7. září t.r. se sešel ve vilémovském monastýru Zesnutí přesv. Bohorodice moravský sbor presbyterů. Po svaté liturgii v monastýrském chrámu začalo v zasedacím sálu monastýru setkání našeho eparchiálního duchovenstva. Konferenci předsedal olomoucko-brněnský eparchiální arcibiskup Simeon. Na vedení schůze se podílel i vikární biskup šumperský Izaiáš, ředitel úřadu eparchiální rady.

Po uvítání přítomných duchovních zahájila zasedání přednáška vladyky Simeona o desateru Božích přikázání. Nad každým přikázáním pronesl vladyka obsáhlé zamyšlení o jeho významu a aplikaci v životě církve i osobní zbožnosti. Hluboký rozbor Božích ustanovení posluchače zaujal.

Přednášející začal svou přednáškou připomenutím, že dodržování Božích přikázání chrání člověka proti útokům ďábla ze všech stran. Dále zmínil, že naše víra nám dává ochranu shůry, avšak součástí naší zbožnosti je také nesení kříže. Láska k Bohu dává člověku sílu k sebeoběti a k tomu, abychom s důvěrou dokázali přijmout svůj kříž a pokorně jej nést.

Vladyka rozbíral téma Desatera opravdu důkladně, a dotkl se mj. i zajímavého rozdílu mezi pojmy „všemohoucí“ a „Vševládce“ v jejich rozdílném významu a kontextu. Přimlouval se větší rozšíření používání slova Vševládce, neboť se tento pojem hlouběji dotýká osobního vztahu člověka s Bohem a Božího milosrdenství. Vševládce je otec, který sám dobrovolně omezil svou všemohoucnost, aby svým dětem nechal svobodu. Proto je pro nás Bůh především Vševládcem – Otcem dávajícím nám svobodu, která nám umožňuje milovat.

Dalším bodem programu bylo zhodnocení průběhu gorazdovských oslav v Hrubé Vrbce, které byly přítomnými označeny za mimořádně zdařilé. Pozoruhodná a památná je účast pěti sloužících biskupů, z nichž dva přijeli za účelem oslav památky sv. Gorazda z Polské autokefální církve. Vysoce byl oceněn výsledek oprav monastýru. Vnější vzhled rekonstruovaných budov si podle zpráv pochvalují i obyvatelé Hrubé Vrbky, kteří nyní vidí v monastýrském areálu skutečnou okrasu své obce.

Poté následovaly administrativní informace z eparchiálního úřadu, po nichž se spontánně rozvinula živá debata o liturgickém životě naší místní církve (inspirovaná předchozím rozhovorem o Gorazdových oslavách). Liturgické a typikonální otázky se rozebíraly poměrně intenzivně, zvláště se zřetelem k tomu, jestli – či do jaké míry – je v současném životě naší církve na místě uplatňování liturgických forem, které téměř před stoletím zavedl vl. Gorazd. Necelá polovina přítomných se v hlasování přihlásila k pravidelnému používání tzv. Gorazdova sborníku (ostatní používají obsahově rozšířené překlady). Svatý vladyka si přál, aby se liturgický život místní církve vyvíjel směrem k tomu, co je obvyklé v pravoslavném světě, ale zároveň tím neztrácel specifický český ráz, který vyhovuje mentalitě Čechů a Moravanů. Zachovat, udržovat, tříbit a dále pěstovat český charakter bohoslužeb je nutnou součástí misijní praxe naší církve. Přinejmenším polovina veřejné bohoslužby musí být vedena v českém jazyce.

Vladyka Simeon připomněl gorazdovskou tradici, kterou dodržovala i stará generace českých duchovních, – při každé bohoslužbě (liturgii, pobožnosti i trebu) kázat. Na této misijní tradici je nutno trvat a vyžadovat ji od každého duchovního.

