Poselství k letošní oslavě Narození Kristova:

v PDF Poselstvi-synodu-Narozeni-Kristovo-2018-19.pdf

V sobotu 8. prosince 2018 jsme v mikulovském pravoslavném chrámu svatého Mikuláše vzpomenuli 115 let od zbudovaní našeho místního Božího stánku, který je zasvěcen tomuto biskupovi a patronovi námořníků, rybářů a dětí. Zároveň jsme pochopitelně slavili i svátek sv. Mikuláše.

Slavnostní bohoslužbu v čest tohoto významného svátku vykonali Jeho Vysokopřeosvícenost ThDr. Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, Jeho Přeosvícenost ThDr. Izaiáš, biskup šumperský. Spolusloužili důstojní otcové prot. Mgr. Ing. Cristian Popescu z Brna a prot. Mgr. Svatopluk Konstantin Ryška z Dolních Kounic. Účastnilo se mnoho věřících, jak místních, tak z okolí.

Ačkoli bylo chladné počasí, hřála nás modlitba, společný zpěv liturgických hymnů. Po bohoslužbě jsme se navíc zahřáli teplým svařeným vínem a čajem. Nezapomnělo se ani na děti, které byly k tomuto svátku obdarovány sladkým perníkem. Poté jsme se z chrámu přesunuli na společný oběd do blízké restaurace, kde jsme naši společnou slavnost ukončili za prostřeným stolem.

Letošní oslava svátku sv. Mikuláše byla velmi příjemná a doufáme, že se společně při této příležitosti setkáme i příští rok. Děkujeme všem a přejeme jim „mnohá a blahá léta“ a Boží požehnaní.

Prot. Flaviu (duchovní správce)

[Spustit prezentaci]

Vězeňští dobrovolníci a kaplani ze znojemské a olomoucké věznice přijeli v pátek 7. prosince na pozvání tamní kaplanky Valentiny Matůšové do Znojma. V těchto věznicích pracují duchovní z Pravoslavné církve, Církve římskokatolické, Českobratrské evangelické a Církve adventistů s.d.

Účastníky přivítal první zástupce ředitelky věznice Robert Šturala, který velmi ocenil duchovní péči o odsouzené a vyzdvihl tzv. extramurální aktivity kaplanky Valentiny Matůšové. Jedná se o akce, kdy odsouzení za doprovodu nakrátko opouštějí brány věznic a navštěvují například úřady, obchody, ale také kostely, kulturní památky, bohoslužby a další. Kaplance se tak podařilo zajistit alespoň chvilkový pobyt na svobodě pro více než 40 vězňů, a tím jim zprostředkovala kontakt s prostředím a situacemi mimo areál věznice. Ve Znojmě je vězněno v současné době přes tři sta odsouzených.

Vzácným hostem setkání byl představitel Pravoslavné církve vladyka Izaiáš, který poděkoval vedení věznice za vstřícnost a podporu duchovní službě a také vyprávěl některé své osobní zkušenosti s odsouzenými.

Službu v olomouckém vězení představil kaplan a místopředseda spolku Vězeňské duchovenské péče (VDP) Otto Broch. Setkání se také zúčastnili hlavní kaplan Vězeňské služby Pavel Kočnar a předseda VDP Pavel Zvolánek. Oba poděkovali za užitečnou a pestrou ekumenickou spolupráci místních kaplanů a dobrovolníků, která nemusí vždy a hned přinést viditelné výsledky.

Zpestřením setkání bylo úvodní zamyšlení Valentiny Matůšové o využívání darů, které dostává každý člověk od Pána Boha a které mohou pomoci druhým lidem. První zástupce Robert Šturala slíbil, že se pokusí v budoucnu otevřít ve Znojmě vězeňskou kapli. Příští rok se v této věznici uskuteční jednání Velkého výkonného výboru a jednodenní seminář VDP. Připravuje se i koncert zpěváka Tomáše Kluse. Po pečlivě připraveném setkání zakončeném výborným obědem se všichni rozjeli do svých domovů.

[Spustit prezentaci]

6. prosince se sešla eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie pravoslavné církve v českých zemích. Shromáždění předsedal eparchiální archijerej vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský. Členové ER v předsvátečním období rekapitulovali končící rok a rokovali o výhledech do budoucna. Máme důvody věřit, že následující rok bude přiznivým pro další rozvoj naší eparchie.

Významným bodem programu byla návštěva drahých bratří, příslušníků církevní obce v Uherském Brodě, kde se pokračuje v dokončování chrámu a zařizuje se chrámový interiér. Všichni si s radostí prohlédli fotografie nově pořízeného vybavení, vyřezávaného ikonostasu, velkých nástěnných ikon v dřevěných schránkách a dalších součástí bohoslužebného vybavení zhotoveného v byzantské tradici.

[Spustit prezentaci]

Oslava svátku sv. Mikuláše v monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice

Večer 5. prosince se konala slavnostní večerní s litií. Následujícího dne přijel vladyka Simeon, který sloužil spolu s místním duchovním otcem. (Bohužel, rozmary počasí způsobily, že další ohlášení duchovní nepřijeli. Místo ohlášených 24 hostů nás bylo nakonec jen devět.) Přijely nás podpořit i Řekyně Sofie a Lada, které při liturgii krásně zpívaly řecké nápěvy.

Kázání pronesl vladyka Simeon. Hovořil o sobě i o sv. Mikuláši. O sobě, jak mu bylo nebe blízko, když za ním každý rok „přicházel“ svatý Mikuláš. Jak se dávala v předvečer jeho svátku za okno punčocha, nu a ti hodní v ní pak našli něco dobrého; ti, co zlobili, dostali uhlí. Pak hovořil o tom, jak sv. Mikuláš nezištně a tajně pomáhal lidem. Také mluvil o účasti sv. Mikuláše na I. všeobecném sněmu (r. 325 v Nikáji) a o heretikovi Áriovi, což byl jediný člověk, na kterého nebyl sv. Mikuláš hodný. Na závěr nás vyzval, abychom si udržovali čistá srdce, aby i pro nás nebe bylo blízko a následovali tím příklad sv. Mikuláše.

Matka představená, igumenka Alexije, nám ve volném čase ukazovala záznamy z výstavby, vysvěcení a první liturgie v novém chrámu postaveném v Bukurešti. Je to prý světový unikát. Zvony zde jsou tam největší na světě. Jeden měří 3 x 3 metry a váží 25 tun. Záruka je na něj 15 let a měl by vydržet 400 let. Hlahol zvonů je slyšet na vzdálenost až 15 km. Ikony na ikonostasu jsou zhotoveny jako mozaika. Přítomen byl vladyka Bartoloměj z Konstantinopole i vladyka jeruzalémský a samozřejmě patriarcha rumunský. Na svěcení základů chrámu (nebo spíš katedrály) byla přivezena hlava svatého apoštola Ondřeje, který pobýval v Rumunsku (tehdejší Thrákii). A myslím, že k vysvěcení chrámu byla přivezena jeho ruka. Rumunský patriarcha Daniel řekl, že nikoliv oni (Rumuni) stavěli chrám, ale sv. Ondřej, který nejdříve skrze přítomnost své hlavy sám „za ně myslel“ při zhotovování návrhů pro stavbu katedrály, a posléze jeho ruka chrám stavěla.

