikonopisky Sylva Novotná a Anna Iveta Kadlecová-Krejsová, která však pro nemoc nakonec nemohla přijet, podílela se však na vytvoření ikonopisného manuálu. Sestra Sylva Novotná byla jednou z lektorek přítomných v průběhu všech čtyř dní. Zajistit potřebné zázemí k ikonopisné tvorbě pomáhali také asistenti: sestra Anežka Mandelíková a bratr žalmista Šimon Kubík.
Když jsme uvažovali o zorganizování kurzu, byli jsme vedeni myšlenkou na oživení zájmu o ikonopisectví v naší církvi. Je nás několik pravoslavných ikonopisců, kteří se v Čechách a na Moravě zabývají tímto dílem pro slávu Boží. Za dobu své ikonopisné činnosti jsme nasbírali jisté zkušenosti, a s tím, jak jde čas, si stále naléhavěji uvědomujeme potřebu sdílet umění ikonopisectví s dalšími adepty, kteří by se, ať už zájmově, nebo i profesionálně, ikonám rádi věnovali.
Náš kurz byl ovšem pojat šířeji, rádi jsme uvítali i ty zájemce, kteří se vlastně chtěli jen „nadechnout“ pravoslavné atmosféry, na několik dní se přenést ze všedního života do duchovní sféry, kde nejsou nejdůležitějšími věcmi hmotné statky a praktické starosti, ale láska k Bohu a touha po spojení s Ním – třeba prostřednictvím ikony…
Těšili jsme se tedy na všechny, kdo se přihlásili, a věřili jsme, že se nám s pomocí Boží podaří vytvořit takovou tvůrčí a duchovní atmosféru, aby se práce dařila a přinesla všem zúčastněným radost do srdcí, což se také stalo.
K naší velké radosti se ukázalo, že zvláště někteří účastníci kurzu práci na ikoně zvládli tak skvěle, že by se za takové dílo nemuseli stydět ani zkušení ikonopisci.
Je však třeba říci, že práci na ikoně v zásadě zvládli všichni. Každé z vytvořených ikonopisných děl má své osobité přednosti, a podobu Pána Ježíše Krista na ikoně typu Mandylion, kterou měli účastníci za úkol v průběhu čtyř dnů trvání kurzu zhotovit, vystihují díla všechna.
Na závěr naší práce posvětil zhotovené ikony duchovní olomouckého chrámu prot. Mgr. Aleksei Kukhta, který netajil svou radost z účastníků kurzu a pronesl při této příležitosti krásné a hluboké zamyšlení. Všichni absolventi obdrželi za zhotovení své ikony plně zasloužený diplom.
Účastníci společně vytvořili radostnou atmosféru upřímného zájmu a zápalu pro posvátné dílo vytváření ikony.
Vzhledem k výsledkům kurzu, které byly v mnoha ohledech skvělé, uvažujeme o brzkém pokračování naší výuky ikonopisectví. Zúčastnit se budou moci vedle těch, kteří první náš kurz absolvovali, také další zájemci. Ať už ti, kteří mají s ikonopisectvím již nějaké zkušenosti, nebo ti, kteří by si chtěli práci na ikoně vyzkoušet poprvé. Všichni budou – dá-li Pán Bůh a naše plány se vyplní – srdečně vítáni!
Děkuji všem, kteří se podíleli na přípravě a vedení kurzu, a především všem absolventům za jejich zájem o tajemství pravoslavné ikonografie.
23. 9. 2023 nás v pravoslavném chrámě Narození přesvaté Bohorodice v Ostravě-Michálkovicích navštívil drahý vladyka ThDr. Izaiáš. Poctil nás vedením svaté liturgie, které se účastnili i návštěvníci chrámu a duchovní olomoucko-brněnské eparchie otcové: prot. Mgr. Aleksei Kukhta z Olomouce, prot. Mgr. Svatopluk Konstantin Ryška, brněnský okružní protopresbyter a prot. Mgr. Alexandru Ceban.
