V neděli marnotratného syna  4. února 2018 navštívil vladyka Izaiáš naši svitavskou církevní obec. Před svatou liturgií posvětil ikonostas, který jsme pořídili díky podpoře poskytnuté úřadem Olomoucko-brněnské eparchie a dárců z řad věřících. Symbolicky jsme tak uzavřeli stavbu chrámu započatou v srpnu 2008.

Postupné doplňování vybavení  kaple i farního zázemí nás ještě v dalších letech čeká. Jsme ale rádi, že jsme získali po téměř desetiletém úsilí vlastní důstojný prostor pro pravoslavné bohoslužby v našem městě. Vladyka ve svém kázání připomněl Boží slitování a milosrdenství, jež nás provází v našich životech a jehož jsme také okusili i při stavbě Božího chrámu zasvěcenému svatému velikomučedníku Jiří.

Chtěli bychom poděkovat všem, kdo pomáhali při samotné výstavbě, těm, kteří podporovali stavbu modlitbou i finančně, a také našim vladykům a úřadu eparchie za pomoc poskytnutou v závěru stavby, při kolaudaci a svěcení.

Kéž vám Bůh odplatí nebeským za pozemské!

Za Pravoslavnou církevní obec ve Svitavách
rada církevní obce
a duchovní Jiří Kolář a Mojmír Kříž

[Spustit prezentaci]

P.S.

Redakce eparchiálního webu blahopřeje pravoslavným ze Svitav k dokončení tak náročného díla, jakým je stavba nového chrámu. Vztyčení tradičního ikonostasu je vskutku dalším významným milníkem na této cestě. Zároveň jim děkujeme, že nejen výstavbou chrámu, ale i zbudováním ikonostasu naplňují přání sv. Gorazda, jehož snahou bylo uvádět k Čechům a Moravanům pravoslavnou víru doprovázenou plností posvátné tradice.

O významu ikonostasu

Světitel mučedník Gorazd kladl ve své době velký důraz, aby české pravoslavné chrámy byly vždy vybaveny ikonostasem tak, jak to žádají tradiční pravoslavné liturgické zvyklosti. Argumentoval při tom hluboce duchovně, že ikonostas vlastně nic nezakrývá, ale naopak zjevuje věřícím duchovní skutečnosti, aby měli stále před očima, čeho jsou při svaté liturgii účastni.

Oddělením oltářního prostoru vzniká velesvatyně se svatým prestolem (trůnem) a chrámová loď (svatyně), kde se shromažďují věřící (jimž říkáme „královské kněžstvo“) ke službě Bohu Vševládci, který všem v chrámu žehná z ikony umístěné na středu nejvýchodnější stěny chrámu v oltáři (tradičně se používá typ ikony „Spasitel uprostřed nebeských mocností“). Rozdělením chrámového prostoru se symbolicky zjevuje dělení Božího stvoření na svět neviditelný a viditelný, na nebe a zemi, na věčné a dočasné.

Ikony na ikonostasu pro nás představují okna do nebe – Boží zjevení lidem. Těmito okny nahlížíme do duchovního světa nebeského ráje, a zároveň z těchto oken na nás hledí žehnající postavy Krista a jeho svatých, přicházející k nám. V tomto smyslu ikonostas nerozděluje chrám, ale spojuje, vyjadřuje propojení nebeské a pozemské sféry, je vyjádřením působení Boží blahodati, energie Ducha Svatého, která překlenuje propast mezi Stvořitelem a stvořením, mezi Božským a lidským. Ikonostas tím ukazuje Boží lásku, s níž se nám Boží Syn (a celá Trojice) jako Stvořitel zjevuje a jako Spasitel se k nám sklání a přichází za námi.

