Autokefální církve a jejich jurisdikce

Autokefální církev disponuje právem řešit všechny své interní záležitosti ve své kompetenci. Je oprávněna volit si své představitele včetně patriarchy, arcibiskupa či metropolity, který je hlavou církve. Ačkoli všechny autokefální církve fungují nezávisle, zůstávají vzájemně v plném svátostném a kanonickém spojení. Mezi autokefální církve patří čtyři starověké východní patriarcháty (konstantinopolský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský) a dále deset dalších místních církví, jež povstaly za staletí.
Autokefalitu Pravoslavné církve v Americe uznávají církve v Rusku, Bulharsku, Gruzii, Polsku a českých zemích a na Slovensku.
Devět z těchto autokefálních pravoslavných církví jsou patriarcháty, zbývající jsou vedeny arcibiskupy či metropolity.
Autonomní pravoslavné církve fungují v denním životě nezávisle, ale jsou jistým způsobem závislé na jiné pravoslavné církvi. V praxi to obvykle znamená, že hlava autonomní církve musí být ve svém úřadě potvrzena hlavou nebo synodem jiné autokefální církve.

Patriarchát  konstantinopolský
Finská pravoslavná církev (autonomní)
Albánská ortodoxní diecéze v Americe
Karpatsko-ruská ortodoxní diecéze v USA
Ukrajinská pravoslavná církev v Kanadě
Ukrajinská pravoslavná církev v USA
Patriarchální exarchát pro ortodoxní farnosti ruské tradice v západní Evropě
Ostrov Athos
Běloruský koncil pravoslavných církví v severní Americe
Řecké ortodoxní arcibiskupství v Americe
Arcibiskupství Thyatirské a Velké Británie (zahrnuje Irsko)
Arcibiskupství v Itálii a Maltě
Arcibiskupství v Austrálii
Ke konstantinopolskému patriarchátu patří dalších 13 metropolií: Rakousko, Belgie, Argentina, Kanada, Francie, Německo, Hong Kong, Korea, Mexiko a centrální Amerika, Nový Zéland, Skandinávie, Španělsko a Portugalsko, Švýcarsko

Patriarchát  alexandrijský a celé Afriky
Africká ortodoxní metropolie v Keni a Ugandě
A další metropolie ve střední a jižní Africe

Patriarchát antiochijský a celého Východu
Antiochijské ortodoxní křesťanské arcibiskupství severní Ameriky (autonomní)
Antiochijské ortodoxní arcibiskupství Austrálie, Nového Zélandu  a celé Oceánie

Patriarchát  jeruzalémský
Pravoslavná církev Hory Sinaje (autonomní)
Patriarchát jeruzalémský severní a jižní Ameriky

Ruská pravoslavná církev
Ukrajinská pravoslavná církev (autonomní)
Běloruská pravoslavná církev (autonomní)
Ruská pravoslavná církev v zahraničí (autonomní; od 17. května 2007)
Moldavská pravoslavná církev (autonomní)
Japonská pravoslavná církev (autonomní)
Čínská pravoslavná církev (autonomní)
Estonská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu
Lotyšská pravoslavná církev
Maďarský exarchát

Srbská pravoslavná církev
Ochridské arcibiskupství (autonomní, 2005 uznává pouze Srbská pravoslavná církev)
Metropolie Záhřebu, Ljubljany a celá Itálie (Chorvatsko, Slovinsko, Itálie)
Metropolie Černé Hory
Metropolie Dabar-Bosna (Bosna-Herzegovina)
Srbská pravoslavná církev v USA a Kanada
Biskupství v Austrálii a Novým Zélandu
Biskupství v Británii a Skandinávii (Velká Británie, Norsko, Švédsko a Dánsko)
Biskupství Budy (Maďarsko, česká republika, a Slovensko)
Biskupství v centrální Evropě (Německo, Rakousko, a Švýcarsko)
Biskupství v Timisoaru (Rumunsko)
Biskupství v západní Evropě (Francie, Belgie, Nizozemsko, a Španělsko)

Rumunská pravoslavná církev
Metropolie Bessarabia (vedou se jednání s Ruskou pravoslavnou církví o jejím statutu)
Metropolie ve Francii, západní a jižní Evropě (Britské ostrovy, Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie)
Metropole v Německu a centrální Evropě (Německo, severní a centrální Evropa)
Rumunská ortodoxní arcidiecése v Americe a Kanadě (USA, Kanada, Argentina, Venezuela)
Rumunské ortodoxní biskupství Dacia (v Srbsku)

Bulharská pravoslavná církev
Bulharská pravoslavná církev diecéze Ameriky, Kanady a Austrálie
Diecéze v centrální a západní Evropě

Gruzínská pravoslavná církev
Kyperská pravoslavná církev
Řecká pravoslavná církev
Polská pravoslavná církev
Albánská pravoslavná církev
Pravoslavná církev  v  českých zemích a na Slovensku

Pravoslavná církev v Americe (uznaný autokefální ruskou, bulharskou, gruzínskou, polskou a pravoslavnou církví v českých zemích a na Slovensku)
Pravoslavná církev v Americe Albánská Arcibiskupství
Pravoslavná církev v Americe Bulharská diecéze
Rumunská ortodoxní eparchie v Americe
Pravoslavná církev v Americe ve farnostech Austrálie

1. Patriarchát konstantinopolský

Zakladatel: Apoštol Ondřej, první kázání 38 n.l.
Samostatnost: Tradiční, 381 po Kr.
Jurisdikce: Istanbul, většina Turecka, Ostrov Athos, Kréta, část severního Řecka, souostroví Dodekany
Obce v zahraničí: Spojené státy, Kanada, Velká Británie, západní Evropa, Jižní Amerika, centrální Amerika, Austrálie, jihovýchodní Asie
Liturgické jazyky: řečtina, angličtina, francouzština, španělština, turečtina
Počet věřících: 3 500 000

Hlava: Patriarcha Bartoloměj I.
Titul: Arcibiskup konstantinopolský, Nového Říma a ekumenický patriarcha
Narozen: 29. února 1940, Imvros (ostrov v Egejském moři), Turecko
Intronizován: 2. listopadu 1991
Residence: Istanbul, Turecko
Adresa: Rum Patrikhanesi, 342 20 Fener- Haliç, Istanbul, Turkey
Tel: +90 212 5319670 – 6; Fax: +90 212 5349037
Oficiální www: http://www.ec-patr.org/ http://www.ec-patr.eu/
Emailová adresa: patriarchate@ec-patr.org

V novozákonní době byla řecká kultura převládající kulturou východní části římské říše. Prvotní růst církve započal misionářskou aktivitou sv. ap. Pavla a vedl k postupné christianizaci řecké civilizace. Císař Konstantin zahájil proces, který vedl k přijetí křesťanství za státní náboženství za císaře Theodosia na konci 4. století. Konstantin také přenesl říšské hlavní město z Říma do malého řeckého města Byzantionu, které roku 330 přejmenoval na Konstantinopol, neboli Nový Řím.
Sněm v Chalcedonu (451) stanovil rozšíření hranic konstantinopolského patriarchátu a jeho jurisdikci nad biskupy “mezi barbary”, což bylo rozdílně vykládáno jako území vně byzantského impéria, nebo jako prostředí neřecké. V každém případě konstantinopolský patriarcha předsedal dalších 1000 let církvi na východě impéria a jeho misijní působení přineslo křesťanskou víru v byzantské podobě množství lidu na sever od hranic impéria. Katedrála Boží Moudrosti (Hagia Sofia) byla centrem náboženského života východního křesťanského světa.
I po pádu Cařihradu do rukou Turků (1453), patriarcha zůstal hlavou multinárodnostní pravoslavné komunity v turecké (osmanské) říši a podržel si své postavení prvního mezi pravoslavnými patriarchy. Turecké panství dalo patriarchovi určitou autoritu nad řeckými patriarcháty alexandrijským, antiochijským a jeruzalémským, které se nacházely rovněž na území osmanské říše.
V 19. století byla společně s konstituováním nezávislého řeckého státu ustavena také jeho vlastní autokefální církev. Po první světové válce proběhla velká výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem.
V současnosti zahrnuje patriarchát čtyři až pět tisíc Řeků, kteří zůstali v Turecku, včetně obyvatel některých částí Řecka (Hora Athos, autonomní církev na Krétě, Dodekanéské ostrovy). V jeho jurisdikci se nacházela důležitá teologická škola na ostrově Chalki v blízkosti Cařihradu, než byla roku 1971 zavřena tureckou vládou. Patriarchát spravuje některé teologické akademické instituce v Řecku, patří sem např. monastýrská škola sv. Jana Teologa na Patmu, Patriarchální institut patristických studií v Soluni a Krétská pravoslavná akademie. V roce 1993 jmenoval posvátný synod patriarchátu Pravoslavný institut patriarchy Athenagora v Berkley (Kalifornie) oficiálním patriarším institutem. Patriarchát také provozuje Pravoslavné centrum v Chambesy nedaleko Ženevy.
Monastýrská komunita na Athosu je, ačkoli leží v Řecku, pod jurisdikcí cařihradského patriarchátu. Řecká ústava uznává administrativní autonomii monastýrů a civilní správa na poloostrově, jmenovaná řeckou vládou, se nevměšuje do vnitřních záležitostí monastýrů. Hora Athos má po staletí mnohonárodnostní charakter s mnoha mnichy pocházejícími ze slovanských a románských církví, stejně jako Řeky.
V prosinci 1989 zprovoznil patriarcha nové administrativní sídlo ve Phanaru, které stojí na místě původního ze 17. století zničeného ohněm roku 1941.
Patriarchát je řízen permanentně zasedajícím synodem pod předsednictvím patriarchy. Synod je tvořen dvanácti aktivními metropolity, jejichž jurisdikce je na území Turecka. Od roku 1923, kdy byl zrušen smíšený úřad, neexistuje přímý podíl laiků na správě patriarchátu.