Po svatém přijímání otec Aleksei kázal o svátku Narození přesvaté Bohorodice. Na závěr liturgie promluvil vladyka Izaiáš a poděkoval otci Vasiliji a celé obci Ostrava-Michálkovice za pozvaní a daroval otci svatý kříž. Poté duchovní správce za celou pravoslavnou obec předal dar vladykovi – panagii a svatý kříž. Po svaté liturgii byli všichni pozváni na pohoštění nedaleko chrámu. Závěrem děkujeme vladykovi Izaiášovi za svaté modlitby a archijerejské požehnání. Hostujícím duchovním děkujeme za návštěvu naší obce a všem účastníkům a pomocníkům za jejich lásku k pravoslavné církvi a k našemu chrámu.
Jako každoročně jsme se i tento rok setkali ve Střemeníčku na oslavě svatého mučedníka Václava. Ač počasí nebylo příznivé, sloužili jsme v našem malém kostelíčku, zasvěceném patronovi české země, svatou liturgii, při níž jsme oslavili svatováclavskou památku a záštitu, a vzpomínali při tom na naše předky a zakladatele chrámů.
Nechť nám všem sv. Václav, vévoda české země vyprosí Boží milosrdenství. Kyrie, eleison!
Pravoslavný eparchiální institut sv. Prokopa Sázavského v Brně byl v sobotu 30. září t.r. úspěšně otevřen a začal pracovat. Ráno se konala svatá liturgie, studenti přijeli k zápisu a poté byla po modlitbě a úvodním srdečném proslovu otce ředitele Rafaela Moravského hned zahájena výuka. Učebna v přízemí farního domu je prakticky zaplněná; studující jsou milí a zvídaví věřící s upřímným zájmem o přednášenou látku a vyučující z nich mají opravdovou radost. Kéž Bůh na přímluvy sv. Prokopa požehná další výuce v průběhu celého školního roku.
Ve čtvrtek 28. září se v brněnské katedrále konala slavnost prvního výročí vyhlášení svatosti mučednice a princezny velkomoravské Orosie a zároveň se slavila památka sv. Václava podle občanského kalendáře. Slavnostní archijerejská bohoslužba začala v 9 hod. Sloužil Přeosvícený vladyka Izaiáš a dvanáct duchovních.
Po evangeliu kázal prot. Jan z Jihlavy a ve své promluvě na téma mučednictví našich svatých navázal na svátek Povýšení svatého kříže, který se oslavoval den před památkou sv. Orosie. Začal citací výroku sv. Jana Zlatoústého: „Kříž je symbolem Božího daru, znamením duchovní vznešenosti, poklad, který nelze ukrást, dar, který nám nikdo nemůže vzít, základ posvěcení (svatosti).“ Kvůli tomu Pán přišel na svět, aby vystoupil na kříž, který je spolu se Vzkříšením osou Jeho díla spásy člověka. Kristus proměnil bolest – z prokletí v požehnání. Bez Kristovy bolesti bychom nemohli dosáhnout věčné radosti. Všechno, co máme, vše, co nám dává naše víra, všechny dary, jimiž nás oblažuje naše Církev, máme díky Kristovu kříži, díky Jeho bolesti.
