V olomouckém katedrálním chrámu vykonal na 5. neděli velkého půstu liturgii Přeosvícený vladyka Izaiáš. Spolusloužili další duchovní.

Příklad života ct. Marie Egyptské nám ukazuje sílu pokání. Velké pokání zmůže cokoliv. Marie byla hříšnicí, ale pokání ji vyzdvihlo ze samotného mravního dna až na výšinu nejvyšší ctnosti. Z duchovního pekla vášní, ve kterém žila, ji pokání povzneslo ke svatosti.

Církev nám ještě před závěrem velkého půstu ukazuje její příklad, aby nikdo nezoufal nad svými hříchy, ale aby nás povzbudila k duchovnímu životu a inspirovala nás k cestě pokání. Nikdo ať nezoufá, že jeho hříchy jsou větší, než by Bůh mohl odpustit. Bůh si přeje spásu každého člověka a očekává jeho obrácení k pokání. Každý člověk má nějaké hříchy a každý z nás se tedy potřebuje kát a svou lítostí bořit přehradu, kterou vztyčuje hřích přes cestu společenství člověka s jeho Stvořitelem.

O životě ct. Marie Egytské si můžete přečíst podrobné vyprávění zde.

[Spustit prezentaci]

Druhou postní neděli, která je podle církevního kalendáře zasvěcená sv. Řehoři Soluňskému (Palamovi), navštívil vladyka Izaiáš církevní obec v Olbramovicích. Zde sloužil spolu s otcem Konstantinem Ryškou božskou liturgii.

O tématu druhé velkopostní neděle

Sv. Řehoř obhájil při církevních sporech (14. století) křesťanské učení o blahodati, které se týká samotných principů pravoslavné spirituality. Ze strany teologického učení vysvětluje, jak Bůh posvěcuje své stvoření a jak může být překonána nepřekročitelná propast mezi nestvořeným Bohem a jeho stvořením. Objasňuje se tím, jak může být člověk vlivem nestvořené energie Ducha Svatého (tj. blahodatí) očištěn, osvícen a nakonec zbožštěn. Praktický prožitek a zkušenost s působením blahodatí a s dílem posvěcení člověka byly vždy součástí nejvyšších stupňů pravoslavné duchovnosti, této duchovní praxi se říká hesychasmus.

V dobách, kdy žil sv. Řehoř Palama, začala být tato praxe některými pomýlenými lidmi zpochybňovaná a dokonce vysmívána. Palama byl pověřen svatohorskými mnichy bránit starobylou modlitební praxi. V tomto zápasu musel přinést i osobní utrpení a pronásledování.

Nakonec však bylo původní křesťanské uvažování o zbožštění (theosis) obhájeno a stará hesychastická spiritualita zachráněna. Ve velkém půstu si připomínáme památku sv. Řehoře, učitele blahodati, protože půst je školou duchovního zápasu a pamatujeme, že duchovní život je pro pravoslavného křesťana získáváním blahodati Ducha Svatého.

Zde je o tom všem pojednáno podrobněji: Život sv. Řehoře Palamy a dále stať Význam učení o nestvořených energiích

Foto z Olbramovic

[Spustit prezentaci]

POSELSTVÍ
Posvátného synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku
PASCHA KRISTOVA 2019

Drazí duchovní otcové, v Kristu milovaní bratři a sestry:

Vstal z mrtvých Kristus!     Vpravdě vstal z mrtvých!

„Toť jest den, kterýž učinil Hospodin! Radujme se a veselme se v něm!“
volá žalmista David. (Ž 117,24)

V dobách Starého zákona byl tehdejší svátek paschy slavnostní vzpomínkou na velkolepé vysvobození z egyptského z otroctví. A co teprve říci o naší Pasše? Vždyť Starý zákon byl pouhým stínem a předznamenáním toho, co mělo teprve přijít s narozením a vítězstvím zaslíbeného Mesiáše. Stará pascha, kterou slavili židé, byla svátkem tělesného vysvobození izraelského národa, zbavením pozemského otročení pod bičem faraóna. Naše církevní Pascha je však vznešenější, protože je duchovní a řeší věčný úděl člověka. Pascha Kristova vyvádí věřící spoutané hříchem ven z tohoto duchovního otroctví — k odpuštění jejich vin a do svobody Božích dětí. Vyhnance navrací do ráje. Vede je od smrti do života. Místo úniku z područí faraónova se nyní zbavuje Boží lid krutosti ďábla a věčné záhuby.