2. Patriarchát alexandrijský a celé Afriky

Zakladatel: Apoštolové, evangelista Marek
Samostatnost: Tradiční, 325 po Kr.
Jurisdikce: Egypt, Núbie, Súdán, Pentapolis, Libye, Etiopie, Eritrea, Uganda, Keňa, Tanzanie, Zambie, Zimbabwe, Botswana, Jižní Afrika, Nigérie, Kamerun, Ghana a veškerá Afrika
Obce v zahraničí: žádné
Liturgické jazyky: Řečtina, arabština, angličtina, francouzština, svahilština a četná africká nářečí
Počet věřících: 2 500 000

Hlava: Papež a patriarcha Theodoros II.
Titul: Papež a patriarcha alexandrijský a celé Afriky
Narozen: 25. listopadu 1954, Kréta
Intronizován: 9. října 2004
Residence: Alexandrie a Káhira v Egyptě
Adresa: P.O.Box 2006, Alexandria, Egypt
Tel: + 2-03-4868595; Fax: + 2-03-4875684
Oficiální www: http://www.patriarchateofalexandria.com/
http://www.greekorthodox-alexandria.org/
Emailová adresa: patriarchate@greekorthodox-alexandria.org

V době před chalcedonským sněmem byli křesťané v Egyptě příslušníky jediného patriarchátu. Spory kolem chalcedonského christologického učení však vedly k rozdělení mezi většinou, která jeho učení odmítla (Koptská ortodoxní církev) a převážně řeckou menšinou, která jej přijala. Řecký pravoslavný patriarchát je pokračovatelem druhé skupiny. V 7. století bylo v Egyptě asi 17 až 18 milionů Koptů a asi 200 000 těch, kteří přijali Chalcedon (většinou císařských úředníků, vojáků, obchodníků a dalších Řeků). V tomto období užívaly obě skupiny starobylou alexandrijskou liturgii, avšak řecký patriarchát ji postupně nahrazoval liturgií byzantskou. Alexandrijský ritus zde vymizel do 12. století.
S arabským vpádem a odchodem byzantského vojska r. 642 byli Řekové v Egyptě vystaveni persekucím, protože udržovali vztahy s Byzancí. Složitá situace se ještě zhoršila po tureckém záboru Egypta v roce 1517. Po něm alexandrijští patriarchové opustili Alexandrii a sídlili v Konstantinopoli. Teprve roku 1846 po volbě patriarchy Hierothea patriarchové opět trvale přebývali v Alexandrii.
Začátkem 20. století posílila patriarchát početná imigrace Řeků a pravoslavných Arabů do Egypta a dalších částí Afriky.
Dnes má patriarchát jurisdikci nad všemi pravoslavnými v Africe. Celkem existuje pro etnické Řeky a Araby asi 200 farností, patriarchát disponuje stem kněžích a deseti diákony.
V listopadu 1994 vytvořil posvátný synod patriarchátu samostatnou eparchii pro Ugandu a zvolil pomocného biskupa irinopulského Theodore Nagiamu prvním metropolitou. Byl to první černošský biskup zvolený za hlavu eparchie v celém pravoslavném světě.
Patriarchát je řízen na základě souboru směrnic původně přijatých na konci 19. století. Ty ustanovují synodální systém správy naproti dřívějšímu výlučnému vedení patriarchou, předepisují také volbu patriarchy jak duchovenstvem, tak i laiky. Posvátný synod, složený nejméně ze 7 metropolitů, se musí scházet nejméně jednou za rok, obvykle se tak děje jednou za půl roku.
V roce 1995 měl patriarchální seminář Makaria III. kyperského v Nairobi okolo 40 studentů z Východní Afriky. Existují dvě řecká mnišská společenství a dvě složená z Arabů. Celkový počet věřících patriarchátu tvoří asi 100 000 pravoslavných černochů a 150 000 dalších většinou etnických Řeků.

3. Patriarchát antiochijský a celého Východu

Zakladatel: Apoštolové Petr a Pavel, 37 – 53 n.l.
Samostatnost: Tradiční, 325 po Kr.
Jurisdikce: Sýrie, Libanon, Írán, Irák, Kuvajt, Saudská Arábie, Omán, SAE, části Turecka
Obce v zahraničí: Spojené státy, Kanada, centrální Amerika, Jižní Amerika, Austrálie, novozélandský, Oceánie, Velká Británie, západní Evropa
Liturgické jazyky: Arabština, řečtina, angličtina
Počet věřících: 1 000 000

Hlava: Patriarcha Jan X.
Titul: Jeho Blaženost Patriarcha antiochijský a celého Východu
Narozen: 1955, Latakie, v Sýrii
Intronizován: 10. února (Damašek. Sýrie) a 17. února (Bejrůt, Libanon) 2013
Residence: Damašek, Sýrie
Adresa: P.O. Box 9, Damascus, Syria
Tel: +963 11 5424400 – 1 – 2 – 3; Fax: +963 11 5424404
Oficiální www: http://antiochpatriarchate.org/
Emailová adresa: info@antiochpat.org

Antiochie byla velmi významným centrem starověkého světa, právě zde byli, podle knihy Skutků, nazváni Ježíšovi následovníci křesťany. Později se Antiochie stala centrem patriarchátu, který zahrnul všechny křesťany v rozlehlých východních provinciích římského impéria a okolí.
Chalcedonský sněm přivodil schizma v patriarchátu. Větší skupina, která sněm odmítla, vytvořila později syrskou ortodoxní církev. Tato církev (antiochijský patriarchát) byla vytvořena těmi, kdo Chalcedon přijali, většinou Řeky a helenizovanou částí domorodé populace. V této situaci zastihlo Antiochii obsazení arabskou invazí v srpnu roku 638. Řekové byli chápáni jako spojenci byzantského nepřítele a byli na dlouhou dobu vydáni persekucím.
V roce 1098 dobyli Antiochii křižáci a zřídili v Sýrii na téměř dvě století latinské království. Byl založen latinský patriarchát, zatímco linie řeckých patriarchů pokračovala v exilu.
Po dobytí Antiochie egyptskými Mameluky v roce 1268 se řecký patriarcha opět mohl vrátit na tato území. Vzhledem k tomu, že Antiochie sama byla dávno před tím redukována na malé městečko, byl patriarchát ve 14. století natrvalo přemístěn do Damašku. Území bylo odňato Mamelukům osmanskými Turky v roce 1517 a zůstalo pod tureckou kontrolou do konce první světové války.
V tomto období byla velká většina věřících arabská. V roce 1898 byl sesazen poslední řecký patriarcha a roku 1899 byl zvolen arabský nástupce. Tak dostal patriarchát plně arabský charakter.
Patriarchát založil v roce 1970 Teologickou akademii Sv. Jana Damašského, která se nachází v libanonském Tripoli. Roku 1988 byla oficiálně začleněna do Balamandské university.
Posvátný synod antiochijského patriarchátu se skládá z patriarchy a všech aktivních metropolitů. Schází se neméně jednou za rok, jeho funkcí je volba patriarchy a ostatních biskupů, ochrana čistoty víry a vynášení trestů proti případným porušením církevní kázně. Navíc se svolává společný sněm složený z posvátného synodu a laických zástupců. Schází se dvakrát ročně a je zodpovědný za finanční, vzdělávací, právní a administrativní záležitosti. Při volbě nového patriarchy vybere tři kandidáty, ze kterých potom posvátný synod zvolí jednoho.
V roce 1991se setkal patriarcha ze syrským orientálně ortodoxním patriarchou a společně podepsali dokument vybízející k “úplnému a vzájemnému respektování mezi dvěma církvemi”. Dále dokument zakazuje převádění věřících z jedné církve do druhé, uvažuje o společných setkáních posvátných synodů, jakmile budou připravena, a přípravu směrnic pro interkomunio věřících a dokonce pro společné eucharistické sloužení duchovních obou církví.
V posledních letech existuje početná imigrace do zemí nového světa. Byly založeny eparchie v Severní Americe, Argentině a Brazílii. V severní Americe má Antiochijská pravoslavná křesťanská arcidiecéze sídlo v New Jersey a má 160 farností v USA a 10 v Kanadě. Tato jurisdikce zahrnuje vikariát západního obřadu, složený převážně z bývalých episkopálních (anglikánských) farností, který má asi 10 000 členů. Přesně je to tzv. “Antiochijská Evangelikální Ortodoxní Misie” založená školním křižáckým hnutím pro Krista (Campus Crusade for Christ).

