Archiv rubriky: Život eparchie

Slavnostní představení ikony přesvaté Bohorodice Olomoucké

Milostí Boží a záštitou přesv. Bohorodice i její pomocí skrze její ikony měnily dějiny církve mnohokráte svůj příběh ve šťastný konec. K bohorodičným ikonám: Oranta, Odigitria, Eleussa, Glykofillusa, Yverská, Vladimirska, Kazanská, Počájevská – k těm všem se v průběhu věků utíkali věřící s modlitbami, nadějí, láskou a vděčností. I Olomouc byla obdařena ochranou skrze obraz Madony vytesaným do kamene už v 11. století. A dnes příchodem Matky Boží v podobě jejího kanonického zobrazení na Olomoucké ikoně získávají obyvatelé města a celé Moravy i České republiky a světa shůry ochranu, útěchu, povzbuzení, oporu i naději pro své životy.

Požehnáním Přeosvíceného vladyky Izaiáše, biskupa šuperského, vikáře Olomoucko-brněnské eparchie, snahou a úsilím olomouckého prot. Alekseje Kukhty, rukou ikonografa Arkadije Cholopova, za podpory rodiny Vasyla a Olesi Polovkových vznikla vzácná svátost – Olomoucká ikona Matky Boží a v tento den byla slavnostně představena věřícím a instalována v katedrálním chrámu sv. Gorazda I. v Olomouci.

Přesvatá Bohorodice, spasiž nás a pomáhej nám!

Na požehnaný sobotní den 18. září 2021 byli duchovní naší eparchie pozváni do Olomouce na vzácnou a mimořádnou událost – posvěcení a představení ikony Matky Boží Olomoucké. Při slavnostní archijerejské liturgii se kolem vladyky Izaiáše, který zastupoval eparchiálního archijereje olomoucko-brněnského Simeona, shromáždila většina duchovenstva naší eparchie. Přijeli i mnozí věřící z farností po celé eparchii.

Božská liturgie se nesla v duchu pokoje a nebeského požehnání, které nám naše Přesvatá Matka shůry seslala. Při promluvě po evangeliu se otec Josef Kratochvíla ponořil do tématu uctívání Matky Boží (níže si celé jeho kázání můžete přečíst).

Při liturgii byli v tento památný den vladykou poctěni někteří duchovní církevními vyznamenáními.

Na závěr liturgie při propuštění promluvil o přesvaté Bohorodici a její mateřské ochraně, která se nad námi klene, vladyka Izaiáš, a poté poděkoval dárcům ikony Vasylu a Olese Polovkovým a daroval jim na památku ikonu pro jejich příbytek. Nakonec poděkoval olomouckému duchovnímu Aleksiovi za jeho podíl na vzniku a příchodu této výjimečné ikony a obdaroval ho vzácným náprsním křížem.

Shromáždění při tak významné příležitosti navštívil i zástupce římskokatolické církve a na závěr potěšil přítomné pěknými slovy o přesvaté Bohorodici.

K pomazání požehnaným olejem se věřící odebírali k ikoně Matky Boží Olomoucké, před níž se za zpěvu bohorodičných hymnů pomodlili.

Nakonec přítomní sestoupili do spodního chrámu, kde se mohli posilnit bohatým pohoštěním, které bylo na tento svátek olomouckými pravoslavnými křesťany uchystáno.

Při závěrečném požehnání přišla vladyku Izaiáše pozdravit a přijmout jeho požehnání i skupina věřících z Brna.

Poutavé kázání při liturgii pronesl prot. Josef Kratochvíla. Zamyslel se v něm právě nad hlavním tématem dnešní oslavy – představení ikony přesvaté Bohorodice Olomoucké

Přeosvícený vladyko, důstojní otcové, bratři a sestry, vážení přítomní,
dnes se setkáváme v tomto památném katedrálním chrámu při události, kterou člověk zažije možná jednou za život. Budeme svědky a účastníky posvěcení ikony Bohorodice Olomoucké. Panna Maria, Bohorodice je pravděpodobně nejznámější ženou světa všech dob a také její ztvárnění patří vůbec k nejčastějším námětům ve výtvarném umění a je cílem nesčetných modliteb. Dnešním jazykem tedy patří mezi celebrity. Má titul prepodobnaja – tedy nejpodobnější Bohu a je tedy ideálem pro všechny lidi, vždyť Písmo svaté klade úkol nám všem podobat se Bohu.

Představme si však situaci, a ta se může snadno stát (vlivem úrazu či nějakého fyzického zranění či duševní choroby), že o Bohorodici náhle nic nevíme, že vystoupila z našeho myšlení, že jsme na ni zapomněli. Nepamatujeme si, že se podivuhodně narodila stařičkým rodičům Jáchymovi a Anně, že již od svých tří let byla vychovávána u Jeruzalémského chrámu, poté jako mladá dívka byla zasnoubena starci Josefovi. Nikdy jsme neslyšeli, že ji navštívil anděl a zvěstoval jí, že se z ní narodí Bůh, a tím se zvrátí osudy celého nešťastného lidstva. Nevíme, že hned po narození svého syna v cizím městě je s ním nucena uprchnout do Egypta (a to nikoliv za účelem rekreace). Že je nakonec svědkyní jeho umučení a slavného vzkříšení. Když nevíme toto všechno, za co ji oslavujeme, co potom uvidíme při pohledu na tuto její monumentální ikonu zde umístěnou? Můžeme jí potom porozumět?

Věřím, že ano. Jednoznačně na ní rozpoznáme matku, která dala život dítěti, jež drží na rukou. Matka bezpodmínečně přijímá své dítě a dítě je zcela závislé na své matce, bez ní by nepřežilo. Víme z vlastní zkušenosti, že na biologické úrovni není silnějšího pouta než mateřského. Toto pouto se jmenuje láska a má tu zázračnou moc, že překonává rozpor mezi mnou a tím druhým, mezi rodičem a dítětem, mezi člověkem a Bohem. Tomuto rozumíme každý, neboť je to naprosto přirozené.

Láska je také hlavním tajemstvím této ikony, tajemstvím lidského života, tajemstvím církve. Přecházíme tak zcela organicky od přirozeného k nadpřirozenému. Bohorodice na ikoně ukazuje svou rukou na Krista (ztělesnění lásky), který pro nás představuje životní cestu. Název této ikony je v řečtině Odigitria, tedy „ta, která ukazuje cestu“. Pojmenování vzniklo podle byzantské legendy, ve které Bohorodice ukázala směr dvěma slepcům. Myslím, že se shodneme na tom, že tato ikona je krásná.  Velký ruský spisovatel,  F. M. Dostojevskij kdysi řekl, že krása zachrání svět, přesněji krása lásky. Láska se projevuje slovy a ještě lépe skutky. Miluji-li někoho, tak se s ním snažím rozmlouvat a něco pro něho udělat. V křesťanském světě se láska projevuje modlitbou, tedy dialogem a nakonec i činem.

Modlitba

Modlitba je také hlavní smyslem umístění této ikony v chrámu. Mnoho nádherných ikon je v muzeích, kde je obdivujeme, ale ikony v chrámu jsou určeny především k modlitbě. Někdy se říká, že ikona, před kterou se nikdo nemodlí, je jako zazděné okno. Je-li okno zazděné, tak neplní svou funkci vpouštět světlo zvenku dovnitř. Jsme pak uzavřeni v tmavé místnosti, jen sami se sebou a jakoby slepí. Nebo je jako nádherná vázaná kniha se zlatou ořízkou, posázená drahými kameny, která však zůstává zavřená. Nelze si přečíst, co je v ní napsané. Taková ikona, byť sebekrásnější, by byla jen na ozdobu. Ale ona chce víc, chce nás vtáhnout do rozhovoru, do činnosti. A klíčem k takové vzájemné spolupráci je modlitba.

Vzpomínám si na příběh z jednoho řeckého monastýru, do kterého na krátký čas přišel jeden zaměstnanec cirkusu, artista a velmi často se chodil sám modlit do monastýrské kaple. Igumenovi, představenému kláštera, to bylo trochu divné: že by cirkusový artista byl tak náruživý modlitebník?, a tak neodolal a klíčovou dírkou se podíval na onoho muže v kapli. A co neviděl?, artista tam před ikonou Bohorodice cvičil, prováděl salta a přemety, prostě konal to, co uměl nejlépe. Igumen byl velmi pobouřen, takhle se přece v chrámu nechováme!, co je to za modlitbu?, a už se chystal milého cirkusáka z chrámu vyhnat. Když tu vidí jak Bohorodice z ikony vztahuje ruku a zpocenému umělci stírá z čela pot. Onen artista se neuměl moc dobře modlit příslušné tradiční texty, ale dával a nabízel Bohorodici to nejlepší, co dokázal, a to se stalo modlitbou přijatou samotnou Matkou Boží.  

Chovám v sobě vizi, dívám se v duchu sto let dopředu a vidím možnou realitu, jak před touto ikonou stojí generace lidí a vylévají jí své srdce, prosby, nářky, touhy či mlčení, a ona se naplňuje touto silou, stává se živým orgánem, místem setkání Boha a lidí. Naplní se cíl, k němuž byla ikonopiscem napsána a námi vysvěcena.