Z promluvy dále vybíráme: Z kříže učinil Boží Syn pro každého z nás klíč k zamčené bráně do nebeského Království. Kříž dostáváme každý od Boha takový, jaký je potřeba k léčení nemoci naší duše. Cesta kříže je následováním Krista, jak to po nás Pán žádá v evangeliu: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mat 16,24)
Bůh nikdy nesliboval, že od nás na tomto světě odkloní všechno trápení. Chce, abychom zde pracovali, namáhali se, věřili a doufali v život příští a pro ten všechno tady trpělivě a pokorně snášeli. Abychom stále volili: pozemské nebo nebeské?, dočasná blaha nebo věčná? Suma těchto našich voleb jednou rozhodne o našem věčném osudu. Ct. Izák Syrský napsal: „Vidíš ty nesčíslné pluky svatých Církve? Nikdo z nich nevystoupil na nebe skrze život v pohodlí, naopak – všichni kráčeli vzhůru skrze mnohá trápení a trpělivě nesli kříž, který jim Bůh dal.“
Písmo svaté nás k této trpělivosti povzbuzuje: „Současná dočasná utrpení nejsou ničím v porovnání se slávou, do které vstoupíme.“ (Řím 8,18) Bude-li kdokoliv z nás hledět na své bolesti a trápení jako na nevyhnutelnou zkoušku víry, kterou mu Bůh seslal buď pro očištění nebo pro zdokonalení, či jako pokání, nebo aby mu nasadil vítězný věnec, pak přijme kalich utrpení jako požehnání z rukou Pána.
Naše země je posvěcená krví svatých mučedníků. Díky jejich přímluvám v naší zemi trvá pravoslavná církev, přemáhá útoky všech nepřátel a jako ponorná řeka se znovu a znovu vyvěrá na povrch, jakmile jsou pro to vhodné okolnosti. Tak se to u nás děje už celých tisíc let. Nebylo by v silách pozemšťanů postarat se o nezahladitelnost pravoslavné setby sv. Cyrila a Metoděje. Leč je to v moci sboru našich svatých. Spasili nejen sebe, ale ještě pomáhají nám. Díky jejich práci a starostlivosti o tuto zemi je zde dnes pravoslavná církev, která žije, slouží, učí, šíří pravidla svatých pro zbožnost, podává spásu.
Kromě pomoci shůry nám svatí svými životy ukazují cestu. Oni nám svým příkladem ukazují základní pravdu křesťanské víry: ďábel je přemožen, Kristus učinil z naší bolesti a smrti požehnanou cestu k sobě, do svého nebeského království. Mučedníci nám svým životem i způsobem svého odchodu vskutku názorně zjevují, že všechno nepříjemné, bolestné, rmutné, co lidem před Kristem (a dnes lidem nepřijímajícím Krista) připadalo nesmyslné, absurdní, dostává s Kristem hluboký smysl a stalo se uzdravujícím lékem skýtajícím nesmrtelnost. Je to cesta následování Krista.
Na životech a zesnutí našich svatých vidíme, že přijetí utrpení – nereptajícím nesením i toho nejtěžšího kříže – je uskutečněním jejich lásky ke Kristu. Platí to i pro nás – pokorné a trpělivé přijetí kříže je důkazem lásky naší duše k Pánu Ježíši. Přijetím kříže ukázal Boží Syn svou lásku k lidem, a přijetím svého kříže dokazujeme my lidé svou lásku k Pánu.
Ikona od Jany Baudišové přivezená účastníky poutě jako dar k ostatkům sv. Orosie
Je to láska, ve které by člověk s radostí shořel na prášek, jen aby nebyl odloučen od milovaného Spasitele. Člověku je pak jedno, co se ním stane, jen když s Kristem zůstane. V jednom hymnu či písni se zpívá: “Kriste, s tebou je v i pekle ráj!”
Máme takové svaté a takové vznešené vzory! Ať si každý z nás sám položí otázku, jak vede svůj život a jak tráví své dny! Jestli napodobuje ohnivou víru našich svatých. Jestli už evangelium tak proměnilo jeho uvažování, že by cokoliv dal, jen aby věčné nebeské království získal. Tak vypadá pravá láska k Bohu, kterou si Bůh od nás přeje a k níž nás vede. Tato láska je sumou všech přikázání, podstatou všech modliteb a bohoslužeb. Je smyslem a cílem našeho života. K takové lásce nás archa Církve nese. Právě tomu nás učí příklady svatých a to je jeden z hlavních cílů jejich přímluv za nás.
