Za dva roky budeme v tento den vzpomínat 230. výročí zesnutí ctihodného Paisije Veličkovského, který je autorem slovanské verze Dobrotoljubija (Filokalie).

Když v červnu 1993 skupina poutníků z naší církve pod vedením olomoucko – brněnského biskupa Kryštofa podnikla nádhernou pouť po stopách svatých slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a navštívila jejich rodné město Soluň s okolím a poté i jejich církevní východiště, Konstantinopol – Cařihrad (dnešní Istanbul), kde studovali a působili a odkud byli vysláni patriarchou sv. Fotijem a byzantským císařem Michalem III. k nám na Moravu, netušila, že se jí dostane i jiného, nečekaného zážitku, který s cyrilometodějským dílem a odkazem také souvisí. V závěru té požehnané pouti jsme totiž navštívili i tu část Rumunska, která se nazývá Moldávie a alespoň krátce nahlédli do života mnišských společenství (ženského monastýru Agapia, monastýru Seku a mužské mnišské komunity Njamec) této oblasti, které se oprávněně říká „rumunský Athos“. Nezapomenutelným zážitkem bylo naslouchat duchovním poučení starce Kleopy, jednoho z těch, kteří udržují prastarou duchovní tradici pravoslavných učitelů duchovního života – starců.

Zejména Njamecký monastýr se zapsal velmi výrazně do dějin pravoslavného mnišstva v novověku návazností na prastaré tradice, které u nás začínají cyrilometodějstvím na Velké Moravě. V Njamci září už dvě stě let osobnost ctihodného Paisie Veličkovského, všeobecně milovaného a ctěného v pravoslavném prostředí rumunském, ukrajinském a ruském, známého v celém pravoslavném světě. V roce 1988 při příležitosti milénia pokřtění Rusi byl prohlášen starec Paisij Veličkovský svatým. Světecké glorifikaci předcházela událost, o které se v njameckém monastýru dnes hodně hovoří.

Stalo se to 25. května 1986. Na nádvoří njameckého monastýru se zničeho nic začala na jednom místě zvedat půda. Asi tři dny vystupoval na povrch hrob. Zpráva o tom se rychle rozletěla po okolí a spousty lidí přicházely, aby shlédly tento podivuhodný úkaz. Po odkopání asi půldruhého metru hlíny byly nalezeny ostatky, o nichž panuje přesvědčení, že patří ctihodnému Paisiji. Policie tehdejšího rumunského komunistického režimu se snažila událost co nejrychleji sprovodit ze světa. Nic nemělo podpořit v té době tolik režimu nebezpečnou náboženskou víru. Bylo nařízeno ostatky zkonfiskovat. Bratři uvedli vyšetřovatele do monastýrské kostnice: Prosím, vyberte si! Komise vyšetřovatelů odešla s prázdnou, ležely zde shromážděny stovky kostí dávno i nedávno zemřelých mnichů…

Pravoslavní všeobecně věří, že Bůh tímto zvláštní způsobem ukázal svaté ostatky starce Paisie Veličkovského, dávno požívajícího velké úcty v církvi.

Čím byl starec Paisij Veličkovský tolik významný? V čem může pomoci i nám, pravoslavným v českých zemích dnes, na konci dvacátého, tolik neklidného století?

Odpověď je jednoduchá a vyplývá z jeho života a díla, které si krátce přiblížíme: je to jeho návaznost na nejhlubší tradice pravoslavné duchovnosti a obnova těchto hodnot v moderní době, která se otvírá právě osvícenskou epochou, v níž v Bohu dovršil svůj plodný život. (Z pravoslavného kalendáře na rok 1994)

Pokračovat ve čtení

Na větrnou neděli týden po letošním svátku Stětí Jana Křtitele a v den památky jeho svatých rodičů Zachariáše a Alžběty se do Jihlavy vrátily svaté ostatky z hlavy důstojného Předchůdce a Křtitele Páně Jana.