4. Patriarchát jeruzalémský

Zakladatel: Apoštolé
Samostatnost: Tradiční, 325 po Kr.
Jurisdikce: Izrael, Palestina, Jordánsko, Saudská Arábie, státy Zálivu (kromě Kuvajtu)
Obce v zahraničí: Spojené státy, Jižní Amerika
Liturgické jazyky: Řečtina, angličtina, arabština
Počet věřících: 260 000

Hlava: Patriarcha Theophilos III.
Titul: Patriarcha svatého města Jeruzaléma a celé Palestiny
Narozen: 1952
Intronizován: 22. listopadu 2005
Residence: Jeruzalém, Izrael
Adresa: P.O. Box 14518, Jerusalem 91145, Israel
Tel: (08:00-14:00): +972-2-6274941, +972-2-6281033, +972-2-6285901; Tel (24 hrs): +972-522-375702
Oficiální www: http://www.jerusalem-patriarchate.info/
Emailová adresa: secretariat@jerusalem-patriarchate.info

Jeruzalém, spojený se životem Pána Ježíše, měl pro křesťany vždy velký význam. Když se křesťanské víře dostalo širšího přijetí v římském impériu, význam Jeruzaléma poklesl. Císař Konstantin, velmi nakloněný křesťanství , dal ve 4. století vybudovat na posvátných místech velkolepé baziliky. Do Palestiny proniklo z Egypta i mnišské hnutí a tak zde kvetly mnohé monastýry, zvláště v poušti mezi Jeruzalémem a Mrtvým mořem.
Na sněmu v Chalcedonu bylo rozhodnuto povýšit církev v Jeruzalémě na patriarchát (451). Tak byly tři církevní provincie asi s šedesáti eparchiemi vyděleny z antiochijského patriarchátu, kam původně patřily. Pod byzantskou správou Jeruzalém prosperoval, jelikož byl cílem nesčetných křesťanských poutníků.
Tato prosperita však skončila invazí Peršanů (614) a Arabů roku 637. Mnoho křesťanských chrámů a monastýrů bylo zničeno a většina obyvatelstva postupně přijala islám.
V roce 1099 byl Jeruzalém dobyt křižáky, kteří zde zřídili království, trvající celé století. V tomto období byl zřízen latinský patriarchát, zatímco řečtí patriarchové působili v exilu a obvykle sídlili v Konstantinopoli. Řečtí patriarchové se vrátili do Jeruzaléma nebo jeho blízkosti až po zhroucení křižáckého království.
Jeruzalém padl do rukou seldžuckých Turků (1187), ale brzy byl zabrán egyptskými Mameluky. Osmanští Turci získali kontrolu nad městem roku 1517. Během 400 let osmanské správy proběhlo mezi křesťanským skupinami mnoho zápasů o získání kontroly nad posvátnými místy. V polovině 19. století Turci potvrdili nad většinou z nich řeckou správu. Toto opatření zůstalo nezměněno během britského mandátu, který začal roku 1917, i následnou jordánskou a izraelskou správou.
Patriarchát je řízen posvátným synodem za předsednictví patriarchy. Jeho členů nesmí být více než 18, všichni jsou kleriky a jsou jmenováni patriarchou. Navíc existuje smíšený sbor umožňující laikům přispívat k rozhodovacím procesům patriarchátu.
Skutečnost, že hierarchie patriarchátu je řecká, zatímco věřící jsou Arabové, je v poslední době zdrojem sporů. Od roku 1534 byli všichni patriarchové etničtí Řekové. Dnes jsou patriarcha a biskupové vybíráni z Bratrstva Božího hrobu, jeruzalémské mnišské komunity, založené v 16. století, dnes čítající 90 řeckých a 4 arabské členy. Ženaté duchovenstvo je vybíráno výhradně z místní arabské populace. To objasňuje, proč užívaná byzantská liturgie je v monastýrech sloužena řecky a na farnostech arabsky.
Jeruzalémský patriarchát zaujímá negativní postoj k ekumenickému hnutí. V roce 1989 odvolal své zástupce z bilaterálních dialogů, do nichž je zapojena pravoslavná církev. Patriarchát vyhlásil, že ostatní křesťané využívají dialogů k proselytismu. Pravoslavná církev disponuje skutečnou plností víry a nemá potřebu účastnit se těchto rozhovorů.

5. Ruská pravoslavná církev

Zakladatel: Apoštol Ondřej, Sv. Vladimír
Samostatnost: deklarovaná 1448, udělená 1589 Konstantinopolským patriarchátem (KP)
Jurisdikce: Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Kazachstán a další státy SNS
Obce v zahraničí: USA, Kanada, Velká Británie, Austrálie, západní Evropa, Čína
Liturgické jazyky: Církevní slovanština
Počet věřících: 100 000 000 na území Ruska, 90 000 000 ve světě – 140 miliónů aktivních

Hlava: Patriarcha Kirill
Titul: Patriarcha moskevský a celé Rusi
Narozen: 20. listopadu 1946, Petrohrad
Intronizován: 1. únor 2009
Residence: Moskva, Rusko
Adresa: Danilov monastery, 22, Danilovsky Val, Moscow 115191, Russia
Tel: (7-095) 954-04-54; Fax: (7-095) 230-26-19
Oficiální www: http://www.mospat.ru/
Emailová adresa: cs@mospatr.ru

Koncem 10. století vyslal podle legendy kyjevský velkokníže Vladimír poselstva do různých stran světa, aby obhlédli místní náboženství a zjistili, která by bylo nejvhodnější pro jeho království. Když se poselstvo vrátilo, doporučilo víru Řeků popisem svaté liturgie v katedrále sv. Sofie slovy : “Nevěděli jsme, zda jsme v nebesích nebo na zemi”. Po křtu knížete Vladimíra bylo roku 988 pokřtěno množství jeho poddaných ve vodách Dněpru. Tak se byzantské křesťanství stalo vírou tří národů odvozujících svůj původ z Kyjevské Rusi : Ukrajinců, Bělorusů a Rusů.
Křesťanský Kyjev na čas vzkvétal, pak ale vstoupil do období úpadku, který vyvrcholil roku 1240, kdy bylo město zničeno vpádem Mongolů. V důsledku mongolského plenění se velké množství lidu uchýlilo severněji. Ve 14. století vyrostlo nové centrum pod vedením Moskvy, sem přenesli svou residenci kyjevští metropolitové. Později se sama Moskva prohlásila metropolitním stolcem.
V době, kdy Konstantinopol padla pod Turky (1453), Rus setřásla mongolské jařmo a stala se nezávislým státem. Protože o prvním Římu se prohlásilo, že upadl do hereze, nový pak do rukou Turků, začali někteří Rusové prohlašovat Moskvu za “Třetí Řím”, který převzal tradici Pravoslaví (ortodoxie) a římské civilizace. Car (cesar) byl nyní vůdce a ochránce pravoslaví, tak jako jimi bývali byzantští císařové. Ruská církev začala současně rozvíjet svůj vlastní ikonografický a architektonický styl a svou vlastní teologickou a duchovní tradici.
V polovině 17. století církev postihlo schisma, když patriarcha Nikon upravil řadu ruských liturgických zvyklostí podle vzoru řecké církve. Ti, kdož odmítli podřídit se reformě a setrvali na specificky ruských tradicích, vešli ve známost jako “starověrci”.
Ruský pravoslavný patriarchát byl oficiálně prohlášen Konstantinopolí roku 1589, roku 1721 byl však zrušen Petrem Velikým. Církev byla pak řízena posvátným synodem s omezeními , která ji přivedla pod přísný státní dohled. V tomto období, zvláště v 19. století proběhlo velké oživení ruské pravoslavné teologie, duchovnosti a monasticismu.
V srpnu 1917 po abdikaci cara, avšak před bolševickou revolucí, započal synod ruské pravoslavné církve v Moskvě. Obnovil Ruský patriarchát a zvolil do úřadu moskevského metropolitu Tichona. Avšak dříve než synod skončil, dověděl se o zavraždění kyjevského metropolity, začalo pronásledování. V prvních letech svého patriarchátu patriarcha Tichon otevřeně kritizoval komunisty, po ročním vězení zmírnil svůj veřejný postoj.
Pronásledování mělo v různých obdobích různé formy. Téměř všichni teologové a vůdčí osobnosti církve byli ve 20. letech buď donuceni k emigraci, nebo ve 30. letech popraveni. Podmínky se poněkud zlepšily za druhé světové války a v posledních letech Stalinova života, za Chruščeva se roce 1959 pronásledování opět zintenzivnilo.
V roce 1914 bylo registrováno 54 457 chrámů, avšak koncem 70.let jich bylo jen asi 6 800. Počet funkčních monastýrů (1498 v r. 1914) klesl na dvanáct, 57 teologických seminářů provozovaných v roce 1914 bylo redukováno na tři v Moskvě, Leningradě (St. Peterburgu) a Oděse. Teologické akademie se udržely jen ve dvou prvně jmenovaných místech.
Nejvyšší autoritou Ruské pravoslavné církve je místní sněm. Je periodicky svoláván a skládá se z biskupů, ostatních duchovních a laiků. Každodenní správu církve vykonává posvátný synod. Skládá se z patriarchy a šesti eparchiálních biskupů, z nichž tři jsou stálými členy a tři jsou občasnými členy synodu. Jestliže je potřeba, patriarcha může k rozhodnutí o závažných věcech svolat celou hierarchii.
CÍRKEV V SSSR (rok 1988) – 76 eparchijí, 74 biskupů, 6893 církevních obcí, 6674 duchovních, 723 diákonů A V RUSKU (rok 2008) – 157 eparchijí, 203 biskupů, 29 263 církevních obcí, 27 216 duchovních, 3454 diákonů.