Anežka

[Spustit prezentaci]

Před velkým vchodem – Cherubínská píseň zpívaná řecky na byzantský nápěv

Jest vpravdě důstojno blahosloviti tebe, Bohorodici (Axion estin – zpívano řecky na byzantský nápěv)

Ke svatému přijímání (přesvatá Bohorodice, spasiž nás)

Zpívají přítomné Řekyně z Ostravy Sofie a Lada

Na svátek archanděla Michaela a všech archandělů, andělů a ostatních nebeských mocností (ve středu 21. 11. t.r.) byl v olomoucké katedrále vysvěcen na presbytera protodiákon Rafael Moravský. Archijerejskou liturgii vedl a svatou Tajinu kněžského svěcení vykonal přeosvícený vladyka Izaiáš, biskup šumperský. Duchovní slavnosti se účastnilo osm dalších kněží a přítomní věřící.

Při kněžské chirotonii sestupuje skrze vzkládání rukou archijereje na svěcence blahodať Svatého Ducha, kterou se mu předává podíl na daru, který odevzdal Pán Ježíš Kristus svatým apoštolům a ti jej zase vzkládáním rukou udělovali svým nástupcům, které ustanovovali jako pastýře v založených církevních obcích. Tito nástupcové apoštolů předávali dar duchovní moci vykonávat svaté Tajiny opět svým nástupcům, a tak to pokračovalo stále dál až do naší doby. Dar kněžství, který odevzdal Spasitel apoštolům, a ti pak Církvi, nesou v plnosti biskupové. Ti udílejí z tohoto daru kněžím, kteří posléze v jednotě se svým biskupem vykonávají svaté Tajiny ve svěřených církevních obcích.

Kněží jsou spolupracovníky eparchiálního biskupa, který je hlavním představeným všech církevních obcí a pastýřem všech věřících ve své eparchii. Kněží jsou zástupci biskupa na farnosti, kterou v jeho jménu spravují. Proto jsou vázáni slibem poslušnosti, který každý kněz bezprostředně před svým vysvěcením v chrámu v rámci bohoslužby má nahlas číst.

Služba kněze je veliká (jak říká sv. Jan Zlatoústý, nad-andělská), je nutno ji vykonávat s velkou bázní, pokorou, pokáním a odpovědností. Je krásná, ale někdy vskutku těžká a vyžaduje značnou trpělivost a sebezapření.

Bez služby biskupů a kněží si nelze život Církve představit. Církev se v plnosti a viditelně zjevuje tam, kde se shromáždí věřící a společně slouží svatou liturgii. Věřící s biskupem (resp. knězem, jehož jim biskup poslal, aby ho zastupoval) u oltáře mají ve středu svého shromáždění přítomného Krista, který pravil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mat 18,20) Zde se pak děje Božská Eucharistie, podává se svaté přijímání a lidé se sjednocují s Bohem. To je hlavní úloha kněžstva: křtít, podávat svaté Dary a konat ostatní svaté Tajiny a vše ostatní, co požehnává věřící a celý svět. Má-li kněz povoleno zpovídat, pak je při svaté Tajině pokání svědkem vyznávání hříchů a radou či uložením kajících skutků a rozhřešením přisluhuje Kristu při léčení lidských duší. Dále kněz káže věřícím Boží Slovo, upevňuje ve víře, povzbuzuje, utěšuje a prohlubuje u nich poznávání duchovních tajemství, vyučuje katechumeny a děti, napomíná a kárá ty, kteří morálně či mravně kolísají, misijně volá všechny ke spáse. Je průvodcem svým věřícím v jejich duchovním zápasu proti hříchu. Při tom všem dohlíží na všechny oblasti života farnosti, řídí farní věci a je odpovědným správcem všeho, co se v jeho církevní obci děje. To jsou některé součástí kněžského působení.

Přejeme nově vysvěcenému knězi, aby byl důstojným konatelem tohoto posvátného díla. Nechť mu Bůh dává sílu. Kéž je jeho duchovenská práce ku prospěchu a spáse jemu i jeho duchovnímu stádci.

Jereji Rafaelovi a jeho rodině: Mnohá léta!

Fotogalerie ze samotného průběhu obřadu svěcení

[Spustit prezentaci]

Z průběhu obřadu chirotonie: po velkém vchodu se kandidát svěcení před ikonostasem klaní Bohu, lidem a biskupovi; před královskou bránou čte kněžský slib; pak je uváděn do oltářní části, duchovní jej třikrát vedou kolem svatého prestolu, čímž se zasnubuje službě oltářní; při každém kruhu se hluboce klaní prestolu a sedícímu biskupovi, načež poklekne, biskup ho přežehnává, vzkládá ruce na jeho hlavu a vzývá blahodať Svatého Ducha, aby sestoupila vysvěcovaného, aby doplnila, co mu schází, aby jej uzpůsobila k vykonávání svatých Tajin. Duchovenstvo i věřící při tom hlasitě volají k Bohu, aby vyslyšel biskupovu modlitbu, a stále sborem opakují: „Hospodi, pomiluj! Kyrie, eleison!“ Poté svěcenec odkládá diákonské roucho, biskup bere jednotlivé součásti liturgického roucha kněžského, požehnává je a obléká je na nově vysvěceného kněze. Pokaždé volá: „Axios!“ (Je hoden!) Přítomní věřící i kněží opakují zpěvem: „Axios, axios, axios!“ Tím celé shromáždění v jednotě s biskupem projevuje souhlas s udělením kněžského svěcení. Novokněz se znovu ukloní lidem a zařazuje se mezi přítomné presbytery.

Fotogalerie z archijerejské bohoslužby

[Spustit prezentaci]

Český rozhlas odvysílal o této události reportáž, kterou si můžete poslechnout:

Při slavnostní bohoslužbě byli vyznamenáni někteří z přítomných kněží. Na závěr poděkovala vladykovi Izaiášovi mátuška novokněze a předala mu kytici krásných květin. Po liturgii byli všichni pozváni na hostinu, kde ještě dlouho pokračovaly radostné besedy a společné posezení.