Sv. Václav a sv. Orosie. Oba tak milovali Krista, že by nikdy neučinili nic, čím by zarmoutili Boha. Tato láska jim dala schopnost hledět tváří v tvář smrti a neuhnout ani o milimetr, necouvnout před žádnou silou tohoto světa. Pro milovaného Pána Ježíše podstoupili dobrovolné utrpení a smrt, a tak s Ním zůstávají v Jeho Království na věky.
My je často prosíme o věci tohoto pozemského života. Máme problémy se zdravím, v rodině, v zaměstnání, vyjít s penězi apod., a tak prosíme naše svaté. Je to správné, ale měli bychom jako křesťané vidět dál, za horizont tohoto hmotného světa a dočasného života, a prosit o to nejdůležitější – o lásku. A naši svatí nám nezřídka pomáhají, ale při tom se diví: „Tak málo si žádáš. Daleko více ti chceme dát.“ Prosme je, abychom si zamilovali svůj kříž jako lék od Božského Lékaře na nemoci našich duší, prosme je o dar jejich lásky.
Poté bohoslužba v duchovním pokoji a blahodatné atmosféře pokračovala, krásně při ní zpíval sbor brněnské katedrály, mnoho věřících přistoupilo ke svatému příjímání.
Vladyka v závěru liturgie připomněl, jak těžké je někdy nést kříž, ale shůry nám naši svatí pomáhají. Důležité je, abychom ve svých životních zkouškách nikdy neztratili Krista. Poté zdůraznil, že předlohou pro naše české slovo „mučedník“ je řecký termín „martyros“, což znamená svědek. Ten, kdo dosvědčil svou víru třeba až prolitím svém krve, když to bylo nutné pro zachování věrnosti Kristu. I my máme vydávat okolním lidem svědectví o své pravoslavné křesťanské víře. Nemusíme dnes prolévat svou krev, ale máme vždy svědčit o našem Pánu svým způsobem života, poctivostí, morálkou, milosrdenstvím a láskou.
Poté předali zástupci brněnské obce vladykovi květiny a dárek. Při závěrečném pomazání olejem byly rozdávány ikonky svaté Orosie, které byly požehnány ve Španělsku na jejích svatých ostatcích. Prot. Alexandru Ceban vladykovi poděkoval za modlitby a pozval přítomné na pohoštění uchystané před chrámem. Byl výjimečně teplý a krásný den, takže stoly prostřené pod širým nebem byly lákavou příležitostí nejen k posilnění těla, ale k dalším besedám.
Vladykovi Izaiášovi, všem sloužícím duchovním a bratřím a sestrám, kteří se podíleli na přípravě slavnosti patří vřelé poděkování a všem účastníkům slavnosti na přímluvy svatých mučedníků Orosie a Václava: Mnohá léta!
Na úplný konec tohoto požehnaného setkání vyprávěl bratr JUDr. Zdeněk Opatřil, předseda Všeslovanského výboru v chrámu o nedávné pouti do Španělska k svatým ostatkům mučednice Orosie, které se zúčastnil. Svá slova doprovázel promítáním fotografií z pouti. Zvláště nás zaujalo, s jakou pozorností byli poutníci z České republiky ve Španělsku přijati. V městě Jaca a Yebra, kde jsou ostatky sv. Orosie, lidé nesmírně milují svou Orosii, které tam říkají „Královna hor“. Na její počest se v den svátku konají velkolepé oslavy a poutě na místo, kde byla zabita. V obou městech nesou slavnostním průvodem – s mnoha folklórními obyčeji (některé připomínají moravskou „Jízdu králů“) a zvuky různých nástrojů – svaté ostatky ulicemi a posléze krajinou. Když sem přijeli věřící z místa, odkud sv. Orosie pochází, aby se ve Španělsku poklonili jejím svatým ostatkům, lidé radostně konstatovali: „Připutovali z Čech a Moravy za naší Orosií.“ Dokonce o tom vydal zprávu místní tisk. Církevní i státní hodnostáři si naši výpravu velice považovali a na závěr říkali: „Z Čech a Moravy přijeli, aby se zde poklonili své Orosii.“
Brožurka se službou a životopisem sv. Orosie (Dobroslavy) je v PDF zde.
