Ženský monastýr ve Vilémově u Litovle má svůj hlavní chrám zasvěcen svátku Zesnutí přesv. Bohorodice (15. srpna). Podle něj je zasvěcen i celý monastýr. Ve středu tohoto data tedy monastýr slavil.

V předvečer svátku se sloužila večerní s litijí. Ráno pak majka představená igumenka Alexie přivítala oba moravské vladyky a konala se archijerejská liturgie. Sloužil vysokopřeosvícený vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský s přeosvíceným vladykou Izaiášem, biskupem šumperským. S nimi přijeli sloužit i duchovní z blízkých církevních obcí. Sjeli se podporovatelé a přátelé monastýru. Přítomno bylo asi třicet lidí.

Při kázání se vladyka Simeon zamýšlel nad příkladem přesvaté Bohorodice, která byla spojena s nebem i zemí. Vzpomínal, jak v Jerusalemě navštívil její dům, a vyprávěl, že Matka Boží byla celý život nesmírně pokorná, mírná, velice hodná; pořád se za všechny modlila. I po svém zesnutí zůstává s námi, navštěvuje nás, pomáhá nám a ochraňuje nás od veškerého zla. Pečuje o nás jako matka o své děti. Některým je dáno ji i dnes vidět. Máme se snažit, abychom i my byli spojeni v jejím mateřském duchu a v její lásce.

Kromě matky igumenie zpíval při liturgii prot. Pavel Aleš, který nás dříve vyučoval český bohoslužebný zpěv v Prešově na bohoslovecké fakultě. Pomáhali jim se zpěvem i věřící z Olomouce, které Alexie před časem naučila zpívat z Gorazdova sborníku. Přijely i dvě Řekyně z Ostravy a zpívaly řecké duchovní písně.

Chrám má novou „bohorodičnou pláštěnici“ (tj. zobrazení zesnulé Boží Matky na plátně), která byla při bohoslužbě vystavena.

Přítomné potěšil vladyka Simeon velice milou besedou, vedenou po bohoslužbě při procházce po zahradě.

Vzácným hostem byl zasloužilý emeritní protojerej prof. Pavel Aleš s mátuškou z Řimic. Mnozí z nás s láskou vzpomínají na jeho působení na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově; v devadesátých letech pak vedl detašované pracoviště této fakulty v Olomouci. Vyučoval především církevní dějiny a případně dogmatiku.

Matka představená Alexie po svaté liturgii všechny pozvala na připravené pohoštění. Děkuje všem sloužícím a poutníkům za milou duchovní oslavu monastýrského svátku.

Nový článek o svátku Zesnutí přesvaté Bohorodice na brněnském webu: Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila… (s českým překladem chvalozpěvu svatého Nektária Eginského „Nevěsto Panenská“)

A jedno starší zamyšlení na Ambonu: Druhý velký srpnový svátek

P.S.
Věřící ženy, které by se rády seznámily s pravoslavným mnišským životem, mohou přijet do monastýru na zkušenou. Stačí kontaktovat matku igumenii Alexii (telefonní čísla a adresu najdou ve schematismu naší eparchie).

[Spustit prezentaci]

(Foto pro galérii pořídila Anežka Mandelíková)

V neděli 12. srpna oslavil hlavní chrám naší eparchie svůj svátek. Katedrála je zasvěcena sv. Gorazdu I., jehož kdysi určil sv. Metoděj jako svého nástupce na Moravě.

Tento chrám má tedy svátek 9. srpna – v den památky tzv. pětipočetníků, čili hlavních učedníků sv. Metoděje: apoštolům rovného Klimenta, svt. ochridského, Angelára, svt. GORAZDA, Nauma a Sávy.

Bohoslužbu vedl přeosvícený vladyka Izaiáš, s nímž spolusloužilo deset duchovních.