A ještě fotogalerie ze závěru bohoslužby

[Spustit prezentaci]

Fotografie: Anežka Mandelíková, otec Kyrill a mátuška Marie ze Znojma, mátuška Salome Moravská

V neděli 11.11. na Den válečných veteránů přesně v 11 hodin a 11 minut byla k 100. výročí od konce I. světové války sloužena panychida. U pomníku obětem válek v Horní Lipové se sešlo okolo sta přítomných, kteří si přišli připomenout jubilejní datum. Tato tradiční akce se koná v obci již devátým rokem a patří v místním kalendáři k těm důležitějším. Přítomni byli představitelé obecní samosprávy ( noví i staří), dále ředitelé okresních historických institucí (archiv i muzeum), uniformovaní členové vojenských spolků a zainteresovaní občané.

Slavnostní setkání bylo rozděleno do tří částí. V již vzpomínané panychidě a následném projevu o. Libora byla zdůrazněna křehkost pokoje v nitru člověka i jednotlivých národů a nesamozřejmost a pracnost při tvorbě míru v duši i na evropském kontinentu. V druhé části zněly verše upomínající na zásahy konfliktů do života obyčejných lidí. Byla také čtena memoárová literatura týkající se událostí listopadu 1918. Posléze vojáci v historických uniformách po státní hymně vzdali čest trojitou salvou obětem Velké války. Na závěr, ve třetí části nedělního již odpoledne, jsme přijali pozvání do blízké společenské místnosti na svatomartinské pohoštění, které bývá připravováno místními ženami a je hrdou přehlídkou slezské gastronomie. O celé akci obsáhleji referoval ČR Olomouc a okresní tisk jí věnoval první stranu.

Pravoslavná církevní obec v Jeseníku

[Spustit prezentaci]

28. října celá Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku slaví svátek svatého knížete Rostislava. Ve Znojmě, kde je tomuto významnému knížeti zasvěcen chrám, se v sobotu 27. 10. 2018 u příležitosti tohoto svátku konala svatá archierejská liturgie, kterou vedl náš vladyka, Přeosvícený Izaiáš, biskup šumperský za přítomnosti představeného chrámu jer. Kyrila  a dalších devíti duchovních: prot. Jana z Jihlavy, prot. Cristiána z Brna, prot. Jiřího z Opavy, prot. Vladimíra z Bruntálu, prot. Konstantina z Dolních Kounic, o. Alexije z Olomouce, o. Alexandra z Olomouce, o. Matfeje z Brna, o. archidiákona Rafaela z Brna, žalmistů Andreje z Jihlavy a Martina ze Znojma. Nesmíme zapomenout ani na modlící se věřící, kteří se k duchovní slavnosti v tento požehnaný den ve znojemském chrámu shromáždili.

Letošním svátkem si připomínáme 1155 let od přijetí křesťanské víry Moravany, jakožto státní ideologie Velké Moravy, kdy křesťanské hodnoty začaly formovat společnost a staly se principem vlády státu. Povoláním byzantských misionářů si sv. Rostislav zasloužil být ctěn jako apoštolům rovný, neboť díky němu se náš národ stal Božím lidem. Jako první ze Slovanů jsme přijali křesťanskou víru a stali se duchovním světlem pro bratrské národy, které nás následovaly. Ne každý si uvědomuje, že na Moravě rozkvétala pravoslavná víra o 125 let dříve než v Kyjevské Rusi, a všechna ostatní knížata spřátelená nebo podléhající sv. Rostislavovi, tj. patřící do Velké Moravy, přijali od sv. Cyrila a Metoděje naši svatou víru.

K oslavě počátku cyrilometodějské misie, iniciované svatým knížetem, si církev vybrala právě Znojmo, neboť v tomto městě se kromě pravoslavného chrámu sv. Rostislava nachází snad nejstarší rotunda na našem území a rozsáhlé archeologické vykopávky z doby Velké Moravy.

Po domluvě Pravoslavné církevní obce ve Znojmě s Městským úřadem Znojma, a Doc. Ph.Dr. Bohuslavem Klímou, CSc. vedoucím výzkumu ze slovanského hradiště, jsou v tento den, tyto státem chráněné památky, naše křesťanské svatyně zpřístupněny.

Po svaté liturgii a slavnostním průvodu kolem chrámu se naši věřící spolu s hosty přemístili do budovy Znojemské Besedy, kde je již čekal sál s pohoštěním, který připravili věřící Znojemské církevní obce. Kromě oběda si odvážnější mohli také vyzkoušet akustiku „štukového sálu“ a svátečnímu shromáždění zazpívat. Mezi „odvážlivci“ se našla sestra Karolina Chalyan, která všechny potěšila zpěvem duchovních písní, a Pavel Frynda, který přítomné udivil schopností doprovázet zpěv všemi možnými hudebními nástroji, a tak si vysloužil přezdívku „člověk Orchestr“. Nejintenzivněji však svých tvůrčích schopností využily děti přítomných, které svým tancem a zpěvem doprovázely nejen účinkující, ale dokázaly všechny pobavit.

Mezi významnými hosty byl i římskokatolický farář a děkan Mons. Jindřich Bartoš ze znojemské farnosti při chrámu sv. Mikuláše, kterému bychom rádi poděkovali. Naše díky patří i starostovi města Znojma panu  Janu Groisovi a řediteli Znojemské Besedy Mgr. Františkovi Koudelovi, a v neposlední řadě i panu Jaroslavovi Bobkovi vedoucímu pohostinství Eso a paní Ludmile Piknerové vedoucí pěveckého sboru za spolupráci a pomoc při organizaci svátku sv. knížete Rostislava.

Našemu vladykovi Izaiášovi a všem zúčastněným duchovním i věřícím, kteří se letos k oslavě knížete Rostislava shromáždili, srdečně děkujeme za podporu našeho chrámového svátku svou službou a modlitební přítomností. Kéž je na jejich životních cestách doprovázejí přímluvy svatého knížete. Za svého pozemského života byl vladařem národa Moravanů a pečoval o jeho spásu a záštitu, a my dnes vnímáme svou duchovní zkušeností, že na nebi zůstává na věky vladařem Moravy, přispívajícím svou pomocí shůry i nám všem, dědictví svému.

Mátuška Marie, Znojmo

[Spustit prezentaci]

Přinášíme naší církevní veřejnosti informaci o posledním stavu ve věci několika duchovních propuštěných v r. 2015 z církevního pracovního poměru. Nejprve krátkou rekapitulaci. Jak je obecně známo, skupinka kněží naší eparchie nepřijala obnovu normální episkopské správy v olomoucko-brněnské eparchii. Řádného eparchiálního archijereje, arcibiskupa Simeona, člena posvátného synodu biskupů naší místní pravoslavné církve, de facto neuznávají, nepodřizují se mu kněžskou poslušností a neudržují s ním žádné spojení. Setrvávají v rozkolu a vykonávají nekanonické bohoslužby pro své stoupence.