6. Gruzínská pravoslavná církev

Zakladatel: Apoštol Ondřej, Šimon kanaánský
Samostatnost: udělená 486 (Antiochijský patriarchát), opětovně 1900 (KP), 1917 (Ruská pravoslavná církev)
Jurisdikce: Gruzie, Arménie
Obce v zahraničí: Velká Británie, Západní Evropa, Turecko, Ázerbájdžán
Liturgické jazyky: Gruzínština
Počet věřících: 5 000 000

Hlava: Katolikos Ilia II.
Titul: Arcibiskup tbiliský a mcchetský, patriarcha – katolikos celé Gruzie
Narozen: 4. ledna 1933, Vladikavkaz
Intronizován: 25. prosince 1977
Residence: Tbilisi, Gruzie
Adresa: 1, King Erekle II Square, Tbilisi, 0105, Georgia
Tel: +995-32-99-03-78; Fax: +995-32-98-71-14
Oficiální www: http://www.patriarchate.ge/
Emailová adresa: info@patriarchate.ge

Gruzie, ležící v kavkazských horách na východním okraji Černého moře, je civilizací sahající až do starověku. Byla to misionářská aktivita sv. Niny, mladé otrokyně z Kappadokie, která největším dílem přispěla k přijetí křesťanství za státní náboženství v Iberii (východní Gruzie) roku 337. Západní Gruzie, tehdy součást římského impéria, se stala křesťanskou postupně do 5. století.
V Iberii se sloužila jeruzalémská liturgie sv. Jakuba, a to nejprve řecky, od 6. století gruzínsky. V západní Gruzii se vždy užívala byzantská liturgie, která přešla z řečtiny na gruzínštinu někdy v 8. nebo 9. století. Východní Gruzie přijala byzantskou liturgii brzy po sloučení obou částí v jediné království a katolikosát (1008).
Církev v Iberii patřila nejprve pod antiochijský patriarchát, však za krále Vahtang Gorgaslana byla ustavena nezávislá církev. Gruzínci v Iberii na čas spolu se sousedními Armény odmítali učení Chalcedonského sněmu (451), později se však s nimi rozešli a akceptovali Chalcedon (607).
Od 6. století začalo v Gruzii vzkvétat mnišství, svého zenitu dosáhlo v 8. a 9. století. Monastýry se staly důležitými středisky misijních a kulturních činností. Gruzínci založili monastýr Ivirion na hoře Athos, kde bylo přeloženo mnoho významných děl z řečtiny do gruzínštiny.
Od 11. do 13. prožívala Gruzie zlatý věk, během něhož se rozvinula bohatá křesťanská literatura v gruzínštině. Skončil však devastací země za Čingischánových nájezdů ve 13. století a za Tamerlánovy invaze v 15. století. V období od r.1500 do r.1800 prožívala Gruzie éru kulturní renesance, a to hlavně proto, že si dva rivalové, Osmané a Peršané, vzájemně bránili v převzetí plné kontroly nad zemí. Rozvinuly se nové kontakty s Ruskem a Západem.
Po bolševické revoluci nabyla Gruzie krátce nezávislosti. Gruzínská církev využila příležitosti a vyhlásila znovunabytí autokefality a obnovení patriarchátu (1918). To bylo akceptováno Moskvou v roce 1943. Ekumenický patriarcha potvrdil 4.března 1990 obojí, tj. autokefální status i gruzínský patriarchát.
Situace církve pod Sověty byla podobná situaci ruské pravoslavné církve: zatímco roku 1917 fungovalo 2 455 chrámů, bylo jich v polovině osmdesátých let fungujících pouze 80 spolu s čtyřmi či pěti monastýry a seminářem. V ekumenické a mezinárodní politice sledovala gruzínská církev moskevský patriarchát.
Proces obnovy se zintenzívnil po dosažení gruzínské nezávislosti (1991). Povolání pro kněžství jsou zde hojná, začíná obnova monašského života, otevírá se nových chrámů. V roce 1994 se udával počet chrámů a kaplí gruzínské pravoslavné církve na 450. 280 farností bylo obsluhováno 422 kněžími, existovalo 13 monastýrů se 100 mnichy a 9 ženských monastýrů se 78 monaškami. Křest gruzínského presidenta Eduarda Ševarnadze v Gruzínské pravoslavné církvi koncem roku 1992 je symbolický pro možnost rozšíření role církve ve společnosti nové, nezávislé republiky. Gruzínská pravoslavná církev dosáhla v roce 1994 také souhlasu vlády k požadavku výuky náboženství na veřejných školách, a to podle programu vypracovaného ve spolupráci s církví. Se státní účastí se počítá při stavbě nově projektované katedrály sv. Trojice ve Tbilisi.

7. Srbská pravoslavná církev

Zakladatel: Apoštol Ondřej, Sv. Sáva
Samostatnost: udělená 1219, opětovně 1879, povýšení na patriarchát 1920 (KP)
Jurisdikce: Srbsko, Bosna- Hercegovina, Chorvatsko, Maďarsko, Makedonie, Černá Hora, Slovinsko
Obce v zahraničí: Spojené státy, Kanada, Evropa, Austrálie
Liturgické jazyky: Církevní slovanština; srbský
Počet věřících: 15 000 000

Hlava: Patriarcha Irenej
Titul: Arcibiskup péčský, metropolita bělehradský a karlovacký, patriarcha Srbů
Narozen: 28. srpna 1930, Vidova, nedaleko Čačaku
Intronizován: 23. ledna 2010
Residence: Bělehrad, Srbsko
Adresa: Kralja Petra I №5, 11000 Belgrade, Serbia
Tel: +381 11 32 82 588
Oficiální www: http://www.spc.rs/
Emailová adresa: info@spc.yu

V 7. století byli podél dalmatského pobřeží aktivní latinští misionáři. Od 9. století pracovali v Srbsku byzantští misionáři, vyslaní císařem Basilem I. Makedoncem. Srbské obyvatelstvo se stalo postupně zcela křesťanským.
Částečně díky své geografické poloze srbská církev na čas kolísala mezi Římem a Cařihradem, nakonec však přilnula k Byzanci. V roce 1219 byl sv. Sáva ustanoven prvním arcibiskupem autokefální srbské pravoslavné církve patriarchou konstantinopolským, přebývajícím v nikejském exilu za křižácké okupace svého města.
Srbské království dosáhlo svého vrcholu za vlády Stevana Dušana, který rozšířil srbskou vládu i na Albánii, Thesálii, Epirus a Makedonii. Roku 1346 se ustavil srbský patriarchát v Péči, Konstantinopol uznal tento stav věcí roku 1375.
Srbové byli poraženi Turky roku 1389 a následkem toho byli postupně integrováni do osmanského impéria. Srbský patriarchát byl Turky zrušen roku 1459 a obnoven jimi teprve roku 1557. Opět byl zrušen roku 1766, kdy byla prosazena vůdčí role řeckého patriarchy nad všemi pravoslavnými žijícími pod tureckou vládou.
Vznik nezávislého srbského státu v roce 1830 byl doplněn uznáním autonomní pravoslavné metropolie, založené v Bělehradě. Roku 1879 uznal konstantinopolský patriarcha srbskou církev za autokefální. V roce 1918 byl vytvořen mnohonárodnostní stát Jugoslávie. To vytvořilo podmínky ke splynutí vícera pravoslavných jurisdikcí na území Jugoslávie, (bývalých autonomních metropolií bělehradské, karlovacké, bosenské, černohorské a eparchie dalmatské), v jednu srbskou pravoslavnou jurisdikci. V roce 1920 bylo tato unie schválena Konstantinopolem a církev dosáhla titulu patriarchát.
Srbská církev těžce utrpěla za II. světové války zvláště v regionech kontrolovaných Nezávislým fašistickým chorvatským státem. Celkově ztratila asi 25% chrámů a monastýrů a asi jednu pětinu duchovenstva. V důsledku ustavení komunistické vlády v Jugoslávii roku 1945 musela srbská církev pracovat v nových vztazích ke státu. Titova roztržka se Sovětským Svazem v roce 1948 a zlepšení vztahů se Západem vedly k větší toleranci náboženství a situace církve se zlepšila.
Po rozpadu Jugoslávie se Srbská pravoslavná církev začala více zapojovat do politických záležitostí. Důkladně odsoudila protináboženské praktiky minulého režimu. V květnu 1992 se začala distancovat od Miloševičovy vlády. Volala po míru v Bosně a Hercegovině.
Srbští pravoslavní biskupové se sešli ve dnech 1. až 4. listopadu 1994 v Banja Luce v Srby držené části Bosny. Shromáždění důrazně odmítlo jak mezinárodní sankce proti Jugoslávii, tak i sankce jugoslávské vlády vůči Srbům v Bosně. Odsoudilo také mezinárodní mírový plán znamenající pro Srby “rozřezání jejich živého národního organismu” a “nespravedlivé rozdělení území”. Shromáždění slíbilo vytrvat spolu se srbskými lidmi “na kříži, na který byli přibiti”.
Nejvyšší autoritou srbské církve je posvátný sbor biskupů, skládající se ze všech eparchiálních biskupů. Stálý synod biskupů, složený z patriarchy a čtyř biskupů řídí každodenní fungování církve. Církev má teologický institut v Bělehradě (založený roku 1921), čtyři semináře a školu pro vzdělávání mnichů. Patriarchie a další eparchie provozují patnáct vydavatelství.