O katedrále

Katedrála je z r. 1939 a hlavním stavitelem byl Vsevolod Kolomacký, pozdější archimandrita Andrej, který se účastnil i zednických prací a následně chrám vyzdobil osobitými freskami. Ikony zhotovené archimandritou Andrejem jsou dnes považovány za neopomenutelnou součást kulturně-duchovního dědictví naší české pravoslavné církve. Jeho ikonografie je pojatá v lidovém uměleckém stylu, jak jej vidíme ve starých karpatských kostelících s jejich rustikálním ikonopisem. Půvab freskové výzdoby naší katedrály vždy vzbuzoval zájem návštěvníků a vyzařoval duchovní světlo a pokoj do duší účastníků bohoslužeb. V kontextu uměleckého slohu, do kterého je tato ikonografie zařazována, je ikonografické dílo (a zvláště výmalba chrámových interiérů) archimandrity Andreje vysoce hodnoceno i ze strany znalců. A to nejen pro obdivuhodný rozsah tohoto díla, ale i pro autorův osobitý umělecký přínos. Otec Andrej tento styl pojal, rozvíjel a obohacoval nejen uměleckým cítěním své duše, ale i svou osobní modlitební a duchovní zkušeností. A kromě toho se inspiroval např. krajovými lidovými ornamenty toho místa, pro které ikonografickou výzdobu pořizoval. Věřící v chrámu tedy viděli srůstat posvátné ikonografické výjevy se svou tradiční kulturou. Výtvarnými prostředky se tím vyjadřovala misijní myšlenka návratu Pravoslaví k našim národům.

V posledním roce se chrám dočkal významné údržby interiéru a mnoha nových součástí chrámového vybavení. Plánuje se velká oprava zevnějšku katedrály.

O životě sv. Gorazda

Z dávných kronik a dobových zápisů

Vyvolení Gorazda nástupcem Metodějovým

»A tak když (sv. Metoděj) kolem pozutínal všechny viny a zacpal ústa mnohomluvných, běh života dokonal, víru zachoval a očekával korunu spravedlnosti. A poněvadž se tak zalíbil Bohu a byl jím milován, počal se přibližovat čas, aby přijal odpočinutí od utrpení a odměnu za mnohé své námahy. I otázali se ho: „Koho pokládáš, otče a ctihodný učiteli, mezi svými učedníky za hodného, aby se stal tvým a tvého učení nástupcem?“ Metoděj ukázal jim na jednoho ze svých spolehlivých učedníků, zvaného Gorazd, a řekl: „Je to muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“«

Ohledy na mocenské poměry a snaha vyhnout se konfliktům vedly Metoděje k tomu, že doporučil za svého nástupce Gorazda, který dobře byl vzdělán nejen v slovanském a řeckém jazyku, ale i v latině. Místy je biskup Gorazd ztotožněn s knězem Učenem, působícím na Budči, pod jehož vedením se mladý kněžic Václav měl učit rozumět knihám latinským. Podle I. staroslověnské legendy Ludmila dala Václava „vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl“. Existuje názor, že Ludmila bydlela na Budči. Pak by knihám staroslověnským i latinským učil Václava na Budči tentýž vzdělaný kněz Gorazd-Učen, „dobře obeznalý v latinských knihách“. (Život sv. Metoděje /kap. XVII./ Více viz na Moravia Magna)

Jiný pramen líčí vyhnání Metodějových žáků

»… Avšak drzý a opovážlivý zástup heretiků nesnesl, aby měl Metoděje i po smrti živým protivníkem. Pravili: »Pojďte, potlačíme Gorazda a nastrojíme mu úklady, protože jeho život je nám nepodobný, odchylné jeho cesty a vyčítá nám hříchy. A ponechá-li se mezi živými, ožil by sám Metoděj.« I zbavili ho biskupského stolce a (dosadili tam) nějakého Vichinga, který byl opojen běsněním hereze a mohl opojit i jiné, jenž byl proto Metodějem s prokletím vydán satanu spolu se společností těch, kteří běsnili s ním…