Výpověď jim musela být udělena, protože v praxi neuznávali vedení eparchie, které bylo jejich zaměstnavatelem. Předcházející čekání, že sami vyhledají eparchiálního biskupa a budou s ním řešit svou situaci, bylo marné. Následně, v průběhu výpovědní lhůty je eparchiální biskup zval k osobnímu jednání o normalizaci jejich postavení v eparchiálním duchovenstvu. Nabídl jim (rok 2015) stažení výpovědí a písemné ujednání, v němž se zavazoval, že nebude vyšetřovat ani trestat nic z toho, co činili a jak se zachovali, nepožadoval od nich žádnou omluvu ani pokání, jen po nich žádal obnovení obvyklého kněžského slibu poslušnosti. Všechna jeho snaha však vyzněla do prázdna. Výpovědní lhůta vypršela, duchovním bylo ještě vyplaceno odstupné, pracovní poměr skončil. Při předávání jimi spravovaných farností byly však často shledány značné problémy s farním inventářem a věřící byli těmito duchovními z farností odvedeni do soukromých prostor, kde se nadále scházeli a pokračovali v opozičním vystupování.

Nejedná se tu jen o majetkové záležitosti, ale především o principy církevního pastýřství. Kněz je pomocníkem biskupa, který je hlavním pastýřem všech věřících v eparchii. Od kněze žádá pravoslavná církev kdekoliv ve světě, aby jménem svého nadřízeného biskupa pečoval o jeho duchovní stádce. Nedokáže-li nebo nechce-li přivádět biskupem mu svěřené věřící k jednotě s eparchiálním episkopátem, nemůže být takový kněz dle posvátných kánonů v pastýřské službě. V případě těchto duchovních bylo takové necírkevní chování vážným kanonickým přestupkem. Rozkolné služby, konané těmito kněžími, jsou pochopitelně z církevního hlediska neakceptované. Jejich rozkol je o to horším hříchem, že toto duchovenstvo dostávalo opakované a velkorysé nabídky od biskupa k návratu do jednoty s církví.

Rozkolní kněží na svou obranu občas uvádějí, že mají povolení sloužit v naší eparchii od metropolity, což je samozřejmě nesmysl. Nikdy nepředložili žádný dokument, který by to mohl prokázat. Metropolita Rostislav by ostatně nemohl nic takového požehnat, když přece uznává olomoucko-brněnského arcibiskupa Simeona jako eparchiálního biskupa a člena posvátného synodu. Kdyby metropolita vydal nějaký podobný pokyn či by vyjádřil toleranci rozkolného působení několika kněží, kteří slouží bez požehnání a bez souhlasu eparchiálního biskupa, přestoupil by takový metropolita nejen své pravomoci, ale byl by souzen pro nekanonické vtrhnutí do cizí eparchie. Kvůli tomu je vyloučeno, že by vladyka Rostislav mohl žehnat rozkolným bohoslužbám těchto vzbouřených kněží.

Dohoda ukončující krizi v místní církvi, která byla později uzavřená na sídle konstantinopolského patriarchátu  (14. ledna 2016), pamatovala i na tyto oddělené duchovní. V rámci snahy o naplnění této dohody byli eparchiálním episkopátem opět zváni k jednání jak napravit, co učinili, a jak navrátit dotčené skupiny věřících pod řádnou eparchiální správu. Nikdo je nechtěl za nic trestat, ale bylo potřeba vyřešit a napravit tu situaci, do které se kněží dostali tím, jak se zachovali po rozvázání pracovního poměru. Vladyka Simeon se pokoušel naplnit 6. bod této dohody a opětovně je zval a chtěl se s nimi dohodnout, jakou cestou by mohlo být obnoveno jejich postavení v eparchii. A opět nadarmo. Ukázalo se, že konstantinopolskou dohodu v jejích ostatních bodech tito duchovní neuznávají a eparchiální episkopát ignorují. Podotýkáme, že jádrem této dohody bylo právě ukončení zmatků a nejistoty, a potvrzení všech stávajících episkopů na jejich postech.

V současnosti se zdá, že všechny možnosti nápravy jsou už vyčerpány a celou tuto záležitost je potřeba uzavřít. Církev žije dál svým životem, má před sebou nové úkoly a musí soustředit své síly na řešení jiných problémů. Není možno neustále mařit čas při zasedání církevních orgánů otázkami smíření s těmi, kdo o to vlastně nestojí. Naše vladyky už to stálo mnoho úsilí, času a vyčerpává to jejich síly, které jsou potřeba jinde. Nabízí se otázka: “Jak dlouho bychom v tom měli ještě pokračovat?” Převládá názor, že příležitostí k návratu už dostali ti duchovní tolik, že to nemá obdoby nikde v pravoslavném světě.

Poslední pokus a z našeho pohledu asi závěr všech snah o jednání s těmi, co nás opustili, je zachycen v korespondenci, kterou zde předkládáme k nahlédnutí.

V zápisu ze zasedání posvátného synodu dne 12. června t.r. se konstatuje, že zatím nebyl realizován návrh vladyky Simeona na trojstranné setkání propuštěných duchovních s metropolitou Rostislavem a arcibiskupem Simeonem na půdě olomoucko-brněnské eparchie za účelem naplnění konstantinopolské dohody (myslí se 6. bod dohody z ledna 2016). Synod zároveň vyzval vladyku Simeona, aby se domluvil s metropolitou Rostislavem na místě a času trojstranného jednání.

Náš eparchiální arcibiskup Simeon odpověděl a v dopise metropolitovi Rostislavovi (z 1. srpna t.r.) nabízí vladyka Simeon trojstranné jednání uskutečnit ve Vilémově 1. nebo 2. října t.r. A zároveň připomíná, že není přijatelné řešit jen tu část konstantinopolské dohody, která se týká propuštěných kněží (tj. 6. bod), ale ignorovat ostatní části dohody (4. a 5. bod, v nichž je potvrzen eparchiální episkopát). Na to již nepřišla žádná odpověď.

Z toho vyvozujeme, že posvátný synod vnímá, že se vedení olomoucko-brněnské eparchie snažilo pro normalizaci situace těchto duchovních učinit, co bylo v jeho silách. Vyrozuměli jsme, že Jeho Blaženost metropolita Rostislav vidí, jak dlouhou řadu příležitostí zařadit se do církevní správy už tito kněží měli, avšak žádnou z nich nevyužili. Je tedy nejspíš na čase konstatovat, že pokusy vyřešit bolestivý eparchiální problém a vrátit tyto duchovní ze smutné cesty, kterou se bohužel vydali, zpět do řádné církevní správy skončily neúspěchem.