Na vývěsce před olomouckým chrámem je oznámení, že každou středu se zde konají modlitby akafistu (chvalozpěvu) k Bohorodici, který je až ze 6. století, a v něm miliony lidí, za celou jeho historii opakují nádherná slova o Bohorodici – raduj se služebnice svaté radosti. Ano, v akafistu slova „raduj se“, se opakují skoro stokrát. Je to záplava radosti, která nemá za cíl jen povznesení našeho srdce, ale je také v původním významu slova radost, které znamená v českém jazyce směřování, to že se něčím důležitým řídíme.

Tato krásná zachraňující ikona Bohorodice přichází do krásného historického města Olomouce v poměrně těžké době ekonomické, epidemiologické, vnitrocírkevní. Ať nás tedy vede a řídí naše kroky po této kamenité cestě. Dnešní ikona je svým rozměrem velká, ale i samotná Bohorodice se v akafistu označuje jako „širší než obloha“, a tak snad zaštítí nejen Olomouc, ale i celou Moravu i Slezsko.

Služebnice svaté radosti, živote duchovní hostiny, archo pozlacená Duchem, smiluj se nad námi. Amen

V předvečer liturgie sloužili duchovní s vladykou svatou Tajinu svěcení oleje a pomazání nemocných. Nazítří po liturgii obdržel každý přítomný duchovní lahvičku se svatým olejem pro potřeby své farnosti.

 

Fotogalérie z průběhu slavnosti

 

 

Setkání s patriarchou Bartolomějem v Budapešti

Budapešť, 11. – 12. září 2021

Ve dnech 11. a 12. září na pozvání Jeho Vysokopřeosvícenosti Arsenia, metropolity rakouského a s požehnáním Jeho Vysokopřeosvícenosti Simeona, arcibiskupa olomoucko-brněnského, se Jeho Přeosvícenost Izaiáš, biskup šumperský, v doprovodu otce Rafaela Moravského, zúčastnil několika vzácných událostí konaných v hlavním městě Maďarska – Budapešti. Vladykovi Izaiášovi adresoval k setkání v Maďarsku zvláštní požehnání Jeho Blaženstvo vladyka Rastislav, metropolita českých zemí a Slovenska s přáním, aby návštěva vladyky Izaiáše v Budapešti napomohla šíření dobrého jména naší místní církve.

Sobotní dopoledne bylo ve znamení očekávání, jelikož místní duchovenstvo a věřící vyhlíželi příjezd Jeho Všesvatosti Bartoloměje, patriarchy konstantinopolského, který v prostorách bývalého muzea posvětil základní kámen chrámu Třech hierarchů. Po obřadu, kterému byl přítomen i místopředseda vlády Maďarska Zsolt Semjén, Jeho Všesvatost osobně pozdravil vladyku Izaiáše a pozval jej k prohlídce prostor budoucího pravoslavného centra v doprovodu místních hierarchů Ekumenického patriarchátu.

Po prohlídce byl vladyka Izaiáš pozván k audienci u Jeho Všesvatosti. Vladyka Izaiáš předal patriarchovi vřelé pozdravy od vladyky Simeona a Jeho Všesvatost daroval vladykovi Izaiášovi biskupskou panagii a otci Rafaelovi stříbrný patriarší kříž, který je kopií kříže zobrazeného na freskách chrámu Boží Moudrosti v Konstantinopoli, s titulem ‘presbyter Ekumenického patriaršího trůnu’.

Po audienci byl vladyka Izaiáš pozván, aby doprovázel Jeho Všesvatost na slavnostní oběd podávaný v prostorách maďarského parlamentu u příležitosti 52. Mezinárodního eucharistického kongresu za přítomnosti hierarchů a duchovenstva různých křesťanských konfesí z mnoha zemí světa. Po slavnostním obědě následovala prohlídka prostor maďarského parlamentu s výkladem. Vladyka Izaiáš doprovázel Jeho Všesvatost do pozdních odpoledních hodin.

V neděli dopoledne se vladyka Izaiáš zúčastnil svaté liturgie za přítomnosti Jeho Všesvatosti, místních hierarchů, duchovenstva a velkého množství věřících mnoha národností. Po liturgii vladyka předal Jeho Všesvatosti dary jako poděkování za společně strávené chvíle a odevzdal mu i dárkek od vladyky metropolity Rastislava.

Po svaté liturgii se vladyka Izaiáš vydal zpět do České republiky s radostným pocity nad dobrým stavem pravoslavné církve v Maďarsku.

Sešel se sbor moravských presbyterů

Hlavním obsahem duchovenské konference byly tentokrát informace k situaci kolem Pravoslavné církevní obce v Brně a všeobecná diskuse na toto téma. Na úvod vladyka pronesl referát, ve kterém podrobně osvětloval bod po bodu všechny námitky a podezření, které jsou proti eparchiální radě i proti němu vznášeny z Brna. (Něco o proběhlých událostech apod. jsme zde už psali v článku Smutné události v Brně .) Byli přítomni i svědkové některých událostí. Vladyka vyvrátil veškerá obvinění ke všeobecnému uspokojení přítomných.

Následovala otevřená diskuse, při níž přítomní presbyteři vyjadřovali rozhodný nesouhlas s tím, co bývalý kněz zinscenoval před veřejností, a s jeho celkovým chováním. Především odmítali brněnskou nesolidaritu se zbytkem eparchie, rozbujelý individualismus, který neváhá pro dosažení vlastních cílů udělat mediální ostudu celé pravoslavné církvi. Někteří výstižně pojmenovali, co všichni dlouhodobě s nevolí sledujeme, že brněnská obec se zde skrytě stala jakousi „eparchií v eparchii“.

Dále někteří referovali o znepokojení mezi věřícími a o nepříjemných dotazech přicházejících ze strany okolní společnosti. Všichni vyjadřovali touhu po rychlém obnovení pořádku v eparchii, po kázni v duchovenském sboru a po pokoji v církvi. Čím déle se bude vzpoura v Brně protahovat, tím rozsáhlejší škody církev utrpí.

Schůze trvala přibližně tři hodiny a stala se spontánním projevem jednomyslnosti a svornosti shromážděných presbyterů, kteří v rámci diskuse sami vyslovovali bezvýhradnou podporu eparchiálnímu episkopátu.

Kromě toho presbyteři vyslechli od jednoho z přítomných kněží celé znění zveřejněného dopisu napsaného skupinkou slovenských kněží vladykovi metropolitovi, ve kterém ho vybízí k zásahu do vnitřních věcí olomoucko-brněnské eparchie. Tento dopis přítomní jednohlasně odmítli s tím, že se několik presbyterů z cizí eparchie nemůže míchat do našich záležitostí, kterým (jak tito Slováci ve svém dopise prokázali) vůbec nerozumí a jsou pod vlivem propagandy, která sleduje jediný cíl – uspořádat převrat v našem episkopátu a svrhnout naše biskupy.

Aby se podobné výstupy, jaké předvádí vzbouřený bývalý brněnský kněz, už neopakovaly, navrhli shromáždění kněží sestavit stručný „morální kodex“ duchovních olomoucko-brněnské eparchie. Tak by i ti, kteří neznají dostatečně posvátné kánony či ústavu, dostali do rukou jednoduchý a srozumitelný text s principy kněžského chování na Moravě.

V závěru setkání se účastníci setkání shodli, že vzniklý problém se vzbouřenou farností vyžaduje Boží zásah, za který je potřeba se usilovně modlit. Proto se na konec zasedání přítomní rozhodli s požehnáním vladyky vyzvat všechny duchovní a věřící naší eparchie k půstu za návrat situace v brněnské farnosti ke kanonickému řádu a pravoslavné morálce. Půst je dobrovolný a měl by se konat až do vyřešení situace a to každé pondělí a doprovázen by byl vzýváním sv. Václava, patrona brněnského chrámu. (Akathist k němu lze v češtině stáhnout zde.)

Shromáždění bylo ukončeno přesunem duchovních do nově zrekonstruovaných prostor eparchiálního úřadu. Generální oprava a přestavba ústředí je dalším významným počinem, který se podařilo na Moravě dokončit, a současně krokem k zajištění samofinancování církve (bývalé kancelářské prostory eparchiálního úřadu bude možno pronajímat). Následovalo slavnostní vysvěcení nových prostor, zakončené mnoholetím našemu drahému eparchiálnímu archijereji Simeonovi.

Fotogalérie z bohoslužby a z následného zasedání sboru presbyterů
a ze svěcení nových prostor úřadu

 

 

Poutní bohoslužba v Hrubé Vrbce

V sobotu 4. září se i letos pořádala každoroční pouť do Hrubé Vrbky k uctění památky svatého mučedníka naší doby, světitele mučedníka Gorazda Českého a Moravsko-slezského. Kvůli havárii vody hrozilo odvolání poutě nebo podstatné omezení počtu účastníků, ale díky přímluvám svatého vladyky Gorazda se vše podařilo včas opravit.

Liturgie konaná na tomto posvátném místě naší eparchie má vždy zvláštní duchovní odstín, jak si toho povšimla už v devadesátých letech řada poutníků. Je to takový duchovní dárek udělovaný shůry těm, kteří sem doputují.