Podle některých archeologických výzkumů samotné jméno Jihlava kdysi dávno znamenalo dosl. „Janova hlava“. Nasvědčuje tomu nález starých mincí, v Jihlavě ražených, na nichž je to tak uvedeno; dokonce je tam jméno Jan přepsáno stejným způsobem, jako se dodnes zkracuje na ikonách. (Dnes prezentovaná teorie o hojném výskytu pichlavých hmyzožravců v této lokalitě, po nichž to zde mělo být pojmenováno, mi připadá spíše jako pohádka pro předškolní dítka. Stejně tak všechny ostatní nápady odvozovat jméno města od slova „jehla“.)

Původně se centrum místního osídlení nacházelo nikoliv v současném centru historické Jihlavy, ale na jejím okraji tam, kde se křížily dvě dávné obchodní cesty a je tam brod přes řeku. Zbudovali tam hostinec a dodnes stojí hned vedle na vršku kopce pradávný kostelík, dnes zasvěcený Stětí Jana Křtitele. Naši současníci mohou vidět odhalené románské fragmenty ve zdivu této sakrální stavby, a dokonce tam byly nalezeny i předrománské relikty z původní zděné stavby. Nejstarší pověsti kladou počátky osídlení místa k roku 800, a kostelík v takovém případě musel být založen někdy v době cyrilometodějské; dávná románská stavba byla po r. 1200 přebudovaná v gotickém slohu.

Ze staré podoby názvu Jihlavy i ze starobylosti základů svým počátkem nejstarší sakrální stavby v Jihlavě lze usuzovat na její dávné zasvěcení hlavě Jana Křtitele. A podle kostelíku bylo pojmenováno celé dávné sídliště na křižovatce severojižní a východo-západní obchodní cesty. Svátek hlavy sv. Jana je však zaznamenán jen ve východním byzantském kalendáři (první a druhé nalezení hlavy Předchůdcovy ‒ 24. II. / 9. III. a pak třetí nalezení ‒ 25. V. / 7. VI.). Čili jen ve východokřesťanském církevním okruhu připadalo tou dobou v úvahu zasvětit chrám hlavě Jana Předchůdce a Křtitele Pána. To je další pozoruhodnost, z níž lze usuzovat na možné cyrilometodějské souvislosti. Kromě toho – Janu Křtiteli se u nás začaly zasvěcovat chrámy až o století později (a většinou klášterní). Při pozdějším převodu církevního života u nás výhradně na západní styl, zmizely svátky hlavy Jana Křtitele ze zdejšího církevního života a zasvěcení kostelíku se logicky přesunulo na obsahem nejbližší památku Stětí Jana Křtitele.

Kdysi si návštěvníci řečeného kostelíku v zadumání prohlíželi obraz spícího horníka s nápisem: „Bylo, a už není.“ Pradávné starobylosti jakoby odnesla dravá říčka Jihlava, která byla tenkrát známá svým ostrým proudem.

Lze se domýšlet, že takové neobvyklé zasvěcení místa ideově vyvěralo z přítomnosti částečky ostatku hlavy sv. Jana. Při výše zmíněných změnách se původní ostatek hlavy Předchůdce zřejmě ztratil, ale dnes se hlava Předchůdce a Křtitele Páně – skrze její jinou částečku – vrátila do Jihlavy, a to do původního svého církevního prostředí na byzantsko-pravoslavné farnosti. Vrátila se, aby byla v Jihlavě znovu po tisíci letech uctívána zvláště v dnech svátku nalezení hlavy svatého Předchůdce, jak jej naše pravoslavné kalendárium vytrvale připomíná.

S požehnáním našeho přesvíceného vladyky Izaiáše byla částečka ostatků přenesena z Brna důstojným otcem Rafaelem. Jedná se o nově získaný ostatek z Paříže, vzatý ve Francii z Předchůdcovy uctívané hlavy, která tam byla přenesená v r. 1204 z Vlachernského chrámu v Konstantinopoli při křižácké výpravě.

Kéž sv. Jan Křtitel skrze ostatek své důstojné a uctívané hlavy žehná tomuto místu i naší eparchii na Moravě a přináší naše modlitby k trůnu Nejvyššího Hospodina zástupů.

Hymnografie k hlavě Jana Křtitele:
Boží proroku a Předchůdce blahodati, tvoje hlava je jako plod růže posvátný.
Nalezli jsme ji, ač byla skryta v zemi, a získáváme skrze ni stále uzdravení.
Neboť stejně jako kdysi i dnes hlásáš světu pokání.