Kromě pravidelného sloužení liturgií a akafistů se snaží naše církevní obec nabídnout každý měsíc i něco navíc. V měsíci plném úrody, tedy v srpnu, jsme se v den předsvátku Proměnění Páně v sobotu 18.8. vydali na průvod po místních hornolipovských lukách. Abychom poděkovali za dary letos mimořádně štědrého léta milosti Hospodinovy. Z přibližně  třicítky přítomných se ti starší ne tolik pohybliví usadili v nazdobeném chrámu a mladší si zuli boty, ctíce posvátný čas, a v ranní rose vyšli vstříc jednotlivým zastavením. Na každém z nich jsme se v ekteniích a promluvách radovali z nádhery okolité přírody a majestátných hor.

[Spustit prezentaci]

Na státní svátek 28.9. jsme ve spolupráci se spolkem Kostelík v horách, nedaleko od památníku válečných zajatců a našeho chrámu v Horní Lipové, zasadili památeční svatováclavskou lípu. Byla zakoupena agilní členkou spolku, paní učitelkou Šustrovou, a  jejímu požehnání předcházel akafist ke svatému mučedníku Václavovi, bohabojnému knížeti českému. Tento akafist vznikl v roce 2015 péčí brněnského otce Marka Malíka a byl ve své jednoduchosti a kráse vrcholem celého dopoledne. V samém závěru mnozí přijali pozvání k blízkému ohništi na malé občerstvení při zpěvu nejznámějších lidových písní z připraveného sborníku. Mnozí z pětadvaceti zúčastněných odcházeli se zážitky a s ním jako se suvenýrem k domácímu pěveckému použití.

[Spustit prezentaci]

[Spustit prezentaci]

(Církevní obec v Jeseníku)

Ze života brněnského katedrálního chrámu sv. Václava

Liturgie na konci září (30. září 2018)

[Spustit prezentaci]

Náš vladyka Izaiáš se na pozvání vladyky Michala zúčastnil vzpomínkových událostí u příležitosti 76. výročí mučednictví svatého Gorazda, episkopa českého a moravsko-slezského. Památka našeho světce se v pražské eparchii konala 4. září v pražské pravoslavné katedrále, na Kobyliské střelnici, kde byl náš svatý mučedník popraven, a u pankrácké věznice, kde byl vladyka žalářován a mučen. Spolu s ním byli tento den na tomtéž místě, v souvislosti s útokem na R. Heydricha a poskytnutím útočiště pro československé výsadkáře, zastřeleni také duchovní Václav Čikl a Jan Sonnevend. Další den byl zastřelen také duchovní Vladimír Petřek.

Světiteli mučedníku, otče Gorazde, pros Boha za nás!

Ze zprávy na webu Pražské pravoslavné eparchie:

Pietní vzpomínkové slavnosti byly zahájeny v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ul. v Praze 2 slavnostní archijerejskou svatou liturgií, kterou sloužil Jeho Vysokopřeosvícenost Michal, arcibiskup pražský a českých zemí, spolu s Jeho Přeosvíceností Izaiášem, biskupem šumperským, a spolusloužili další duchovní Pražské pravoslavné eparchie.

Ve 14,35 hod. si události, které se staly před 76 lety připomněli všichni přítomní na Kobyliské střelnici, kde byla sloužena panychida – zádušní bohoslužba – a položeny květiny a věnec k památníku za všechny zastřelené oběti.

Pietní akce byly zakončeny položením věnce a krátkou modlitbou u pomníku na zdi Pankrácké věznice, kde byl vladyka sv. Gorazd II. spolu s ostatními duchovními a věřícími vězněn a vyslýchán.

[Spustit prezentaci]

Hrdinský čin parašutistů, svatého mučedníka vladyky Gorazda II., pravoslavných duchovních i věřících měl dalekosáhlé důsledky jak pro tehdejší Československo, tak pro Českou pravoslavnou církev. Československo dalo svým spojencům najevo, že ani porobený český národ se neskloní před okupanty a nacistickou zvůlí, a zároveň si u zemí, které bojovaly proti fašismu, získalo respekt a uznání. V důsledku těchto událostí byla Česká pravoslavná církev do konce II. světové války zakázána, veškerý její majetek byl zabaven a mnoho pravoslavných věřících bylo posláno do koncentračních táborů a zavražděno.

Ať Bůh umístí duše jejich tam, kde spravedliví odpočívají!

[Spustit prezentaci]

Zpráva na webu Pražské pravoslavné eparchie

Na začátku roku je zvykem konat pobožnost, aby rok byl požehnaný. Pro zahajování školního roku nabízí Gorazdův sborník pobožnost, která se slouží nad školními dítkami a studenty. Tak se i letos shromažďovaly děti a mládež pod ambony našich chrámů, aby nad nimi kněz vykonal obřad požehnání a všichni přítomní se pomodlili, aby jim Hospodin Bůh udělil dar moudrosti a učenlivosti.

Pobožnost nad školními dětmi a studenty v Brně

[Spustit prezentaci]

Zpráva z brněnské katedrály

Liturgické zobrazení zesnulého těla Matky Boží na plátně

Pravoslavná církevní obec v Brně při chrámu sv. Václava oslavila dne 15./28. srpna, nehledě na všeobecně panující pracovní den, svůj velký církevní letní svátek: Zesnutí přesvaté Bohorodice.

A přítomnost věřících byla, sláva Bohu, velká a hojná. Jak malí, tak velcí, jak děti, tak i jejich rodiče, všichni, kteří mohli, přispěchali, aby spolu s duchovním otcem a jeho pomocníky v oltáři přispěli svou modlitbou, prosbou a osobní účastí na velkolepé „duchovní hostině“ lásky, kterou bylo možné zakusit díky nevýslovné milosti Boží Matky, která „byla s námi“.

Ona, vždy blahoslavená a přečistá, jež stojí „v čele zástupu spasených“, ukazuje vpravdě cestu naší spásy a naznačuje každému, že jedině v poslušnosti a následování našeho Spasitele je možné zachovat pevnou víru a naději na život věčný, který se pro věřícího otevírá a začíná uskutečňovat již zde na zemi.

Přesvatá Bohorodice, neodmítej prosby, ale vždy se za nás
u Pána a Boha našeho a Syna svého přimlouvej!

O události zesnutí Matky Boží

Závěr pozemského života a požehnané zesnutí Přesvaté Bohorodice

(15. / to je 28. srpna)

Po ukřižování, smrti a Vzkříšení Pána Ježíše Krista žila přesvatá Bohorodice v domě svatého apoštola Jana Theologa (Evangelisty), který se o ni staral. Všichni křesťané ji milovali a velmi si jí vážili. Matka Boží byla pokorného srdce, ve svých skutcích byla stále dobrosrdečná, mluvila s každým jako s Bohem a ne s člověkem, vždy jen o potřebném a dobrém. Její slova byla vždy plná milosti a beseda s ní zahřívala lidské srdce něhou. Všem přála mnoho dobrého, nikomu nikdy neukřivdila, nikoho nepřehlížela, nikomu se nevysmívala.