Takto [Viching] protizákonně a zcela bezprávně uchvátil biskupský úřad, sám si přisvojil hodnost… Hereze zvedá hlavu a vypíná se nad pravověrnou družinou Metodějových učedníků… Ti pak odpovídali svými mluvčími Gorazdem a Klimentem … Panovník (Svatopluk) sotva pochopil něco málo z toho, co říkali, neboť byl úplně neschopný pochopit nějaké Božské věci, jednak proto, že byl vychován zcela barbarsky a zkrátka řečeno bez všeho vzdělání, jednak proto, že byl mrzkou rozkoší zbaven rozumu. Jak by mohl vniknout do úvah o Trojici člověk úplně vzdálený svatosti zdrženlivého života, bez níž nikdo neuzří Pána? … »Jestliže by byl někdo,« pravil [Svatopluk], »usvědčen, že nevěří v souhlasu s učením Franků, bude jim vydán, aby s ním učinili, co chtějí…«

Kdo měli hodnost učitelů, jako byl onen Gorazd, kterého jako rodáka z Moravy a zcela zběhlého v obou jazycích, jak ve slovanském, tak i v řeckém, povznesla ctnost na Metodějův stolec, a rovněž kněz Kliment, muž nejznamenitější, i Lavrentij, Naum a Angelár, a ještě více jiných významných mužů byli zavřeni v okovech do vězení, kde se jim odepřela veškerá útěcha …  Protože (vichingovci) obdrželi od panovníka povolení jednat s nimi podle svého uvážení, vyvedli je z žaláře, mučili je bitím, jak se praví, nelidským, a neslitovali se ani nad šedinami ani nad slabostí, kterou tělům světců způsobilo mnohonásobné trýznění. Po oněch nelidských ranách, když světcům nedovolili ani přijímat pokrm, protože nedovolili nikomu hodit ani kousek chleba Kristovým služebníkům či spíše Kristu, vydali je vojínům, aby odvedli každého do různých míst při Dunaji, a odsoudili je k vyhnanství z města.

Vojíni [byli] lidé barbarští, totiž Němci již od přírody suroví, a když tuto jejich vlastnost posílil ještě obdržený rozkaz, převzali světce, vyvedli je z města a svléknuvše je, vlekli je nahé. Takto jim současně působili dvojí zlo: hanbu a utrpení z mrazivého větru, který ustavičně v podunajských končinách doráží. Ba i meče jim přikládali na šíje, jako by je chtěli zabít, a k bokům přikládali kopí, jako by je chtěli do nich vrazit, aby neumírali jedinou smrtí, ale tolikrát, kolikrát ji očekávali. Když pak již byli daleko od města, tu ti, co je vedli, je propustili a vraceli se do města … Kliment pak, vzav s sebou Nauma a Angelára, ubíral se cestou vedoucí k Dunaji…«   (Život Klimenta, biskupa Bulharů. Více viz na Moravia Magna)

Skrze tyto úryvky z dávných textů hledíme na počátek a základ naší cyrilometodějské církve. Nejprve k nám na pozvání sv. Rostislava přišli učenci a svatí misionáři Cyril a Metoděj a těžce zde pracovali na položení základního kamene. Zajistili mladou moravskou církev vším potřebným – materiálně i duchovně a také právně-kanonicky i církevně-kulturně. Přinesli s sebou jako dar Moravanům nové písmo pro slovanskou řeč a překlad evangelií. Začali kázat křesťanskou víru, vyučovat, křtít a sloužit bohoslužby. Zajistili biblické i liturgické překlady, postarali se o stálé šíření bohoslužebného života (sv. Cyril byl zřejmě biskupem a světil tu nové moravské duchovní). S pomocí a záštitou sv. knížete Rostislava organizovali výstavbu chrámů a jejich vybavení posvátnými předměty. Pak přišel na řadu kanonický zákoník pro potřeby církevní i křesťanské správy státu a společnosti. A toto velkolepé dílo bylo pak ještě posvěceno, dotvrzeno utrpením jejich žáků. (Boží prozřetelností se tím dostalo i na Balkán.)