Vladyka Izaiáš vyjádřil požadavek, aby každý kněz znal typikon a měl knihu s typikonálními pravidly doma. Dále vybízel aby se na farnostech sloužily večerní bohoslužby a litije (tyto bohoslužby může konat kněz, i když je v chrámu sám). Prot. Petr Novák vzpomínal na to, jak v dobách, kdy byl na Moravě eparchiálním biskupem vladyka Kryštof, se v katedrále konaly litije každou sobotu večer (řecký obyčej), vladyka na ně docházel a vyžadoval je.

(Dodatek redakce: materiály pro českou večerní bohoslužbu lze např. najít zde: postup bohoslužby, změny na svátky a litije. Některé prohlížeče PDF zobrazují tyto soubory špatně. Je potřeba prohlížet a tisknout je bezplatným Acrobat Readerem.)

Pak se chvilku vedla debata o některých liturgických nuancích, jako např. otevírání a zavírání královských vrátek při bohoslužbě, používání chrámové opony či zvyklosti, podle které se kněz uklání a prosí věřící o odpuštění (v české praxi se konalo bezprostředně před svatým přijímáním, v ruské praxi se provádí na konci tzv. „vchodných modliteb“).

Ve všech ohledech je nutno mít na zřeteli, že naše liturgická praxe musí být misijní.  To však neznamená, že se ještě dnes musí zkracovat postup bohoslužby či výrazně zjednodušovat liturgický řád. České mentalitě jsou pravoslavné bohoslužby spíše přístupné, jsou-li na farnostech prováděny ve střízlivých formách a prostě, aby velkolepost vnější formy nezakrývala bohatství vnitřního duchovního obsahu.

Na závěr, jako poslední bod programu, mohli přítomní vyslechnout přednášku, která měla charakter stručného zamyšlení nad osobností sv. Gorazda. Snaha autora byla přiblížit tuto výjimečnou osobnost v rozměru lidském. Takže její téma znělo: některé povahové črty vl. Gorazda, jak se o nich zachovaly zprávy od jeho současníků. Mozaikou sestavenou z několika dochovaných vzpomínek na temperament svatého vladyky se přednášející pokusil vykreslit, jaký měly jeho povahové rysy vliv na způsoby jeho práce. Snad řečníkova snaha alespoň maličko přispěla, aby se nám tato vzácná postava novodobých dějin naší církve stala ještě inspirativnější.

Před očima nám díky záznamům pamětníků povstaly obrysy vladykovy energičnosti, pracovitosti, sebeobětavosti, ale zároveň i přísnosti na své kněze, náročnosti a vysokých požadavků, které kladl na sebe i na své spolupracovníky a celou svou eparchii. Byl to muž železné vůle, hluboce zbožný a v řadě ohledů geniální, jenž se cele obětoval své práci a svému poslání. Neoddával se zábavám ani klábosení při hostinách, prakticky neustále se věnoval práci. Při schopnostech, jimiž oplýval, byl neuvěřitelně skromný. Byl pro své kněze vším, vzhlíželi k němu jako děti k otci (podle slov Boh. Alše). Musel však snášet ze strany okolního světa mnoho pomluv, prázdné kritiky, obvinění z nejrůznějších špatností. Byla to nesmírná tíha, pod níž někdy téměř klesal. Snášely se na něho např. pomluvy, že k nám uvádí cizí vlivy – politické, náboženské, obřadové i kulturní (čelil námitkám proti byzantské liturgii, že prý je cizí českému náboženskému cítění; proti ikonostasu a uctívání ikon, že prý je to nemoderní a oddělení kněze ikonostasem od lidu prý odporuje požadavku na odstranění klerikalismu; jindy se zase lidé bouřili proti chrámové architektuře otce Kolomackého, že se prý nehodí do české krajiny a je cizorodým prvkem v místní kultuře atd.) Na druhé straně musel do vyčerpání bojovat proti pokusům zavádět do českého pravoslaví protestantské prvky.