8. Rumunská pravoslavná církev

Zakladatel: Apoštol Ondřej
Samostatnost: deklarovaná 1865, udělená 1885 a povýšení na patriarchát 1925 (KP)
Jurisdikce: Rumunsko, Moldavsko
Obce v zahraničí: Spojené státy, Austrálie a Nový Zéland, Francie, Německo, Itálie, Španělsko, Švédsko, Maďarsko
Liturgické jazyky: Rumunský
Počet věřících: 19 000 000 v Rumunsku , 720 000 v Moldavsku

Hlava: Patriarcha Daniel
Titul: Arcibiskup bukurešťský, metropolita ungro-valašský, patriarcha Rumunské pravoslavné církve
Narozen: 22. července 1951, Dobresti
Intronizován: 30. září 2007
Residence: Bukurešť, Rumunsko
Adresa: Relaţii Externe Bisericeşti, Aleea Dealul Mitropoliei, nr. 25, 040163, Bucureşti IV, Romania
Tel: +40 21 406 7171; Fax: +40 21 406 7171
Oficiální www: http://www.patriarhia.ro/
Emailová adresa: externe@patriarhia.ro, patriarhia@patriarhia.ro

Rumunská pravoslavná církev je jistou výjimkou mezi pravoslavnými církvemi, protože jediná existuje s latinskou kulturou. Rumunština je románským jazykem přímo odvozeným z jazyka vojáků a osadníků, kteří zabrali Dacii a smísili se místním obyvatelstvem po jejím dobytí císařem Trajánem roku 106 po Kristu.
Křesťanství na tomto území je možno odvozovat z apoštolských dob, avšak historie jeho vývoje v tisíciletí po odchodu Římanů roku 271 není úplně jasná. Jistě zde působili jak latinské, tak byzantské misie. V každém případě rumunský národ byl ve 14. století, kdy se projevila rumunská státnost ve Valašsku a v Moldávii, pevně spjat s pravoslavnou křesťanskou vírou. Místní sněm schválil liturgické sloužení v rumunštině v roce 1568.
Další století dokládají rozvoj vlastní rumunské teologické tradice vzniklé i přes závislost Valašska a Moldávie na osmanském impériu v 16. až 19. století. Dvě státní centra byla sjednocena v jedno knížectví v roce 1859, plnou nezávislost Rumunsko získalo roku 1878. Konstantinopolský patriarchát, vykonávající jurisdikci nad Rumuny v době vlády Osmanské říše, uznal roku 1885 autokefální status rumunské církve. Sedmihradsko (Transylvánie), zahrnující velký počet pravoslavných Rumunů, byla do rumunského království integrována po I. světové válce, kdy byla rumunská církev povýšena na patriarchát (roku 1925).
Od 50. let probíhalo silné hnutí duchovní obnovy. Většina chrámů byla ponechána otevřených, existovalo mnoho funkčních monastýrů, avšak veškeré aktivity církve byly pod silným státním dohledem. Fungovalo šest seminářů a dva teologické instituty ( v Sibiu a Bukurešti). Patriarchie vydávala tři a každá z pěti metropolií po jednom teologickém časopisu velmi dobré úrovně. Vycházela důležitá teologická díla.
Podle statistik z února 1995 má rumunský patriarchát 22 eparchií s 12 546 chrámy (včetně 43 nových postavených v roce 1994) a 8 941 farností. Co se týká duchovenstva, sloužilo celkem 31 biskupů, 8 727 kněží a 41 diákonů. 160 kněží (50 na plný úvazek) pracovalo jako nemocniční duchovní, 33 jako vězeňští duchovní, 41 v domovech důchodců a 65 v sirotčincích. Existovalo 28 seminářů s celkově 5 524 studenty, včetně monašek a laiků. Vysokoškolské studium teologie je součástí státního univerzitního systému na 14 fakultách pravoslavného bohosloví po celé zemi. Celkově bylo 3 206 mužských posluchačů a 2 419 žen. Navíc existovalo 12 škol pro vedoucí církevního zpěvu (kantory), kde bylo celkově 451 posluchačů. Monašský život je udržován ve 216 mužských monastýrech a skitech s 2244 mnichy a v 135 ženských s celkovým počtem 3 937 mnišek. Eparchie vydávají 33 církevních periodik. Podle rumunských pramenů z roku 1992 se 87% populace identifikovalo jako pravoslavní. Průzkum, konaný koncem března 1995, ukázal, že rumunská populace si církve váží, 82% dotázaných označilo její činnost za “dobrou nebo velmi dobrou”.
Nejvyšší autoritou v záležitostech kanonických a duchovních je posvátný synod, složený ze všech biskupů v zemi. Jejich shromáždění se koná nejméně jednou za rok. Ve zbývající době řídí každodenní fungování církve stálý posvátný synod složený z patriarchy a aktivních metropolitů. V záležitostech finančních a administrativních je nejvyšší autoritou národní církevní sněm, vytvořený z jednoho duchovního a dvou laiků za každou eparchii a z členů posvátného synodu.

9. Bulharská pravoslavná církev

Zakladatel: Apoštol Ondřej, Sv. Boris Bulharský
Samostatnost: deklarovaná 870, udělená 927, 1235, 1945, povýšení na patriarchát 1953 (KP)
Jurisdikce: Bulharsko
Obce v zahraničí: Spojené státy, Kanada, Austrálie, Evropa, Antarktida
Liturgické jazyky: Církevní slovanština a Bulhar
Počet věřících: 10 000 000

Hlava: Patriarch Neofyt
Titul: Sofijský metropolita, patriarcha celého Bulharska
Narozen: 15. října 1945, Sofie
Intronizován: 24. 2. 2013
Residence: Sofie, Bulharsko
Adresa: 4, Oborishte, Sofia 1090, Bulgaria
Tel: 359-2-987-5611, 02/988-5613, 02/988-3787; Fax: 02/989-7600
Oficiální www: http://www.bg-patriarshia.bg/
Emailová adresa: ort.church.bg@aster.net

Přítomnost křesťanství na území moderního Bulharska se táhne do raných století, například biskupský sněm v Serdice (nyní Sofii) se konal v roce 341. Území bylo potom zabráno kmeny Bulharů, kteří ačkoli byli pohany, jistě již měli kontakty s křesťanskými misionáři. Rozhodujícím momentem pro rozvoj křesťanství mezi Bulhary byl křest knížete Borise I. z rukou byzantského biskupa roku 865, jenž vedl k postupné christianizaci bulharského lidu. Bulharsko kolísalo v určitém čase mezi Římem a Konstantinopolem a stalo se předmětem velkých sporů mezi těmito církvemi. Nakonec se Bulharsko rozhodlo pro Konstantinopol a byzantskou civilizaci.
V 10. století se Bulharsko stalo velmi mocným. Roku 927 byl Konstantinopolem uznán jeho kníže za císaře (cara) Bulharů, arcibiskup preslavský za patriarchu bulharské církve. Když však Byzanc opět nabyla sil, vpadla roku 971 do bulharské říše. Patriarcha opustil Preslav a přenesl svou residenci do Ochridu v Makedonii. Byzantinci dobyli Makedonii v roce 1018 a redukovali patriarchát na autokefální arcibiskupství.
Znovu získalo Bulharsko nezávislost v roce 1186 ustavením druhého carství v Tarnovu. Po dlouhých vyjednáváních přijala bulharská církev roku 1204 supremaci papeže. Tento stav skončil rokem 1235, kdy bulharský car uzavřel spojenectví s Řeky namířené proti latinskému království v Konstantinopoli. Byzantský patriarcha uznal opět druhý bulharský pravoslavný patriarchát.
S nástupem turecké nadvlády v roce 1393 ztratila bulharská církev autokefální charakter a byla integrována konstantinopolským patriarchátem. Osmanská vláda dovolila roku 1870 znovuobnovení národní bulharské církve ve formě autonomního exarchátu. Konstantinopol na to tvrdě zareagoval a prohlásil bulharskou církev za schismatickou (1872). Tato roztržka trvala dále i po vyhlášení Bulharska knížectvím (1878) a nezávislým královstvím (1908). Až roku 1945 ekumenický patriarcha uznal bulharskou církev za autokefální a ukončil rozkol. Sofijský metropolita si v roce 1953 přisvojil titul patriarcha a byl jako takový potvrzen Konstantinopolem roku 1961. V době komunistické vlády, která začala rokem 1944 byla odsouzena hrát převážně pasívní roli ve společnosti.
Bulharský pravoslavný posvátný synod, složený z patriarchy a eparchiálních biskupů, se schází dvakrát ročně a je nejvyšší rozhodovací instancí církve. Synod biskupů složený z patriarchy a čtyř biskupů, volených na čtyři roky, se schází nepřetržitě a řídí aktuální církevní záležitosti.
Po pádu komunismu byly vytvořeny nové teologické fakulty. V současnosti existují pravoslavné semináře v Plovdivu a Sofii. Teologické fakulty jsou na univerzitě v Sofii a na Univerzitě sv.Cyrila a Metoděje ve Veliko Tarnovu. V roce 1994 bylo v zemi 3 200 bulharských pravoslavných farností spolu s 500 kaplemi, které obsluhovalo 2 000 farních kněží. Navíc existuje 123 fungujících monastýrů s celkem 200 mnichy a mniškami.