(Viz služby na všední dny – kondak úterý: zde v PDF)

prot. Jan Baudiš

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

28. října připutovali duchovní i věřící do znojemského pravoslavného chrámu, aby oslavili chrámový svátek a zároveň významný svátek naší místní církve, památku svatého knížete Rostislava.

Tento svatý vladař svým listem do Konstantinopole inicioval cyrilo-metodějskou misii. Kdyby nebylo moudrosti tohoto svatého panovníka a kroků, které učinil, nepřišli by na Moravu svatí soluňští bratři. Nebylo by staroslověnského písma ani památek, nebyli bychom zřejmě ani my jako národ. Bez knížete Rostislava by nebylo ani současného Českého státu, který slaví dnes výročí svého založení. Zmizeli bychom pod germánskou invazí a rozpustili bychom se v sousedním západním národě, jako se rozplynuli a zmizeli např. lužičtí Srbové.

Kníže Rostislav nejen napsal dopis byzantskému císaři s prosbou o biskupa a učitele, ale o vyslané misionáře se poté důsledně postaral, zabezpečil jejich činnost politicky i materiálně a zajistil jim potřebné zázemí a záštitu. V neposlední řadě jim vytvořil prostor, aby se mohli naplno věnovat misijní práci pro Slovany. Genialita sv. Cyrila a vysoká úroveň sv. Metoděje a jejich učenost by se zde nemohly na plno projevit, kdyby k tomu tito velikáni nedostali prostor.

Kníže Rostislav byl vyvolen Boží prozřetelností, aby učinil pro Slovany to, co pro Byzanc vykonal svatý císař Konstantin (viz tuto paralelu v dopise z Byzance adresovaném Rostislavovi). Bůh se k jeho dílu přihlásil a plody Rostislavovy péče o svěřený lid už nikdy nezanikly a síly zla je nezničily. Leč Rostislav za to tvrdě a bolestně zaplatil. To, čeho se stal původcem, mu nepřátelé nikdy neodpustili. Zradou svého synovce Svatopluka byl zajat, vydán do Bavor, kde byl oslepen, zmrzačen, žalářován, až tam vypustil svou zmučenou duši v nějaké vězeňské kobce. Proto bývá prohlašován i za mučedníka nebo vyznavače trpícího pro víru křesťanskou. Za to se stal nebeským ochráncem a panovníkem nad Moravou a nad všemi Slovany.

V chrámu při liturgii sloužilo osm duchovních převážně z jižní poloviny eparchie; poutníci však připutovali i z Olomouce. Kázal prot. Cristian Popescu z Brna a neváhal se dotknout aktuálních témat celospolečenských. Na závěr citoval rumunského duchovního starce, který hlásal, že máme stále hledat střední cestu a varovat se extrémů.

Na závěr pozval představený chrámu prot. Cyril všechny přítomné na uchystanou bohatou hostinu. Zazpíval nám při tom místní bard své vlastní i přejaté písně, což bylo moc pěkné. Pěvecky se pak na pódiu předvedly i místní nadšené děti a všichni vystupující sklidili zasloužený potlesk.

O svatém knížeti Rostislavovi si můžete přečíst na weblogu Ambon.
Modlitební služba je v PDF zde.
Cyrilo-metodějský rozcestník a statě ke sv. Rostislavovi na website orthodoxia.cz.

Zpívalo trio znojemského chrámu. Přeosvícený vladyka se omluvil z důvodu nemoci a poslal nám archijerejské požehnání. Chrám byl péčí představeného a znojemských věřících na slavnost krásně připraven a vyzdoben. Sváteční bohoslužba proběhla důstojně a byla to krásná oslava našeho tak významného světce a zároveň svátku největšího chrámu na jižní Moravě.

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

28. září se v Brně konalo slavnostní vyhlášení svatosti mučednice princezny Orosie. Psali jsme zde o tom už dříve. Dnes přinášíme něco z promluvy, která při archijerejské liturgii zazněla, a další fotografie, dokumenty a galerie.

