Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. (Skut 2,1-11)
Sestoupení Svatého Ducha na svaté apoštoly je Jeho největším dílem, protože tím ze sboru apoštolů vznikla Církev. Ano, Duch vždy vane, kam chce, a udílí dary. Už v době Starého zákona působil: posvěcoval lidi, odpouštěl hříchy při pokání, inspiroval proroky a hovořil skrze ně atd. Ještě před Padesátnicí sestoupil na Pannu Marii, když se vtěloval Boží Syn. Už v době pozemského působení Pána Ježíše Krista dával dary apoštolům uzdravovat, vymítat zlé duchy a odpouštět hříchy. Povolává k víře, inspiruje ke zbožnosti, dává moudrost… Jenže až Jeho sestoupením při Padesátnici je dokonáno Boží dílo stvoření – zrodila se Církev. Účast na Církvi je tím nejmocnějším a nejdokonalejším přijímání daru Ducha Svatého, následovaném účastí na samotném životě Boží Trojice.
Kdyby nám někdo položil otázku, jaký ze všech Božích skutků je největší, jaké Jeho stvoření je nejkrásnější a nejdokonalejší, někdo by snad odvětil: kosmos, nebo andělé, či člověk, který je dle Jeho obrazu a podoby. Všichni by se mýlili. Je to Církev, pro kterou stvořil vesmír. Je to Církev, která je cílem stvoření člověka. Je to Církev, mystické Tělo Kristovo, jehož Hlavou je Kristus a jeho buňkami jsou věřící. Jeho dechem je modlitba a jeho srdcem je liturgie, která přináší krev Kristovu, blahodať, ke každé buňce, která je součástí Těla. Skrze účast na Církvi vstupujeme do věčného společenství s Bohem. Srůstáme s ním a jsme tímto sjednocením zbožšťováni. A tento cíl Božího tvoření byl dokonán při Padesátnici. Od té doby je toto boholidské Tělo Kristovo rozkročeno mezi pozemskou časností a věčností, aby po zániku toto světa odešlo už do výhradně věčného života a pobralo s sebou všechny, kteří mají na něm účast.
Prorokuje o tom žalmista David: „I stanula královna po pravici tvé, oděna jsouc v překrásný zlatý šat.“ (Ž 44,10 a 14-15; západní Ž 45,10 a 14-15; proroctví o Církvi i o přesv. Bohorodici se zde spojují.)
Ap. Janovi, miláčkovi Páně, Bůh zjevil duchovní pohled na svět. Toto vidění se liší od toho, které zde zříme skrze tělesné smysly a tělesný rozum. Duchovního pohled nám ukazuje, jak vidí svět a jeho události andělé a částečně i jak jej vidí Bůh shůry. V tomto zjevení sv. Jana vidí apoštol Církev jako nebeský Jerusalem, jako krásnou Pannu, Nevěstu Kristovu, ozdobenou pro svého muže na svatbu „vzácným zářícím šatem, kterým jsou spravedlivé skutky svatých“. Už dnes je tu onen zaslíbený „příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi.“ (Zjev 21,2-3) Je tu Církev.
Chrámy máme na tento svátek ozdobené ratolestmi stromů (především dubů, ale i bříz, lípy apod.) na památku svatých apoštolů, kteří v den židovské padesátnice seděli pod podobnými ratolestmi, protože tento svátek už existoval v době Starého zákona. Jenže tenkrát měl jiný, leč v jistém ohledu analogický obsah. Byl to svátek přijetí Zákona, kdy židé na památku svého dlouhého putování do svaté Země seděli pod ratolestmi stromů a oslavovali dar Boží, tj. Zákon, který jim Hospodin udělil a dokonal tím vytvoření Božího lidu. Novozákonní Padesátnice však oslavuje přijetí plnosti Božích darů, sestoupení vrchovaté hojnosti blahodati, a vzniku jiného druhu Božího lidu. Místo éry Zákona nastává éra blahodati, místo lidu Zákona nastupuje lid Božích synů, synů blahodati, kteří „nejsou narozeni z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha narozeni jsou“. (Jan 1,13)
Svátky sestoupení Svatého Ducha v Olomouci
Svátky Padesátnice v Šumperku
Svatodušní svátky ve Znojmě
Letnice v Jihlavě
Olomoucko-brněnská eparchie