Při svaté liturgii kázal o vladykovi Gorazdovi otec Rafael Moravský. Své zamyšlení rozklenul nad tématem těžkého kříže sv. Gorazda, až k medicínské metafoře církevního života. Přinášíme našim čtenářům podstatnou část této zajímavé promluvy. Po úvodních slovech pokračoval otec Rafael:

Občas zapomínáme, že svatí naší Církve byli také jen lidmi, jako my. Ti, kteří si poznali vladyku Gorazda ještě za jeho života, na něho vzpomínají jako na člověka přímého, až snad strohého, který si neliboval v dlouhých řečech, a když byl o něčem přesvědčen, stál si pevně za svým. Občas musel být i velice přísný. Vnímal, že lidé potřebují čas, aby si zvykli na jim právě vrácené staroslavné dědictví otců. Od svých spolupracovníků však vyžadoval více: zvláště kázeň a poctivost v pastýřské práci. Stále však byl plný lásky k Bohu i člověku, trpělivosti a pochopení i soucitu. To byly charakterové vlastnosti toho, kdo zde obnovil a budoval cyrilometodějskou pravoslavnou církev.

Vladykův nejtěžší kříž

Tak jako nás i jeho formovala doba, ve které žil, a hlavně lidé, kteří byli kolem něho. Vladyka byl Bohem pověřen, aby vedl obnovenou Církev na našem území, v dobách změn a očekávání. Zároveň to bylo období určitého zmatku a nové formování společnosti. Stálo před ním nepředstavitelné množství práce, které se však zhostil neúnavnou činorodostí, velkou námahou vynakládanou na budování církevního společenství, zápasem až urputným, a to vše i za cenu velkých osobních obětí na zdraví. Na to vše byl připraven a chápal to jako svůj úděl, na který si nestěžoval.

Nesmírně ho však vysilovala neustálá nepřejícnost lidí vůči jeho misijní činnosti, stavění překážek, zlomyslnosti a zákeřnosti nepřátel a někdy bohužel i licoměrných přátel, mediální šíření lží o pravoslavné církvi a pomluv o jeho osobě. Nermoutilo ho, že pomlouvají jeho, ale že se tím poškozuje Boží dílo šíření českého pravoslaví. Jak vzpomíná v roce 1936, v roce 15. výročí biskupské chirotonie, ve svém listu, nejhorší trápení mu přinášela příkoří doléhající ze strany nejbližších spolupracovníků: „Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním v lidech, kteří se neosvědčili tak, jak jsem na ně spoléhal a od nich očekával. Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům a odpůrcům, nežli pracovat s lidmi nespolehlivými nebo neupřímnými, zrádnými a zákeřnými.“

Pravdu měl svatý vladyka, od vnějších nepřátel můžeme těžkosti očekávat, avšak po zradě blízkých zůstává dlouho jizva na srdci, často po zbytek života. Po přečtení jeho dopisu jsem si kladl otázku: „Jak se po vladykově mučednické smrti cítili ti kněží, kteří ho zradili, projevovali mu neposlušnost, či mu činili příkoří a stavěli překážky? Jak se oni cítili před svou vlastní smrtí? Litovali svých činů?“ Nikdo z nich, ani samotný vladyka, nemohli tušit, do jak nesmírně obtížné doby, kterou byla II. světová válka, kráčí pravoslavná církev. Jak vnitřně silná mohla naše eparchie asi být, kdyby jí nesužovaly rozpory a neposlušnost?

Podobenství o Církvi a těle

Církev je z duchovního pohledu skutečně velmi podobná lidskému organismu. Z Písma svatého a učení svatých otců víme, že Církev je Tělo Kristovo a Ježíš Kristus je jeho hlavou. O nás svatý apoštol hovoří jako o údech tohoto mystického Těla. Troufám si tvrdit, že kdyby apoštol Pavel tenkrát znal anatomický pojem buňka, tak by ho použil k pojmenování nás – členů Církve. V Církvi jsme všichni buňkami Těla Kristova. Každá buňka má v organismu svůj účel a spolupracuje s ostatními buňkami tak, aby celý organismus prospíval. Každá má účast na celku, na jeho blahu a růstu, a každá prospěch z práce ostatních buněk. Pokud z vnějšku zaútočí na tělo či nějaký jeho orgán virus nebo škodlivá bakterie, všechny buňky imunitního systému začnou organismus bránit.

Nemoci těla

Vážný problém však nastává v případech, kdy se některé buňky těla přestanou podřizovat řádu, který v organismu panuje. Prostě se stanou neposlušnými, vzbouří se a začnou sledovat už jen své vlastní zájmy a nikoliv zájmy celku. Začnou horlivě pracovat jen pro své vlastní rozšíření, posílení a množení. Nestarají se o ostatní buňky, od kterých bezostyšně čerpají výsledky jejich práce, ale samy těm ostatním a celku nedávají nic, protože si nechávají vše jen pro uskutečnění svých individualistických zájmů. Čím více dostávají od okolí, tím jsou hladovější. Dokonce dokážou přesměrovat a vybudovat mohutné žíly, které k nim pak přinášejí obrovské množství výživy. Stanou se parazitem. Nedochází jim, že tím zabíjejí tělo, jehož jsou součástí, a proto nakonec nepřežije ani organismus ani tyto vzbouřené buňky. Jejich rebélie odsoudí je samotné i všechny ostatní k zániku. Říká se tomu zhoubné bujení, čili nádor v těle, rakovina.

Takový nádor (rebelující buňky) prvně přesvědčí organismus, že je stále jeho řádnou součástí. Ve chvíli, kdy se to nádoru podaří, začne v mnohých případech nekontrolovaně růst, tedy napadat další buňky. Když se mě moje děti ptaly na to, co je to rakovina, vzpomněl jsem si na animovaný seriál z mých dětských let s názvem „Byl jednou jeden život“, který se poutavou formou pokouší dětem vysvětlit, jak funguje lidské tělo. V díle „O Krvi“ se autoři lehce dotýkají i tématu rakoviny (leukémie) a rebelující bílé krvinky tam jsou zobrazeny jako pankáči a chuligáni, kteří nikoho neposlouchají a napadají ostatní. Podobné je to v Těle Církve s různými samozvanci, buřiči a rozkolníky.

Léčení přes srdce

Léčba leukémie probíhá podáváním léku skrze hadičku zavedenou přes pravou paži skrz žílu až do srdce, a právě přes srdce je rozváděna po celém těle látka, která má zabránit šíření nemoci a likvidovat nemocné buňky. Tak důležitým orgánem je srdce. Je to první orgán, který Bůh stvoří u nového človíčka v lůnu jeho maminky. Už v 21. dni těhotenství je možné slyšet jeho tlukot. Zastaví je pak až v poslední minutě našeho pozemského života.

Srdce je tedy středem člověka, centrem organismu. Mysticky je i organismus naší Církve christocentrický, prakticky pak episkopocentrický. Po seslání Svatého Ducha se sbor svatých apoštolů stal srdcem Církve. Už z nejstaršího učení Církve víme, že právě biskupové jsou nástupci svatých apoštolů. Kde je srdce – tam je člověk, kde je biskup – tam je Církev (jak hlásá svatootcovský výrok, chápaný vždy jako součást věrouky Církve). Tedy dnes jsou biskupové těmi, kteří jsou povinováni léčit organismus Církve, když se vyskytne nějaká duchovní či morální nemoc. Skrze ně se dostává lék do celého Těla církve. Je-li nemoc krajně závažná, musí lékař i biskup sáhnout po léku, který není příjemný. Léčba však musí být podstoupena, aby organismus přežil. Buďme tedy dobrými a zdravými buňkami, které spolupracují s celým organismem, abychom mohli být jeho součástí na věky věkův. Amen.

(Mezititulky redakce)

Bohoslužba

 

Průvod kolem budov monastýru

 

Smutné události v Brně

Zpráva k situaci v Pravoslavné církevní obci v Brně
a ke kauze bývalého duchovního této církevní obce

Duchovenstvu a věřícím Olomoucko-brněnské eparchie

(Příslušné dokumenty o vydaných církevních opatřeních jsou níže v příloze.)

V pondělí 30. srpna vyvolal bývalý duchovní správce brněnské církevní obce před chrámem veřejný skandál. Pokusil se zmařit předávání chrámu tím, že vypáčil zámek vchodových dveří (od nichž už od 25. 8. t.r. neměl klíče) a zamknul se v chrámu. Kolem chrámu nechal shromáždit asi 30 věřících. Vladyka Izaiáš provázený dalšími našimi duchovními nebyl do chrámu vpuštěn. Když se seznámil se situací, nezbylo mu nic jiného než přivolat policii. Lidé řízení bývalým duchovním správcem zřejmě povolali televizní a novinové reportéry. Bývalý brněnský farář stál vevnitř za uzamčenou mříží a žalostným hlasem zády k oltáři zpíval skrze mříže směrem ven modlitbu k přesv. Bohorodici. Po nějakém čase opustil chrám. Vladyka nabízel možnost, že po výměně klíčů svolá na pátek komisi pro předání chrámu (ve složení: okružní protopresbyter – arciděkan, kněz a úředník) a poté bude klíč od chrámu odevzdán druhému brněnskému pomocnému duchovními (otci Markovi), který pak může v chrámu sloužit bez omezení. Zabarikádovaný kněz a jeho „tajemník“ to však po poradě odmítli: buď bude v chrámu sloužit bývalý duchovní nebo nikdo. Přivolaný zámečník opět vyměnil zámky, a protože bývalý brněnský kněz a jeho lidé trvali na tom, aby chrám zůstal zavřený a vladyka tam nemohl zajišťovat bohoslužby, byly nové klíče do konečného vyřešení problému uloženy na Úřadu městské části Brno-střed.