To jsou slavné základy a kořeny, jichž je potřeba se pevně držet, hlásat je, pokračovat na nich a dále budovat, a pak i nás bude napájet duchovní míza, která z těchto živých kořenů stále stoupá.

Dva slavní svatí Gorazdové

Jméno sv. Gorazda, žáka Metodějova, bylo o tisíciletí později uděleno vladykovi mučedníkovi Gorazdovi II. (+1942), který zde obnovil svaté Pravoslaví. Stalo se tak, když v Srbsku přijal mnišství a byl vysvěcen na biskupa (v Bělehradě r. 1921) – prvního moravského pravoslavného biskupa po sv. Metodějovi, aby se podobně jako kdysi Moravan Gorazd I. stal tento současný Moravan druhým Gorazdem, nástupcem sv. Metoděje.

»Jugoslávský tisk u příležitosti biskupského svěcení Gorazda II. píše o duchovním napojení na Gorazda I.: „…Památka tohoto Gorazda (prvého – z Moravy vyhnaného žáka sv. Metoděje) se uchovala v tradici národa srbského. Ač nemohl (onen Gorazd) dokončit práci jemu uloženou, přece zachoval svoje jméno věkům budoucím. Osudy jeho nejsou známy a stopa jeho končí v Bělehradě. Po dvanácti stoletích přichází do téhož Bělehradu syn země moravské, aby přijal a odnesl (zpět) tu hřivnu víry cyrilometodějské, kterou jeho předchůdce, světec, v srdce srbských bratrů uložil. Duch prvého Gorazda spočinul na tomto jeho nástupci a v srdci jeho roznítil oheň lásky k ideji prvních apoštolů slovanských a v témž Bělehradě přijímá Gorazd druhý po dvanácti stoletích berlu biskupskou, aby do své rodné země přenesl novou setbu toho semene, které bylo Metodějem zaseto…“« (Ze sborníku Pastýř a Martyr)

Jistě chápeme, proč vladyka Gorazd nechal moravský katedrální chrám zasvětit právě Gorazdu I. Tento chrám zde představuje a upevňuje pouto, které spojuje cyrilometodějství s naší novodobou místní církví. Připomíná, že obnovené české pravoslaví je neodlučně spojeno s dědictvím sv. Cyrila a Metoděje, kteří zde skrze tuto svou pravoslavnou církev žehnají naší zemi. Vladyka Gorazd II. věděl, že jednou odejde z tohoto pozemského přebývání, ale navázané pouto s dílem a odkazem sv. Metoděje zde přetrvá dál, dokud bude trvat obnovená Česká pravoslavná církev.

Pravoslaví v našem národě je pevně spojeno s jménem Gorazd. Proto je nám památka svatých pětipočetníků tak vzácná. Naše olomoucká katedrála, kde jsou od dob Gorazda II. vznášeny prosby o přímluvu sv. Gorazda I., je tudíž nejen kanonicky nýbrž i duchovně centrem eparchiálního života.

Fotografie z nedělní duchovní slavnosti chrámového svátku

Pro ty, kteří by zatoužili být alespoň zprostředkovaně u této sváteční události, přinášíme několik obsáhlých fotogalérií.

Začátek bohoslužby

[Spustit prezentaci]

Vyznamenání některých duchovních

[Spustit prezentaci]

Pokračování bohoslužby

[Spustit prezentaci]

Na závěr chrámové oslavy se konal liturgický průvod kolem chrámu se čtením úryvků evangelia a kropení svěcenou vodou.

[Spustit prezentaci]

Na samotný závěr bylo připraveno pohoštění.

(Fotografovala mátuška Marie Bočkarevová)

Pobídka svatých k úctě přesv. Bohorodice

Jak jen to je možné, držte se co nejpevněji za šat naší velké Vládkyně – Bohorodice, aby vám pomáhala. Nechť Bohorodice, tato něžná, pečlivá a starostlivá Matka celého světa, ochraňuje vás i celý svět… (Ctihodný starec Paisij Svatohorec)

Těmito slovy nás vyzývá ctihodný starec Paisij (přičten k zástupu svatých roku 2015), abychom se obraceli k Matce Boží, této něžné a starostlivé Ochránkyni všech, a s vírou ji prosili o Její mocnou záštitu.