Pascha Páně je naším největším svátkem, v němž oslavujeme, že sám Boží Syn svým Vzkříšením z mrtvých přešel z tohoto světa k nebeskému otci, ze země na nebe, a tím nás zbavil věčné smrti a otročení ďáblu. Daroval nám „moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1,12), vysvětluje sv. Ambrož Milánský.

Hlahol paschálních zvonů svolává věřící, svátečně oblečené do světlých oděvů, aby — podobně jako tenkrát ženy myronosice — žasli nad prázdným hrobem, na němž ještě zářilo duchovní světlo Vzkříšení. Duchovenstvo v bílých rouchách okuřuje vonným dýmem, věřící se svícemi — všichni obcházejí s paschálním zpěvem chrám. Lidé se radují, andělé spolu s nimi vzdávají chválu. Pozemské i nebeské se spojilo k oslavě Vzkříšení a vítězství Pána Ježíše nad smrtí: „Ať povstane Bůh a rozptýleni budou nepřátelé Jeho!“

Na Vzkříšení Kristově stojí naše pravoslavná víra. Apoštol Pavel volá směrem k těm, jejichž víra je slabá či nemocná, aby nepochybovali o Vzkříšení: „Kdyby Kristus nevstal z mrtvých, marná by byla naše víra!“ (1 Kor 15,17) My však nemusíme pochybovat, protože máme celý oblak svědků: sám apoštol Pavel viděl vzkříšeného Spasitele; prvokřesťanská církev měla ve svých řadách stovky lidí, kteří se setkali se zmrtvýchvstalým Pánem. Dokonce i mimo církev některé důvěryhodné osoby poskytly o tom svá svědectví. Pak je tu nespočet svědectví pravoslavných svatých, kterým se zjevil Pán ve své slávě. Ani dnešní doba nemá nouzi o taková zjevení — za všechny vzpomeňme svědectví nedávno svatořečeného velikého světce Paisije Svatohorce (+1994), který hleděl do neskonale krásné tváře Ježíše Krista.

Vzkříšení Kristovo nám dává záruku a důkaz, že vše, v co věříme a v co jsme složili naději, je pravda! Zmrtvýchvstání Pána je zárukou našeho vlastního vzkříšení. Je to záruka přemožení smrti a překonání moci hříchu. Záruka vítězství našeho Pána nad nepřítelem lidského rodu, nad záhubcem lidských duší, nad ďáblem a jeho silami. Je zárukou brány otevřené člověku zpět do ráje. Je zárukou naší spásy a věčného blaženého života s Kristem! Obdrželi jsme tedy od Krista záruku opravdovosti všeho, v co věříme a v co doufáme.

Adam s Evou byli kdysi kvůli hříchu vzpoury a kvůli odpadnutí od Boha vyhnáni z ráje a jeho brána jim byla uzavřena. Protože se svou neposlušností odcizili Stvořiteli, byli zbaveni ráje, ztratili přístup ke stromu života a vnikla do nich smrt. Přišel však Kristus, kterého Písmo svaté nazývá novým Adamem, projevil poslušnost a to až do krajnosti — ke smrti na kříži. (Filip 2,7) Následně otevřel doposavad pevně uzamčenou bránu ráje. Otevřel ji pro nás všechny, neboť ti, kteří kvůli starému Adamovi umírají, oživeni jsou v samém Kristu. (1 Kor 15,22)

Kristova Pascha pro nás není jen každoroční sváteční vzpomínkou. Je to neustále prožívaná skutečnost našeho křesťanského života. Vzkříšení Páně je osou naší víry. Tato víra nabízí našim srdcím, svedeným různými pokušeními a zmučeným světskou pomíjivostí, dar už zde na zemi prožívat část radosti nebeského království. Protože Kristus ukázal vítězství nad jakýmkoliv nepřítelem, můžeme s apoštolem Pavlem nadšeně zvolat: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8,38-39)

„Jestliže proviněním Adamovým se smrt zmocnila nad námi vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají (od Pána) hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.“ (Řím 5,17) To je pozvánka adresovaná nám všem, pozvánka k „paschální hostině víry“. (Jak volá sv. Jan Zlatoústý.)