Shromáždění brněnští věřící, zjevně zmanipulovaní svým bývalým duchovním, tvrdili policii, že chrám patří jim, že vladyka Izaiáš jim chce chrám „uloupit“, že chce zničit a zavřít brněnskou farnost, že olomoucké církevní ústředí porušuje církevní ústavu, a při tom hrubě uráželi doprovod vladyky. Na jejich webu se v pondělí psalo velkými písmeny, že „vladyka Izaiáš znovu neohlášeně vstoupil do našeho chrámu“ (takže biskupovi musí kněz nebo věřící nejprve vydat povolení, aby mohl vstoupit do katedrály?) Bylo tam psáno, že „otec Jozef, chrám i farnost jsou v ohrožení,“ následovalo volání o pomoc. Snad to raději nechat bez komentáře, každý si sám musí utvořit názor.

Především nutno zdůraznit, že na shromážděné věřící se nemůžeme hněvat, protože jsou zjevně pod dlouhodobým vlivem bývalého brněnského faráře. Prostí laikové bez teologického vzdělání pochopitelně nemohou rozumět církevní ústavě ani kanonickým pravidlům pravoslavné církve. Chovají se tak, jak je jejich duchovní pastýř dlouhá léta učí. Konec konců i podle kanonického práva je za chování věřících v církevních věcech plně zodpovědný jejich kněz. On má být schopen vést biskupem mu svěřené duše k pokoji a pokoře, na nichž je založena hierarchická stavba pravoslavné církve. Kanonické právo stanovuje, že není-li kněz schopen své věřící přivést k pokoji a obvyklému respektu vůči biskupovi, musí být takový kněz odvolán.

Na svém webu vzbouřenci veřejnosti sdělují o pondělním skandálu: „Neohrožení věřící naší obce dnes na čele se svým duchovním otcem uhájili doslova svými vlastními těly náš svatý chrám! Dnes naše farnost svedla nesmírně významnou bitvu o další osud naší farnosti. Dnes, v pondělí 30.8.2021, bylo opětovně zabráněno násilnému převzetí našeho chrámu. Svým vlastním tělem náš chrám začal bránit otec (jmenují propuštěného duchovního) se svým věrným věřícím br. Janem. Tímto svým hrdinským činem zabránili převzetí chrámu ze strany vladyky Izaiáše, který dnes, opět neohlášeně, přijel v dopoledních hodinách k našemu chrámu, aby zde vyměnil zámek.“ (Ani slovo o tom, že tento brněnský duchovní před tím vypáčil zámek chrámových dveří, aby se dostal dovnitř.) Chlubí se, že svedli bitvu, ale s kým bojují? S církví? S vladykou Simeonem, eparchiálním archijerejem, který schválil převzetí chrámu a písemně (11. 8. t.r.) žádá otce Josefa, aby farnost v klidu a v pořádku odevzdal? S vladykou Izaiášem, kterého tam vladyka Simeon poslal? Nebo s eparchiální radou, která se s nimi osm měsíců pokoušela domluvit, ale jako by mluvila k hluchým?

Po ztropeném pondělním skandálu vybízí veřejně samozvaní vůdcové církevní obce: „Pravoslavná církevní obec v Brně svůj majetek předat nehodlá a je připravena jej bránit všemi zákonnými prostředky! Věřící brněnské církevní obce ve svém širším plénu kategoricky vystoupili proti násilnému přebírání naší farnosti!” Lze to nazvat jinak než jako vzpoura?

Rádi bychom vyvrátili některá demagogická tvrzení,
která jsou z Brna rozhlašována do veřejnosti:

1.) „Biskup Izaiáš chce brněnské obci uloupit chrám.“ Kdyby to nebylo řečeno v tak smutném kontextu, asi bychom se tomu všichni svorně zasmáli. Jak může biskup uloupit chrám? Co by s ním dělal? Kam by ho mohl odnést nebo co by s ním měl provádět? Je přece přirozené, že v katedrálním (čili biskupském) chrámu je statutářem a duchovním správcem biskup, který je vždy hlavním duchovním katedrály. Ostatní chrámové duchovenstvo slouží v takovém případě na pozici pomocných duchovních. Biskup samozřejmě nemůže sloužit v katedrále každou neděli, má řadu povinností, slouží v různých chrámech eparchie, jezdí na služební cesty apod. To znamená, že naprostou většinu nedělí (o všedních dnech a sobotách ani nemluvě) v chrámu slouží a bohoslužbám předsedá nejstarší z pomocných duchovních. Stejně tak biskup nemůže na farnosti, která je při katedrále, obcházet nemocné, křtít, pohřbívat, světit byty apod. K tomu jsou tam právě pomocní duchovní (pomocným duchovním byl např. v pražské katedrále svatý mučedník presbyter Vladimír Petřek).

2.) „Biskup Izaiáš chce zavřít brněnský chrám, vyhnat z něj věřící a případně zničit brněnskou církevní obec.“ Ani se nám nechce s tak nedůstojným tvrzením polemizovat. Všechny kroky, které nyní vladyka Izaiáš činí k převzetí chrámu, koná proto, aby v něm zajistil řádné kanonické bohoslužby a zdravý církevní život. Nikdo z církevního ústředí si nepřeje, aby chrám sv. Václava byl uzamčený, a samozřejmě bylo naplánováno, že po převzetí chrámu bude zajištěno konání bohoslužeb. Brněnské věřící pochopitelně nikdo nevyhání, naopak jsou zváni k účasti na kanonických bohoslužbách, které se měly od příští neděle v chrámu sv. Václava pravidelně konat. Kněží přicházejí a odcházejí, věřící zůstávají. Tak se to děje od nepaměti v celé pravoslavné církvi. Pozorujeme, že bývalý farář již delší dobu nevede věřící jako dobrý pastýř k Bohu, ale vede je k sobě, což bývá příznakem totalitních sekt. Na věřících je, aby se sami rozhodli, kam a na jaké bohoslužby budou chodit. Proč by měl biskup či kdokoliv z členů eparchiální rady nebo z pracovníků ústředí mít jakýkoliv zájem na zničení brněnské farnosti, je nám záhadou. Absurdnější obvinění snad už být nemůže. Jediným zájmem vladyky i eparchiální rady ohledně Brna je rozkvět pravoslaví v Brně, případně výstavba dalších chrámů ve městě a aby se vše v obci dělo dle řádu (1. Kor 14,40), sloužilo se kanonicky, a život církevní obce probíhal v pokoji a v jednotě s životem celé eparchie. Tomu se (nyní už samozvaní) vůdcové brněnské farnosti brání zuby nehty. Proč?

Současné uzavření brněnského chrámu není způsobeno vladykou Izaiášem a není to jeho vůle. Bylo způsobeno nelegálními zástupci brněnské farnosti, kteří násilným a konfrontačním způsobem zabránili pokojnému předání chrámu (a zřejmě jen díky asistenci policie nedošlo k fyzickému napadení vladyky a jeho doprovodu) a odmítli se rozejít, pokud by nové klíče od katedrály byly předány vladykovi. Oni prosadili, že chrám zůstane uzamknutý do konečného vyřešení situace posvátným synodem (proč by se měl synod zabývat řešením problémů vzbouřené farnosti v naší eparchii?) a klíče budou do té doby deponovány, aby je neměla žádná strana sporu k dispozici. Vzbouřenci sice pěkně píší, že chtějí udržet chrám otevřený, ale při tom jej sami svým jednáním zavírají. Tím vším dávají najevo, že se jim vůbec nejedná o to, aby se v katedrále konaly bohoslužby. Místo starostlivosti o bohoslužby a o kanonickou pastýřskou péči o věřící se kroužek lidí kolem zakázaného kněze chová dle zásady: Buď on, nebo nikdo.

3.) „Chrám je majetkem věřících.“ Zřizovatelem církevní obce je zde Olomoucko-brněnská eparchie, která má vrchní dozor nad majetkem církevních obcí, kterým je církevní majetek svěřen do správy a do užívání. Proto také nemůže církevní obec prodat žádnou část svého majetku bez předběžného souhlasu eparchiální rady (příklad: nyní jedna z našich farností potřebuje majiteli sousedního pozemku prodat asi metr čtvereční svého pozemku, a musela to projednat eparchiální rada a vydat k tomu obci souhlas, dokonce i pronájem musí schvalovat ER). Z toho je vidět, že vlastnická práva církevní obce jsou značně omezena. V případě ohrožení majetku má eparchiální rada, které předsedá eparchiální biskup nebo jeho pověřenec, okamžitě zasáhnout a buď změnit statutáře církevní obce nebo např. zrušit právní subjektivitu církevní obce. Na těchto principech je spravován církevní majetek už od dob svatého vladyky Gorazda.