10. Kyperská pravoslavná církev

Zakladatel: Sv. Barnabáš
Samostatnost: 431 po Kr.
Jurisdikce: Kypr
Obce v zahraničí: žádné
Liturgické jazyky: Řečtina
Počet věřících: 500 000

Hlava: Arcibiskup Chrysostomos II.
Titul: Arcibiskup Nové Justiniánie a celého Kypru
Narozen: 10. dubna 1941, Tala, Kypr
Intronizován: 12. listopadu 2006
Residence: Nikósie, Kypr
Adresa: PO Box 1130, Nicosia 1016, Cyprus
Tel: +357-22-43-06-96; Fax: +357-22-47-41-80
Oficiální www: http://www.churchofcyprus.org.cy/

Emailová adresa: holysynodoffice@logosnet.cy.net, office@churchofcyprus.org.cy

Církev na Kypru odvozuje svůj původ z apoštolských dob, podle knihy Skutků apoštolských (13,4-13), byl ostrov evangelizován sv. Pavlem a Barnabášem. Protože byl ostrov částí východní správní provincie, jejímž centrem byla Antiochie, uplatňovali zde v tomto období svou jurisdikci patriarchové antiochijští, kteří jmenovali místního arcibiskupa. Sněm v Efezu (451) však rozhodl o nezávislosti církve s právem volby arcibiskupa Kypru místním sborem kyperských biskupů. Od poloviny 7. do poloviny 10. století docházelo k častým nájezdům Arabů, které šířily zkázu po celém ostrově. Kvůli arabské hrozbě evakuoval císař Justinián II. v letech 688-695 křesťanské obyvatelstvo z ostrova a většinu z něj usídlil v novém městě u Dardanel, zvaném Nová Justiniánie. Sem přesídlil i arcibiskup Kypru a přijal dodatečný titul Arcibiskup Nové Justiniánie, kterého užívá doposud.
V roce 1191 byl ostrov ovládnut anglickým králem Richardem Lví Srdce, který sem přišel s křížovou výpravou. Po několika měsících Richard prodal ostrov templářským rytířům. Ti jej opět prodali roku 1192 Francouzi Guy de Lusignan, uprchlému králi křižáckého státu v Jeruzalémě. Téměř 300 let se na Kypru držela jeho dynastie se západním typem feudální společnosti. Brzy zde byla na úkor pravoslavné hierarchie zřízena latinská hierarchie. Roku 1571 ostrov podlehl osmanským Turkům, ti zrušili feudální systém, vyhostili latinskou hierarchii a uznali opět pravoslavnou hierarchii. Pravoslavným bylo dovoleno znovu si zvolit svého arcibiskupa, ponechali si však jen čtyři biskupství, která jim kdysi dovolili mít latiníci. Jako i jinde v osmanském impériu, stali se pravoslavní biskupové současně civilními i duchovními vůdci svého řeckého lidu. Proto když vypukla řecká revoluce v roce 1821, byli biskupové podezíráni ze sympatií k řecké věci. Téhož roku byli všichni biskupové a mnoho dalších předních reprezentantů církve předvoláno do místodržitelova paláce a zabiti gardou. Potom byla na ostrov vyslána nová hierarchie antiochijským patriarchátem. Tito biskupové měli možnost poněkud zlepšit situaci řecké komunity, která však i teď strádala pod velmi těžkými daněmi.
V roce 1878 pronajala ostrov od Turků Velká Britanie, která jej roku 1914 protiprávně anektovala. Mezi řeckou většinou na Kypru se brzy rozšířilo politické hnutí, jehož cílem byla “enosis”, neboli spojení s Řeckem. Představitelé pravoslavné církve byli zapojeni v tomto hnutí, držíce se tradiční role v politických záležitostech. Jakmile Britanie udělila ostrovu nezávislost v roce 1960, byl zvolen jeho prvním presidentem arcibiskup Makarios III. Srážky mezi řeckou a tureckou komunitou vyvrcholily tureckou invazí na ostrov roku 1974. Byla vytvořena “Severokyperská turecká republika”. Mnoho chrámů a monastýrů bylo buď zničeno, nebo ponecháno takovému osudu. Pravoslavným byl na tomto území úplně zakázán přístup do chrámů a monastýrů. Až 30. listopadu 1994 bylo dvěma kněžím dovoleno sloužit sv. liturgii v monastýru sv.Ondřeje na karpasském výběžku ostrova, byl to jediný případ za 20 let.
Kyperská církev má v současnosti osm mužských monastýrů s 59 mnichy a 14 ženských komunit s 128 monaškami. Přední mužskou komunitou je monastýr Kikko ležící v horách Trodosu. Jeho mniši podporují církevní seminář, Teologickou Školu Barnabáše apoštola v Nikósii.

11. Řecká pravoslavná církev

Zakladatel: Apoštolové
Samostatnost: deklarovaná 1833, udělená 1850 (KP)
Jurisdikce: Řecko
Obce v zahraničí: žádné
Liturgické jazyky: řečtina
Počet věřících: 11 000 000

Hlava: Arcibiskup Ieronymos II.
Titul: Arcibiskup aténský a celého Řecka
Narozen: 10. března 1938
Intronizován: 16. února 2008
Residence: Atény, Řecko
Adresa: Ag. Philotheis 21, 10556 Athens, Greece
Tel: +30-210-335-23-00; Fax: +30-210-322-46-73
Oficiální www: http://www.ecclesia.gr/
Emailová adresa: contact@ecclesia.gr

Řecké povstání proti turecké nadvládě začalo roku 1821 a vyvrcholilo uznáním malého Řeckého státu Tureckem roku 1832 po evropské intervenci. Pravoslavná církev hrála v revoluci přední roli a tvrdě za to platila: Patriarcha konstantinopolský Řehoř V. a řada metropolitů byli brzy po vypuknutí povstání Turky oběšeni jako zrádci.
Nová řecká vláda vyjádřila navzdory tradičnímu spojení nechuť k tomu, aby pravoslavná církev v Řecku zůstala pod jurisdikcí patriarchy konstantinopolského, jehož stolec zůstal na osmanském území. Z tohoto důvodu roku 1833 deklarovala řecká církev svou autokefalitu a podřídila se autoritě pětičlenného stálého synodu biskupů a krále, jenž byl prohlášen hlavou církve. Autokefální status církve byl potvrzen roku 1850 Konstantinopolem v patriarchálním Tomosu, kterým byl arcibiskup aténský označen za stálou hlavu synodu biskupů.
K Řecku byla později jako reparace připojena další osmanská území, jejichž pravoslavné eparchie byly přičleněny k nové řecké církvi. Pravoslavní na přičleněném území v severním Řecku, získaném na Turcích roku 1912, podléhali do roku 1928 přímé jurisdikci ekumenického patriarchátu, kdy byli “prozatímně” předáni do správy řecké církve.
Státní dohled nad řeckou církví byl postupně omezován s přijímáním nových církevních zákonů. Přesto označuje poslední ústava (1975) pravoslaví za “převládající náboženství v Řecku”. Ústava zaručuje právo jiných náboženství na bohoslužbu, která však u nepravoslavných nesmí rušit veřejný pořádek. Veškerý proselytismus je zakázán. Na rozdíl od předešlé ústavy nemusí být řecký president pravoslavným křesťanem, není také povinen odpřísáhnout ochraňování převládajícího náboženství země. Ústava také stanoví, že Řecká pravoslavná církev “je autokefální a řídí ji posvátný synod všech činných biskupů a stálý synod, který je tvořen ze členů prvního”. Tato struktura vychází přímo z ustanovení tomosu o autokefalitě z roku 1850. Dnes je stálý synod tvořen 13 biskupy včetně aténského arcibiskupa, který jim předsedá. Zamýšlená revize řecké ústavy v roce 1995, iniciovala dialog Řecké církve se státem o možnostech změn ve vzájemných vztazích.
Oficiální statistiky ukazují, že 96% obyvatelstva jsou pravoslavní, 1% katolíci a protestanti a 2% jsou muslimové. Pravoslavné eparchie v Řecku jsou spíše malé: v Řecku je jich 80. V jurisdikci Ekumenického patriarchátu je jich 8 na Krétě a 4 na Dodekanéský ostrovech
Mnišství, které bylo od 19. století v postupném úpadku, vykazuje dnes mírné oživení. V roce 1986 bylo v Řecku asi 2000 pravoslavných mnichů a 2000 mnišek. Mnišská republika hora Athos , ačkoli se nachází v Řecku, je v jurisdikci ekumenického patriarchátu.
Církev je také vážně zapojena do filantropických činností, a to nejen vydáváním stanovisek , vyjadřujících církevní učení o sociální spravedlnosti, ale také provozováním mnoha sirotčinců, domovů pro přestárlé, nemocnic atd.
Teologické vzdělávání je soustředěno do dvou teologických fakult na univerzitách v Aténách a Soluni. Existuje také několik seminářů pro vzdělávání farních kněží. Mnozí z nejlepších teologů řecké církve jsou laici.