Následovala diskuse o způsobu práce vl. Gorazda a příkladu, který v ní může najít dnešní generace. Podtržena byla i evidentní podobnost některých rysů tehdejší situace (ve společnosti i mezi pravoslavnými) se současností.

Zasedání bylo uzavřeno představením nové knížky, vydané úřadem ER k letošnímu gorazdovskému jubileu: “Stručně o pravoslaví.” Text knížečky vlastně vznikl k cyrilometodějskému výročí 2013 – jeho struktura a formát byl dán už v samotném tehdejším zadání, které znělo: co nejstručnější pojednání v útlé brožuře, kterou bude možno rozdávat zájemcům o pravoslaví. Knížka měla mít dva tématické oddíly – první o víře a praxi církve, a druhý o pouti pravoslaví skrze staletí našich národních dějin (tato druhá část je zpracována v duchu vědeckého díla vl. Gorazda a dokazuje domovské právo pravoslaví v Čechách a na Moravě).

Před obědem přítomní pogratulovali otci Mojmírovi k významnému životnímu jubileu a zazpívali modlitbu: “Mnohá léta!”

Pak se přítomní odebrali k monastýrskému pohoštění a přátelským rozhovorům v jídelně.

Na průběhu celého setkání bylo, myslím, znát duchovní povznesení kněžstva z proběhlé slavnostní události v Hrubé Vrbce. Pečeť požehnání sv. Gorazda se odrážela i na velice pěkné atmosféře setkání a intenzivním zájmu přítomných o probírané otázky.

Děkujeme vladykovi Simeonovi za poutavou přednášku a všem přítomným za jejich diskusní příspěvky.

prot. Jan z Jihlavy

[Spustit prezentaci]

V neděli 6. srpna t.r. vysvětil vl. Izaiáš s přítomným duchovenstvem nový pravoslavný chrám ve Svitavách. Celá eparchie se raduje, že máme nový stánek Boží a přejeme jeho stavitelům, zvláště důstojnému otci Jiřímu Kolářovi i pomocnému duchovnímu Mojmíru Křížovi a celé svitavské pravoslavné obci, aby jim chrám a bohoslužby v něm konané přinášely hojné Boží požehnání.

Chrám je posvátné místo, kam se chodíme setkávat s naším Pánem. Bůh je sice všudypřítomný, ale v chrámu přebývá jistým zvláštním způsobem, kterým mimo chrám neprodlévá. Již v době starozákonní vydal Hospodin pokyn, aby mu byl uchystán stánek, a přesně ustanovil veškeré chrámové vybavení. V tomto duchu si počínala i novozákonní církev a její ustanovení zachováváme i dnes.

Duchovním ohniskem chrámu je oltář se svatým prestolem (trůnem), na němž se koná Božská eucharistie. Drahocenné Tělo a Krev Kristovy jsou zde přechovávány po celý rok. Pravoslavnou tradicí jsou stanoveny všechny náležitosti, které má chrám obsahovat. Dle nejstarších tradic Božího lidu chrám dělíme na tři části: oltář (čili velesvatyni), který je ikonostasem oddělen od lodi (čili svatyně, kde se hromažďují věřící, čili královské kněžstvo, k modlitbě), a předsíň, která je někdy jen naznačena či ji nahrazuje vnější prostor před chrámovými vraty (býval to prostor pro katechumeny a kajícníky). — Dále chrám obsahuje ještě stůl na přípravu svatých darů (žertveník), prestolní svícny, evangeliář, žehnací kříž, kříž k uctívání s panychidním stolkem, ikony, olejové lampády, svícny na obětní svíčky a řadu dalšího posvátného vybavení.

Do chrámu své církevní obce přicházíme, protože na tomto Bohem ustanoveném místě Pán zvláště naslouchá těm, kteří sem přicházejí s ním hovořit: chválit jej, oslavovat, děkovat a prosit. Na tomto místě se konají svaté Tajiny, jimiž se očišťujeme, posvěcujeme a sjednocujeme s Bohem. Kéž tuto duchovní realitu svitavští věřící sami intenzivně prožívají a mají vůči ní srdce vždy otevřené.