Jako upomínku přinášíme několik fotogalérií z průběhu celé vzácné události.
V neděli 24. září přivítala přerovská církevní obec ve svém chrámu sv. Cyrila a Metoděje vladyku Izaiáše, který přijel sloužit slavnostní bohoslužbu k uctění památky mučedníka vladyky Gorazda a českých novomučedníků. Vladyku doprovázel otec A. Kukhta z Olomouce a ze Svitav přijel otec J. Kolář s otcem diákonem L. J. Stráníkem.
Bohoslužbu doprovázel výběr zpěváků z přerovského pěveckého souboru Vokál pod profesionálním vedením dirigentky K. Pitauerové. Svým uměním vytvořili kouzelnou atmosféru a dokázali, že přes jejich odlišný repertoár zvládli za dobu své spolupráce s naší církevní obcí velice dobře pravoslavné liturgické zpěvy.
Vladyka Izaiáš a otcové duchovní respektovali specifika naší pravoslavné obce a vytvořili klidnou a příjemnou bohoslužbu.
Po bohoslužbě se všichni hosté sešli při společném stolování s aktivními farníky naší obce a dobrá nálada pokračovala při tomto neformálním setkání. Děkujeme vladykovi Izaiášovi, duchovním otcům, pěveckému sboru a všem, kteří pomohli tuto slavnostní bohoslužbu připravit.
V sobotu 30. září bude zahájena práce Pravoslavného eparchiálního institutu sv. Prokopa Sázavského. Všichni, kdo si podali přihlášku, jsou očekáváni v sobotu 30. září 2023 v 9 hod. v sídle Institutu k přijímacímu pohovoru. Po úspěšném pohovoru si přijatí studenti mohou zaplatit školné a ihned začíná slavnostní zahájení práce institutu a výuka. Sídlo institutu: Pravoslavný eparchiální institut sv. Prokopa, Úvoz 58/62, 602 00 Brno.
Všechny informace jsou na aktualizovaném webu Institutu ZDE.
Upozornění: ještě je volné místo pro dva případné studenty. Kdo by si přál se přihlásit k letošnímu zahájení studia, může to ještě učinit podáním přihlášky (viz web). Po zahájení studia se další příjem studentů bude konat až za dva roky.
V pátek 15. září 2023 odevzdala svou nesmrtelnou duši do rukou Pána Ježíše Krista naše sestra, paní Věra Topičová (smutnou zprávu potvrdil vladyka Kryštof). Narodila se 8. září 1932 do rodiny jugoslávského diplomata. Od dětství docházela s rodinou do pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Od konce padesátých let až do svého odchodu do důchodu v roce 2000 pracovala pro pravoslavnou církev jako účetní a tlumočnice z němčiny, srbochorvatštiny, ruštiny a angličtiny. Tak to praví její oficiální životopis. V praxi to vypadalo tak, že desítky let pracovala na pražském úřadu metropolitní rady jako úředník pro velkou část agendy celého úřadu (vlastně dvou úřadů: MR a ER). Znali ji snad všichni zdejší duchovní, ať už z Čech nebo z Moravy, a mnozí věřící. Její kultivovaný hlas (profesionálně vyškolený soprán) slyšeli všichni, kdo přicházeli na bohoslužby do pražské katedrály, kde byla nejvýraznějším členem pěveckého sboru. Její působení v úřadu bylo spojeno především s érou vladyky metropolity Doroteje.