Matka Boží chodívala často do Betléma, kde se narodil Kristus, a na místa jeho dobrovolného strádání a smrti. Často vystupovala na Olivovou horu, ze které se Kristus povznesl na nebe, a se slzami prosila svého Syna, aby ji vzal k sobě. Jednou, když se takto modlila, se jí zjevil archanděl Gabriel, který jí sloužil už od jejího útlého dětství. Když malá Panna Marie žila ještě v jeruzalémském chrámu, Gabriel jí přinášel pokrm s Nebes a tím ji vždy krmil. Byl to právě on, kdo jí přinesl blahou zvěst o brzkém Kristově vtělení a nepřetržitě ji ochraňoval. Tehdy se jí opět zjevil a zvěstoval ji její brzké zesnutí. Matka Boží se nevýslovně zaradovala, poklonila se mu až k zemi a z duše děkovala Spasiteli.

Když přišel čas jejího zesnutí, připravila ve svém domě vše potřebné. Za chvíli bylo slyšet neobyčejný šum a dům se naplnil množstvím oblaků. Na těchto oblacích přiletěli na Boží povel z různých konců země svatí apoštolové. Velmi se zaradovali, když spatřili druh druha a podivovali se tomu, proč je zde Hospodin shromáždil. Z domu jim vyšel v ústrety sv. Jan Theolog a v radostném pláči jim oznámil novinu o brzkém zesnutí Přesvaté Bohorodice. Najednou se otevřelo Nebe a sám Král slávy Kristus se všemi nebeskými mocnostmi a dušemi praotců a proroků přistoupil ke své Přečisté Matce, která ležela na smrtelném loži. Když přesvatá Bohorodice spatřila svého Syna, řekla: „Velebí duše má Hospodina a duch můj zaplesal v Bohu Spasiteli mém,“ pak naposledy vstala ze svého lože a poklonila se mu, radostně odevzdala svou duši do jeho rukou a usnula jakoby sladkým snem. V tom okamžiku začali andělé zpívat: „Raduj se, milostiplná, Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami…“

Když apoštolové nesli tělo Boží Matky k místu jejího pohřbení, sv. Jan Theolog přitom nesl vpředu rajskou větévku, kterou přesvaté Bohorodici přinesl archanděl Gabriel. Nevěřící, kteří neměli v lásce už jejího Syna, se zlostně dívali i na apoštoly a snažili se nějakým způsobem znesvětit pohřeb Boží Matky. Jeden z nevěřících se rozhodl strčit do přečistého těla Bohorodice tak, aby spadlo, ale sotva se dotkl jejího lože, anděl Boží mu usekl ruce. V tom okamžiku tento zlý člověk pochopil, čeho strašného se dopustil, uvěřil v Krista, učinil pokání a s prosbou o odpuštění zvolal k přesvaté Bohorodici, která mu ruce uzdravila. Při pohřbení těla Boží Matky se pak stalo ještě mnoho dalších podivuhodných zázraků.

Za tři dny po pohřbu dorazil do Jeruzaléma i sv. apoštol Tomáš, aby se mohl rozloučit s Boží Matkou. Apoštolové se s ním pozdravili, a vidouce jeho zármutek, odtevřeli mu hrob přesvaté Bohorodice, aby se jí mohl poklonit. Náhle však všichni spatřili, že tělo přesvaté Bohorodice tam není. Toho dne večer se jim Boží Matka zjevila obklopena anděly a zářící v nevýslovné slávě a řekla jim: „Radujte se! Já budu s vámi po všechny dny.“ Apoštolové na to radostně zvolali: „Přesvatá Bohorodice, pomáhej nám!“ Nejdříve tedy uvěřili apoštolové a potom zvěstovali celé Církvi, že Pán vzkřísil Bohorodici třetího dne a s tělem ji povznesl do nebe jako Královnu Nebeskou.

I když Bohorodice opustila zemi tělesně, neopustila ji svou milostí. Ze své výsosti shlíží na nás jako starostlivá a laskavá matka, plní naše dobrá přání, odvrací nás od všeho hříchu, zastává se nás před spravedlivým Božím hněvem a svými přímluvami zbavuje naši duši smrti. Když se budeme modlit k přesvaté Bohorodici s čistým srdcem a upřímnou duší, poznáme, že nás bude vždy provázet její pomoc.

Tropar (hlas 1.)

Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila, Bohorodice. Přešla jsi k životu, jsouc matkou Života, a přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.

Zdroj textu i obrázků: brněnský pravoslavný web

Bohorodičná pláštěnice k liturgickému pohřbu Matky Boží (Brno)

Z poučného slova svatohorského archimandirty Georgia

Drazí bratři a sestry v Kristu,

radujme se dnes, neboť dnešní den je podle slov archim. Georgia Grigoriatského „dnem skutečného svátku matky“. Je tomu tak proto, že Vládkyně Bohorodice je skutečnou a opravdovou matkou nás všech, neboť „nám předává skutečný život, jímž je sám Kristus“.

Také proto by dnes měly pravoslavným způsobem slavit tento opravdový Svátek matek všechny matky, neboť každá matka může získat svoji důstojnost pouze tehdy, když usiluje a následně také získá požehnání a blahodať Boží Matky, Přesvaté Bohorodice.

„Svět, v němž žijeme, a světský duch spjatý se zesvětštěním, které postupuje silně vpřed a rozleptává naši duši a smýšlení věřících, začaly postupně nahrazovat bohumilé, pravoslavné svátky těmi umělými, světskými událostmi, jakými jsou „den matek“, „den dítěte“ a mnohé další jim podobné jako např. narozeniny, které slaví lidé ve světě, zatímco by měli spíše slavit svátky a památky svatých, jejichž jména nosíme,“ zdůrazňuje archim. Georgios.

To, co jsme výše naznačili, se děje zejména proto, aby se změnilo, narušilo, znehodnotilo a vůbec zfalšovalo theantropocentrické (tj. boholidské) smýšlení lidí, aby se tento pravoslavný lid naopak stal vyznavačem antropocentrického světonázoru, v němž již nebude středem všeho Kristus, nýbrž člověk a vše lidské. To povede podle archim. Georgia ke smutným následkům. „Tehdy,“ jak prorocky varuje, „člověk již nebude žít církevním duchem a životem, nýbrž bude žít životem vzdáleným od Církve a od bohočlověka Krista“.