Představme si, co by se mohlo dít, kdyby byl chrám v plném významu toho slova majetkem věřících, kteří jsou momentálně příslušníky církevní obce: pravoslavní křesťané před sto lety chrám za velkých osobních obětí postavili, aby se oni i následující generace pravoslavných měli kde modlit; dnes by se chrám zalíbil nějakým sektářům a rozhodli by se následujícímu – celá sekta by vstoupila do této pravoslavné církevní obce, předstírajíc naši víru, po čase by přehlasovali původní pravoslavné věřící a „právoplatně“ rozhodli o přepsání vlastnictví chrámu na svou sektu. Tohle si v naší eparchii někdo přeje?

O chrám, vybudovaný minulými generacemi, pochopitelně pečují současní pravoslavní křesťané, kteří se tam chodí modlit. Je to jejich morální i duchovní povinnost. Chrám krášlí, vybavují dalšími posvátnými předměty, ikonami, dary a třeba investují do jeho oprav apod., a činí to především pro slávu Boží, přinášejí tím oběť Bohu. Zároveň se jim v okrášleném chrámu lépe modlí, cítí se v něm lépe a tento chrám bez omezení navštěvují a užívají ke vzývání Božího jména. To však neznamená, že si chrám mohou zprivatizovat, nebo s ním svobodně libovolně nakládat jako se svým majetkem. Ani to neznamená, že chrám, sloužící v něm duchovenstvo i věřící přestávají podléhat kanonickým pravomocím biskupa. Vždyť v pravoslavné církvi je biskup v každém chrámu eparchie hlavním pastýřem duchovenstva i věřících, které archijerej svěřuje do duchovní péče kněze a dohlíží na něho. Morálně či církevně-správně se uzavírat na farnosti před zbytkem eparchie i před mocí biskupa a církevního ústředí, je, myslíme, projevem sektářského myšlení.

4.) „Biskup Izaiáš je v rozkolu.“ Samozřejmě nesmysl. Vladyka je součástí episkopátu místní církve, který je vyjádřen posvátným synodem vedeným metropolitou Rastislavem. Metropolita Rastislav je v jednotě se všemi kanonickými autokefálními církvemi, a tím je s nimi se všemi v jednotě i posvátný synod, a tudíž i všichni biskupové místní pravoslavné církve. Dostávají se k nám zprávy nasvědčující, že bývalý brněnský kněz se snaží prostřednictvím svých kontaktů rozšířit za hranicemi, že jsme všichni na Moravě (kromě Brna pochopitelně) v rozkolu. Myslíme, že tomu žádný biskup ve světě nemůže věřit a pokud by měl pochybnosti, zvedne telefon a zavolá našemu metropolitovi.

Podivné na zmatených výrocích bývalého brněnského pomocného duchovního je, že (jak si snad mnozí starší duchovní zde pamatují) právě tento otec Jozef opakovaně sloužil s rozkolníky bez jakýchkoliv skrupulí. Jezdil do USA sloužit do rozkolu a s rozkolníky byl jedna ruka ještě celá devadesátá léta (vladyka Kryštof by možná mohl vyprávět, jaké měl s tímto otcem stále problémy, a vladyka Simeon také mnohokrát prosil tohoto duchovního, aby v jeho biskupské katedrále slavnostně nevítal rozkolné biskupy). On sám vypráví na svém webu o svých službách s tenkrát rozkolnou (Moskevským patriarchátem i jinými autokefálními církvemi neuznávanou) tzv. Zarubežnou církví, např. jak několikrát sloužil v americkém Jordanville (ústředí Zarubežné církve) liturgii s vladykou Lávrem, představitelem Zarubežné církve (v té době to bylo ještě dlouho před sjednocením s Moskvou) a o návštěvách vladyky Lávra s doprovodem v brněnské katedrále. (Památky vladyky Lávra si hluboce vážíme, zvláště kvůli tomu, že se přičinil o sjednocení Zarubežné církve s Moskevským patriarchátem. Jenže v té době, o které píše brněnský web, byla Zarubežná církev ještě v rozkolu a sloužit s jejím představitelem bez vědomí jakéhokoliv příslušného kanonického biskupa byl od našeho duchovního velice nekanonický skutek.)

5.) „Biskup Izaiáš nenávidí tohoto kněze.“ Zlomyslnost zplozená zlostným bývalým brněnským knězem. Na zasedáních eparchiální rady nejvíce bránil tohoto vzpurného kněze právě vladyka, který trval na tom, že mu ještě musíme dát možnost k nápravě a poskytnout další čas na rozmyšlenou. Ať si každý sám učiní obrázek, kdo koho tady nenávidí.

6.) Další manipulací, rozšiřovanou bývalým vedením brněnské církevní obce, je tvrzení, že vladyka nebo ústředí nerespektuje ústavu. Opak je pravdou, všechny zásahy proti nedůvěryhodnému počínání, nekanonickým skutkům a svévoli bývalého duchovního správce probíhaly po schválení eparchiální radou a přesně v souladu s dikcí ústavy. Těmto zásahům předcházely veřejné i neveřejné výzvy, aby zastavil své proticírkevní a nepravoslavné jednání. Do brněnské obce bylo Radě církevní obce i duchovenstvu už dávno zasláno upozornění eparchiální rady na směr, kterým takové chování míří a na jediný cíl, k němuž jejich skutky mohou vést. Na všechny pokusy přesvědčit je k ukončení vzpoury a na všechno volání k pořádku odpovídali zástupci církevní obce jen zlostí, hněvem, urážkami a vskutku nehoráznými pomluvami – a to veřejnými sdělovacími prostředky. Neustále opakovali, že všechno, co zveřejňují, je pravda, ale důkaz pro svá hrozná obvinění nikdy nepředložili. Nereagovali ani na napomenutí, že mají-li nějaká podezření, mají to oznámit metropolitovi, a tím jejich možnosti v církvi končí. Žádné podezření nebo tušení nedává nikomu právo veřejně nařknout biskupa ze zločinu či podvodu a pohoršovat čili skandalizovat církev.

7.)  „Celé brněnské PCO bráníte ve vstupu do chrámu za účelem modliteb, což je zcela neslýchané a nepřijatelné.“ Tak zní titulek jednoho z článků na webu brněnských vzbouřenců. Obsahem článku je dopis bývalého faráře. Jenže, jak si jistě dobře uvědomuje, on sám prosadil, že chrám zůstane uzamknutý do konečného vyřešení situace. Věřícím teď brání vstupovat do chrámu jedině on sám. Nikdo z eparchiální rady ani žádný biskup ani v nejmenším nehodlá bránit věřícím přicházet do chrámu. Naopak cílem vladykova jednání je zajistit zde kanonické bohoslužby s právoplatně vysluhovanými svatými Tajinami, aby duše věřících nebyly poškozovány duchem vzpoury a rozněcováním vášní. Jak si to před Bohem zodpoví kněz, který slouží přes udělený zákaz výkonu bohoslužeb a klame své věřící?

A dále bývalý brněnský kněz pokračuje v dopisu eparchiální radě: „s ohledem na skutečnost, že jak mé odvolání z funkce duchovního správce PCO v Brně, tak výpověď z pracovního poměru, jsou úkony neplatné, mám za to, že můj pracovní poměr nadále trvá, dále vykonávám funkci duchovního správce v Brně a k předání PCO v Brně z mé strany nedojde.“ Poté vypáčil zámky a obsadil chrám. Akceptovat takové chování kněze by vpustilo rozklad do kanonické struktury celé eparchie. Jak by se pak cítili ti disciplinovaní duchovní i věřící, kteří zbožně respektují své archijereje a projevují jim úctu, poslouchají vedení eparchie a podřizují se kanonické správě episkopátu, jak je to v církvi už dvoutisíciletou tradicí?

8.) Pak jsou tu všemožné dezinformace, pomluvy včetně skutečně hrozných nařčení, které se z Brna proti vladykovi rozšiřují. Netvrdíme, že všechnu tu špínu osobně vymýšlí bývalý farář, ale pod jeho morálním vlivem už tamní lidová tvořivost překonává všechny meze obecné slušnosti, natož křesťanské mravnosti.