»Na začátku padesátých let, v době, kdy komunistická moc začala nemilosrdně pronásledovat církve i její členy, se Věra Topičová rozhodla v církvi i nadále zůstat, ale nejen to, stala se její zaměstnankyní. Sama na to vzpomíná: „Zůstala jsem věrná pravoslavné církvi, všichni duchovní, kteří přežili druhou světovou válku a nucené práce v Německu a vystudovali díky otci Gorazdovi, když se vrátili, řekli: ‚Musíme vrátit církvi to, co nám ona pro život dala…‘ Rozhodla jsem se pro to samé, církev mi tehdy podala pomocnou ruku a zaměstnala mě. Do konce života jsem pomáhala jazykově i s organizací.“ Podobě jako její otec stál u počátků zrodu pražské pravoslavné eparchie ve dvacátých letech, Věra Topičová stála u jejího obnovení po válečném zákazu: „Naučila jsem se vytvářet rozpočty, vyúčtování, chodila jsem na kontroly po církevních obcích, zaučovala jsem duchovní, spravovala státní příspěvek na činnost církví, komunikovala s církevními odbory ministerstva kultury,“ upřesňuje náplň své činnosti. Zpěv, péče o druhé a služba církvi zůstaly pro Věru Topičovou úhelnými kameny. A přestože v životě prožila mnoho těžkých chvil i zklamání, neustále opakuje: „Snažila jsem se vždy vykřesat i z těžkých situací jen to pozitivní a vést k tomu i lidi kolem sebe, ale nebyl to vždy lehký úkol.“« (Z rozhovoru pro Paměť národa, 2022)
Dovolte ještě krátkou osobní vzpomínku. Měli jsme velké štěstí, že na úřadu MR, tj. přímo u centra praktického církevního života, byl takový člověk. Svým dobrým srdcem dokázala paní Věra (jak se jí všude říkalo) stále znovu a znovu tišit neshody a různé rozepře mezi duchovními a ještě pomáhat řešit církevní věci v katedrále. Každého místního duchovního znala a s každým dokázala vycházet. Věnovala se cele církvi a snažila se ze svého místa být každému nápomocná. Řada dobrých věcí, které se v těch těžkých dobách totality přes všechny těžkosti v církvi dělaly, by nebylo možných, kdyby jim nepomohla paní Věra. Ze svého místa v kanceláři metropolitní rady zařizovala spoustu záležitostí, které dalece přesahovaly její pracovní povinnosti, někdy zařizovala pohřby i křtiny, či pomáhala organizovat stavební opravy některých chrámů, nebo třeba sháněla řemeslníky pro opravy… Během týdne prakticky žila ve své kanceláři, kam přicházela ráno a odcházela v pozdních večerních hodinách. Ze svých osobních prostředků pomáhala našim nejchudším věřícím (prováděla to v tichosti, jen náhodou jsem se dozvěděl, jak jedné chudé rodině koupila bojler, dalším finančně pomohla s opravami v domácnosti, pro táborský chrám pořídila lustr, aby podpořila tuto tenkrát zmírající farnost atd.). „Žehlila“ některým duchovním různé problémy. Pomáhala (i materiálně) mladým duchovním a jejich rodinám. Pro její takřka mateřskou péči o církevní společenství jsme jí v Praze na české farnosti často oslovovali „mátuško“ (ačkoliv nebyla manželkou kněze).
Mnoho lidí získalo pocit, že jsou jejími blízkými, protože se ke každému chovala dobře a snažila se pomáhat všem, vždy s úctou ke každému člověku, trpělivě; pokud to bylo v její moci, postarala se, by dostaly prostor dobré úmysly a záměry, snažila se přehlížet či brát s nadhledem naše prohřešky, chyby a nedostatky. Lidí, kteří ji považují za blízkého člověka, a kteří jí za mnohé vděčí, bylo a je dosud mnoho.
Díky takovým lidem pravoslavná církev v průběhu totality nezanikla. Lidé jako ona byli Božími nástroji a posly, kteří se postarali, aby se české pravoslaví přeneslo přes dobu pronásledování až do svobodných časů. Vzpomínka na takové lidi nás dodnes posiluje.