My, věřící pravoslavní křesťané, ať laici či mniši, se dnes radujeme „radostí převelikou“, neboť vše, co se děje uvnitř tohoto požehnaného svátku Zesnutí a co se děje uvnitř osobnosti přesvaté Bohorodice, děje se s platností pro nás pro všechny.

Přesvatá Bohorodice (kterou prostě nazývají Panagia, tj. Přesvatá) byla poslušná vůči Boží vůli, a to „dokonale poslušná,“ jak zdůrazňuje archim. Georgios. Kdysi se naše pramatka Eva dopustila neposlušnosti, a připravila tím lidské pokolení o Boží požehnání a společenství s Bohem, o sjednocení s Ním a o blažené přebývání v Ráji. „Panagie naopak napravila tuto chybu Evy a zachovala dokonalou poslušnost vůči Bohu.“ Panagie nejen zachovávala naprostou poslušnost Hospodinu, jak praví starec Georgios, „nýbrž si Ho také „dokonale zamilovala a zcela se Mu oddala“. Z toho pramení velké tajemství, jehož účastníky jsme díky přesvaté Bohorodici dodnes i my, současní pravoslavní křesťané.

Jedna prostá, nevzdělaná, ale současně pokorná žena izraelského národa vykonala to, co před ní nikdo nedokázal a co před ní ještě nikdo nikdy neučinil: stala se způsobilou „(v sobě) umístit Neumístitelného (Boha)“. Tak nám přesvatá Bohorodice, podle výkladu starce Georgia, ukázala cestu poslušnosti vůči Bohu a k našemu užitku učinila to, „co neučinili (a nedokázali učinit) ani Adam ani Eva“. Přesvatá Bohorodice „nabídla totiž Bohu svou svobodu“.

Nezapomínejme, jak nás výstižně a jasně poučuje starec Georgios, že „Bůh si přeje sjednotit se s člověkem a přebývat v něm“. „Bůh však nemůže přebývat v člověku, pokud se člověk cele neoddá Bohu, pokud Mu nenabídne celou svou svobodu, svou vůli, své bytí.“

Jak dodává starec Georgios: „Panagie se naprosto odevzdala Bohu (jako nikdo jiný). Řekla Bohu své ano.“

Bůh chtěl přijít na zem, neboť člověka miloval, ale čekal, kdy se najde lidský tvor, který by odvětil na otázku, která pochází ze samotného nebe: „Chcete, abych sestoupil na zem? Chcete, abych se stal člověkem?“ Bůh očekával, že se najde nějaký člověk, který by na tuto otázku odpověděl kladně, který by pravil „ano“, a který by tak učinil celostně, s naprostým odevzdáním a oddaností, plným srdcem, vůlí i přáním. A tím, kdo nakonec řekl „ano“, byla naše Panagie. „Tehdy Marie řekla: „Hle, jsem služebnice Pána. Ať se mi stane podle tvého slova!“ (Luk 1,38)

„A když (Panagie) řekla své „ano“, tehdy Bůh sestoupil na zem, vešel do lůna přesvaté Bohorodice, vtělil se a stal se člověkem. A my dnes díky tomu, že Panagie řekla „ano“, že sama sebe i svou svobodu odevzdala Bohu, máme Spasitele a  Vykupitele Krista, který nás povznesl z hrobu smrti, z podsvětí (pekla), z věčné smrti, a daroval nám naopak věčný život.“

Proto máme dnes pevnou naději, už nejsme více odsouzeni na smrt, nejsme zotročeni ďáblu a smrti, ale jsme do světla oděná dítka naší Církve, synové Vzkříšení, milované Boží děti, dědici věčného života a blaženosti… Všechna tato blaha, jak naznačuje starec Georgios, vešla do reality tohoto vezdejšího života díky Vládkyni Bohorodici, naší Matky.

Dnes za to Boží Matce děkujeme, vyjadřujeme jí naši vděčnost, klaníme se jí a oslavujeme ji: „Zvláště za nejsvětější, nejčistší, nejblahoslavenější a slavnou Vládkyni naši, Bohorodici a vždy Pannu Marii.“

O svém řeckém národě starec Georgios říká:

„Náš věřící pravoslavný národ má tak velkou úctu a zbožnost k přesvaté Bohorodici, neboť je si vědom, že bez Ní bychom neměli Krista, neboť ví, že ona nás zastupuje, zastává se celého lidského pokolení u trůnu Boží vznešenosti.“

To bezezbytku platí o všech pravoslavných křesťanech světa a jejich úctě k přesvaté Bohorodici.

V souladu s tím, jak se Panagie cele odevzdala Boží vůli, jak ji jako tříletou holčičku přivedli její rodiče, svatí Jáchym a Anna, do jeruzalémského chrámu, aby zde sloužila Bohu, stejně tak při svém Zesnutí nabídla svému Vládci Kristu s důvěrou svou blaženou duši. A on přišel, aby ji přijal.

Podobně tak nabídla a odevzdala Bohu i své přečisté a panenské tělo, jež dalo život Synu Božímu. Ona Mu dala své tělo, z něhož se vtělil sám Bůh.

„Přesvatá Bohorodice to vše učinila, aby (Bůh) sestoupil na zem, aniž by se bála temného tajemství (své) smrti, aniž by se bála hlíny, která ji (po smrti) pokryje, neboť měla velkou důvěru v Boží lásku.“

Starec Georgios nás ujišťuje, že „pokud někdo nabízí sám sebe Bohu s naprostou důvěrou, pak Bůh nenechá své stvoření propadnout záhubě, ale naopak nabízí člověku ze své strany vše (potřebné). Také proto duši Vládkyně Bohorodice, světlou a osvěcující, přijal její Jednorozený Syn a náš Pán, a stejně tak i její tělo – ono blahoslavené a ctihodné a přečisté tělo, které se nemohlo stát potravou červům, když bylo takto před tím oddáno Bohu v dokonalé svobodě, poslušnosti a lásce. Milostí Přesvatého Ducha a ve shodě s vůlí a souhlasem Přesvaté Trojice bylo toto tělo nakonec třetího dne vzkříšeno a přeneseno do nebes, kde se nachází v oslavené podobě spolu s její blaženou duší a je vykoupeno na věky věků.

Starec Georgios také zmiňuje, jak se o Bohorodici vyjadřují teologové naší Církve, kteří učí, že Bohorodice (Theotokos) „stojí v čele všech spasených“. Je dokonce tou, která „stojí v čele celé Církve“, jak dodává tento v blahé paměti zesnulý svatohorský igumen.