SV. OROSIE čili Dobroslava

Zamyšlení nad životem svaté panny a mučednice Orosie

Svatí jsou ti, kteří naplní evangelijní lásku ve svém životě. Ukazuje se to tím, že jsou vzorem hloubky a pevnosti víry Kristovy, vzorem života dle Božích přikázání a Evangelia. Ukázali všem, že nic je může oddělit od lásky Boží, a tím projevili hloubku poznání Boha. A konečně, církev má zkušenost s jejich přímluvami u Boha a nadpřirozenou pomocí shůry.

Svatost těch, kteří v souladu se slovy Krista Spasitele položí svůj život, ovšem nepotřebuje žádných nadpřirozených úkazů, protože už samotná jejich ochota zříci se pozemského života je nadpřirozená. Svatost toho, kdo skoná při svědectví o Kristu, se vždy v Církvi považovala za nepochybnou. Svatá princezna velkomoravská a aragonská mučednice Orosie však v našich očích splňuje všechna kritéria svatého člověka, který byl už zde na zemi občanem nebes.

A tak můžeme na obrazu osobnosti sv. Orosie, jak ji vykreslují historické zprávy, spatřit:

vzor víry – byla pevná ve víře i v mravní čistotě, která je skutkem víry. Zachovala svou neoblomnou víru i tváří v tvář hrozící smrti, což vidíme v popisu událostí při jejím umučení;

vzor života – vedla dokonale čistý, zbožný život naplněný láskou a oddaností vůči Pánu Ježíši, jak o tom svědčí zápis o jejím životě;

přímluvy – díky svému mučednictví, kterým dosvědčila svou lásku k milovanému Ježíši, získala od Boha dar stát přímo pod Božím trůnem v nebi a rozmlouvat s Bohem, jak se projevilo množstvím zázraků.

To však ještě není vše, co můžeme z popisů jejího života a mučednictví vyčíst. Z jejího chování v okamžiku, kdy svědčila o své víře a křesťanské mravnosti před krutostí Maurů, můžeme snadno vydedukovat, jaké bylo zde na Moravě a v Čechách duchovně silné prostředí, v němž vyrostla a které ji duchovně i morálně utvářelo. Pastýřské vedení sv. Metoděje nám zde vypěstilo duchovně dokonalé a morálně pevné lidi – takové, jako byly svatá Ludmila a Orosie. A byli zde i další velikáni zbožnosti.

Jak byla vychována Orosie?

Svatí Cyril a Metoděj vychovávali moravské duchovní ovečky, které jim Pán svěřil, nikoliv ve formálním plnění církevních povinností a pokynů, ale vedli je k výšinám víry, k Bohopoznání a uváděli je do lásky ke Kristu.

Takové církevní utváření lidské duše a proměnu lidské osobnosti zakládali striktně na biblických základech a vyučovali i těm nejnáročnějším požadavkům evangelia, např.: „Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Matouš 10,37-39)

Způsob jejího odchodu ze světa je nejlepším svědectvím o způsobu jejího života:

Co se stalo, když svatební průvod mučednice Orosie přepadli Maurové a postupně zabíjeli členy výpravy, avšak Orosii pro její krásu nabízel jejich vůdce zachování života, když se zřekne manžela a stane jeho ženou, když se zřekne Krista a přijme islám?

Orosie se ani tváří v tvář hrozící kruté smrti nezřekla Pána Ježíše, ani se nestyděla za svého Spasitele (a proto se Spasitel nestydí za ni; Marek 8,38), nezalekla se výhrůžek, nezděsila se těch, kdo „zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou“ (Matouš 10,28), – to nebyla pro Orosii pouhá napsaná slova, ale způsob jejího myšlení a stav jejího srdce. Proto se nedala odtrhnout od Krista úlisnými nabídkami Kristových nešlechetných nepřátel. Poslechla Pána, když vzala na sebe kříž a následovala Ježíše, ztratila pro Něj život pozemský, leč získala nebeský. (Matouš 16,24-27)

Panna Orosia prolitím vlastní krve dosvědčila svou svatou víru, čistotu, křesťanskou mravnost a věrnost. Za to obdržela smělost před Bohem a přednáší mu své prosby za věrný lid. Zatímco hříšníci budou na soudu zahanbeni a před Bohem umlknou, svatá Orosie s Pánem hovoří a přednáší mu své přímluvy. Kéž odpoví na naši úctu a prosby a shůry opatruje lid své rodné země.