Prot. Jan a Jana Baudišovi
Se svatými upokoj, Kriste, služebnici svoji… Věčná paměť!
28. září se bude v chrámu sv. Václava v Brně od 9 hod. sloužit archijerejská liturgie, při níž oslavíme památku naší mučednice a princezny velkomoravské Orosie (viz pozvánka níže).
Součástí oslavy bude vyprávění o pouti ke svaté Dobroslavě – Orosii (s obrazovým doprovodem). Přítomní věřící se mohou těšit na promluvu JUDr. Zdeňka (Nikolaje) Opatřila, účastníka putování do Španělska, které se uskutečnilo v červnu t.r. Pan Opatřil bude o této zajímavé a duchovní výpravě hovořit v našem brněnském chrámu hned po sváteční liturgii 28. září.
V sobotu 2. září se konala eparchiální pouť do Hrubé Vrbky, rodiště našeho svatého mučedníka, vladyky Gorazda, biskupa českého a moravsko-slezského. Již tradičně, od dob, kdy byl igumenem zdejšího monastýru sv. Gorazda archimandrita Cyril, sem přijíždějí poutníci, aby modlitebně oslavili mučednické svědectví svatého vladyky a jeho druhů, čili jejich narozeniny pro život věčný.
I letos se zde konala archijerejská liturgie v obnovených budovách monastýru. Liturgii vykonal přeosvícený vladyka Izaiáš za účasti eparchiálního duchovenstva, pana starosty Hrubé Vrbky a poutníků.
Při liturgii kázal prot. Libor Raclavský. Zamýšlel se nad dvěma pilíři místní pravoslavné církve: cyrilometodějstvím a dílem sv. Gorazda, který utvářel místní formu a podobu pravoslaví. Kazatel ve své promluvě podtrhl, že vladyka Gorazd pracoval, nejen aby obnovil prameny moravského křesťanství, ale aby na ně navázal a stavěl na nich. Myslel při tom nejen na minulost a navazování na kořeny, ale také na budoucnost. Jím budovaná církev neměla být muzeem či památkou na svaté Cyrila a Metoděje. Vladyka Obnovitel hleděl v duchu celospolečenské atmosféry začátku 20. století především do budoucnosti. Budoval zde české pravoslaví, které se mělo zařadit po boku jiných velkých pravoslavných tradic ve světě. V jeho práci bychom měli pokračovat.
Na konci liturgie hovořil vladyka Izaiáš, který uvedl, že často putujeme na daleká místa za svatými a svátostmi u víře, že naši námahu, kterou vynakládáme na cestování, Bůh přijme jako postní úsilí, jako askezi. Jenže někdy trochu pozapomínáme, že blahodatná svatá místa máme i zde na Moravě. I tady žili velcí světci a konalo se velké duchovní dílo. Proto máme od Boha především za úkol, tyto naše zdejší svaté a místa posvěcená jejich památkou ctít, zvelebovat a čerpat to požehnání, které nám Pán Ježíš Kristus skrze místní svaté dává.
Po liturgii se konal kolem monastýru posvátný průvod s čtením evangelií a skrápěním svěcenou vodou. Pak už čekalo na poutníky bohaté pohoštění. Poté, co jsme při liturgii sdíleli společnou duchovní trapézu, sdíleli jsme i společnou hostinu tělesnou, o kterou se nám postaral prot. Arkadiusz, duchovní správce farnosti při monastýru v Hrubé Vrbce.
Děkujeme vladykovi a všem duchovním za povznášející liturgickou službu, panu starostovi za jeho přízeň, otci Arkadiuszovi a místním věřícím za dokonalou přípravu poutě a všem poutníkům zblízka i zdaleka za modlitební společnou oslavu našeho velkého světce mučedníka Gorazda.