Pro zdůraznění těchto duchovních skutečností, které očima duše můžeme nahlížet, jsou v ikonostasu také vrátka, jimiž vychází a vchází sloužící duchovenstvo. Jimi vstupují kněží do oltáře sloužit u Božího trůnu (prestolu), jimi jsou  neseny na prestol naše dary, jimi jsou k věřícím přinášeny přečisté Tajiny – nebeský pokrm k očištění a duchovnímu nasycení Kristovým přesvatým Tělem a Krví. Ikonostas se nám tím jeví jako zjevení sjednocení člověka s Bohem. Vždyť Kristus nejen obnovil naše společenství se Stvořitelem, ale vykonal ještě víc – sjednotil naše lidství s Božstvím. Otevírající se „královská vrátka“ ikonostasu ukazují, že přehrada, kterou mezi Bohem a člověkem kdysi vztyčil pád člověka, je překonána – díky ikonostasu vidíme při bohoslužbách, jak přichází na zem to, co je nebeské, a zároveň vystupuje na nebe, co je pozemské.

Ikonostas tedy nezakrývá, ale odhaluje, ukazuje, zjevuje, vzdělává a připomíná to, čím jako křesťané žijeme – spásu, kterou nám Bůh ve své dobrotě a lásce uchystal.

„ … Nad to se nám jeví ikonostas jako laskavé, milé a světlé uvítání…“
(Sv. mučedník Gorazd, episkop český a moravsko-slezský, + 1942; viz zde)

Jeho Vysokopřeosvícenost ThDr. Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský se 12. února 2018 dožívá požehnaných 92 let.

Rádi bychom mu poblahopřáli k narozeninám, jichž se dožívá ve zdraví a duševní činorodosti. Chtěli bychom také při této příležitosti připomenout nejdůležitější údaje z jeho života a díla pro blaho naší místní církve.

Vladyka Simeon (občanským jménem Radivoj Jakovljevič) pochází ze smíšené pravoslavné srbsko-české rodiny. Jeho otec Milutin Jakovljevič byl pravoslavný duchovní. V Praze vystudoval gymnázium. V roce 1945 zahájil studium na Teologické fakultě Karlovy univerzity. Své osmileté studium ukončil na Pravoslavné duchovní akademii v Leningradě v roce 1953. Šest let pak přednášel na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Prešově, hlavně Starý zákon a patrologii. Když mu bylo tehdejším režimem další přednášení znemožněno, věnoval se cele církvi a písemné činnosti.

Roku 1958 se oženil s Růženou Slámovou a přijal kněžské svěcení. Od roku 1959 byl ustanoven duchovním správcem Pravoslavné církevní obce v Mariánských Lázních. V této farnosti působil čtyřicet let.

Vladyka Simeon vždy vynikal jako dobrý pastýř jemu svěřeného stádce. Jako dlouholetý duchovní správce v Mariánských Lázních je znám svou péčí o pravoslavné rodiny, rozptýlené v široké diaspoře, které pravidelně navštěvoval. Učil děti náboženství, vedl biblické besedy a pořádal každý rok dětská letní setkání na faře v Těšově. V našem církevním tisku publikoval dlouhou řadu katechetických článků a stále v tomto osvětovém díle pokračuje.

V roce 1963 vystudoval dálkově Překladatelskou fakultu Vysoké školy ruského jazyka a literatury v Praze. Od roku 1969 byl členem Ekumenické komise pro Starý zákon, ve které se pod vedením profesora Miloše Biče podílel na překladu Starého zákona do moderní češtiny, jenž postupně vyšel s výkladem ve čtrnácti svazcích.

V roce 1982 obhájil svou doktorskou dizertaci prací „Izaiášův EBED JHVH a smysl jeho utrpení“ na Bohoslovecké fakultě v Prešově a byl promován na doktora teologie. Poté se pravidelně zúčastňoval kongresů Mezinárodní organizace pro studium Starého zákona IOSOT.

V roce 1996 ovdověl a o dva roky později, v květnu 1998, byl zvolen pomocným biskupem pražské eparchie, dne 21. 6. pak vysvěcen na biskupa mariánskolázeňského se jménem Simeon. V roce 2000 byl ustanoven biskupem olomoucko-brněnským (později povýšen do hodnosti arcibiskupa) a v této funkci setrvává dodnes.