„Kdokoli mě vyzná před lidmi, toho i já vyznám před svým Otcem v nebesích.“ (Matouš 10,32, podobně Lukáš 12,8) Sv. apoštol Pavel píše: „Jestliže jsme s Ním zemřeli, budeme s Ním i žít.“ (2 Timoteovi 2,11) To bylo vyznání sv. Orosie, to byla její odpověď krutému vůdci Maurů.

O duchovním směřování života sv. Orosie

Svůj život utvářela dle vzoru svatého apoštola, který pravil: „Běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, kterou je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; … Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu. My … máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy svou silou,  stůjte pevně v Pánu, milovaní. Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. (Filipským 3,14- 4,5)

Jako kdysi sv. Orosia slyšíme při každé svaté liturgii zvolání: „Stůjme pevně!“ A podle slov apoštola si z její dokonalé víry a čistoty bereme příklad k napodobení. Učí nás kultivovat svou duši Evangeliem, pevně se držet Krista a nedat se zviklat ani otřásat nástrahami či lákadly a svody tohoto duchovně padlého světa.

Na jejím hrdinství vidíme, jak pevně stála ve víře a jak hluboko do srdce přijala slova Písma: „Bůh řekl: `Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.´ Proto smíme říkat s důvěrou: `Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?´ Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. (Židům 13,5-8)

Modliba

Svatá Orosie, urozená Dobroslavo, naše princezno, mučednice a svatá panno, splň naše prosby, upros Pána Ježíše, aby orosil srdce naše svou blahodatí a útěchou, aby pozdvihl naše srdce k sobě a daroval nám lásku a svornost. Panno, mučednice, vlij do našich duší nebeskou radost a zároveň bázeň Boží a úctu k milované Církvi, pomáhej věrnému lidu a těm, jejichž víra je otřesena, mysl oklamána a naděje unavena, abychom všichni, jako ty, zachovali věrnost Kristu Pánu ve svatém Pravoslaví.
Svatá Orosie, svými přímluvami upevni naše rodiny a manželské svazky, pomáhej děti vychovávat ve víře, mravnosti a ušlechtilosti, a naši zemi obdaruj mírným a prospěšným počasím, tiché deště sešli polím a odvrať hrozivé bouře a ničivé vichry.
Ano, svatá Orosie, tvůj věrný lid na tvé rodné moravské i české zemi se k tobě v modlitbě obrací a vroucně o pomoc tě prosí! Vypros nám u Hospodina posílení víry, rozhojnění lásky a nebeskou vláhu vyprahlým srdcím. Pros Boha, aby udělil nám mnohá milosrdenství a milost velikou.
Amen.

Svědčíme o ní a vzýváme ji v bohoslužebných hymnech:

Tropar (4. hlas)

Moravská i aragonská princezno, / Orosie, mučednice a čistá panno!
Svatou Ludmilou ve zbožnosti vychovaná, / Kristu Pánu nevýslovně oddaná!
Krutým Maurům jsi svědčila o Kristu neoblomně / a přešla tím od bolesti k radosti věčné.
Spolu s kněžnou Ludmilou, mučednice Orosie, / proste Krista Boha za duše naše.

Kondak (6. hlas stichirový)

Prolitím své krve ses oděla / do královského purpuru nebeského ženicha.
Pán ti dal vládnout nad rosou a deštěm, / sešli nám útěchu vláhy rosy nebeské!
Statečná Orosie, zažeň od nás bouře duchů zlých / a ochraňuj nás v Kristově pokoji.
Naše duše krůpějemi vody živé občerstvi, / abychom děkovali Spasiteli duší našich.

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Bohoslužebné hymny k uctívání svatosti mučednice Orosie a pojednání o jejím životě jsou k dispozici v PDF brožuře zde.

Webové stránky věnované sv. Orosii

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

1. října jsme si připomněli svátek patrona chrámu sv. Václava ve Střemeníčku

Svatý Václav se narodil v r. 907 jako syn českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry. Jeho dědem byl český kníže Bořivoj, babičkou svatá Ludmila. Pokřtěn byl svatý Václav podle slovansko-byzantského obřadu. Když Václav jako dítě dospěl k užívání rozumu, dal ho otec dle slovansko-byzantského ritu postřihnout.