12. Polská pravoslavná církev

Zakladatel: Svatý Cyril a svatý Metoděj
Samostatnost: udělená 1924 (KP), 1948 (Ruská pravoslavná církev)
Jurisdikce: Polsko
Obce v zahraničí: Brazílie, Itálie
Liturgické jazyky: Církevní slovanština, polština
Počet věřících: 1 000 000

Hlava: Metropolita Sawa
Titul: Metropolita varšavský a celého Polska
Narozen: 15. dubna 1938, v Sniatycze
Intronizován: 31. května 1998
Residence: Varšava, Polsko
Adresa: Al. Solidarności 52, 03-942 Warszawa, Poland
Tel: +48-22-619-08-86;
Oficiální www: http://www.orthodox.pl/
Emailová adresa: cerkiew@orthodox.pl, orthodox@orthodox.pl

Když bylo bezprostředně po I. světové válce obnoveno nezávislé Polsko, nacházely se v nových hranicích asi 4 mil. pravoslavných křesťanů. Většinu z nich tvořili etničtí Bělorusové a Ukrajinci na východě země, kteří předtím byli v jurisdikci moskevského patriarchátu.
Polská vláda začala brzy po získání nezávislosti razit myšlenku vytvoření autokefální pravoslavné církve, nezávislé na Moskvě, pro věřící v Polsku. Polská vláda poté podala žádost konstantinopolskému patriarchátu. Ten po delším zvažování vydal dokument, zaručující polské pravoslavné církvi autokefální status (13.11.1924). V roce 1927 udělil Konstantinopol varšavskému metropolitovi titul “Blaženstvo”. Moskevský patriarchát považoval tyto akty za vměšování do svých záležitostí a odmítal uznat autokefalitu polské církve.
V meziválečném období existovala určitá napětí uvnitř polské pravoslavné církve, způsobená tím, že všichni její biskupové byli Rusové, 70% věřících však byli Ukrajinci. Biskupové odmítali požadavky o ukrajinské biskupy a zavedení ukrajinštiny do liturgie, činili však opatření, aby uspokojili mnohé požadavky. V tomto období existovalo pět eparchií, dva semináře (ve Vilně a Křemenci) s 500 studenty, 1624 farností a 16 monastýrů.
Ve třicátých letech vzniklo také několik nešťastných konfliktů mezi pravoslavnými a katolíky. Varšavský metropolita Dionýsij formálně protestoval proti antipravoslavným incidentům, když prohlásil, že pravoslavní kněží jsou nuceni kázat polsky. Pravoslavné chrámy byly násilně zavírány, mnoho jich bylo zničeno, byl činěn nátlak na věřící k přijetí katolictví. Ukrajinský katolický metropolita Andrej Šeptický potvrdil tato obvinění a přidal svůj hlas k protestům pravoslavných ve svém pastoračním listu k věřícím.
Po komunistickém převratu v Polsku roku 1948 byl varšavský pravoslavný metropolita za svůj odpor proti komunismu zbaven funkce. Téhož roku se na požadavek polských pravoslavných biskupů zrušila autokefalita udělená roku 1924 Konstantinopolem a moskevský patriarchát udělil církvi vlastní prohlášení autokefality. Úřad varšavského metropolity zůstal nicméně neobsazen až do roku 1951, kdy synod polských biskupů požádal moskevský patriarchát o jmenování nového metropolity. Od této doby udržuje Polská pravoslavná církev těsné vztahy s moskevským patriarchátem.
Existují tři malé polské pravoslavné monastýry v Jabločiné, Supraslu (blízko Bialystoku) a na hoře Grabarce. Komplex monastýru Suprasl je předmětem sporů mezi pravoslavnou a katolickou církví. Monastýr byl založen v 15. století, několikrát se v jeho držení vystřídali římskokatolíci, pravoslavní a řeckokatolíci. V roce 1944 byla jeho část dána pravoslavným jako monastýr, v září 1993 rozhodl polský ministerský kabinet odevzdat celý komplex pravoslavné církvi. Římskokatolická a řeckokatolická církev shodně protestovaly proti tomuto rozhodnutí, avšak někteří polští katolíci doporučovali zříci se nároku k tomuto majetku, jako gesto smíření s pravoslavnými.
V posledních letech se polská pravoslavná církev více integruje do polské kultury, polština je stále častěji užívána v liturgii. Jsou vydávána čtyři církevní periodika. Církev se stále více zapojuje do charitativních činností. Aktuálně existuje šest eparchií, 250 farností se 410 chrámy, obsluhovanými 259 kněžími a diákony.

13. Albánská pravoslavná církev

Zakladatel: Apoštolové
Samostatnost: deklarovaná 1922, udělená 1937 (KP)
Jurisdikce: Albánie
Obce v zahraničí: žádné
Liturgické jazyky: Albánština
Počet věřících: 800 000

Hlava: Arcibiskup Anastasios
Titul: Arcibiskup tiranský, dračský a celé Albánie
Narozen: 4. listopadu 1929 v Piraeus, Řecko
Intronizován: 1992
Residence: Tirana, Albánie
Adresa: Kisha Orthodhokse, 151 Rruga e Kavajes, Tirana, Albania
Tel: +355-4-234-117, +355-4-235-095; Fax: +355-4-232-109
Oficiální www: http://www.orthodoxalbania.org/
Emailová adresa: orthchal@orthodoxalbania.org

Do Albánie dorazilo křesťanství před začátkem 4. století, a to ze dvou směrů. Ghegové na severu přijali latinské křesťanství, zatímco mezi Tosky na jihu převládla byzantská tradice. V důsledku tureckého záboru v 15. století se stala většina Albánců muslimskou. Zůstatek pravoslavné populace v Albánii podléhal jurisdikci konstantinopolského patriarchátu.
Po balkánských válkách v letech 1912-1913 se stali Albánci nezávislým národem, vzápětí na to vzniklo v albánské církvi hnutí za samosprávnost. V roce 1922 se konal pravoslavný kongres v Beratu, který jednostranně vyhlásil autokefalitu albánské církve. Řečtí biskupové opustili zemi. V roce 1926 Konstantinopol nabídl smír, zachovávající autokefalitu, albánská vláda jej však odmítla. V roce 1929 vysvětil biskup Bessarion, za asistence srbského pravoslavného biskupa, dva další albánské biskupy. Tak byl vytvořen synod, sídlící v Tiraně, a církev se opětovně prohlásila za autokefální.
V reakci na to Konstantinopol prohlásil albánské biskupy za sesazené, albánská vláda na oplátku vyhostila jeho představitele ze země. Tak byl de facto vytvořen rozkol. Následně 12.dubna 1937 Konstantinopol uznal autokefální status Albánské pravoslavné církve a normalizoval situaci.
V meziválečném období existovaly kromě tiranského arcibiskupství ještě biskupství v Beratu, v Argyrokastro a v Korytse. V liturgii byla stále široce používána řečtina, v roce 1930 se však započalo s překlady textů do albánštiny. Pravoslavný seminář byl založen roku 1934 ve městě Korytsa.
Komunistický převrat v Albánii v roce 1945 znamenal začátek krvavého pronásledování církve. V té době bylo v albánské populaci asi 22% pravoslavných a 10% katolíků. Mnoho vlivných duchovních bylo popraveno,
Albánská vláda uplatňovala proti náboženství mnohem tvrdší metody než ostatní vlády ve východní Evropě. V roce 1967 bylo oznámeno, že všechna náboženská zařízení, včetně 2169 chrámů, mešit, monastýrů a dalších institucí, budou uzavřena. Veškerá náboženská praxe byla prohlášena za nelegální.
Když se roku 1990 počala rozpadat komunistická vláda v Albánii, skončilo i dlouhé období pronásledování náboženství. Protože v zemi nebyl ani jeden pravoslavný biskup, jmenoval konstantinopolský patriarchát, zaručuje se zachováním autokefality, svého exarchu. Stal se jím androusský metropolita Anastasios, profesor aténské university. Jeho úkolem bylo dohlédnout na kanonickou obnovu albánské církve. 24. června jej zvolil posvátný synod ekumenického patriarchátu arcibiskupem tiranským a celé Albánie. Současně jmenoval další tři biskupy pro zbývající eparchie v Albánii. I když vláda odmítla tyto tři biskupy, byl arcibiskup Anastasios v srpnu téhož roku intronizován. Pozice arcibiskupa Anastasia jako hlavy církve byla ohrožena koncem roku 1994. V říjnu vyhlásil president Berischa, že byl jmenován arcibiskupem pouze dočasně. Vláda připravila nový návrh ústavy, který požadoval, aby vůdci velkých náboženských komunit byli rodilí albánští občané, žijící zde nepřetržitě nejméně 20 let. 6.listopadu 1994 se konalo referendum o nové ústavě, 60% hlasů však návrh odmítlo. Sčítání z roku 1989 ukázalo, že v Albánii je ještě asi 60 000 Řeků, velká většina místních pravoslavných jsou však etničtí Albánci.
Do konce roku 1994 církev opravila nebo nově postavila 123 chrámů, 62 je jich v rekonstrukci. Pro srovnání: 324 chrámů bylo konfiskováno komunistickým režimem.

14. Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku

Zakladatel: Svatý Cyril a svatý Metoděj
Samostatnost: 1923 (udělena autonomie Konstantinopolským patriarchátem), 1998 (autokefalita, KP)
Jurisdikce: Česká republika, Slovensko
Obce v zahraničí: žádné
Liturgické jazyky: církevní slovanština, čeština, slovenština
Počet věřících: 71 000, 300 000 zahraničních věřících

Hlava: Metropolita Rostislav
Titul: Arcibiskup prešovský, metropolita českých zemí a Slovenska
Narozen:
Intronizován:
Residence: Bayerova 8, Prešov 080 01, tel.: (+421) 51 / 772 47 36
Adresa: Budovateľská 1, Prešov 080 01
Tel: (+421) 51 / 773 21 74, (+421) 51 / 773 36 12
Oficiální web: www.orthodox.sk, www.eparchiapo.sk
Emailová adresa: arcibiskup@ppepoer.sk

Československo bylo v době vyhlášení nezávislosti po I. světové válce převážně katolickou zemí. Brzy po získání samostatnosti se mnozí katoličtí kněží a věřící rozhodli přijmout Pravoslaví. Zvolený vůdce hnutí, Matěj Pavlík, byl roku 1921 vysvěcen na biskupa srbskými hierarchy v Bělehradě. Přijal jméno Gorazd. Větší část vzpomenutého hnutí se však oddělila a vytvořila protestantskou církev. V tom čase čítala skupina pravoslavných asi 40 000 členů. Jejich počet brzy narostl, a to když se někteří katolíci byzantského obřadu na Podkarpatí stali pravoslavnými.
Další vývoj vedl k rozdělení skupiny pravoslavných v zemi. Konstantinopolský patriarchát udělil církvi v Československu autonomní status a správou věřících pověřil arcibiskupa Sawatie a v roce 1930 vyslal svého biskupa na Podkarpatskou Rus. Většina pravoslavných Čechů byla a zůstala v jurisdikci biskupa Gorazda.
Za II. světové války byla církev prakticky zničena. Biskup Gorazd a jeho blízcí spolupracovníci byli v roce 1942 popraveni. Všichni kněží byli posláni do německých pracovních táborů.
Podle statistiky za rok 1931 bylo v zemi 145 583 pravoslavných, z toho 117 897 na Podkarpatsku. Anexi toho území (Podkarpatské Rusi) Sovětským svazem se počet věřících v Československu snížil asi na 40 000. V roce 1946 se odevzdali českoslovenští pravoslavní pod záštitu ruského patriarchy Alexia a požádali jej o vyslání biskupa. Všichni pravoslavní ve státě byli nyní sjednoceni pod jedinou hierarchií.
Roku 1950 byli do pravoslavné církve v Československu absorbováni katolíci byzantského obřadu na Slovensku. To přivedlo kolem 200 000 nových členů do církve, která byla téhož roku reorganizována do čtyř eparchií. Většina z těchto nových členů byla znovu ztracena během tzv. “Pražského jara” v roce 1968, kdy byla byzantským katolíkům opět povolena činnost. Církevní budovy však zůstaly většinou v rukou pravoslavných.
Prvním počinem svého druhu byla kanonizace biskupa Gorazda v září 1987 místní pravoslavnou církví. Vladyka Gorazd měl ústřední roli ve formování pravoslaví v zemi a zemřel mučednicky za víru.
Zhroucení komunistické vlády v roce 1989 a následné rozdělení Československa 1.1.1993 na dvě nezávislé republiky Českou a Slovenskou, si vyžádalo úpravy ve struktuře církve. V listopadu 1992 se posvátný synod rozhodl pro rozčlenění do dvou metropolitních provincií se dvěma eparchiemi v každé z nových republik.V tomto uspořádání je arcibiskup prešovský hlavou pravoslavné církve na Slovensku. Společný posvátný synod se však schází pravidelně jako dříve pod předsednictvím metropolity pražského.
Vláda na Slovensku rozhodla předat většinu řeckokatolických chrámů, konfiskovaných roku 1950, jejich dřívějším vlastníkům. Výsledkem tohoto rozhodnutí bylo vydání nařízení z března 1993 , podle kterého bude 135 ze 170 pravoslavných chrámů na Slovensku předáno řeckokatolické církvi.
Doposud bylo postaveno více než 50 nových pravoslavných chrámů. Kandidáti kněžství jsou vzděláváni teologickou fakultou v Prešově. Ta byla nově integrována do Šafaříkovy university, a proto má nárok na finanční podporu ze strany státu.
V roce 1998 udělil Konstantinopolský patriarchát autokefalitu (viz tomos) Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku, která začíná být od tohoto okamžiku všemi pravoslavnými církvemi uznávána za jednu ze světových autokefálních církví.

15. Pravoslavná církev v Americe

Zakladatel:
Samostatnost: udělená 1970 (Ruská pravoslavná církev) – uznávají církve v Rusku, Gruzii, Bulharsku, Polsku a českých zemích a na Slovensku
Jurisdikce: USA, Kanada
Obce v zahraničí: Mexiko, Jižní Amerika, Austrálie
Liturgické jazyky: Angličtina, církevní slovanština, španělština
Počet věřících: 1 200 000

Hlava: Metropolitan Tichon
Titul: Arcibiskup washingtonský a newyorský, metropolita celé Ameriky a Kanady
Narozen: 1966
Intronizován: 13. listopadu 2012
Residence: Syosset, New York, USA
Adresa: PO Box 675, Syosset, NY 11791-0675 USA
Tel: +516-922-0550; Fax: +516-922-0954
Oficiální www: http://www.oca.org/
Emailová adresa: metropolitan@oca.org  info@oca.org

Pravoslaví dorazilo do Ameriky, když roku 1794 dosáhla skupina pravoslavných misionářů z Valaamského monastýru Aljašky. V té době byla Aljaška provincií Ruské říše. Na ostrově Kodiak byl postaven první chrám, pokřtilo se mnoho Eskymáků a Indiánů. V roce 1840 byla ustavena eparchie pro Kamčatku, Kurilské a Aleutské ostrovy se sídlem v Sitce. Jejím prvním biskupem byl Inokentij Veniaminov, který se později stal moskevským metropolitou. Do roku 1868, kdy byla Aljaška prodána Spojeným státům, se ruská misie rozšířila mezi Eskymáky, byla přeložena bible a pravoslavná liturgie do domácího aleutského jazyka.
V roce 1872 bylo přenesen úřad eparchie ze Sitky do San Franciska. V roce 1890 obdržel pastorační pověření pro Aljašku pomocný biskup. Sitka se stala místem samostatné ruské eparchie opět roku 1906. V roce 1905 přemístil biskup Tichon (pozdější vězněním zahubený moskevský patriarcha), biskupský stolec ze San Franciska do New Yorku. V roce 1907 obdržel hodnost arcibiskupa a podřízenými biskupy v Brooklynu a na Aljašce.
Koncem 19. století se v Americe spojilo s Ruskou pravoslavnou církví značné množství byzantských katolíků. Stalo se tak v důsledku nesouhlasu některých římskokatolických biskupů s přítomností ženatých duchovních byzantského obřadu ve svých diecézích.
Po bolševické revoluci roku 1917 v Rusku proudil do Ameriky velký příliv imigrantů. V dubnu 1924 prohlásili Severoamerickou eparchii za dočasně samosprávnou církev při zachování duchovního společenství s ruskou církví.
V roce 1935 bylo dosaženo dohody s Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí, oddělenou od moskevského patriarchátu. Tak byla severoamerická ” metropolie” považována za jeden její obvod, zůstala však v praxi nezávislou. Od roku 1946 však bylo jasné, že Ruská pravoslavná církev v zahraničí ztratila v očích většiny pravoslavných církví kanonickou legitimitu. Proto se “metropolie” rozhodla opět uznat moskevský patriarchát za svou duchovní hlavu za podmínky ponechání kompletní správní samostatnosti.
Moskevský patriarchát udělil v roce 1970 metropolii autokefální status a nazval ji -Pravoslavná církev v Americe, (je též známa jednoduše jako “OCA”). Farnostem, které si přály zůstat pod přímou jurisdikcí Moskvy, to bylo umožněno.
“OCA” je v činném společenství se zbývajícími pravoslavnými církvemi, její biskupové se účastní zasedání Řádné konference kanonických pravoslavných biskupů v Americe. OCA se však nemůže podílet na všepravoslavných aktivitách , jako jsou třeba mezinárodní teologické dialogy s jinými křesťany. Není totiž úplné shody o jejím autonomním či autokefálním statusu ze strany ostatních pravoslavných církví.
OCA má v plném kanonickém svazku tři další pravoslavné jurisdikce různého etnického původu. To jí dává mnohonárodnostní charakter. Jsou to : albánská eparchie se 13 farnostmi, bulharská eparchie se 16 farnostmi a rumunská eparchie s 59 farnostmi. V prosinci roku 1994 byl dán Americké pravoslavné církvi do užívání chrám sv. Kateřiny v Moskvě, jako oficiální zastoupení pro Ruskou pravoslavnou církev.
Ve Spojených Státech je celkem 12 eparchií a 510 farností. Celkem existuje 91 kanadských farností. OCA má mexický vikariát s 9 farnostmi a 5 farností v Jižní Americe. Nakonec v Austrálii jsou 3 farnosti pod kanonickou záštitou OCA.

Roman Wimmer (redakčně aktualizováno)