Takto se i v naší brněnské církevní obci snažíme již od roku 2007 co nejvíce přiblížit v modlitbách k Matce Boží, před její divotvornou a myrotočivou ikonou Obměkčení zlých srdcí, která nás, naši církevní obec a celou místní Pravoslavnou církev již tolik let navštěvuje.

Letos, tedy celkově již po jedenácté, jsme měli opět možnost přiblížit se v modlitbách ke zjevné milosti Matky Boží, k její svaté ikoně, která k nám letos doputovala až z italského města Bari. …

V pátek 25. května, v den Noci kostelů, se v našem chrámu sloužilo Všenoční bdění spolu s kánonem a akathistem před ikonou Přesvaté Bohorodice Obměkčení zlých srdcí (Sedmibolestné). V ten den zůstal náš chrám otevřen pro veřejnost až do pozdních, resp. popůlnočních hodin.

Ikona Matky Boží navštívila Mikulčice

Následující den v sobotu, kdy naše místní Církev konala všepravoslavnou pouť k místu dávné velkomoravské misie svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, „zavítala“ ikona Sedmibolestná vůbec poprvé v historii na tato posvátná místa, spjatá s dávnou historií našeho národa. Zde, na základech trojlodní baziliky, dnes již pod širým nebem, byla ikona umístěna doprostřed kdysi skvoucího se svatostánku, přímo v centru bývalého velkomoravského hradiště v Mikulčicích.

Právě na těchto místech si vždy, znovu a znovu, připomínáme události, které tak výstižně popsal svatý Jan Šanghajský a které v nás současně probouzejí pocit vděčnosti, který bychom měli pociťovat ve vztahu ke svatým bratřím Cyrilu a Metoději:

„Neboť oni přinesli těm, kdož přebývali v zemi stínu smrti… (Iz 9,2), tedy uprostřed pohanství, Světlo pravé víry Kristovy. Těm, kteří nic nevěděli o Božím království, jej zvěstovali a ukázali jim cestu, která do něj směřuje. Služebníky nepravých a lživých bohů učinili svatí bratři služebníky pravého Boha! Ty, kteříž žili v neřesti a hrubých mravech, naučili milovat dobro a pravdu a ukázali jim nadřazenost ctnosti, očistili jejich smysly a učinili je zbožnými a mravnými. Ty, kteří se nacházeli pod mocí hříchu a zpustlosti, osvobodili z ďábelských sítí, znovuzrodili je svatým křtem a naučili je novému životu ve slávě Boží. Ve stejné době pak pro neučené a polodivoké Slovany sestavili abecedu, darovali jim vzdělanost a naučili je užívat písemnictví, a takto položili počátek jejich duchovního osvícení a vzdělání.“ (Z kázání v den svátku svatých soluňských bratří)

Svatou liturgii svým zpěvem doprovodil brněnský chrámový sbor.

Divotvorná ikona na svatodušní svátky v brněnské katedrále

Před započetím nedělní svaté liturgie v Brně byl náš chrám slavnostně vyzdoben zelenými ratolestmi při příležitosti svátku „Seslání Ducha Svatého na apoštoly“ (Svaté Padesátnice). Po svaté liturgii, s mimořádnou účastí věřících, podobnou té velikonoční, proběhl slavnostní průvod kolem chrámu s ikonami „Svaté Trojice“ a Bohorodicí „Sedmibolestnou“.

Ke konci bohoslužby byli všichni z přítomných věřících pomazáni myrem od divotvorné a myrotočivé ikony Obměkčení zlých srdcí.

(Výběr z článku uveřejněném na webu brněnské církevní obce, kde si můžete přečíst celý text.)

P.S.