Václavovo mládí. Pak se začal za vedení slovanského kněze Pavla a pod dohledem svaté Ludmily učit spisovnému slovanskému jazyku. Když už uměl slovansky dobře číst a psát, rozuměl všemu, co četl, poslal ho otec do Budče, aby se tam u slovanského kněze, který se nazýval Učen, naučil i latinsky, protože potřeboval jako budoucí panující kníže latinu pro styk se západními německými sousedy. V průběhu jeho studií na Budči zemřel mu r. 920 předčasně otec. Václavovi bylo tedy pouze 13 let, když nastoupil na stolec svých předků. Poněvadž byl vlastně ještě dítětem, vládla v jeho jménu matka Drahomíra, která seskupila kolem sebe z bojarů kruh svých rádců, mezi nimiž kvetly intriky. Mezitím pokračoval svatý Václav v učení a dosáhl veškeré dostupné vzdělanosti slovanské, latinské i řecké, takže se mu v tomto ohledu nevyrovnal žádný tehdejší okolní panovník. V témže roce co otec, zemřela mu i milovaná babička, svatá Ludmila. Byla jako šiřitelka křesťanství usmrcena na hrádku Tetín, kam se stáhla poté, co se chopila moci Drahomíra. Ludmilu zabili v důsledku intrik bojarů kolem Drahomíry kvůli jejím křesťanským ctnostem a oblíbenosti v lidu.

Vladařem. Jako osmnáctiletý mladík vzal svatý Václav otěže vlády do svých rukou. Měl velmi jemný smysl pro spravedlnost a cítil odpor k dvorním intrikám. Stal se nositelem duchovního odkazu sv. Ludmily. Dal přenést tělesné ostatky své svaté babičky z Tetína na Pražský hrad.

Jako panovník byl vzorem křesťana. Vyznamenával se hlavně vysoce zbožným a mravným životem, horlivostí pro čest a slávu Boží, péčí o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavbou četných křesťanských chrámů (na samém Pražském hradě založil chrám svatého Víta), pravidelnou návštěvou služeb Božích, všestranným konáním skutků milosrdenství a prokazováním křesťanské lásky. Jeden z nejstarších a historicky cenných životopisů o něm praví, že ctil svou matku, pečoval o chudinu, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a nestrpěl, aby se komukoliv děla křivda. Stal se miláčkem svého národa, jemuž se líbilo i to, že svatý Václav byl také osobně statečný a výborný jezdec na koni.

Jeho vladařskou vnější politikou byla vždy snaha o mír. Dokázal však s velkým osobním hrdinstvím bránit svou vlast i v boji. Byl připraven v zápase muž proti muži ochránit životy svých vojáků.

Nebylo mu však dopřáno dlouhé vlády. Čeští předáci, zvyklí páchat svévoli, nelibě nesli, že se svatý Václav staví proti jejich hříšným choutkám a nespravedlnostem. Jeho křesťanským ctnostem a zásadám nechtěli rozumět a považovali je za nebezpečnou slabost, nevhodnou pro panovníka. Nelíbilo se jim mít za panovníka muže pevné morálky a mravnosti. Přáli si mít na knížecím stolci někoho, s kým by mohli svými intrikami manipulovat. Namlouvali jeho bratru Boleslavovi, že svatý Václav usiluje o jeho život. Boleslav se dal od našeptávačů přemluvit.

Mučednictví sv. Václava. Jeho bratr pozval Václava do Boleslavi (nynější Staré Boleslavi), kde jako údělný kníže sídlil. Svatý Václav pozvání vyhověl, třebas byl varován, a odjel k němu se svou družinou. Po svaté liturgii se chtěl vrátit do Prahy. Boleslav ho však prosil, aby se u něho zdržel a zúčastnil se hostiny. Svatý Václav k tomu přivolil. Když ale následujícího dne časně zrána, jak činil denně, vstal a šel do chrámu na jitřní, číhali už na něho vrazi. Současně vyběhl za ním z hradu též Boleslav. Svatý Václav uslyšel za sebou kroky, a když se obrátil, spatřil Boleslava. Pravil: „Zdráv buď, bratře, velké díky ti vzdávám za hostinu.“ Na to Boleslav: „Lepší ti dnes hody připravím“ a udeřil Václava mečem. Ale Václav mu vyrazil meč z ruky. Pak vrátil meč Boleslavovi a chtěl vejít do chrámu. Vtom přiskočili Boleslavovi skrytí pomocníci, vrhli se na Václava a probodli ho několikrát dýkami a meči. Mrtvé tělo Václavovo bylo zaneseno do bytu kněze Krastěje, tam bylo umyto, oblečeno a připraveno k pohřbu. Zatím přišel z Prahy slovanský kněz Pavel, aby vykonal modlitbu nad mrtvým. I pochovali v chrámu „dobrého a spravedlivého panovníka Václava, ctitele Božího a milovníka Kristova.“ Bylo to dne 28. září (929 nebo spíš 935).