Půst, jestli jsme jej konali ve správném duchu, v nás vzbudil touhu po Bohu a po společenství s Ním. Obrátil naše duševní zraky od pozemského k nebeskému, od materiálního k duchovnímu, od dočasného k věčnému. Díky tomu s vírou vzhlížíme na Kristův kříž, skrze který Spasitel sestoupil za námi až na samotné dno lidské bídy. Spatřujeme ve znamení kříže zjevení Boží lásky člověku. Lásky, na kterou věřící člověk odpovídá svou vděčností a opětovanou láskou. Vzkříšení Pána je slavnostním a velkolepým zjevením Boží moci a Jeho svrchované vlády. (2 Tim 1,10) Vykupitel se ujal těch, které našel na dně nejhlubší propasti, a nese je s sebou vzhůru ke svobodě. Vede ty, kteří byli uvězněni ve strašných temnotách, rozlomil vrata žaláře, vytváří jim cestu do světla. Lidí, týraných ďáblem za své hříchy, se ujal Bůh, uvádí je do říše blaženosti a odpuštění.

Touha po věčném životě není pro nejhlubší nitro naší duše nic cizího. Všichni — už od útlého dětství — někde u kořenů své bytosti vnímáme nepřirozenost smrti a odpor k pomíjivosti. Nelze se s ní smířit, jak nad smrtí naříká básník. Smrt je nám z hloubi srdce protivná. Cítíme, že jsme stvořeni pro život a ne pro umírání. A tento věčný nesmrtelný život, o který bylo lidstvo kdysi pradávnou vzpourou neposlušných prvních lidí připraveno, nám přišel Pán Ježíš vrátit. Jakými slovy za to poděkujeme? Pán se za námi vydal především proto, abychom z jeho rukou přijali dar života, který nám nabízí. Abychom přijali jako dar Jej samotného — pro nás poníženého, ukřižovaného, trpícího a pohřbívaného, a zároveň Jej přijímáme s Jeho vítězstvím nad smrtí, vstávajícího z mrtvých a vystupujícího se slávou na nebesa. Tak se, skrze víru, pokoru, poslušnost a oddanost jeho milované Církvi, stáváme účastni Jeho slávy i Jeho vzkříšení, abychom se s ním radovali na nekonečné věky v Jeho Království.

A tím už se dostáváme k odpovědi na otázku: „Jak důstojně oslavit Paschu?“ Především posílením své víry a vděčnosti Bohu za to, co pro nás učinil. Víru a vděčnost vtělíme do svých životů tím, že je vedeme dle Božích přikázání, aby se líbily Pánu. A nezapomínejme, že na vzkříšení Pána důstojně odpovíme vzájemnou láskou — trpělivostí, soucitem, přejícností, nezištnou pomocí, kterou jeden druhému prokazujeme, snášenlivostí, pokorou před bližním. Pro paschální radost zapomeňme na své neshody. To je pravá oslava, kterou od nás Pán očekává! Slyšíme to zpívat při paschální bohoslužbě: „Povznesme se slavností a druh druha obejměme!“

Přejeme všem povznášející a radostnou oslavu letošní Paschy Kristovy a pozdravujeme vás slovy paschálního troparu:

Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal
a jsoucím ve hrobech život daroval!

† Rastislav
arcibiskup prešovský,
metropolita českých zemí a Slovenska

† Michal
arcibiskup pražský a českých zemí

† Simeon
arcibiskup olomoucko-brněnský

† Juraj
arcibiskup michalovsko-košický

† Izaiáš
biskup šumperský

Pro tisk poselství v PDF zde: Paschalni-poselstvi-2019

Sváteční doba, rozklenutá od Narození Kristova do Zjevení Páně, začala v Jihlavě vánoční dětskou besídkou a nadílkou. Vrcholem svátků Narození byly bohoslužby u ozdobeného stromečku v našem domovním chrámu, na kterém rozsvěcíme svíčky ke svatému přijímání. Už od neděle praotců u nás zpíváme vánoční koledy a to v pěti jazycích (koledy pěti národů).