[Spustit prezentaci]

Na webu farnosti můžete shlédout fotogalérii ze stavby chrámy

U příležitosti výročí odchodu na věčnost důstojného otce Miroslava Mužíka, známé osobnosti naší eparchie a místní církve, se v třebíčském chrámu konala v sobotu 22. července zádušní liturgie s panychidou. Sloužil náš vikární biskup Izaiáš se dvěma presbytery. Pomodlit se přijeli ti, kteří na otce Miroslava vděčně vzpomínají a uchovávají v srdci jeho památku.

Při kázání zmínil místní duchovní správce lásku otce Miroslava k církvi. Vyzdvihl jeho osobní příklad, který nám v našich místních podmínkách ukazuje, jak lze uskutečnit, co po nás žádá Pán Ježíš v evangeliu – mj. právě v tom úryvku, který jsme ten den četli (Mat 10,37-11,1).

Je nám nesmírně líto, že drahý otec Miroslav už není mezi námi. Jeho slovo a morální autoritu by naše církevní společenství právě v této rozjitřené době tolik potřebovalo! Patřil do starší generace duchovních, která dobře chápala význam řádu, poslušnosti, hierarchie a subordinace pro život a rozkvět církve. Tito staří duchovní rozuměli, že pouze za takových předpokladů v církvi roste pokora a láska, které jsou zdrojem pokoje, a tento mír zesnulý otec nejen svým jménem, ale i prakticky neúnavně šířil. Určitě by dnes svým slovem i skutkem podpořil kanonické vedení eparchie a nalezl by nějaký způsob, jak svým vlídným ale současně i přísným slovem umravnit ty, kteří církev, jež zesnulý otec miloval nadevše, nerozumně zraňují.

Přinášíme pár fotografií ze sobotní pokojné vzpomínky na drahého otce. Při bohoslužbě a zvláště v průběhu panychidy zavanul tentýž duch pokoje, jaký vyzařoval otec Miroslav a jeho tichá vzácná mátuška.

Věčná paměť!

[Spustit prezentaci]

Můžete navštívit naši pravoslavnou stránku s malým vzpomínkovým článkem na zesnulého otce a jeho mátušku. Najdete tam i odkazy na internetové verze článků, které otec Miroslav publikoval.
Rozpis bohoslužeb najdete na webové stránce Pravoslavné církevní obce v Třebíči.

A níže uvádíme novinový článek o prot. Miroslavovi:

Tiší vzdělavatelé třebíčského pravoslaví

Miroslav se narodil 5. října 1921 v rodině řídícího učitele Richarda Mužíka v Červené Lhotě. Podle pravoslavného kalendáře to bylo v den památky svatých mučedníků z monastýru Zograf, kteří měli na svém štítu víry napsáno: „Pravoslaví, nebo smrt“.

Narodil se shodou okolností pár dnů po vysvěcení prvního novodobého českého pravoslavného biskupa sv. mučedníka Gorazda (25. 9. 1921). Miroslavův věk byl tedy překvapivě shodný se stářím obnovené české pravoslavné církve. V roce 1941 absolvoval Miroslav třebíčské gymnázium, a pak pracoval nějaký čas jako úředník v Brně, kde později na Vysokém učení technickém získal titul stavebního inženýra.

Setkal se s Darjou Auerovou (*1923), rovněž absolventkou třebíčského gymnázia (1943) a nadšenou pracovnicí již v předválečné Besedě české pravoslavné mládeže, tehdy ještě pod vedením sv. vladyky Gorazda. Bylo to setkání na celý život. Jí byl Miroslav získán pro krásu svatého pravoslaví. Rozhodl se k jeho studiu hned po válce, ještě v roce 1945, jak z lásky k Darje, tak i z obdivu ke statečnosti pražského biskupa Gorazda a jeho kněží. O rok později se s Darjou oženil.