Komentář k průběhu událostí

Eparchiální rada i naši vladykové si po celých uplynulých devět měsíců přáli, aby bývalý brněnský farář dál sloužil v chrámu sv. Václava brněnským věřícím a zůstává pro nás naprosto nepochopitelné, proč je pro kněze, který by přece měl toužit ne po vysokém postavení ale po službě věřícím, pozice druhého duchovního na farnosti zásadně nepřijatelná. Tento farář z nám nejasných důvodů nesnesl, že by neměl být statutářem biskupské katedrály, který má v rukou správu církevního majetku, a začal se hněvat a bouřit a zveřejňovat, že o něm vladyka šíří pomluvy, jejichž údajný obsah zveřejňoval však jen samotný brněnský kněz (a v posledním týdnu také web pražské eparchie, viz zde). Dokonce veřejně prohlásil, že si musíme (místo vladyky Simeona) zvolit nového eparchiálního biskupa, a kromě toho napsal na synod žádost, aby vladyka Izaiáš nesměl kandidovat na pozici eparchiálního biskupa (to vše sám zveřejňoval na webu brněnské obce). Vzpoura doprovázená urážkami našich biskupů a snahou o jejich znemožnění a sesazení (a zřejmě plánovaného prosazení takového kandidáta na biskupa, kterého si zvolil brněnský kněz) gradovala až k tomu, že eparchiální rada musela začátkem léta ukončit dobu čekání, až se pobláznění umoudří, protože z Brna začal hrozit rozvrat celé eparchii. Proto eparchiální rada musela použít své ústavní pravomoci a zrušila Radu brněnské církevní obce (ať už její údajní členové byli opravdu členy Rady dle ústavy nebo nebyli), protože tato Rada podporovala vzpouru a její členové (stejně jako oba duchovní brněnské církevní obce) porušili sliby předepsané ústavou a sliby duchovenské, které před církví složili. V Brně si sice odmítli převzít oznámení o provedeném aktu, ale to z hlediska církevního nic nemění na jeho platnosti.

Po více než půl roku trvající vzpouře byl na vzpurného kněze uvalen zákaz kněžské služby (to je základní, biskupy po celém světě používané opatření). Bohužel ve své pýše se kněz uvalenému zákazu nepodřídil s prohlášením, že zákaz neuznává, protože ho podepsal vladyka Izaiáš (tvrdí to i přesto, že vladyka už dávno rozeslal po farnostech plnou moc, kterou mu vladyka Simeon písemně, tj. podle kánonů i ústavy, svěřil tuto pravomoc). Kněz i přes zákaz služby sloužil dál nekanonické bohoslužby, a tím ohrozil duše svých věřících, protože tajiny vysluhované bez jednoty s biskupem jsou podle svatootcovské tradice neplatné.

Zneucťováním vladyky Izaiáše, hanobí tento bývalý brněnský kněz i toho, koho vladyka Izaiáš zastupuje, tj. kdo ho vyslal k částečnému spravování eparchie, kdo ho zplnomocnil a kdo sleduje, jak si jeho zástupce počíná. Tak to vnímá i vladyka Simeon (jak se píše v příloze). Nicméně aby nebyly pochybnosti o platnosti vydaného zákazu, podepsal později tento výnos i vladyka Simeon. V Brně však prohlásili, že tento podpis vladyky Simeona neuznávají. Takže nám tím vzkazují, že si budou ve své sektě dělat, co chtějí, a jakékoliv vydané opatření prohlásí za neplatné z těch či oněch důvodů.

Nejdříve o opatření podepsaném vladykou Izaiášem tvrdili, že je neústavní, protože to učinil bez eparchiální rady. Když zjistili, že to eparchiální rada předem schválila, tak začali rozhlašovat, že to musí podepsat vladyka Simeon. Když to podepsal vladyka Simeon, tak tvrdí, že jeho podpis je neplatný.

Jedním z předpokladů kněžské služby je jistá osobní kulturní úroveň, schopnost jednat s nadřízenými, dobrá vůle se podřídit jejich vedení a také schopnost začlenit se do stávající hiearchické struktury a aktivní účasti na životě eparchie (velice výstižně o tom píše prvokřesťanský spis Pastýř Hermův). Tyto vlastnosti samozvaným zástupcům brněnské farnosti asi schází. Po celou dobu sporu jen křičí, píší zlostná prohlášení, urážejí, obviňují, hanobí a diktují si požadavky nebo vyhrožují. V našem českém kulturním prostředí takové chování k vyřešení problematické situace nevede. Tento kněz, jak se zdá, nechápe základní principy subordinace, ani do té míry, jak platí v každé firmě a na každém úřadu.

Smutná tečka

Před pár dny v Brně zasedala (již více než měsíc rozpuštěná) tzv. Farní rada, které předsedal propuštěný kněz se zákazem služby, a usnesla se, “že naši farnost předávat nikomu nebudeme”. Bývalý kněz “vyslovil své přesvědčení, že jeho pracovní poměr nadále trvá, že nadále vykonává funkci duchovního správce a že k předání chrámu, ale ani farnosti PCO v Brně nedojde, neboť tyto úkony jsou neplatné”. Dále tato samozvaná “Farní rada” povzbuzuje věřící k fyzické vzpouře slovy: “Drazí věřící církevní obce, milí bratři a sestry v Kristu, jak jsme byli informováni, Eparchiální rada Olomoucko-brněnské eparchie plánuje v úterý 31.8.2021 převzít také farní dům naší církevní obce … Nedopusťte, aby k tomuto nezákonnému převzetí fyzicky došlo. Braňme našeho duchovního otce Jozefa … Očekáváme Vaši pomoc a osobní přítomnost během úterního dopoledne při obraně otce Jozefa a majetku naší církevní obce!” Čili vybízejí k fyzické konfrontaci. (Citováno z webu vzbouřenců)

S tímto duchovním byl rozvázán pracovní poměr. Ještě v průběhu výpovědní lhůty měl náš, teď už bývalý, kněz možnost se vzpamatovat, vyjednat si osobní setkání s vladykou Izaiášem a dát věci do pořádku, aby mohl dál sloužit. Zákaz služby lze pochopitelně kdykoliv zrušit, když biskup dospěje k přesvědčení, že se kněz napravil. Výpověď je pak možno stáhnout. Ale o nic z toho neměl tento kněz zájem.

Místo toho podal na biskupa trestní oznámení a prostřednictvím jeho věrného „tajemníka“ byla na Ministerstvo kultury ČR podána stížnost na přeložení brněnského kněze z pozice duchovního správce na pozici pomocného duchovního, doprovázena žádostí, aby ministerstvo zařídilo, že bude tento kněz znovu ustanoven za duchovního správce Pravoslavné církevní obce v Brně. Tím asi překročil poslední hranici možného návratu. Podávat na biskupa trestní oznámení na základě nepodložených podezření a pokoušet se pomocí státní správy dosáhnout nějakého osobního prospěchu v církvi (resp. řešení osobní situace v církevní správě) je přísně trestáno posvátnými kánony (svržení ze všech duchovenských postů, vyloučení z kléru bez naděje na návrat).

Bohužel takové případy, kdy duchovní selže morálně (neřku-li mravně), nebo si nedokáže plnit své povinnosti nebo je proti své vůli odeslán do důchodu či se z jakýchkoliv příčin dostane do konfliktu s nadřízeným (tj. s biskupem), se občas stávají, a pak takový kněz, pokud úporně trvá na svém nebo se jinak stal nezpůsobilým zastupovat biskupa na farnosti, musí být uvolněn ze služby a propuštěn z duchovenského zaměstnání. V nedávné době se to stalo (několikrát) i v pražské eparchii i na Slovensku. Ve všech případech měli odcházející duchovní tolik rozumu, aby chápali, že vzpourou se kněz ničeho nedomůže, a dle posvátné tradice a dávných hierarchických principů církve, zásad platících po celou dobu trvání pravoslavné církve, kněz nikdy nemůže a nesmí ve věcech církevní správy zvítězit nad biskupem. Proto dříve propuštění kněží v pokoji odešli, nezhoršovali situaci kvůli svému egu a nedělali církvi ostudu před celou společností. Vždyť ve světle široce medializovaného pondělního skandálu se může okolní společnost tázat, co jsme to za církev, že tu mohl čtyřicet let sloužit takový podivný kněz který před chrámem inscenuje jakési bizarní divadlo, při kterém se před televizními kamerami zamyká do chrámu a skupinka jeho věrných uráží biskupa a jeho doprovod.

Můžete si přečíst, jak zachází s neposlušným knězem arcibiskup vedlejší eparchie. Žádné duchovenské soudy ani komise. Prosté rozhodnutí eparchiálního biskupa o okamžitém zrušení pracovního poměru (tj. podle § 55 ZP určeného pro zvláště závažné případy – bez odstupného a bez výpovědní lhůty) a rovnou i zákaz vykonávání bohoslužebné činnosti nejen v Pražské ale i v Olomoucko-brněnské eparchii (jak ve svém výnosu arcibiskup pražský přímo uvádí).

K tomu všemu se koncem srpna bývalý brněnský farář dopustil dalšího těžkého kanonického přestupku. Před katedrálou, do níž mu biskup odebral přístup, zbudoval bez schválení biskupa svůj vlastní prestol (nějaký stolek), u něhož sloužil za účasti lidu liturgii. Jak asi každý chápe, zřídit si bez požehnání biskupa svůj oltář je ve světle posvátných kánonů hřích rozkolu, který příslušné kánony trestají nejpřísnějším způsobem.