Olomoucko-brněnská eparchie Vás zve k oslavě svátku svt. muč. Gorazda II. do Monastýru v Hrubé Vrbce. Pouť se bude konat v sobotu 2. září 2023 od 10. hod. Občerstvení bude zajištěno.
Monastýr Zesnutí přesv. Bohorodice ve Vilémově u Litovle oslavil 15. srpna svůj svátek, na který se sjeli do monastýru hosté a příznivci monastýru. Představená monastýru matka Alexie vše připravila, a tak v den svátku Zesnutí Matky Boží se konala archijerejská liturgie. Vedl ji vladyka Izaiáš, s nímž spolusloužili duchovní okolních farností.
Promluvu pronesl prot. Jan Langr a před věřícími při ní vykreslil obraz utrpení Matky Boží, stojící pod Křížem, na kterém v bolestech umíral její syn. Všichni víme, jak nevýslovně miluje matka své dítě. Někdy se říká, že mateřské pouto matky k dítěti je silnější, než všechna jiná mezilidská pouta a vztahy. Když matka vidí utrpení svého dítěte, raději by sama trpěla, než hledět na muka syna nebo dcery. Jak nesmírná je mateřská láska, tak veliké je i utrpení, které matka cítí nad svými dětmi, je-li jim ubližováno.
Touto nevypravitelnou bolestí se svíralo nitro Matky Boží pod křížem Kristovým. Jak jí to prorokoval bohopříjemce Simeon: jako by jejím srdcem procházel meč. (Lukáš 2,35) Hledíce na bolest Boží Matky, nelze než obdivovat velikost její osoby, její vznešenost, pokoru, duchovní sílu, svatost, mírnost a soucit nad hříšníky, neboť se dokázala povznést nad zraněný mateřský cit i nad lidskou přirozenost, když nespílala, neobviňovala, neproklínala a nezlořečila těm, kteří se tak nespravedlivě zachovali vůči jejímu synu. Dokonce dokázala – i přes svou srdce drásající bolest – tiše odpustit těm úkladným vrahům, nevděčníkům, daremným lstivcům, kteří ze závisti svými intrikami připravili jejímu nade vše milovanému synu tak strašný konec. V tom je nesmírná velikost osobnosti Matky Boží a důkaz, že je největší ze všech lidí.
Boží Matka a Panna Maria se povznesla k odpuštění a modlitbě za ty, kteří křižovali jejího syna. Z toho čerpáme nejen naději, ale spíše pokornou jistotu, že podobně přijme i nás, nevděčné a hrubé, ač i my svými hříchy a svým nevděkem křižujeme Krista, a přimluví se za nás u svého Syna, Pána našeho Ježíše Krista.
Ke svatému přijímání krásně zpívala sestra Sofie z Ostravy řecký hymnus k přesv. Bohorodici.
Po liturgii se věřící odebrali do jídelny, kde bylo péčí matky Alexie připraveno vydatné pohoštění. Celá slavnost proběhla v pěkné atmosféře a přítomní se cítili duchovně osvěženi a povzneseni.
Poděkování patří našemu vladykovi Izaiášovi za duchovní záštitu, liturgickou službu, slova povzbuzení a požehnání. Dále všem duchovním otcům, kteří přijeli účastnit se a spolusloužit. Díky posíláme i do Ostravy sestře Sofii, která přijela ozdobit bohoslužbu řeckým zpěvem. Děkujeme všem poutníkům za jejich účast a modlitby. Na závěr, ale v neposlední řadě, děkujeme matce představené Alexii a jejím pomocnicím za všechnu námahu a pečlivost, s nimiž připravily pohoštění a vše potřebné pro důstojnou oslavu svátku.
Svátek sv. Gorazda I., učedníka sv. Metoděje, jemuž je zasvěcen olomoucký pravoslavný katedrální chrám, se konal v sobotu 5. srpna 2023. Bohoslužbu vedl vladyka Izaiáš, spolusloužilo místní duchovenstvo.
Olomoucko-brněnská eparchie