V roce 1949 požádal o přijetí do pravoslavného duchovního semináře v Praze, složil zkoušky z bohosloví a požádal o přijetí mezi kandidáty pravoslavného kněžství. Přihlásil se jako externí posluchač na pražskou Pravoslavnou bohosloveckou fakultu sídlící v Prešově, kterou úspěšně absolvoval a dosáhl zde i doktorátu. Láska k bohosloví ho neopustila po celý život. Na diakona (duchovní s nižším svěcením) byl vysvěcen dne 29. října 1950 v katedrálním chrámě v Olomouci a dne 30. října 1950 přijal z rukou vladyky Čestmíra svatou Tajinu kněžství.

Kněžské poslání otce Miroslava se odvíjelo nejprve při světském zaměstnání od roku 1952, brzy však přešel plně do služeb církve, která v poválečných letech velmi potřebovala duchovenský dorost, který by zaplnil potřebná místa v církevních obcích. Vždy měl velkou oporu ve své ženě, které se jako manželce duchovního říká mátuška.

Pak působil otec Miroslav již jako řádný duchovní v Kroměříži a v roce 1955 přešel do církevní obce v Třebíči. Té věnoval celý svůj další život až do doby, než jeho aktivní práci přerušila nemoc. Obětavou péčí mátušky Darje se z poměrně těžkého postižení mozkovou příhodou zotavil a nebýt dřívějších nedostatečně léčených zranění, která mu bránila v samostatném pohybu, mohlo se mu splnit i jeho tiché, ale velké přání, znovu stanout před svatým prestolem (oltářem) a zpívat posvátná slova liturgie. Všem nadějím ale učinilo konec dosti rychlé pokračování zhoubné nemoci.

Když už otec Miroslav sám nemohl konat Boží službu, nevynechal jedinou příležitost k účasti na svaté liturgii, a třebaže byl chorobou zesláblý, odhodlaně zdolával schodiště třebíčského chrámu. Trpělivě přijímal svůj úděl a neztrácel rozvahu a moudrost.

Působil v třebíčském chrámu sv. Václava a Ludmily od roku 1955 až do začátku tohoto nového století. Zde byl protojerejem (zasloužilý duchovní) a jihlavským protopresbyterem (dohled nad farnostmi jihlavského církevního obvodu). Dokud mu to zdraví dovolovalo, zastupoval podle potřeby ještě v Brně a ve Znojmě. Jezdíval celá devadesátá léta sloužit do Opatova (archiv církevní obce).

* * *

Otec Miroslav byl také vědcem i publicistou. Zajímala ho hlavně historie, zvláště cyrilometodějská tradice, kanonické a církevní právo a liturgická věda. Přispíval svými články do Hlasu pravoslaví, kalendářů a ročenek, do Pravoslavného teologického sborníku a jako člen různých komisí v církvi, člen místních sněmů církve a posléze stanul v čele jihomoravského a potom jihlavského protopresbyterátu i duchovního soudu. V roce 1985 mu udělil vladyka Nikanor s požehnáním metropolity Doroteje právo nosit při bohoslužbách mitru. U příležitosti 40. výročí kněžství mu v r. 1990 udělila Pravoslavná bohoslovecká fakulta v Prešově titul doktora pravoslavné theologie honoris causa. I přes zdravotní problémy se otec Miroslav pravidelně zúčastňoval eparchiálních presbyterských konferencí, kde byly jeho referáty a diskusní příspěvky přijímány s velkým zájmem a pozorností.