Komise pro zkoumání kanonických přestupků (Eparchiální duchovní soud) ve složení tří presbyterů, kteří jsou na sobě zcela nezávislí a slouží daleko od sebe, projednala před týdnem kauzu tohoto duchovního a vydala rozhodnutí: tento kněz se zbavuje své duchovenské hodnosti (degradace) a kdokoliv se bude se svrženým klerikem (veřejně) modlit, bude svržen a začne-li opět sloužit, vylučuje se z církve. Rozhodnutí je skutkově i kanonicky podrobně odůvodněno a na závěr je upozorněno, že podle jmenovaného kanonického pravidla nesmí odsouzeného před trestem chránit církevní obec, v níž sloužil, a žádný člověk. Je to smutné, ale jak každý náš kněz dobře ví, na toho, jemuž je ve farnosti svěřena péče o lidské duše a zastupování biskupa, potažmo církve na daném místě, jsou v církvi kladeny náročné požadavky a jeho jednání podléhá hodnocení dle mimořádně přísných kritérií.

K tomu však hned dodejme, že každý kněz, který se dopustí chyby, má (ještě než je nad ním vynesen rozsudek a vyhlášen trest) zpravidla nějaký čas, aby se vzpamatoval, uvědomil si, čeho se dopustil, a napravil se, pak osobně probral svou situaci s biskupem, případně se omluvil. Poté má každý takový naději, že dostane možnost dále sloužit. Náš bývalý kněz to ale vidí jinak: veřejně vzkázal  se svou Farní radou biskupům, že v Brně jsou ochotni velkoryse zapomenout na všechna příkoří, kterých jsme se na nich dopustili, s tou podmínkou, že neprodleně vrátíme bývalého faráře do funkce duchovního správce a statutárního zástupce farnosti. Takové chování kněze vůči biskupovi se obejde bez komentáře.

Je to smutný konec jednoho kněze a je nám všem líto, že to takto muselo dopadnout. K našemu zármutku však celých devět měsíců tento bývalý kněz sám hnal události směrem k tak žalostné tečce za svým duchovenským působením. Kéž se Bůh smiluje nad bývalým brněnským duchovním, který je vskutku hoden slz a politování…

(Všechny citace převzaty z dvou webových stránek brněnské farnosti.)

Přílohy

Dopis eparchiálního archijereje, vladyky Simeona (Jakovljeviče) otci Fejsákovi

Kliknutím na obrázek si jej zobrazíte ve větší velikosti

Dekret vladyky Simeona o odvolání brněnského duchovního správce

Usnesení komise pro zkoumání kanonických přestupků (Eparchiální duchovní soud)

 

 

 

 

Pouť do Hrubé Vrbky

Naše eparchie oslaví svátek světitele novomučedníka biskupa Gorazda poutní bohoslužbou v kapli monastýru v Hrubé Vrbce – v den jeho umučení čili narozenin pro věčný život: v sobotu 4. září 2021 od 10 hod. Všechny zveme!

Pozvánka k vytištění v PDF HV-2021d

Ohlédnutí za monastýrským svátkem ve Vilémově

Aby se mohli potěšit ti, kteří nemohli přicestovat na svátek monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice do Vilémova, přinášíme další fotografie z této duchovně bohaté události. Účastníci měli radost, že se mohou opět po půldruhém roku bez omezení sejít a prožít, že slovo církev je od dávna v řečtině pojmem pro shromáždění pozvaných. Setkání bylo krásné i tím, že duchovní a věřící mezi sebou uvítali prot. Jana Kačkoše, který překonal vážnou chorobu.

Na chrámových stupních vítaly vladyku dvě obyvatelky monastýru. Před liturgií přítomní sledovali postřižení nového žalmisty Štefana. Uprostřed liturgie po velkém vchodu a Cherubínské písni byl vysvěcen diákon Tomáš Loučka na kněze. Na propuštění po liturgii poděkování otci Petru Novákovi. A to vše zarámováno oslavou velkého svátku Zesnutí Matky Boží.

Novosvěcenci Tomášovi i žalmistovi Štefanovi blahopřejeme k udělení Boží blahodati, která skrze ruce biskupa sestupuje, povolává a uschopňuje duchovenské osoby k příslušnému stupni služby v církvi. Naše teologické texty praví: „Činnost v církvi to znamená sloužit; každá služba vyžaduje osobitý dar Boží (blahodať), neboť v církvi není možno sloužit bez darů Svatého Ducha.“ Boží blahodať dle modlitby archijereje při chirotonii sestupuje na svěcence, aby uzdravila, co je nemocné, doplnila, čeho se nedostává. Za oba se všichni modlili, aby je Bůh posílil a vedl jejich kroky k horlivosti ve službě a v neposkvrněnosti. Axios! Hoden!

Apoštol Pavel jim v Bibli píše: „Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou.  Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.  Nestyď se tedy vydávat svědectví o našem Pánu; ani za mne, jeho vězně, se nestyď, nýbrž snášej spolu se mnou všechno zlé pro evangelium. K tomu ti dá sílu Bůh,  který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy  a nyní zjevil příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista. On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.“ (2 Timoteovi 1,6-10)  

Matce igumenii Alexii děkujeme za obětavou přípravu svátku a všeho potřebného k slavnosti.

Oběma našim vladykům i novým příslušníkům kléru eparchie na Moravě a všem účastníkům: Mnohá léta!

Liturgie (se záběry z oltáře)

 

Bohoslužba v chrámu a průvod kol něj

 

Svátek monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově

Jakmile se uvolnila protiepidemická opatření, začínají v naší eparchii opět probíhat sváteční shromáždění a poutě. Jako každoročně se slavil monastýrský svátek Zesnutí přesv. Bohorodice ve vilémovském monastýru. Po všech coronavirových omezeních a lockdownech se věřící s radostí sjeli k společné modlitbě a vzájemnému setkání na poutní bohoslužbu do tohoto monastýru. Přijelo i mnoho duchovních. Ve Vilémově tak proběhla poutní oslava v takovém počtu a radosti „jako za starých časů“ (devadesátých let).

V pátek večer se k zahájení oslavy svátku konala velká večerní bohoslužba s litijí. Kázání pronesl otec Rafael. S ohledem na zítřejší plánované kněžské svěcení pohovořil obecně o kněžství. Kromě jiného připomenul, že kněží nejsou v zásadě jiní lidé než „obyčejní“ věřící. Nejsou krásnější, zdravější… Mají však od Boha svěřen ten neobyčejně krásný a velmi zodpovědný úkol, a tím je zde na zemi rozvazovat lidem hříchy, jak o tom hovoří náš Pán Ježíš Kristus: „Komu rozvážete hříchy na zemi, tomu budou rozvázány i na nebi.“ (Mat 18,18) Tato Božská moc byla udělena Církvi, spravují ji biskupové a z jejich pověření i kněží; všichni tito duchovní tak plní svěřené poslání dle svého nejlepšího svědomí, následujíce při tom lidumilnost a milosrdenství našeho Spasitele.

Ráno uvítaly vladyku Izaiáše na chrámových schodech tradičním obyčejem dvě obyvatelky mnišského příbytku: matka představená Alexije s poslušnicí Veronikou. Před zahájením svaté liturgie udělil vladyka žalmistické postřižení bratru Štefanovi (z církevní obce prot. Cristiana Popescu) a uvedl tak do stavu tzv. „nižšího duchovenstva“ dalšího našeho spolubratra v chrámové službě.

Při sobotní sváteční liturgii udělil vladyka Izaiáš svatou Tajinu kněžského svěcení otci diakonu Tomášovi Loučkovi. Po evangeliu kázal ještě před svým vysvěcením otec diakon, který hovořil o pravidelném ročním kruhu bohoslužeb a čtení z Evangelia, a poté se zaměřil na oslavovaný bohorodičný svátek. Zmínil se při tom o zkušenosti starců, kteří vědí, že ďábel nesnese vzývání jména Božího a není schopen vydržet ani jméno naší přečisté Vládkyně, Matky Boží, neboť její čistota je pro temné síly nesnesitelná. Nám je její nevypravitelná čistota naopak vzorem, inspirací a poučením o nepředstavitelné duchovní síle čistoty srdce. Proto nás církev vyzývá k pokání a očišťování se od hříchu a temných vášní – vždyť tudy vede jediná pravá cesta ke sjednocení s naším Pánem a Spasitelem, Ježíšem Kristem. Na této cestě nás svými mocnými přímluvami podporuje i jeho přesvatá Matka, Bohorodice a přečistá Panna Maria.

Na závěr pronesl slovo ke shromážděným poutníkům vladyka Izaiáš. Hovořil jednak k dnešnímu velkému svátku a na konci promluvy poděkoval otci Petru Novákovi za jeho práci v Olomoucko-brněnské eparchii, neboť se stěhuje do obvodu Pražské eparchie kvůli tomu, co nám káže Pán Ježíš Kristus, tedy z lásky k člověku (otec Petr se s námi loučí, aby se mohl postarat o stařičkého nemocného příslušníka rodiny). Vladyka mj. vyzdvihl lásku otce Petra k Bohu a k pravoslavným bohoslužbám; zvláště pak vladyka vzpomenul jeho opravdu velkou lásku k lidem a k Církvi; k tomu na závěr dodal, že on sám by si přál mít tuto vlastnost v takové míře. Spolu s tím mu předal malou pozornost.