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii

Bohorodice, milostiplná matka křesťanů

Matka Boží bývá nazývána i matkou křesťanů, plnou laskavosti a útěchy, a proto nám zvláště bohorodičné svátky otevírají pohled na Církev z trochu jiné perspektivy – jako na rodinné společenství bratří a sester.

Naším Otcem je sám Bůh, proto ho oslovujeme: „Otče náš.“ Pán Ježíš pravil: „Nikoho si na zemi nenazývejte `otcem’, protože máte jediného Otce, který je v nebi.“ (Mat 23,9) „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu.“ (Jan 20,17) Mnohými dalšími citacemi Písma bychom mohli ukazovat, že Bůh je náš pravý Otec, Otec Církve. A kdo je Matkou této rodiny? Když pod křížem stál Jan, miláček Páně s Pannou Marií, pravil náš Spasitel své matce: „Ženo, hle, tvůj syn. Potom řekl tomu učedníkovi: Hle, tvá matka. A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě.“ (Jan 19,26-27) Ve svatém apoštolovi Janu jsou učiněni syny Kristovými všichni, kdo milují Pána. Ti všichni tam v osobě sv. Jana stojí pod křížem spolu s přesv. Bohorodicí.

Tělesná rodina je spojena tělesným příbuzenstvím. Neviditelná duchovní rodina církve je spojena pouty mnohem pevnějšími a hlubšími. Jsou to svazky, které neutrpí tělesnou smrtí. I zesnulí jsou stále dětmi Božími a členy církve (jak o tom svědčí zádušní modlitby).

Takže jsme jedna rodina, která má svého Otce i svou Matku, rodina bratří a sester v Kristu. A rodina se pravidelně shromažďuje. Pozemské tělesné rodiny jsou sice v průběhu dne rozptýleny, každý je u své práce a má jiné povinnosti, ale na večeři se všichni schází za jedním stolem. I rodina církve je sice v průběhu týdne rozptýlena – každý u svých světských úkolů a prací, ale v neděli se scházíme v chrámu kolem svatého prestolu, aby se všichni spolu ukázali před Boží tváří, druh vedle druha se pomodlili, přijali ducha Božího společenství, obdrželi požehnání a duchovní posilu, společně nasytili pravým pokrmem a nápojem, Kristovým Tělem a Jeho Krví.

A Bůh se o nás stará jako pravý Otec, dává nám to hlavní: život, svou dobrotu a ochranu. Naše Matka se o nás stará jako pravá matka, která miluje své děti, stále na ně dohlíží, stará se, aby se jim nic nestalo, obdařuje je svou láskou a laskavostí, věčnou trpělivostí a všechny své děti miluje. Pomáhá a posiluje trpící, ponížené a pronásledované – všechny, kteří kráčí cestou kříže, kterou si zvolil její syn.

Rodina, která si uvědomuje, že je jedné krve a že děti jedněch rodičů stojí při sobě, je společenstvím bratrské lásky, nikdy se nezradí, mladší se podřizují starším, a všichni společně svým rodičům. Nyní už je čas tázavě pohlédnout na naše církevní společenství – ať už farní, nebo eparchiální či celé místní církve nebo celosvětové církevní bratrstvo. Jakými jsme dětmi? Hodnými nebo zlobivými? Poslušnými nebo vzpurnými?

(Pokračování viz Ambon, č. 1369)

[Spustit prezentaci] Nebo klikněte na první obrázek a pravou kursorovou šipkou listujte v galérii