Tato divotvorná ikona již (díky duchovní správě brněnské farnosti) připutovala na dlouhou řadu míst naší vlasti a všude přinášela pomoc a požehnání. V r. 2007 byla např. i v Jihlavě – zde je archivovaná fotogalerie z této návštěvy.

Od nejstarších dob věřící putovali na místa, kde se stalo nějaké nebeské zjevení nebo zde žil svatý člověk. Cítili zde tu duchovní energii, která s nebe sestupuje na místě nebeského úkazu, zázraku, nadpřirozeného navštívení nebo působení života světce – Božího člověka. Ten neviditelný otisk, zůstávající na všem pozemském po záblesku nebeského duchovního ohně, nesmazatelně přetrvává. Je to v každém kamínku, stéblu i ve vzduchu. Říkáme tomu, že místo je požehnané.

V každé místní církvi mají svá požehnaná místa, která jsou spojena s příchodem apoštolů a věrozvěstů, s životy zdejších svatých nebo nebeskými zjeveními. Křesťané mají zkušenost s tímto požehnáním, a tak mají ve zvyku putovat na tato svatá místa, pomodlit se zde, uctít památku, přihlásit se k dílu těchto svatých a svou poutí na něm přijmout účast.

Na Moravě požehnává eparchiální archijerej každoročně dvě církevní pouti: cyrilometodějskou a gorazdovskou. Ke květnovému svátku sv. Cyrila a Metoděje je to bohoslužba v bazilice, kde sloužíval sv. Metoděj. Bazilika, jejíž základy byly poblíž Mikulčic při vykopávkách nalezeny, už bohužel nestojí, ale požehnání sv. Metoděje zůstává. Zvláště při liturgii lze pocítit jedinečnou přítomnost našeho slavného světce – jako by se spolu s námi klaněl před svatým prestolem a uctíval přesvaté Dary Těla a Krve Kristovy. Přijíždíme sem oslavit cyrilometodějský svátek nejen, abychom uctili jeho památku a pomodlili se k němu za naši církev, ale abychom do jeho díla vstoupili, navázali na ně a upevnili naše společenství s ním právě na tomto místě, které je srdcem celého slovanského Pravoslaví.

Pouť byla letos mimořádná také tím, že do mikulčického Metodějova chrámu připutovala i divotvorná ikona Matky Boží Sedmibolestné. Pár dní před tím byla v Bari při liturgii u ostatků sv. Mikuláše. Dnes spočinula v Mikulčicích, kde ji v bazilice (kdysi možná zasvěcené sv. Mikuláši) mohli poutníci uctít. Byla to další nebeská návštěva, kterou byla tato pouť poctěna. Po liturgii byli všichni pomazání zázračným olejem, který ikona roní.

Letos měla mikulčická pouť spíše komorní charakter. Kvůli kalendářní shodě (pouť připadla na zádušní Trojickou sobotu před svatodušními svátky a navíc se v předvečer konala “noc kostelů”) se sjelo méně poutníků, než je obvyklé (napočítal jsem necelou stovku účastníků bohoslužby, ale někteří další poutníci se v okolí ukrývali před sluníčkem). Je zajímavé sledovat, že to nikterak neumenšilo duchovní krásu a hloubku této události. Svědčí o to požehnání, které na tomto místě spočívá nezávisle na nás. S dojetím jsme vzývali nám tak drahé svaté bratry ze Soluně. Krásně zpíval sbor. Věřící se zpovídali a přijímali svaté Tajiny. Lípy kolem baziliky zrovna dospěly do plného květu a jejich sladká vůně byla silnější než kadidlo z mocného okuřování dvou diákonů. Sama okolní příroda tak přispěchala uctít památku slovanských věrozvěstů svým vlastním kadidlem, v jehož oblaku omamné vůně nebyla naše aromata vkládaná na žhavé uhlí do kadidelnic vůbec cítit.

Svědectvím o klidné a radostné duchovní atmosféře jsou fotografie prot. Libora Raclavského:

[Spustit prezentaci]