Po liturgii následoval průvod všech účastníků oslavy s „bohorodičnou pláštěnicí“ kolem chrámu. Přítomní si povšimli, že jeho kupole má nový nátěr provedený v krásně hlubokém modrém odstínu). Poté – jak už je tu zvykem – následovala sváteční hostina z monastýrské kuchyně. Od zúčastněných věřících byla slyšet chvála, radost a povznesení z účasti na tak duchovně bohaté sváteční události.

Podrobná fotoreportáž události

Večerní

 

Sváteční liturgie


(Autor: mátuška Salome Moravská)

(Pro přátele monastýru máme připraveny ještě dvě další fotogalerie z události.)

Web vilémovského monastýru

Chrámový svátek olomoucké katedrály

S požehnáním vladyky + Izaiáše, biskupa šumperského a duchovního správce církevní obce v Olomouci  se v neděli 8. srpna 2021 v našem katedrálním chrámě slavil svátek svatého Gorazda, biskupa velkomoravského, učedníka svatých Metoděje a Cyrila, patrona olomoucké katedrály. Svatou liturgii vedl otec Libor Raclavský; spolusloužili čtyři duchovní.

Po liturgii následoval slavnostní průvod kolem chrámu se čtením evangelií (tzv. „krestnyj chod“, což ve staroslověnštině původně znamenalo „průvod kolem“).

Po sváteční liturgii byli všichni věřící pozváni na občerstvení přichystané v prostorách pod chrámem.

 

 

Dvojitá pouť v Opatově

S letošní oslavou letního chrámového svátku našeho pravoslavného opatovského kostelíku sv. Jáchyma a Anny je spojena úsměvná historka. Slavili jsme ho tam tentokrát hned dvakrát za sebou.

V této obci je zvykem slavit chrámový svátek na sv. Annu a tento den svatoannenského svátku ctí celý Opatov. Uctívání svátku je podpořeno příjezdem téměř starosvětsky veselé poutě se všemi příslušnými atrakcemi. Pouť se zde koná vždy poslední neděli v červenci. A tak jsme i letos zorganizovali bohoslužebnou oslavu patronů chrámu a pozvali poutníky na tento datum. Jenže krátce před termínem konání bohoslužby jsme se dozvěděli, že kočovníci s atrakcemi a následně i městečko Opatov letos pouť o týden posunují (jen Bůh ví proč – snad pro zdržení kočujících kolotočářů kvůli nějakým epidemickým opatřením, nevíme). A tak jsme se sjeli na bohoslužbu do Opatova letos dvakrát, dvě neděle za sebou. Tím se nám trochu rozdrobila organizace, takže část poutníků dorazila na první termín, jiní na druhý. Poutní bohoslužby proběhly tedy v poněkud komornějších rozměrech, což jim nic neubíralo na duchovní kráse.

S jihlavským knězem spolusloužil otec Alexandr Ceban, který přijel do Opatova i s mátuškou. Po obou bohoslužbách následovalo posezení a besedování s pohoštěním v altánu na zahradě u včelína.

Díky Bohu za vše!

 

 

Naše eparchie má nového diakona

O Svatodušním pondělku (21. června 2021) byl v olomoucké katedrále vysvěcen na diakona bratr Tomáš Loučka z Olomouce. Diakon Tomáš absolvoval pravoslavnou fakultu v Prešově a byl dlouholetým žalmistou v Olomouci i v jiných obcích. Zabývá se psychologickou a duchovní pomocí závislým. Rád cestuje po monastýrech zejména na Svatou horu Athos. Kéž Hospodin rozmnoží svou službu své církvi v osobě nového diakona. Mnohá léta.
NP

 

 

Svatodušní svátek v Jihlavě

Svátky Sestoupení Svatého Ducha jsme oslavili v Jihlavě sváteční božskou liturgií v chrámu vyzdobeném kromě mnoha květin i zelení stromů a dubových ratolestí. Jsou to totiž také svátky Nejsvětější Boží Trojice, a právě v doubí Mamre přijal patriarcha Abraham návštívení samotného Hospodina v podobě tří tajemných hostů, Osob, které byly starozákonním předobrazem Božské Trojice. (Viz vpravo ikonu Abrahamova pohostinství s patriarchou Abrahamem a Sárou.)

Po liturgii jsme sloužili zvláštní svatodušní večerní, která je mimořádná tím, že se při ní na kolenou čtou modlitby ke vzývání blahodati Svatého Ducha. Zároveň je významná tím, že se při ní poprvé od Paschy, po padesátidenním svátečním období, v chrámu klečí.

Metropolita Rostislav vyjádřil soucit s postiženými přírodní pohromou

Část území olomoucko-brněnské eparchie byla postižena tragédií. Nevídaně hrozné následky větrné smrště jsou stěží uvěřitelné. Jihomoravský kraj, především oblast Břeclavska a Hodonínska, ve čtvrtek večer 24. června zasáhly ničivé bouře a tornádo o síle F3 nebo F4. Větrný vír zdevastoval několik vesnic na jižní Moravě a zanechal za sebou mrtvé a zraněné.

Čtvrteční bouře a tornádo na Břeclavsku a Hodonínsku si vyžádaly šest obětí (včetně těhotné ženy). Dnes potvrdila mluvčí nemocnice poslední úmrtí, a to dvouletého dítěte. Zraněných jsou stovky. Škody na majetku se vyčíslují na desítky miliard. Už přes 70 poškozených domů je odsouzeno k demolici (týden po katastrofě se počet domů, které budou strženy, vyšplhal až ke 180).

Metropolita Rostislav, arcibiskup prešovský adresoval vladykovi Simeonovi, arcibiskupu olomoucko-brněnskému list s kondolencí v souvislosti s vše devastujícím řáděním živlů. Vladyka metropolita se modlí za ty, jejichž životy větrná smršť odnesla z této země, i za útěchu jejich pozůstalých. Ujistil nás, že prosí Boha za rychlé uzdravení zraněných a brzkou nápravu škod.

Z webu vladyky Jáchyma Berounského, který bydlí poblíž zasažené oblasti, jsme vybrali několik fotografií, viz galérii. Na svém webu vladyka píše:

»Dnes jsme si s bratrem Martinem Létalem nasadili pracovní rukavice a brigádničili ve zdevastovaných Hruškách. Z lidí už opadl prvotní šok a pocit zmaru, velmi je povzbudil pozitivní zájem druhých o jejich neštěstí. Krásná atmosféra, neobyčejná solidarita… dřeli tam hasiči, vojáci, policisté, zdravotníci, úředníci… příbuzní místních občanů, známí i úplně cizí lidé, kteří přijeli třeba i namísto dovolené na pomoc… Na střechu k nám z ničeho nic vylezli pokrývači ze Slovenska a moc pomohli. Pomáhali si sousedé, kteří měli mezi sebou ještě před pár dny různé malicherné konflikty – a teď se sblížili. Tyto situace jsou nám dány také proto, aby se mohla projevit naše solidarita a pomoc, a ta se projevila. Pomozte každý, jak můžete, pochopitelně hlavně finančně.«

 

Úvahy o duchovních příčinách přírodních pohrom odložíme na jindy, nyní je potřeba povzbudit, posílit, utěšit a pomoci. A to modlitbou i praktickým činem.

Na našich farnostech se při bohoslužbách už konaly prosby a vzývání Boží pomoci pro všechny, na které tragicky dopadla tato přírodní pohroma. Nad dušemi zesnulých nechť se smiluje Pán ve svém nekonečném milosrdenství, a přeživší, zraněné či zbavené majetku, sklíčené i zoufající nechť Pán svou všemocnou rukou pozdvihne a dá jim sílu a naději.

* * *

Podle oficiálních zpráv z místa pohromy je z různých druhů materiální pomoci v tuto chvíli potřeba především pomoc finanční.

Vyzýváme naše církevní obce a všechny věřící olomoucko-brněnské eparchie k pomoci.

Jak finančně pomoci lidem zasaženým tornádem

Diecézní charita Brno spustila veřejnou sbírku, do které je možné přispívat libovolnou částkou na účet č. 4211325188/6800, variabilní symbol 2002, nebo formou dárcovské SMS. Na číslo 87 777 lze poslat dárcovskou SMS ve tvaru DMS DCHB 30, 60 nebo 90 podle částky, kterou chcete přispět.

Pomoci je možné i skrze Diakonii Českobratrské církve evangelické. Příspěvky mohou zájemci posílat na účet č. 2100691426/2010. Je možné přispět i dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru DMS DIAKONIEPOMOC 30, 60 nebo 90, a to opět podle výše příspěvku.

Člověk v tísni vyhlásil sbírku SOS Morava. Příspěvky je možné posílat na speciálně zřízené konto 713271329/0300.

Přispět je možné i na účet Českého červeného kříže. Číslo je 333999/2700, variabilní symbol 2101. Organizace spustila i platební bránu.

(Zdroj a další informace)

Blahopřání vladykovi

Vladyka Izaiáš, vikární biskup šumperský dnes oslavuje narozeniny. Prosíme Boha, aby mu dal zdraví a sílu k další práci pro eparchii.

Na mnohá a blahá léta, vladyko.

Redakce webu
a spolupracovníci z úřadu