Vlídným knězem a obětavým pastýřem svých farníků byl celých 55 let. Dlouhou dobu působil jako eparchiální zpovědník duchovenstva. Měl literární talent, teologickou erudici a duchovní inspiraci; napsal dlouhou řadu zajímavých článků a teologických studií pro církevní tisk. Patřil k významným znalcům církevního kanonického práva, které vyučoval na bohoslovecké fakultě, a taktéž starobylého církevně-slovanského jazyka, z něhož překládal teologické texty do češtiny. (Přeložil nedělní kondaky a zavedl je při službě liturgie v Třebíči; podobně i některé velkopostní hymny. Tyto vsuvky tiskl, někdy včetně notace, zvláštní technickou metodou a vlepoval je do bohoslužebných sborníků, z nichž zpívali věřící.) Účastnil se překladu obřadu pravoslavného křtu a svaté Tajiny manželství; kontroloval překlad večerních a jitřních modliteb. Zřejmě posledním jeho překladatelským dílem bylo plné znění dlouhého obřadu svaté „Tajiny pomazání olejem“. (Lze je najít zde)

Co se týče českého liturgického vývoje, napsal pozoruhodnou studii do vydaného sborníku statí o sv. Gorazdovi „Pastýř a martyr“: Liturgická činnost svatého biskupa Gorazda, východiska, koncepce, cíle (je k dispozici na webu).

Mátuška Darja Mužíková působila řadu let v třebíčském Státním okresním archivu jako archivářka, kde zpracovávala dokumentace obecních úřadů třebíčského okresu. Jakožto znalkyně klasické češtiny pomáhala otci Miroslavovi jazykovými korekturami (posledním jejím dílem byla češtinářská revize nového českého překladu Božské liturgie pro bilingvní vydání; viz zde). Spolu s manželem napsali rozsáhlou vzpomínku na budovatele třebíčského pravoslavného chrámu Vsevoloda Kolomackého, kterou obnovili zájem o tuto podivuhodnou osobnost české pravoslavné církevní historie. Specialitou otce Miroslava byla historie tzv. Remešského evangelia, „tohoto podivuhodného úkazu v českých i světových dějinách“. Jde o text psaný rukou sv. Prokopa, o jehož známost se u nás postaral. (Viz o tom zde)

Své bohoslovecké vzdělání a pastýřské zkušenosti uplatnil k radosti studentů od roku 1992 při téměř pětileté aktivní práci na jejím detašovaném pracovišti v Olomouci jako učitel církevního práva. V této oblasti nejednou vystoupil jako znalec při formulacích naší církevní ústavy i jejích prováděcích předpisů a v mnoha jiných praktických i teoretických církevních otázkách.

* * *

Otec protopresbyter Miroslav Mužík zemřel v Třebíči v pondělí 23. července roku 2007 v 16 hodin. Bylo to v předvečer „vzpomínky divu způsobeného roku 451 velkomučednicí Euthimií Všechvalnou, jímž bylo upevněno Pravoslaví“. S ikonkou zobrazující tuto událost byl pohřben. Obřady rozloučení se konaly v sobotu v třebíčském pravoslavném chrámu sv. Václava a sv. Ludmily. Od 10. hodiny začala svatá liturgie, po které následoval obřad kněžského pohřbu. Po 12. hodině bylo tělo zesnulého převezeno na místní hřbitov, kde byla od 13 hodin konána druhá část pohřbu s uložením ostatků do rodinného hrobu.

Božskou liturgii a pohřební obřady sloužilo osm kněží a diakon. Kázání se vzpomínkou na zesnulého pronesl otec Pavel Aleš, bohoslužbu, při níž byla rakev zesnulého otevřená, vedl otec Josef Fejsák z Brna. Zpíval brněnský chrámový sbor. Mše a rozloučení s otcem Miroslavem se zúčastnila spousta lidí, takže mnozí museli stát venku před chrámem. Tiše jak žil, odešel jeden z významných pravoslavných duchovních, a jeho práce na vinici Páně byla nepochybně Bohem přijata.

Obrázek v textu: Manželé Mužíkovi v padesátých letech při nástupu do třebíčského chrámu

Otiskly: Horácné noviny (místy jemně upraveno a doplněno)

Obrázek dole: prot. Miroslav Mužík na schodišti opatovského chrámu (foto z konce devadesátých let)