„Tak jako Miriam, Mojžíšova (starší) sestra, šla v čele zástupu (Izraelců) zachráněných před Egyptskými a po vyjití z vod Rudého moře tancem a (hrou na) cimbál oslavovala Boha, i naše Vládkyně Bohorodice, „opravdová“ Miriam lidského pokolení, stojí v čele zástupu spasených a zpívá „píseň novou“ před trůnem Beránkovým na věky věků.“

I dnes můžeme pozorovat tuto zvláštní a tajemnou slávu Panagie naším duchovním zrakem, který zří, co je neviditelné. Toto duchovní vidění, jak nás poučuje starec Georgios, přijímáme jako velkou radost a požehnání. Nejen mniši, ale všichni, kteří mají svůj zrak očištěný, se dnes mohou vskutku radovat, neboť nastal den, kdy naše srdce se tajemně rozveselí, kdy se naše myšlení zastaví, kdy ani jazyk nemá, co by pronesl důstojnějšího než slova velebení, chvály, abychom tak v hymnech oslavili Matku našeho Vykupitele.

„Stojíme zde, vedle jejího ctihodného těla (položeného do pomyslného hrobu), shromážděni v Duchu (Svatém) společně s teologizujícími apoštoly, proroky, hierarchy, předními z apoštolů, božským Dionýsiem Areopagitou a ostatními hierarchy celé Církve. Pociťujeme bázeň, zůstáváme ohromeni, žasneme v údivu nad tajemstvím, které se právě děje. Klaníme se naší Panagii, děkujeme jí a snažně ji prosíme, aby nadále pokračovala ve svém neutuchajícím zastání a přímluvách u Svaté Trojice za celý svět; něco, co sama činí s velkou bolestí a mateřskou láskou…, zejména za ty, kteří se v pokání obracejí zpět k jejímu Jednorozenému Synu.“

Poslechněme si na tomto místě také vyznání starce Georgia, který se k přesvaté Bohorodici obracel jako igumen a představený svého monastýrského bratrstva:

„Obzvláště já jako nejnepatrnější duchovní otec tohoto bratrstva ji (Panagii) prosím s velkou touhou, aby požehnala tento „vinohrad“, který zasadila pravice jejího Jednorozeného Syna, tento náš monastýr. Prosím ji také, aby požehnala všechny zdejší otce (mnichy), kteří zde vedou svůj asketický zápas, a dala jim všem touhu k duchovnímu zápasu a trpělivost při pokušeních a v zármutcích, které s sebou nese mnišský život. Aby udělila horlivost, dokonalou lásku, oddanost, touhu, poslušnost a odevzdání se jejímu Jednorozenému Synu a Bohu našemu.“

„Jistě jste si povšimli,“ dodává dále starec Georgios, „že na ikoně Panagie, která se nazývá „Odigitrie“ (Ukazatelka cesty), ukazuje Přesvatá Bohorodice pravou rukou na božské Dítě, které drží v náruči. To lze rovněž chápat jako jednu ze služeb, jedno z dobrodiní naší Panagie pro náš věřící lid. Ona nám totiž ukazuje Dítě a vede nás ke svému Jednorozenému Synu, naznačuje nám cestu naší spásy, ukazuje nám Cestu, Pravdu a Život, čímž vším je náš Kristus. A já ji proto prosím, aby požehnala každého jednoho bratra našeho monastýru, aby ho naplnila radostí a posvětila ho. A také, aby stála při nás jako něžná a milující matka po dobu, kdy budeme na této zemi vést duchovní zápas, bez ohledu na to, kolik nám Bůh uštědří let, a byla při nás i v hodině naší smrti a (posledního) Soudu. Aby tak naplnila svůj příslib, který dala všem svatohorským mnichům, že se bude přimlouvat za jejich úplné odpuštění hříchů, jestliže budou vést dobrý duchovní boj.“

Starec Georgios nikdy nemyslel jen a pouze na své bratry mnichy, ale jeho duchovní péče byla vždy rozprostřena také na všechny věřící pravoslavné křesťany, za něž se modlil, které všemožně podporoval a jejichž duchovní prospívání měl vždy na srdci.

Ve svém vyznání starec proto dodává:

„Prosím (naši Panagii) rovněž za zbožné bratry, (Kristu) oddané kněze a spoluslužebníky (svatého oltáře), ale také za všechny křesťany z řad laiků, kteří přicházejí s velkou (duchovní) touhou na Svatou Horu jako poutníci, kteří se přišli poklonit tomuto tělu přesvaté Bohorodice. Nechť (přesvatá Bohorodice) požehná toto shromáždění (kněží), ctihodné bratry a spoluslužebníky (oltáře), a naplní je hojností radosti v jejich duchovním zápase, který vedou ve světě. Ať rovněž požehná všechny bratry z řad laiků, abychom všichni společně dosáhli velké lásky ke Kristu a žili bohumilým a pravdivým křesťanským životem.“

…

Starec Georgios ve svém závěrečném slovu a zamyšlení přeje všem nám, aby pro nás byla přesvatá Bohorodice vždy tou nejdražší osobou po Bohu, a také proto  pro ni používá jména symbolických znaků naší víry: posvěcení, požehnání, záštita, tvrz i pevnosta. Starec vybízí všechny, zejména ty, kteří jsou hlavami rodin, a zejména mladší z věřících, neopomínaje přitom otce duchovní, a napomíná skrze ně i nás všechny, abychom si vzali k srdci jeho slova o významu svátku Zesnutí. Skrze nás mohou tato slova najít úrodnou půdu také u ostatních věřících, kteří pak dokáží pevně zachovat naše tradice, které jsme přijali od našich požehnaných předků ve víře.

Oslavujme tedy svátky svatých. Vždyť i náš otec či matka slaví svůj svátek, když nadešel den svátku svatých, jejichž jména nosí. A pokud někdo nemá jméno dle církevní tradice, nýbrž archaické, pak ať slaví svůj svátek v den „Všech svatých“. V tomto smyslu bude i naše matka slavit vždy, když slavíme svátek naší Panagie, přesvaté Bohorodice. A my oslavujme svátek našeho světce, jehož jméno nosíme, a nikoli tělesné „narozeniny“.

V předvečer těchto církevních svátků se snažme jít do chrámu, postit se; zapišme své jméno, aby bylo vzpomínáno při službě svaté liturgie, přijímejme svaté Dary, připravme prosforu ke konání svaté eucharistie, a pak si domů odnesme část této posvěcené prosfory.

Tímto způsobem slaví svátky opravdoví křesťané. A v duchu této tradice nadále pokračujme i my, jak jen to bude v našich silách, nebo alespoň ti, kteří chtějí zůstat svědomitými členy Církve. Jedině tak získáme Boží požehnání.

Svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodice (15./28.8.)

Vybral a přeložil Michal Dvořáček (nepatrně redakčně upraveno)

Zdroj: pravoslavbrno.cz

Oslava svátku Zesnutí přesv. Bohorodice v Brně

[Spustit prezentaci]