Sváteční období nás přivedlo až k oslavě Křtu Pána v Jordáně (Bogojavlenije, Theofanie). V předvečer a posléze i v den svátku jsme konali obřad velkého svěcení vody, kterou si věřící posléze nabírali a odnášeli do svých příbytků. Všichni přítomní byli řádně pokropeni posvěcenou „bogojavlenskou vodou“, kterou je zvykem v průběhu celého roku doma pít k posvěcení. Tato velká svátost má zvláštní vlastnost – voda se nekazí po celý rok, ba nezřídka ani v průběhu celé řady let.

Při vzpomínání události Křtu Pána Ježíše v Jordáně svatým Janem Křtitelem jsme uvažovali nad obsahem svátku. Spatřujeme v ní další milník cesty, kterou kráčí Bůh zachránit ztracené lidstvo. Božský Pastýř se totiž vydal vyhledat zbloudilou ovečku a přinést ji na svých ramenou zpět domů. Člověk je nalezen a opět připojen k mocnostem nebeským, spojen s Bohem.

Pohled na Pána, který se v Jordáně sklání před svým sluhou, nás přivádí k poznání, že setkání člověka s Bohem se děje, když se potká Boží pokora s lidskou pokorou. Na události tohoto svátku vidíme začátek veřejné části Božího díla záchrany člověka pro život věčný. Z jedné strany pozorujeme, že celé toto dílo se nese ve znaku Božího sestoupení, ponížení, sklonění se k člověku (od Narození v betlémském chlévě až po Ukřižování, smrt a pohřbení). Z druhé strany je zřejmé, že na to má člověk odpovědět svou pokorou, jejíž počátek tkví v pokání. Slyšíme to několikrát jako opakující se ozvěnu v kázání sv. Jana Křtitele: „Čiňte pokání! Obraťte se! Neste ovoce hodné pokání!“ Ne nadarmo je sv. Jan nazýván „hlasatelem pokání“. Stejnou výzvu slyšíme pak i z úst Ježíšových, když začal kázat.

Bůh se sklání k hříšnému člověku a my jsme Církví voláni, abychom tuto milost přijali skrze svou kajícnost a potažmo pokoru. Abychom se odvrátili od marných, zlých a hříšných skutků, od světských daremností. Abychom se obrátili svá srdce k nebeskému, svatému a věčnému.

Jsme povoláni ozdobit svůj život a okrášlit svou duši ctnostmi, z nichž hlavní je láska. Zjevení Boží Trojice, které se při dnes vzpomínané události stalo, je zároveň zjevením lásky. Proto mohl druhý svatý Jan, apoštol, evangelista a miláček Páně, prohlásit: „Bůh láska jest.“ Zjevuje se skutečnost, že Božství přebývá ve třech Osobách, které se navzájem milují. Jejich vzájemná láska je charakteristickou vlastností jejich společného Božství.

Kdyby Bůh byl jen jedna Osoba (jak tvrdí některá nekřesťanská náboženství), pak by před stvořením andělů a světa buď nemohl milovat (a neplatilo by tudíž, že Bůh je láska), nebo by miloval jen sám sebe, a taková sebeláska je spíše egoismem a nikoliv pravou láskou.

V Boží Trojici však byla láska ještě před stvořením všech bytostí i světa, a tato láska se přelévá z okruhu Trojice na všechno stvoření, především na člověka, který byl učiněn podle Božího obrazu, a tudíž dokáže svou láskou nejlépe odpovědět na Boží lásku.

Proto je svátek Zjevení Páně oslavou zjevení Boží lásky – a to hned ve dvou rovinách: především vidíme při události Křtu Kristova zjevení vzájemně se milující Trojice, a současně hledíme na lásku Boha k člověku, neboť Bůh „nesnesl pohled na lidské pokolení zotročené ďáblem“, a tak přišel, aby nás „uvedl do původní svobody“.

Fotografie z jihlavské oslavy svátků – dětská vánoční besídka, děti zpívající koledy, předvečer svátku a liturgie v den Zjevení Páně se svěcením vody:

[Spustit prezentaci]

Webová stránka Pravoslavné církevní obce v Jihlavě