Celý svůj aktivní život byl literárně činný. Přispíval do církevního tisku exegetickými články, úvahami, básněmi i povídkami. Již roku 1958 vydal skripta k celé Bibli kromě knih Mojžíšových. V církvi je znám jeho překlad z díla metropolity (pozdějšího patriarchy) Sergije (Stragorodského) „O spasení“ (před rokem vyšel pod názvem „Pravoslavné pojetí spásy“). V roce 1990 připravil k vydání knihu archimandrity Sávy Nerudy „Život našeho Pána Ježíše Krista“. V roce 2000 vyšla knížka jeho vánočních povídek „Doteky odjinud“ a v roce 2003 biblická zamyšlení „Ježíšův příchod“. V r. 2005 vydal úpravu své doktorské práce „Tajemství starozákonního proroctví“. Později vydal překlad jitřních a večerních modliteb „Od spánku do spánku“. V r. 2014 vydal knihu „Neděle s Ježíšem“, která je sbírkou jeho nedělních kázání a dočkala se velkého úspěchu mezi věřícími.

Na setkáních s kněžími neustále nabádá své duchovenstvo, aby se v každé církevní obci systematicky vyučovalo náboženství. I v pokročilém věku udivuje mladší duchovní svou vynikající pamětí. Vede presbyterské konference, účastní se poutí a významných celoeparchiálních akcí.

Náš vladyka Simeon je laskavým, zkušeným a pevným hierarchou, který vede své duchovní stádce v časech radostných i těžkých podle svého nejlepšího svědomí tak, aby zůstávalo pevně semknuté v jednotě v Kristu.

Přejeme našemu vladykovi pevné zdraví a hojnost Božího požehnání na mnohá a blahá léta!

Redakce

Na rozloučenou s letošním svátkem Zjevení přináším odkaz na článek o tomto svátku (na weblogu Ambon). Ze závěru článku:

Všimněme si, že Kristus začíná konat své dílo záchrany člověka tam, kde se lidé kají. Přichází za Janem, který svým křtem očišťuje hříšníky. Kristus se objevuje před národem na místě, kde se děje pokání. Nepřichází se zjevit k veleknězi Chrámu, ani na sbor farizeů, nepředstupuje se svým Evangeliem před sbor učenců a znalců Písma ani nejde k žádnému vladaři. Jeho kroky zamířily mezi největší hříšníky, k Jordánu, kde se Jan těchto morálních ztroskotanců ujímal a navracel je skrze pokání na správnou cestu. Podle stejného principu se bude Pán řídit po celé následující tři roky. Až do své smrti bude navštěvovat kající hříšníky, vcházet pod střechu celníků a opomíjet ve společnosti proslulé a všemi velebené sebejisté „spravedlivce“, nadmuté pýchou nad svou zbožností, neboť „nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní“.

A můžeme vidět (do té míry, jakou se nám odkrývají Boží způsoby), že podle stejného principu Bůh jedná i dnes. Přichází tam, kde se děje pokání. Vše, co děje s člověkem v církvi, všechny stupně dosahování spásy, – to vše se děje jen a pouze v duchu pokání. Bez kajícnosti je celý náš církevní život jen krásná slupka, pod níž však není nic.

Blíží se velkopostní doba. Období kající, čas askeze a zvýšené snahy o duchovní život. Snad nejdůležitější část křesťanského roku. Může být správně využita jen, najdeme-li morální sílu k pokání, tj. odhodláme-li se nahlédnout do propasti svého srdce a máme-li odvahu se tam rozhlédnout, bez ohledu na to, že se zděsíme nad tím, co tam vidíme. Pak pochopíme, k čemu potřebujeme Krista, a pak za námi přijde jako tenkrát na Jordán. (Celý článek)

Jako přílohu nabízím pár obrázků ze svěcení vody v pátek na svátek Zjevení v Jihlavě:

[Spustit prezentaci]

Teologické pojednání o Křtu Páně na Jordáně

Z řeckých zdrojů připravil Michal Dvořáček

Zpráva o letošním svěcení svátku Zjevení Páně v Brně

Zde vše v jednom PDF souboru: o-svatku-bohozjeveni-a-jeho-letosnich-oslavach-v-pco-brno_2018_v2b